 Když jsem se před časem rozepsal o zážitcích, které jsem prožíval v klukovských i pozdějších létech v blízkosti východoněmecké filmové hvězdy Annekathrin Bürgerové - viz můj článek v PN
Z pohádky do pohádky s Annekatrin Bürgerovou - přihodilo se mi něco, co prý se časem přihodí každému stárnoucímu mužskému: Rozhodl jsem se psát vzpomínky, alespoň z toho úseku života, který mi dnes připadá velmi přehlížený a při tom ne nezajímavý – z padesátých let.
Chtěl bych zaznamenat něco, čeho jsem začal být svědkem v období po svém desátém roce života, kdy jsem byl lapen biografem, filmy a prázdninami trávenými na pozadí karlovarských mezinárodních filmových festivalů. Ne, nebojte se, jsem soudný a je mi tudíž jasné, že popisovat pouze své subjektivní pocity by bylo nesmyslné - sotva koho z vás by zajímaly. Ale vytahovat na dnešní světlo události již zasuté, navíc třeba události postupem let se pozoruhodně vyvíjející – to už by čtenáře zajímat mohlo, ne?
Dám telegraficky k dobru hned jeden příklad za všechny: V roce 1958 byla hostem Nuže i takové příběhy bych vám chtěl vyprávět v rámci svého vzpomínání na Karlovy Vary let padesátých. Na úvod začnu vyprávěním, které jsem zaznamenal už kdysi dávno a které dává tušit, o kom a o čem bude to mé psaní příště…  XI. MFF v Karlových Varech západoněmecká herečka Eva Maria Hagen, jinak v té době již třetím rokem maminka holčičky, která se v sedmdesátých letech proslavila ve světě jako punková zpěvačka Nina Hagen. A tato Nina Hagen si například v roce 1976 zahrála roli zpěvačky ve filmu Hosteska, ve kterém hrála též Annekathrin Bürgerová. Podle Niny Hagen si mimochodem zvolil příjmení náš zpěvák, motorkář, textař a vůdčí postava skupiny Tři sestry, Lou Fanánek Hagen. Maminku Niny Hagen pak pojal v sedmdesátých letech za manželku z NDR ostudně vyhoštěný slavný německý písničkář Wolf Biermann, známý ze šedesátých let také u nás. Vystupoval tehdy v divadle Na zábradlí, jeho texty do češtiny překládal pro Světovou literaturu můj sourozenec, on pak pro změnu překládal zase sourozencovy texty do němčiny. Například píseň Študent s rudýma ušima v jeho překladu nazpívala v západním Německu na desky Hana Hegerová. Biermann přeložil do němčiny také film Kdyby tisíc klarinetů, ten však byl nakonec shledán příliš pacifistickým a nebyl proto v NDR do kin nikdy uveden. Až komicky působí náhlé příbuzenské spojení Wolfa Biermanna s potrhlou Ninou Hagen - stal se jejím nevlastním otcem.
