Elena Jaroševská - Ondřej Suchý: Moje Rusko (4)
Rubrika: Publicistika – J+O Suchý
Ruská verze
IV. část seriálu
Ruská redakce Radia Praha – vysílání do zahraničí Český rozhlas 7 – uvádí od 5. listopadu 2006 novou rubriku „Moje Rusko“. Rusko z českého pohledu během více než půl století. Sovětský svaz a jeho oficiální ideologie a kultura a obyčejní lidé, ruský jazyk, kultura, umění - hodně Čechů chápalo, že to jsou dva odlišné světy.
O tom, jak se křížily tyto dva světy v jeho vlastním životě, vypráví každou sobotu ONDŘEJ SUCHÝ, publicista, 
spisovatel a textař. Na webu http://www.radio.cz/ru budete také pravidelně nacházet obrázky a fotografie z archivu Ondřeje Suchého, v pořadu pak zaznějí písničky z jeho soukromé fonotéky. Těší nás, že se s tímto naším dlouhodobým seriálem budou mít možnost setkávat v ruské i české verzi také čtenáři Pozitivních novin!
Elena Jaroševská
vedoucí ruské redakce Radio Praha,
Český rozhlas-7, vysílání do zahraničí
7. 
Už jako dítě jsem si zamiloval filmovou komedii Grigorije Alexandrova s půvabnou Ljubov Orlovou a Leonidem Uťosovem v hlavních rolích, Весёлые ребята, která byla u nás uváděna pod názvem Celý svět se směje. Komedie další, jako byl například Cirkus, Volha-Volha nebo Vesna jsem viděl až v dospělosti. Ale crazy komedie Celý svět se směje mě nadchla už jako malého kluka. Myslím, že to byl jeden z těch prvních filmů mého života, který – pochopitelně vedle dalších komedií a grotesek našich, amerických či francouzských – vzbudil můj celoživotní zájem o tento žánr. Celý svět se směje, Karnevalová noc, naše poválečná komedie Cirkus bude a o něco později vaše Pruhovaná plavba anebo Cesta do manéže, tak tyto všechny filmy mě dovedly také k zájmu o cirkus, cvičená zvířata, artisty a především - klauny. Cirkusy se u nás v padesátých a šedesátých létech těšily značné pozornosti a kromě těch našich jsme mohli vidět každou chvíli i některý z těch špičkových zahraničních, jako byly například Berolina, Jerevan, Hungaria, Busch anebo Varšava. Z vašich klaunů jsem si zamiloval již mnohokrát zde vzpomínaného Leonida Jengibarova a Jurije Nikulina, kterého jsem sice měl možnost poznat osobně, ale v cirkusové manéži jsem ho viděl jen prostřednictvím filmu. Na dosah jsem měl Karandaše- Rumjanceva, tehdy již starého klauna s neodmyslitelným psíkem, ale musel jsem se v 
tu dobu v Leningradě rozhodnout mezi cirkusem, kde zrovna vystupoval, a Divadlem miniatur Arkadije Rajkina. Rajkin to nakonec vyhrál. Měl jsem na podobné vaše velké osobnosti i jindy smůlu: O tom, že jsem se mohl v divadle Semafor setkat se vzácným hostem, Leonidem Uťosovem, jsem se dozvěděl až když jsem si všiml, že na jednu z podpisových stěn v tomto divadle přibyl jeho autogram. A když trávili v Praze několik večerů Ljubov Orlová a Grigorij Alexandrov ve společnosti mé švagrové, pro změnu nebyla už tou dobou moje švagrová mojí švagrovou.
Nevadí – stačí mi, že mám několik jejich filmů na videokazetách. Ba i Karandaše mám! S ním jsem si tenkrát nakonec koupil v Moskvě film super-osmičku, tedy osmimilimetrový černobílý film, což teď upřesňuji pro ty, kteří si už třeba nepamatují, že nám kdysi takové filmečky nahrazovaly doma video anebo DVD. Nu a pak ještě nesmím zapomenout na gramofonové desky, které si dnes – jak doba a technika pokročila – nechávám kamarádem převádět na cédečka. Nu a právě z jednoho takového cédečka vám nyní na rozloučenou zahraju písničku v podání herce, zpěváka a muzikanta, na kterého jsem tu mimo jiné dnes také nostalgicky zavzpomínal. Zpívá Leonid Uťosov.
