Ondřej Suchý: O Jiřině Bohdalové
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
 Jiřina Bohdalová je „dámou na kolejích“ - míněno těch hereckých, divadelních - od padesátých let. Před filmovou kamerou se však objevila mnohem dřív. Nikdo netušil v době, kdy byla naší komičkou číslo jedna Věra Ferbasová, že devítiletá holčička Jiřinka, která se v roce 1940 objevila po boku Zdenky Sulanové ve filmu Madla zpívá Evropě, už za dvě desítky let začne pozvolna zdolávat vrchol žebříčku nejpopulárnějších českých komiček. A že navíc, na rozdíl od Věry Ferbasové, bude každou chvíli dokazovat i své mimořádné herecké kvality v rolích charakterních. Vzdor svému věku si prvenství v komediálním žánru drží Jiřina Bohdalová dodnes. Ostatně - neměla vůbec špatné učitele! Jedním z prvních byl nepřímo jistě i Jan Werich, který ji v roce 1957 přijímal, coby čerstvou absolventku DAMU, do divadla ABC. Před filmovou kamerou ji v šedesátých letech vedl režisér Martin Frič. A v pořadech estrádního typu ji v televizi nejlépe prezentoval autor společných výstupů a její konferenciérský kolega Vladimír Dvořák. Pokud bychom chtěli hledat srovnání Jiřiny Bohdalové s nějakou naší podobnou mužskou hvězdou, pak připadá v úvahu jméno jediné - Vladimír Menšík. Ale abych byl trochu osobní a zavzpomínal na to, jak jsem se s paní Bohdalovou přímo i nepřímo setkával já. Tak si představte, že v letech 1959-60 jsem se učil truhlářem v podniku zvaném Výtvarná řemesla. Mým mistrem byl nemluvný a nerudný malý dědeček jménem Pařízek, který byl sice mistrem ve svém oboru, ale v žádném případě nestál o to mít na krku nějakého učně. Nu a bác ho - vyfasoval zrovna mě! Nad výsledky mého truhlářského snažení se zlobil osobitým klením „krucaj pinďaj!“ a raději než u ponku mě viděl třeba… třeba vařit klih. Na tom jsem nemohl nic moc pokazit. Nebyl jsem v té dílně šťastný, a proto jsem uvítal, když pan mistr dostal jednoho dne chřipku a já byl „převelen“ k panu mistrovi jinému. Ten působil v dílně vedlejší a jmenoval se Bohdal. Dodnes nevím, jak si vykládat dvojsmyslnou větu, kterou jsem tehdy slyšel z různých stran: „Ať jsou ti dva ‚umělci‘ chvíli spolu!“ Nu a pan Bohdal, tatínek jím milované a v té době už populární Jiřinky, se mě ujal. A ujal se mě s velkým pochopením. Pro svačinu (držková polívka s rohlíkem) si mě posílal už po osmé hodině ráno a potom mě poslal například na půdu, abych tam šel „přerovnávat“ nějaké dýhy. Věděl, že se tam na ty dýhy natáhnu a budu si na kousky papírků psát veršovánky. Žel, brzy jsem byl načapán druhými, ne zrovna přátelsky naladěnými truhláři, kteří mi tuto ulejvárnu rázně zatrhli. U pana Bohdala jsem byl asi týden a jak vidíte – dodnes mi nevymizel z paměti. Na rozdíl od všech ostatních truhlářů. O týden později se vrátil uzdravený mistr Pařízek a jeho „krucaj pinďaj“ pokračovalo tak dlouho, dokud jsem z onoho řemesla nezběhl. S paní Jiřinou Bohdalovou jsem se tváří v tvář setkal mnohem později, to když mě režisér Martin Frič pozval do kina Blaník na noční předváděčku svého nového filmu Přísně tajné premiéry. Ovšem rozhovor jsem s ní dělal až o pár let později. Tehdy jsem se ji také do časopisu Dikobraz pokusil nakreslit. (Tu karikaturu vám zde předkládám a hlásím předem, že moc dobře vím, že jsem se při jejím kreslení nechal silně ovlivnit vynikajícím karikaturistou jménem JEBENOF, jehož dílo obdivuji dodnes!) Do mého někdejšího dikobrazího seriálku s názvem OTÁZKA PRO… mi Jiřina Bohdalová vyprávěla nádhernou historku na téma „Kterak lze cestovat do zahraničí“. Její dcera Simonka, jak známo dnes rovněž populární herečka Simona Stašová, byla ještě dítkem… – jenomže to už zbytečně