Elena Jaroševská – Ondřej Suchý: Moje Rusko (10)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

  Ruská verze 

X. část seriálu

Ruská redakce Radia Praha – vysílání do zahraničí Český rozhlas 7 – uvádí od 5. listopadu 2006 novou rubriku „Moje Rusko“. Rusko z českého pohledu během více než půl století. Sovětský svaz a jeho oficiální ideologie a kultura a obyčejní lidé, ruský jazyk, kultura, umění - hodně Čechů chápalo, že to jsou dva odlišné světy.
O tom, jak se křížily tyto dva světy v jeho vlastním životě, vypráví každou sobotu Elena Jaroševská při rozhovoru s Ondřejem SuchýmONDŘEJ SUCHÝ, publicista, spisovatel a textař. Na webu http://www.radio.cz/ru budete také pravidelně nacházet obrázky a fotografie z archivu Ondřeje Suchého, v pořadu pak zaznějí písničky z jeho soukromé fonotéky. Těší nás, že se s tímto naším dlouhodobým seriálem budou mít možnost setkávat v ruské i české verzi také čtenáři Pozitivních novin!
Elena Jaroševská
vedoucí ruské redakce Radio Praha,
Český rozhlas-7, vysílání do zahraničí

 
19.


Dobrý den, vážení a milí! Tak jsem se dočetl na internetu, že k největším Gidon Kremerhvězdám letošního 32. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj 2007 bude patřit houslista Gidon Kremer, který s orchestrem Kremerata Baltika uvede díla P. I. Čajkovského a D. Šostakoviče. Hned se mi vybavila jedna neuvěřitelní historka, která se mi přihodila při setkání s tímto velkým houslovým mágem. Když jsem se vám na začátku tohoto seriálu představoval, uvedl jsem, že jsem též karikaturistou. V šedesátých až osmdesátých letech jsem kreslil pro mnoho českých novin a časopisů nejen karikatury významných lidí, ale také vtipy. Nejpopulárnější z nich se tenkrát staly ty, v nichž vystupovaly myši. (Začátkem 90.let mi vyšla nakonec i „myší knížka“.)
A teď už ke Gidonu Kremerovi: Bylo to někdy v roce 1978, kdy mě jedna dívka jménem Magdalena pozvala v Praze do Rudolfina na koncert mladého Gidona Kremera. Byla tehdy Kremerovou blízkou přítelkyní. Oblékl jsem se do večerního a šel jsem. Asi čtvrt hodiny před zahájením koncertu mě Magdalena přemluvila, že mě musí panu Kremerovi představit. Protestoval jsem, že to není zrovna nejvhodnější Ondřej Suchý se svou myšíchvíle vyrušovat takového umělce před vystoupením, ale ona si nedala říct a tak jsem ji musel následovat.
Vešli jsme do postranního sálku, kde se Gidon Kremer rozcvičoval. Hned v první chvíli jsem viděl, že moje námitky byly opodstatněné. Magdalena se s ním pozdravila a pak pravila, že mu hned teď musí někoho představit.
„Toto je Ondřej Suchý,“ pravila rusky s nevinným úsměvem, „on je také velký umělec, on kreslí myši.“ Přál bych vám v tu chvíli, kdy mi Gidon Kremer podával ruku, vidět výraz jeho očí. Nechápavě pohlédl na svou spokojenou přítelkyni a vyděšeně pak na mě. Minuty ubíhaly a já věděl, že není čas na nějaké vysvětlování. Omluvně jsem se na Mistra usmál a podal mu program s prosbou o autogram. Bylo to ostatně jediné, co jsem v té hrozivé chvíli trapného ticha mohl udělat. Magdalena byla jediná z nás tří spokojená.
Koncert byl úžasný, ovace nebraly konce! „Vrátíme se za Gidonem!“ prohlásila nadšená dívka. Já však byl neoblomný. Při představě, že bych měl být znovu vystaven Louis Zámečníktomu vyděšenému pohledu Gidona Kremera při opakovném setkání s „velkým umělcem co kreslí myši“, mě poléval studený pot. Rozloučil jsem se, poděkoval za velký zážitek z koncertu a ubíral se sám k domovu.
Asi po půl roce jsem potkal Magdaleninu matku. „Já tomu nerozumím,“ vyprávěla s údivem, „Magdalena odletěla za Gidonem do Leningradu a strávila s ním skoro týden, ale prý ji v hotelovém pokoji při stažených roletách četl Dostojevského.“ Nevím co je na tom pravdy, říkám jen co jsem slyšel.
Zanedlouho se mi doneslo, že se Gidon Kremer nevrátil z jednoho zahraničního zájezdu. Napadlo mě, že třeba chtěl mimo jiné utéct i ze světa Magdalen a „velkých umělců co kreslí myši“.
Přemýšlel jsem, co vám zahrát na závěr téhle úsměvné historky. Myš je stejně malé zvířátko jako kanárek.
A skladba Kanárek od jiného velkého umělce, ruského houslisty Mirona Borisoviče Poljakina, je fantastická. Takhle ji u nás hrál ve třicátých letech minulého století houslový virtuóz Louis Zámečník…


20.