8.
Odehrálo se to na jaře roku 1984. Ozvalo se energické zaklepání na dveře a do pokoje ve dvanáctém patře moskevského hotelu Kosmos rázně vešel usm
ívající se muž v kožichu. Podíval se mi zvědavě do očí a povídá: „Tak to jste vy, kdo mě ráno vzbudil telefonem, že by si přál knížku mých pamětí ?“ Stál jsem tváří v tvář Juriji Nikulinovi, velkému filmovému herci a komikovi, velkému cirkusovému klaunovi. Než jsem mu stačil odpovědět, pokračoval: „Víte, já už doma žádnou tu knížku neměl a tak jsem pro ni musel zajet k jednomu známému. Omlouvám se, že jsem se tím trochu zdržel.“ To už ale seděl u stolku a kreslil mi do objemné knížky v plátěné vazbě svůj autoportrét s věnováním, aniž by ovšem při tom přestal ke mně hovořit: 
„Poslyšte, neměl byste kouřit. Před několika měsíci mi zemřel můj dlouholetý partner Michail Šujdin. V cirkuse jsme tvořili nerozlučnou dvojici. Šujdin byl silný kuřák a nakonec to odneslo jeho srdce. Já už nekouřím řadu let a cítím se skvěle. Teď právě jsem dotočil další film... V kolik vám to letí do Prahy ?
Já už u vás byl několikrát, vždycky ovšem jen o dovolené a jako turista. Škoda, že už nestihnete přijít k nám do cirkusu, na Květinový bulvár, stal jsem tam před dvěma léty šéfrežisérem, tady máte vizitku, pro příště... Vidíte, jak se ta moje knížka jmenuje? 'Pačti seriozno'! To platí i pro vás! Pozdravujte Prahu, Ondřeji, jsem rád, že jsem vám mohl udělat radost! A na ty cigarety - pozor!“ To už ale zase stál ve dveřích, široký úsměv ve tváři, stiskl mi 
ruku a jako mladík vyběhl ven. Viděl jsem ho ještě z okna, jak nasedá do svého vozu a vyráží, aby stihl všechny denní povinnosti. Bylo mu tehdy třiašedesát let; o dva roky víc, než je dnes mně…
Cirkus byl jeho druhým domovem. Ta knížka vzpomínek mu vyšla v roce 1979 v nákladu 130 000 výtisků, a byla hned beznadějně vyprodaná. Jurij Nikulin si ji také sám půvabně ilustroval...
Za tři hodiny po našem hotelovém setkání jsem už seděl v hale letiště Šeremetěvo a čekal na odlet do Prahy. Měl jsem ovšem báječnou náladu. Do zavazadla, ve kterém už byla Nikulinova gramofonová deska a pár osmičkových filmů s jeho klaunskými čísly (to vše zakoupeno v obchodním domě Gum), přibyla i jedna pěkná knížka s krásnou dedikací.
Jurije Nikulina jsem poznal ja
ko člověka se srdcem na dlani. Nejsem si jist, zda by mi podobné přání, jaké jsem vyslovil tehdy po ránu do telefonu tomuto vpravdě národnímu umělci, splnil v jiné zemi jiný stejně tak významný herec. Myslím, že ne.
Zbývá mi už jen dodat, že u nás se s ním setkali filmoví diváci poprvé v roce 1959, kdy do našich kin přišly jeho první filmy Děvče s kytarou a Vyhráli to všichni. Ze 60.let si pak vybavuji např. název filmu K noze, Muchtare!, z let 70tých Andreje Rubleva, nebo Bojovali za vlast. Já však byl naprosto nadšený jeho výkonem ve skvělé detektivní komedii Briliantová ruka! A právě písničkou z tohoto filmu se s vámi pro dnešek loučím.
foto z archívu Ondřeje Suchého
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 01. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Helena Štáchová |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Jiří Suchý |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Milan Lasica |
 |
Milan Markovič |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |