Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (7) - Jaroslav Štercl

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Seriál  KOMICI U PSACÍHO STROJE

V sobotu 6.ledna 1986 jsem v sobotní příloze Svobodného slova KVÍTKO, jehož jsem byl tehdy sedmým rokem redaktorem, zahajoval svůj nejnovější seriál Komici u psacího stroje. Letos jsem se štosem už časem zažloutlých novin probíral a začetl se do tohoto seriálu, který jsem tenkrát doprovázel i karikaturami představovaných komiků-autorů, a najednou mi přišlo líto, že by texty některých z nich už nemusely spatřit více světlo světa. A tak se stalo, že jsem si vzpomněl na Pozitivní noviny a napadlo mne, že by mohlo být docela pěkné obnovit někdejší kvítkovskou „tradici“. Medailonky, kterými jsem literární ukázky uváděl, už zastaraly, což mi dává možnost je nyní rozšířit. Myslím totiž, že i ty mohou dnešní čtenáře zajímat. A tak zde tento seriálek ožívá, s mým přáním, abyste si jím například zpříjemňovali svá sobotní dopoledne. 

KOMICI U PSACÍHO STROJE (7): JAROSLAV ŠTERCL

U psacího stroje sedával často také JAROSLAV ŠTERCL (1919 - 1996). Není divu - celý život si všechny své výstupy, monology i scénky psal povětšinou sám. Od začátku čtyřicátých let prošel řadou kabaretů a divadélek: Ilustrace © Ondřej SuchýKabaret mladých, Divadélko na dlani, Rozmarné divadlo, Alhambra, později Kabaret U Tomáše — to je jen několik z mnoha sálů, které se otřásaly smíchem nad živelnou komikou Jardy Štercla. Tak, jako můžete vliv jeho komiky nalézt např. u Felixe Holzmanna, on sám nezapře svůj obdiv k drastické komice Ference Futuristy.
Jaroslav Štercl byl typický český kabaretní komik. Proto se také tak málo objevoval ve filmu. Neměl čas. Psal revue, kabarety, každý večer hrál, na scéně fungoval i jako živé noviny, reagoval na události kolem nás. O tom, že to dělal dobře, svědčí nejlépe věnování na rozesmáté fotografii Jana Wericha, která visela Jaroslavu Šterclovi doma v jeho bohaté knihovně: „Panu Šterclovi zpráva: Já jsem na Vás fanda, neb s Vámi je vždycky sranda!! Váš Jan W. 1970“.
Jaroslav Štercl je autorem či spoluautorem (nejčastěji spolupracoval s Františkem Rozvaldem) desítek her, programů, revuí a kabaretů, jako byly např.: „Trn v oku“, „Oheň na střeše“ , „Strach má velké oči“, „Nevěřte na duchy“, „Hlava ve smutku“, „Pan Morous se nedál“, „Pět neděl v talíři“, „Malostranští mušketýři“ a mnoho dalších. Monolog, který zveřejňujeme, pochází z roku 1959, z programu kabaretu U Tomáše. V roce 1998 vyšel v novější podobě s dalšími devíti Šterclovými monology na CD s názvem „Na Silvestra? Jardu Štercla!“
Pamětníky jistě pobaví, co všechno jim připomene z doby před půl stoletím…

