Předloni jsme si konečně poprvé sedli spolu k jednomu stolu a jednomu mikrofonu, abychom si pověděli, co jsme si během těch desetiletí, od chvíle, co jsme se poznali, nestačili říct. Znal jsem ho jako Jana Antonína Pacáka, jako Jeňýka Pacáka, s přízvisky „Sorry“, „Kytička“ anebo „Strýček“. S Olympikem nazpíval sólově krásné písně Strejček Jonatán či Bon Soir Mademoiselle Paris, mě pak nejvíc potěšil z období, kdy byl členem Banjo Bandu Ivana Mládka, Upírovou písní: „…ale nejlepší šikula je hrabě Drákula…“ V Březince u Kokořína, kde jsme se setkali naposled, jsem se ho ptal na jeho mladšího bratra Mirka, se kterým jsem kdysi chodil do stejné školy bytové tvorby. Učili jsme se oba na truhláře, já zběhl, on zůstal. Inteligentní, milý kluk, Jeňýkův bratr - blonďák! „Jak se daří bráchovi?“ zeptal jsem se Jeňýka. „Ty nevíš, že umřel? Ale to už je dlouho…“ Přeslechl jsem, ale obávám se, že jsem tehdy slyšel vyslovit jméno té zákeřné nemoci.
Zahlédl jsem v Ohlasech Pozitivních novin čísi otázku, co vlastně je a co není pozitivního pro noviny, které mají pozitivitu v názvu. Uvědomil jsem si, že značná část článků, které jsem zde kdy uveřejnil, byla věnována lidem, kteří opustili náš svět. Ať už předčasně, jako třeba Pavel Dostál nebo Karel Svoboda, či v pokročilém věku, ovšem v ostudném zapomenutí, jako například komik R.A.Strejka. V některých článcích se pak zase zlobím nad různými nespravedlnostmi (Jana Werichová, Hana Brejchová, Dáda Patrasová, Jozef Kuchár). Sotva některé z těchto článků mohou čtenáře naladit pozitivně. Přesto však vidím v jejich publikování v Pozitivních novinách cosi pozitivního: Dostávají zde svůj prostor a jsou k dispozici čtenářům naladěným na stejnou strunu. Žádný bulvár a bohužel dnes už ani žádný z jinak serioznějších deníků o články takového druhu a v takovém rozsahu nestojí. Pozitivní je i to, že právě v Pozitivních novinách mohu připomínat osobnosti, na které si jiná periodika ani nevzpomenou. Tak tedy ano, je to tak: Jeňýk Pacák, výtvarník, ilustrátor a hudebník a příležitostní zpěvák zemřel na leukémii v noci na pátek 23. března 2007 ve svém domě v Měchenicích u Prahy ve věku nedožitých 66 let. Miloval dixieland. Pamatuji si ho ještě z dixielandu Brontosaurus odkud putoval do dalších podobných kapel. Pak propadl kouzlu beatlesovské éry, v Olympiku Petra Jandy vystřídal Františka Ringo Čecha, v sedmdesátých létech se pak vrátil k hudbě, u níž začínal – stal se členem Benjo Bandu Ivana Mládka. Jsem rád, že mám od něj jeden kytičkovaný obrázek z roku 1968 o který se dnes mohu s vámi podělit. Pestrost všech těch jásavých barev jakoby odhalovala Jeňýkovu duši. Když zemřel, čekal jsem u večerních zpráv všech tří našich televizí. Tu smutnou zprávu přinesla jediná Prima. Pro vždy všudypřítomnou Novu, v jejíž programech se Jeňýk v rámci Mládkových estrád celá léta nejčastěji objevoval, o něm nebyla ani zmínka. Je to pozitivní zpráva? Jistěže ne. Ale když ne tady a teď, jinde se o tom nedovíte.
V rozhlasovém pořadu Nostalgické muzeum zábavy, který jsem s Jeňýkem Pacákem natáčel, jsme se dověděli leccos zajímavého. Například to, že si jako kluk zahrál jednoho z pážat v pohádce režiséra Bořivoje Zemana Pyšná princezna. Také jsme se dozvěděli něco o slavném bohémském modelu-umělci a veršotepci, se kterým se přátelil – Jožovi Mrázkovi–Hořickém. Připravoval jsem k jeho stému výročí narození článek – kam jinam, než do Pozitivních novin. „Člověče, já mám jeho knížky i rukopisy! Znáš například Louskáček básní Joži Mrázka-Hořického?“ rozpovídal se nadšeně Jeňýk. „Škoda, že jsem nevěděl, že se o něj zajímáš, býval bych ti to dnes přivezl! Takhle si pro to musíš zajet jedině k nám do Měchenic.“ „Jenomže jak a kdy? Vždyť já taky nejezdím autem, jako ty, a všude se musím dopravovat autobusem nebo vlakem…“ „Však ona se příležitost najde, až bude léto. Víš, jak je u nás krásně? Já ti předtím nadiktuju, jak se k nám dostaneš, vono to zase tak složitý není. Přijeď! Joža Mrázek-Hořický je velký téma!“
No… už nepřijedu, Jeňýku. Poslední radost, kterou jsi mi udělal, byla slova chvály na adresu našeho milého hostinského Límana, když jsi ochutnal jeho jitrnice. Vezl sis jich s sebou domů plný pytlík a přibral jsi i domácí tlačenku. Určitě jste měli - po tvém návratu z Kokořínska - druhý den v Měchenicích hody. S úsměvem na to naše poslední setkání vzpomínám. Když už muselo být poslední, nebylo to naše rozloučení zase tak neveselé… Děkuji ti, žes přijel! |