Úvodem Řekne-li se Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech, zjihnu a jsem ochoten vyprávět o atmosféře tohoto festivalu na přelomu první a druhé desítky jeho ročníků celé hodiny. To bylo moje dětství, mé školní prázdniny, tam nacházím vůbec první kořínky svého dnešního profesionálního zájmu o film, filmové komedie, jejich historii a představitele.  Od svých necelých jedenácti let - v letech 1956 až 1960 - jsem nechyběl na žádném z tehdejších karlovarských festivalů! Kdyby mi však tenkrát někdo řekl, že se mi těmito pobyty stane film jednou z celoživotních lásek, neuvěřil bych mu. Tehdy jsem věřil, že jediný, kdo se z naší rodiny bude filmu profesionálně věnovat, je pouze náš karlovarský bratranec, o šest let ode mne starší Ivan Soeldner, který se skutečně po letech stal nejen známým filmovým publicistou, ale i schopným dramaturgem a režisérem Zpravodajského filmu. Byl opravdu mimořádně nadaný a tak smrt při nezaviněné autohavárii, která v roce 1970 nečekaně ukončila jeho třicetiletý život, způsobila naší filmové publicistice a dokumentaristice velkou ztrátu. K tetičce Soeldnerové a k bratranci Ivanovi, kteří tenkrát bydleli poblíž Zámeckého pramene, v domě s nádherně magickým jménem HELUAN, jsem přijížděl obyčejně s maminkou a někdy také se svým bratrem Jiřím. Kdysi jsme si spolu povídali o tom, co všechno předcházelo vzniku Semaforu, a tak jsme se dostali i na Karlovy Vary. Připomněl jsem mu, jak jsem viděl tehdejší filmové festivaly svýma dětskýma očima a jak mně bylo vždycky nejlíp, když mě on a Ivan vzali někam s sebou. Ten můj „první" festival v roce 1956 byl v pořadí IX. a Velkou cenu na něm dostal francouzský film Kdyby všichni chlapi světa. O dva roky později zahájilo svou činnost divadlo Na Zábradlí Jiřího hrou Kdyby tisíc klarinetů. Nyní mi sourozenec potvrdil, že se nechal inspirovat názvem filmu, který tehdy viděl ve Varech na festivalu. Já ho vidět nemohl, vzhledem ke svému tehdy ještě opravdu nízkému věku. O dva roky později už to bylo lepší...
 V roce 1956 jsem tedy poprvé přičichl k festivalovým Karlovým Varům. Velmi rychle jsem se zorientoval a pochopil, že k takové velké společenské události nutně patří i početná tlupa lovců autogramů. A tak jsem se stal lovcem autogramů. Dodnes mám listy z bloku, který jsem si k této příležitosti koupil v místním papírnictví. Kdykoliv mi odněkud vypadnou, jihnu si nad nimi. První autogramy na první stránce tvoří prazvláštní společnost - posuďte sami: Dirigent a klarinetista Karel Krautgartner, jistá Blanka Černilová (tu neznám, ale vím, že ta tehdy pana Krautgartnera provázela), František Filipovský, Miloš Nedbal, Oldřich Nový a - Jan Werich. Myslím, že to na začátečníka nebyl špatný počinek, že ne? A vybavují se vzpomínky další, třeba chvíle, kdy jsme zrovna s bratrancem a bratrem „znalecky" hodnotili půvaby italské herečky Giovanny Ralliové na fotografii, když tu do místnosti vstoupila naše maminka a pronesla k nám zdrcující kritiku, že podle ní je ta kráska příliš vyumělkovaná a nadmíru kýčovitá, a že se nám všem diví. Všichni tři, jako jeden muž, jsme se postavili na obranu filmové divy, takže maminka nakonec rezignovaně mávla rukou a místnost opustila.  - Sedím nad hromádkou festivalových časopisů z té doby. I ty mám dodnes schované, už proto, že jsem byl také jejich kolportérem. Listuji v nich, zvláště v těch úplně prvních, a připomínám si, že například tehdy do Karlových Varů přijel slavný kreslíř Jean Effel, tvůrce filmu Stvoření světa, a že vedle jeho podpisu mám i dvě
 adresy, které jsem vzápětí vydundal na herečkách Barbaře Polomské z Polska (o dva roky později hrála s Josefem Bekem ve filmu Co řekne žena) a Anne-Kathrin Bürger z NDR, která na festivalu byla s filmem Berlínská romance a přibližně o čtvrt století později hrála ve filmu Hosteska, hojně u nás diváky navštěvovaném, neb v něm Annekathrin hrála též v Evině rouše. (Zatímco Berlínskou romanci jsem viděl, Hosteska mi unikla, což  si dodnes velmi vyčítám.) Obě herečky se mi děsně líbily, oběma jsem také poctivě psal dopisy pomocí slovníku. Moc jsem se v těch jedenácti letech nežinýroval. Barbara mi kupodivu odepisovala. Nikoliv milostně, ale adekvátně k mému věku: Pozdravuj maminku, co nového ve škole a podobně. Annekathrin mi nepsala. Vzhledem k tomu, že jsem na němčinu chodil teprve asi tři měsíce, musely mé dopisy (psané navíc na psacím stroji) působit jako výlevy duševně chorého. Nicméně s oběma herečkami jsem měl příležitost se o pár let později v Berlíně a v Lodži setkat a dělat s nimi interview coby začínající novinář. Hle, jak se mi tyto známosti hodily o osm let později!