Jarda Štercl
Expertem v meziplanetárních letech

Tak konečně na pevné zemi. Koukám, nic se tady nezměnilo, obecenstvo veselé jako vždycky, zkrátka jsem rád, že jsem se vrátil. Já v tom totiž lítal, ale díky zemské přitažlivosti jsem zase zpátky. Vy tomu nebudete věřit, ale já byl pár neděl na Měsíci, pár měsíců na Marsu, pak si říkám, zalítneš ještě na pár dní na Venuši, když vtom mě volá radar-mezihvězdná: Už ať jseš zase zpátky, nebo letím za tebou — Anča! To je totiž ten můj sputnik. Tak jsem zpátky a jsem rád, že už jsem zase mezi lidma. Už jsem se na vás těšil jak pracující inteligent na Večerní Prahu!
No a teď jak to vlastně začalo. To je na věci to nejinteresantnější. Tedy, abych tak řekl, tohle všechno zavinila tzv. sběrová loterie. Každý z nás totiž sbíral, sbírá nebo bude sbírat. Sbírat je totiž velmi ušlechtilý sport. Tak například: sbírají se poštovní známky, sbírají se cigarety, ve válce — poněvadž bylo málo bytového prostoru — sbíraly se jenom špačky, sbírají se autogramy známých osobností, sbírají se unavený po Silvestru. Jde o to, co sbírat a jak sbírat.
Přirozeně, že líp se sbírají peníze staré než nové, poněvadž ty staré peníze mají už jen numismatickou cenu, jak my intelektuálové se vyjadřujeme... kdo by nevěděl, co je to numismatický, tak to je cizí slovo. Mohl bych vám vysvětlit, co je to numismatický, ovšem myslím, abychom se nezdržovali... tedy vysvětlit to můžu... to jenom abych vás neotravoval... ono je to více méně povinnost vysvětlit, co je to numismatický, ale jak se tak rozhlížím, jste tady už samí starší lidé, tak už se bez toho klidně obejdete.
Tedy to, co pro nikoho nemá žádnou cenu, má cenu pro Sběrné suroviny. A ty zase dělají všechno možné, aby se sbíralo. A proto si vymysleli sběrovou loterii. Tak se může stát, že střednímu rolníkovi přejede osobní automobil záhumenkovou kozu. Koza se musí porazit, zemědělec baští 14 dní skopový, z kozy mu zbyde akorát kůže, tu odevzdá Sběrným surovinám a dostane za ni los a na ten los pak vyhraje — osobní automobil. To je ovšem ideální případ.
Také se však může stát, že takový osobní automobil drcne do pasoucího se skotu, skot si řekne: Takovej vůl ještě nejsem, abych si to nechal líbit! rozdupe osobní automobil a to, co z auťáku zbylo, přijde Sběrným surovinám. Majitel obdrží poukázku, na tu dostane los a na ten los pak vyhraje knižní cenu „Automobil v kostce“. Což je ovšem případ daleko horší. A když už babička Oktábcová vyhrála favorita s galuskama a slečna Řandová ze třetího štoku získala tímto způsobem nevázané „Děti kapitána Granta“, tak to se ví, že mi to nedalo.
Povídám si: Musíš sbírat! Ale co? Poněvadž nejsem chovatel hospodářského zvířectva a jedinou kozu v celém příbuzenstvu má akorát dědeček a na tu už si dělají zuby dvě Hygie a jedna Druča, přemýšlel jsem, co bych tam dal. Kosti mám svoje, kůži taky. Ledaže bych z ní někdy vylít. Nic jiného mi nezbývalo než staré noviny. Zapakuju noviny, s tím papírovým špagátem mi to dělalo akorát pět kilo a hajdy do sběru. Dostal jsem potvrzenku, pak jsem dostal los, pak jsem dostal vztek, že je tah až za půl roku, ale už jsem v duchu viděl alespoň cadillaca. Pak byl tah a já taky vyhrál. Knižní cenu: „Jak si pořídím létající talíř“ — pro samouky...
Talíř — to je vono. Ono to ale dá fušku, dát to po večerech dohromady. Nejhorší je to s materiálem. Shánějte atomy, izotopy, neutrony a rozbíjejte pak atom podomácku s jedním rozviklaným kladívkem! Co můžete rozbít? Atomy se mi rozkutálely, je to mrňavý, hledejte to. Já už byl z toho celej isotrop. No ale říkám si: Energii mít musíš. Tak jsem ze zoufalství rozbil radium. Máme starý, třílampový, chytá se na to akorát prach, a když to otevřu, tak na mě magický oko prosebně mrká, abych to zavřel. Nu a pak jsme vyletěli.
To byl fofr. Tedy ono to žere! Ono si to vezme půl kila plutonia na milión kilometrů, ale je to něco! 50 000 km za hodinu! Vona hned za náma žížnivá čára! To byla čára tak žížnivá, že se mi talíř otáčel za každou restaurací. Já zapomněl, že je to rychlejší než světlo, a kdybych to byl chvílema nepřibrzdil, tak nás to světlo vůbec nedohonilo. Já tam kopnul čtyřku, OMELETA nabrala kvalt — OMELETA, to je zkratka - Okružní Meziplanetární Létající Talíř — zatočíme se nad Prahou a už si to ženeme vesmírem — tadyhle létavice, tady oběžnice, tady vlasatice, tady polednice... ale ne, to je od Erbena... jen tak tak, že jsme neodřeli čumák Velkýmu medvědovi a nepraštili se o voj od Velkýho vozu.
Vzduch řídne, tma houstne, navigátor celej pryč, křičí na mě: Já nevím, jestli padáme nahoru, nebo stoupáme dolů! Já říkám: Z toho si nic nedělejte, až uslyšíte muziku, tak to je hudba z Marsu. A akorát, kapela vyhrává, my do toho vlítli, tam slavobrány a hned vítání a vyptávání, už prej vás pozorujeme tejden, jakou jste měli cestu? A hned jestli bych u nich nechtěl být ředitelem Medáku - to je zkratka - Meziplanetární Dopravní Kancelář. Hned se sešla tisková konference a co jako u vás, jsou tam ještě nějaké nedostatky? A hned se mnou interviewujevů, já povídám: Maličkosti, maličkosti, to víte doba je plná pokroku a vynálezů, ale co bych vám to povídal, já vám to raději zazpívám ... (zpívá kuplet „Kdyby člověk nevynalez v hrnci páru...“}

(Příští sobotu: Groucho Marx)  
Kresba: Ondřej Suchý

Další díly najdete zde

Ilustrace © Ondřej Suchý

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 04. 2009.