Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (14) Woody Allen

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Seriál  KOMICI U PSACÍHO STROJE

V sobotu 6.ledna 1986 jsem v sobotní příloze Svobodného slova KVÍTKO, jehož jsem byl tehdy sedmým rokem redaktorem, zahajoval svůj nejnovější seriál Komici u psacího stroje. Letos jsem se štosem už časem zažloutlých novin probíral a začetl se do tohoto seriálu, který jsem tenkrát doprovázel i karikaturami představovaných komiků-autorů, a najednou mi přišlo líto, že by texty některých z nich už nemusely spatřit více světlo světa. A tak se stalo, že jsem si vzpomněl na Pozitivní noviny a napadlo mne, že by mohlo být docela pěkné obnovit někdejší kvítkovskou „tradici“. Medailonky, kterými jsem literární ukázky uváděl, už zastaraly, což mi dává možnost je nyní rozšířit. Myslím totiž, že i ty mohou dnešní čtenáře zajímat. A tak zde tento seriálek ožívá, s mým přáním, abyste si jím například zpříjemňovali svá sobotní dopoledne. 
Ondřej Suchý
KOMICI U PSACÍHO STROJE (14): WOODY ALLEN
„Vstávám denně ve stejnou dobu, v osm začnu psát, pak hraju na klarinet, potřebuji vést klidný a spořá­daný život, abych odvedl svou práci. Jsem velmi klidný, naprogramovaný člo­věk,“ říká o sobě plachý, subtilní muž v brýlích s černými obroučky, který patří od konce šedesátých let ve světě mezi nejznámější komiky a humoristy. Scenárista, filmový režisér, hudebník, herec, autor mistrov­ských skečů a povídek - WOODY ALLEN (1935). Narodil se a žije v New Yorku. Jeho humor má řadu poloh, je v něm kus bratří Marxů i Charlieho Chaplina, je laskavý, sarkas­tický, bláznivý.
V roce 1986 jsem o něm mohl napsat pouze toto:
„U nás jsme se s komediálním herec­tvím Woddyho Allena mohli setkat za­tím pouze v jediném filmu - „Na černé listině“, z roku 1976. V tomto politicky angažovaném filmu vytvořil postavu muže, který v době pronásledováni pokrokových osobností v USA prodává televizi pod svým jmé­nem scénáře persekvovaných autorů. V roce 1985 vyšel v nakladatelství Odeon výbor Allenových povídek z je­ho dosud vydaných sbírek pod názvem „Vedlejší příznaky“. S dalšími povíd­kami Woodyho Allena se čas od času setkáváme na stránkách Dikobrazu, Svě­tové literatury, víkendové přílohy Mla­dé fronty i jinde. Zbývá dodat, že by se i na našich filmových plátnech měl komik Woody Allen objevovat častěji, třeba v takové míře, jako Francouz Pierre Richard, s nímž má někdy leccos společného…“
   Po roce 1989 se to vše změnilo - televize začala vysílat postupně všechny Allenovy filmy, které nám byly bůhví proč odpírány, vyšly další knihy, jak od Allena, tak i o něm. Nu a v prosinci minulého roku 2008 jsme mohli Woddyho dokonce přivítat v Praze. Přijel se svým jazzbandem, na Hradě ho přijal prezident Klaus, v Kongresovém centru odehrál vyprodaný koncert… (Povídku, kterou zde uvádím, přeložila kdysi pro Kvítko Ivana Doležalová.)
Woody Allen
Vynález a využití umělé inkoustové kaňky
    Nikde na západě neexistuje zmín­ka o umělé inkoustové kaňce před koncem 1921, přestože je známo, že už Napoleon si užil dost legrace s tzv. vibrátorem rozkoše, tedy s před­mětem ukrytým v dlani, způsobují­cím při doteku vibrace podobné elek­trickým. Napoleon nabídl svoji vzác­nou ruku na přátelství cizímu hod­nostáři, dal ránu do dlaně nic netu­šící obětí a svíjel se imperiálním záchvatem smíchu, když zrudlý hlu­pák poskakoval k velké radosti ce­lého dvora.