Avšak zpátky do roku 1956. Tehdy jsem si na festivalu vyhlédl ještě jednoho člověka, který mě - nevím proč - velmi přitahoval. Snad tím, že kouřil lulku a mluvil krásnou francouzštinou. A když tak znovu listuji svou sbírkou, musím se až červenat, protože jeho autogram se objevuje snad na každé třetí stránce. Možná desetkrát jsem tehdy zastavil na cestě z hotelu do kina slavného francouzského filmového historika Georgese Sadoula, autora Dějin světového filmu, a on, patrně člověk velmi vlídný a trpělivý (inu, lulkař!), se mi pokaždé poctivě podepsal. Ach jo... Co bych za takovou „známost" dal o pětadvacet let později, když jsem začal psát svou první knížku o filmu, Exkurzi do království grotesky!
Druhý festival, který se mi zapsal výrazně do paměti, byl ten z roku 1958. Tehdy moje sběratelská aktivita kulminovala. Jako lovec autogramů jsem byl tak urputný, že si mě všiml kdosi z místních novin, Stráže míru,  a já pak v tomto listě četl 18. července 1958 pod fotografií a titulkem TAKÉ DĚTI NAVAZUJÍ PŘÁTELSTVÍ: „Nejmladším zahraničním návštěvníkem festivalu je nesporně malý Rana Bhattacharje, syn indického režiséra. Je mu osm let a velmi se mu u nás líbí. Už si také našel dva přátele, dvanáctiletého Sašu Čásu od Plzně a Ondřeje Suchého z Prahy. Nyní společně loví autogramy. Rana je však nejčilejší. Prý se ještě spojí s Beth, dvanáctiletou dcerkou dánského tiskového šéfa Ole Schoua, a budou „pracovat" společně. A jak se všichni domluví? Rukama. Ostatně - musejí se lidé vždycky domlouvat řečí, aby mohli být přáteli? Což festival nedává denně důkazy, že slov není třeba tam, kde je společná myšlenka?"
No, byl jsem tenkrát děsně pyšný, že jsem se ocitl v novinách, i když na fotografii toho na mně moc k vidění nebylo. Musím se vám ovšem svěřit s něčím neuvěřitelným - obsah toho článku měl totiž v průběhu dalších let svoji dohru. S Beth,  „s dvanáctiletou dcerkou dánského tiskového šéfa Ole Schoua" (mimochodem, toho roku byla velkou atrakcí festivalu a její snímky byly ke koupi ve všech karlovarských provozovnách Fotografie!) jsem se skutečně seznámil, pak jsme si spolu několik let dopisovali (trochu jinak než s Barbarou Polomskou) a když jsem byl plnoletý a jako zázrakem mi byl „přiklepnut" devizový příslib, jel jsem za ní do Kodaně na návštěvu. Prožil jsem tam krásných čtrnáct dní, vrátil se do Prahy, párkrát jsme si ještě napsali a pak se navzájem odmlčeli. Tak už to někdy v životě chodívá. Jenomže v roce 1988 mi v létě přišel  na chalupu telegram, v němž mi bratr (kterému ještě nekončila divadelní sezóna a byl proto v Praze) sděloval, že mám co nejdříve dorazit do Prahy, protože mě tam vytrvale hledají nějací manželé z Holandska.