Hezký den vám přeji, milí posluchači!
Dneska se opět vrátím o půl století nazpět. Když mi začínaly prázdniny, odjížděli jsme pravidelně s maminkou k tetě do Karlových Varů. Karlovy Vary jsou krásné lázeňské Ondřej Suchý s Rannem Battacharjem a Beth Schou. město, ale pro mě měly v té době ještě jiné kouzlo: Měl jsem tam možnost ve věku od 11 do 14 let prožívat každoročně Mezinárodní filmové festivaly. Atmosféra těchto svátků filmu mě pak ovlivnila na celý život. Žil jsem festivalem, sbíral autogramy známých osobností, byl jsem kolportérem festivalového časopisu, chodil jsem loudit do tiskového střediska prospekty a fotografie, a večer jsem měl občas dovoleno jít za Letní kino – ano, slyšíte dobře: ZA Letní kino, tam, kde se dalo vylézt na nějaký strom a shlédnout zadarmo některý ze soutěžních filmů.
Nejvíc mě však už tehdy bavilo seznamovat se s festivalovými hosty. Byly mezi nimi i děti a tak jsem se spřátelil s malým Indem jménem Ranna Battacharje a s půvabnou holčičkou z Dánska, Beth Schou.
Pokukoval jsem ovšem i po hercích a herečkách. Na některých – například na polské herečce Barbaře Polomské či německé Annekathrin Bürger - jsem vyloudil dokonce adresu. A jako dospělý jsem se s nimi pak nejednou setkal v roli novináře!
Elina BystrickáElina BystrickáA také si vzpomínám i na hvězdy sovětských filmových delegací. Dnes, když si listuji zbylými stránkami z někdejšího bloku plného autogramů, jsou tam jména jako Sergej Gerasimov, Grigorij Kozincev, Lydia Smirnovová, Petr Glebov a – Elina Bystrická. Ta mi uvízla nejvíc v paměti. Jednak se mě, jako jedna z mála, zeptala na jméno a napsala mi krátké věnování a pak – to už bylo po festivalu, jsem v jedněch novinách uviděl článek, v němž se svěřovala se svými festivalovými zážitky. Předesílám, že s tím malým Indem jsme tenkrát vytvořili trojici s dalším vrstevníkem, jistým Sašou.
Když si nás všimli novináři, objevila se pak v karlovarských novinách naše fotografie. Možná, že to byla právě ona, možná že nás paní Bystrická sama někde viděla, zkrátka v článku jsem najednou četl: „Co mě zaujalo? Malý indický chlapec a jeho dva českoslovenští přátelé. Myšlenka festivalu je živá i mezi dětmi.“
Výstřižek z karlovarských novinVystřihl jsem si tenkrát ten kousek novin a schoval.
A dnes mám důvod si nad ním zapřemýšlet.

Víte, ona se ta tehdejší hesla, jako například: „Za trvalé přátelství mezi národy!“ časem zprofanovala. Vůbec, hesla jako taková, začala být lidem tím neustálým omíláním protivná. Jenomže ono to „přátelství mezi národy“ na těch festivalech skutečně fungovalo! Jak mezi dospělými, tak i mezi dětmi. A mně dokonce s některými lidmi, které jsem tam poznal, zůstalo skutečně „na věčné časy“.
Před rokem mi herečka Barbara Polomská napsala jestli prý si uvědomuji, že naše přátelství už trvá 50 let. Neuvědomoval jsem si to. Prostě se to tak přihodilo samo o sobě. Nevím jaké jsou ty současné karlovarské festivaly, ani nepátrám po tom, zda a jaká přátelství tam vznikají či nevznikají. Mě těší vzpomínky, které mám. A z výdobytků dnešní doby se nesmírně raduji z možnosti být díky Internetu ve spojení s aktuálním děním ve světě. A právě díky jemu například vím, že paní Elina Bystrická, Aksinja z Tichého Donu, oslaví v příštím roce už 80. narozeniny, i to, že k filmování se po mnohaleté odmlce opět vrátila v roce 1997. Dovolte mi, abych ji na dálku pozdravil a jako první z gratulantů popřál hodně zdraví a štěstí! Kdo ví – třeba se jí to donese, tak jako já jsem si mohl dnes o ní číst na Internetu. 
Karlovým Varům věnovali své skladby mnozí skladatelé. Já se s vámi rozloučím tou, kterou složil Murad Kužlajev a která se jmenuje Karlovarská kolonáda. 

Věnování Eliny Bystrické Ondřeji Suchému

E.Bystrická, P.Glebov, S.Gerasimov     














"Ondřejovi pozdrav a přání štěstí a radosti
od Eliny Bystrické".
    pokračování příště ...

Foto © z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 04. 2007.