   Tento vibrátor prošel mnoha mo­difikacemi, z nichž nejvyhledávaněj­ší se objevila po vynálezu žvýkačky svátým Bonifácem (domnívám se, že to byla původně krmě jeho ženy, kte­rá se prostě nedala spolknout), jež nabyla formy mentolového žvýkacího balíčku vybaveného jemným me­chanismem pasti na myši. Žvýkač poté, co mu byl nabídnut čerstvý kousek, dostal silnou ránu, když že­lezná mřížka dopadla na jeho naivní prstíky. První reakce byla většinou bolestná, následoval nakažlivý smích a nakonec jistý druh lidové moud­rosti.   Není   tajemstvím,   že   žvýkačka-chňapka velice podstatně ovlivni­la záležitosti v Alamu, a přestože nebylo pozůstalých, většina pozoro­vatelů se shodla, že všechno by se ubíralo mnohem horším směrem ne­být tohoto mazaného vynálezu.
   Během občanské války se Ameri­čané snažili co nejvíc uniknout hrů­zám rozdělené země. A tak zatímco generálové severní armády dávali přednost zábavám se zvonkohrou, Robert E. Lee přežil mnohé krušné chvilky díky skvělému využití stří­kající květiny. Na začátku války vů­bec nikdo neunikl vůni „rozkošného karafiátu“ v klopě generála Leea, aniž by nedostal do oka proud vody řeky Suwanee. Jak se situace jižanů zhoršovala, zavrhl Lee kdysi módní hříčku a spokojil se pouze s umístě­ním připínáčku na židle osob, které neměl v lásce.
   Po válce, až do začátku roku 1900, do éry tzv. zlodějských magnátů, šňupací tabák a malá plechovka ozna­čená nápisem MANDLE, odkud do tváře oběti vyskočilo několik obrov­ských hadů, zaplnily dostatečně při­hrádku vtipálkovství. Tvrdí se, že J. P. Morganovi více vyhovoval tabák, zatímco starší z Rockefellerů měl ra­ději hady. A pak, v roce 1921, biologové na vědeckém setkání v Honkongu, kde si nakupovali obleky, vynalezli umě­lou inkoustovou skvrnu. Byl to léta základní kámen orientálního reper­toáru tzv. odvrácení pozornosti a ně­kolik následujících dynastií si za­chovalo svoji moc díky skvělé mani­pulaci s tím, co se zdálo být vyli­tou lahvičkou a ohavnou inkoustovou skvrnou, ale ve skutečnosti šlo pou­ze o umělou kaňku z plechovky.
První inkoustové kaňky, jak bylo zjištěno, byly surové, jedenáct stop v průměru, a nikoho neoklamaly.
Avšak s vynálezem koncepce men­ších rozměrů jedním švýcarským fy­zikem, který dokázal, že předmět se dá zmenšit jen tím, že „se zmenší“, se konečně umělá inkoustová kaňka stala sama sebou.
Byla sama sebou až do roku 1934, kdy ji Franklin Delano Roosevelt od­stranil ze sebe sama a umístil ji ně­kam jinam. Roosevelt ji chytře vy­užil při vyřešení stávky v Pensylvá­nii. Detaily této události jsou velice zábavné. Zaskočení vůdci jak pracu­jících tak vedení byli přesvědčeni, že se rozlila lahvička inkoustu, kte­rá zničila něčí bezcenné empírové sofa. Představte si, jak se jim ule­vilo, když zjistili, že to všechno byla jen legrace. Tři dny poté byly oce­lárny opět otevřeny.


(Příště: Josef Šváb-Malostranský)

  
Kresba: Ondřej Suchý

Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 05. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.