Dorazil jsem do Prahy a setkal se s „Holanďany". Bylo to fantastické setkání! Beth, maminka dvou dospělých dcer, žijící s manželem už ne  v Dánsku ale v Holandsku, mi přijela oplatit někdejší návštěvu. Ze zavazadla vytáhla láhev whisky a povídá: „Právě v těchto dnech je to rovných třicet let, kdy jsme se seznámili v Karlových Varech. Jistě chápeš, že takové významné výročí se musí oslavit!" Chápal jsem. Slavili jsme ho pak na chalupě v Šemanovicích u Kokořína celý týden! Já se svou ženou žvatlal příšernou němčinou, manžel Beth uměl jen anglicky a holandsky a Beth sama měla co dělat, aby si pracně vybavovala svou školní němčinu, poznamenanou dánštinou, kterou nemluvila snad celé dvě desítky let. Nejlíp se ovšem zase mluvilo rukama.
V Karlových Varech jsem poprvé hovořil s paneWerichem. Dělal si ze mě srandu, pochopitelně, byl jsem malý kluk. Pak jsem občas zpovzdálí doprovázel pana Horníčka, který tu denně pobíhal se štábem filmařů, kameramanem Josefem Čepelákem a režiséry Emanuelem Kaněrou a Jiřím Papouškem, aby stihli natočit každodenní Momenty Filmového Festivalu. Po očku jsem pozoroval v zahrádce cukrárny mlsajícího Oldřicha Nového, po očku jsem pozoroval nepřehlédnutelného Jiřího Trnku a zamilovaně jsem pokukoval po krasavici českého filmu - Ireně Kačírkové...
Jak vypadaly festivalové Karlovy Vary v letech šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých, nevím. Po roce 1960 jsem se už nikdy na žádný festival do Karlových Varů nedostal. Trochu je mi to líto, ale na druhé straně si říkám: Nehledal bych tu marně něco, co už tu být nemůže? A jak by to asi vypadalo, kdybych tu lítal v krátkých kalhotách od Elefanta k Puppu, s Festivalovým reportérem za pouhé dvě koruny a autogramovým blokem v ruce, a večer pak šplhal, jako divák nezletilý a neplatící, do korun stromů za plotem Letního kina? Mimochodem - jsou za tím plotem vůbec ještě nějaké stromy? |
Hagen pak pojal v sedmdesátých letech za manželku z NDR ostudně vyhoštěný slavný německý písničkář Wolf Biermann, známý ze šedesátých let také u nás. Vystupoval tehdy v divadle Na zábradlí, jeho texty do češtiny překládal pro Světovou literaturu můj sourozenec, on pak pro změnu překládal zase sourozencovy texty do němčiny. Například píseň Študent s rudýma ušima v jeho překladu nazpívala v západním Německu na desky Hana Hegerová. Biermann přeložil do němčiny také film Kdyby tisíc klarinetů, ten však byl nakonec shledán příliš pacifistickým a nebyl proto v NDR do kin nikdy uveden. Až komicky působí náhlé příbuzenské spojení Wolfa Biermanna s potrhlou Ninou Hagen - stal se jejím nevlastním otcem. 
V roce 1956 jsem tedy poprvé přičichl k festivalovým Karlovým Varům. Velmi rychle jsem se zorientoval a pochopil, že k takové velké společenské události nutně patří i početná tlupa lovců autogramů. A tak jsem se stal lovcem autogramů. Dodnes mám listy z bloku, který jsem si k této příležitosti koupil v místním papírnictví. Kdykoliv mi odněkud vypadnou, jihnu si nad nimi. První autogramy na první stránce tvoří prazvláštní společnost - posuďte sami: Dirigent a klarinetista 
a já pak v tomto listě četl 18. července 1958 pod
fotografií a titulkem 
