| 
Ale ano, možné to je. Ovšem pouze podle data narození na rodném listě: 17. 3. 1950.
Také já mám v souvislosti s Jitkou malé výročí - čtyřicáté: Když jsem hledal ve svém archivu první článek, který jsem o ní napsal, našel jsem výstřižek z časopisu Sedmička z roku 1970.
Zanedlouho jsem Jitce začal také psát písničky, kreslil její karikatury, s Oldřichem Dudkem jsme jí psali takříkajíc na tělo scénky v Malých televizních kabaretech, občas jsem se po jejím boku objevil i v roli moderátora, párkrát troufale i v roli zpěváka. Proto jsem namísto jednoho článku napsal pro Pozitivní noviny celý malý seriálek, v němž dnes bude téma:
|
| Můj článek v seriálu časopisu SEDMIČKA (č.7/1970), Když mi bylo třináct, začínal takto:
„Letošní rok je pro dvacetiletou Jitku Molavcovou šťastný. Po tříletém studiu na pražské střední průmyslové škole grafické složila s úspěchem maturitu a úspěšně absolvovala konkurs do divadla Semafor, kde nyní vystupuje v pořadech Ten pes je váš? a Návštěvní den. Ještě donedávna jste mohli Jitku Molavcovou vidět ve vysílání Čs. televize jako hlasatelku. Na televizních obrazovkách jí v nejbližší době uvidíte v seriálu Plakala panna, plakala a ve vyslání Vlaštovky. Při zpěvu se Jitka většinou sama doprovází na kytaru.“
Co mi to tehdy Jitka vyprávěla? Téma bylo dané – jejích třináct let:
„Ve škole jsem se učila dobře. Nejvíc jsem se bála matematiky, to byly mé nejhorší chvilky. Pravým opakem byly hodiny češtiny. (O takových předmětech jako je zpěv anebo tělocvik ani nemluvím.)
Ve třinácti letech jsem měla spoustu zájmů a koníčků jeden však převládal. Přála jsem si být herečkou. Ráda jsem četla verše; vždycky jsem si našla nějakou básničku, naučila se jí zpaměti.
Ve třinácti jsem měla nejraději Nezvalovu Manon Lescaut. Když jsem byla sama doma, představovala jsem si, že jsem Manon; skříň se proměnila v rytíře Des Grieux a já si s tou skříní povídala. Cítila jsem se jako na jevišti nebo ve filmu.
Jednou jsem neodolala, a oblékla si šaty své starší sestry Evy, která zrovna chodila do tanečních. Byly krásné, dlouhé až na zem... Při jednom takovém „představení" se sestra nečekaně vrátila domů. Ani mi nevyhubovala; snad si vzpomněla na dobu, kdy byla tak stará jako já.“
Vzhledem k tomu, že jsem dlouhá léta psal pro děti – byl jsem redaktorem časopisu Sedmička, pracoval v televizní Vlaštovce, moderoval rozhlasové Domino atd. – většina rozhovorů, které jsem s Jitkou publikoval, se týkala jejího dětství. V časopisech jsem pak později přispíval do jejich dětských stránek: ve Vlastě do Vlastičky, v Květech do Kvítku, ve Svobodném slově do Slovíčka atd.
Takhle jsme si povídali například o knížkách Jitčina dětství:
Půvabnou Jitčinu vzpomínku jsem zaznamenal v roce 1973 pro časopis Vlasta:
„Ona to vlastně ani není vzpomínka z dětství, ale s dětstvím jako takovým má přece jen něco společného. Točí se okolo dudlíka, přesněji řečeno okolo ‚zlatého dudlíka‘ na růžové stuze, kterého jsem vyhrála před třemi lety v soutěži Talent 70. Když jsem tehdy, 29.dubna večer, dostala ve velkém sále v Parku kultury tuto nejvyšší trofej, byla jsem šťastná. Moje radost však netrvala dlouho. Šla jsem s rodiči ještě na malou oslavu; když jsem si svlékla kabát, zjistila jsem, že se mi na krku houpá pouze pentle. Dudlík upadl, ztratila jsem ho cestou. Byla jsem zoufalá, ale nikomu jsem nic neřekla.
Druhý den jsem vstala už ve čtyři hodiny ráno a hned první tramvají jela do Parku kultury a oddechu. Prošla jsem všemi místy, kterými jsem si odtud večer slavnostně odnášela svou cenu. Došla jsem až k velké kaluži. Zpola zabořený v blátě se z ní na mne smutně koukal můj ztracený a znovunalezený dudlík. A tak jej mám dodnes. Visí na stěně, nad mou postelí, pevně přivázaný k růžové stuze…“
Podobných rozhovorů a vzpomínek z Jitčina dětství kdysi vyšla ještě celá řada, já ale na závěr předposledního dílu tohoto miniseriálku vybírám výstřižek, jehož připomínka udělá Jitce určitě velkou radost. Slovo v něm totiž nemá ona, ale její maminka:
Dnes tu potřetí, Jíťo: Přeju všechno nejlepší!“ ►
Příště už se setkáme naposled. A jaké bude téma? Kamarádství.
(pokračování zítra)
|