předbíhám. „Cestovat do zahraničí lze samozřejmě mnoha způsoby,“ rozpovídala se tehdy paní Jiřina. „Já nejraději cestuju letadlem. Jinak lze ještě také cestovat bez průšvihů anebo s průšvihy. Mám jednu takovou historku z cesty do Vídně, kam jsem kdysi jela vozem. Vždycky, když jedu za hranice, mám ve zvyku ten den málo jíst; to proto, abych mohla hned za hranicemi zastavit u nejbližšího krámu s potravinami a nakoupit si tam pět deka toho, toho, toho a toho. Lahůdky si pak rozložím vedle sebe na sedadle a na další cestě si pak dopřávám nejrozličnějších chutí. Když jsem tedy jela kdysi do Vídně, podřekla jsem se na naší celnici, kde mě už znali, že už mám ukrutný hlad. Celníci byli hned při věci, že prý je nesmysl, abych jedla až někde za hranicemi a že se musím najíst ještě v Československu, a to přímo u nich. A hned mě začali snášet, co kdo měl. Byli ke mně tak hodní, že jsem neměla to srdce říci jim, jak to s tím mým hladem ve skutečnosti je, že si ho vlastně ‚pěstuju‘ právě až za hranice. Nu, nadlábla jsem se tam tedy ukrutně, pak se rozloučila a jela. Ve Vídni jsem mimo jiné měla za úkol od své dcery Simony, opatřit jí Ňšo-či. Abyste tomu rozuměli, tehdy totiž frčely filmy s Vinnetouem. ‚Ňšo-či‘, to byla ve skutečnosti hračka - dívčí indiánská paruka s čelenkou a péry. Moje dcera, která chtěla jako Ňšo-či vypadat, byla zoufalá, neboť byla nakrátko okudlanou blonďatou holčičkou s modrýma očima. Černá paruka s péry byla tedy jejím velkým snem, který jsem jí při své cestě splnila, neboť byla celkem snad-no k dostání. Když jsem se pak vracela zpátky domů, dostala jsem před přejezdem takový pitomý nápad. Při vzpomínce na celníky, kteří ke mně byli tak milí, mě napadlo, že bych jim mohla na oplátku udělat radost tím, že bych je trochu pobavila. Jakmile jsem se dostala za rakouskou závoru, nasadila jsem si paruku s opeřenou čelenkou a šlápla na plyn. Před naší celnicí jsem prudce zabrzdila, až brzdy zaskřípěly, vyrazila jsem z vozu a s indiánským válečným pokřikem jsem vtrhla na celnici. Dveře se rozlítly a já vpadla do místnosti. Tam se několik lidí vrhlo ke stolům, kde rukama cosi zakrývali. A já ve dveřích úplně ztuhla! Zapomněla jsem totiž na to, že také na celnicích se pracuje na směny a že celníci, s nimiž jsem se znala, nemusí mít zrovna v hodinu mého příjezdu službu. A taky že ji neměli. Tady jsem stála tváří v tvář lidem úplně neznámým, kteří navíc nepoznali v tom přestrojení ani mne a netvářili se proto ani trochu přátelsky. Pochopitelně, že jsem se začala hned omlouvat a vysvětlovat, jak se věci mají: ‚Já jsem myslela, že vám takovou legrací udělám radost.‘ ‚Víte,‘ povídá mi po chvíli jeden z nich, ‚za jiných okolností byste nám tu radost jistě udělala, teď ale jste si nevybrala nejvhodnější chvíli. My tady totiž zrovna počítáme valuty...‘ Holt - ne vždycky se člověk může humorem zavděčit.“ S paní Jiřinou Bohdalovou jsem si později mohl dokonce „zahrát“, v televizním seriálu pro děti, Holky, kluci, komici, kde jsme ji pro změnu přepadli my, s Pavlem Mangem, převlečení za nefalšované italské mafiány. A naše zatím poslední setkání? Kde jinde – u nás, v Šemanovicích u Kokořína! Týden tu s ní a s dalšími herci natáčel režisér Petr Nikolaev televizní komedii podle scénáře Daniely Fišerové, Černá slečna slečna Černá. |
Foto © z archívu Ondřeje Suchého
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 05. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivan Rössler |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Josef Fousek |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Stanislav Motl |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Milan Lasica |