- Vrcholem festivalu Světlo duhy, který se uskutečnil v říjnu roku 2000, bylo vystoupení Stephana Micuse. Jistě nejen já jsem právě toto vystoupení považoval za splnění jakéhosi hudebního dluhu českému publiku, protože Stephan Micus patří od druhé poloviny 70. let ke světové špičce hudby, která čerpá z různých hudebních kultur celého světa. Již od svých prvních alb Micus velmi zdařile zvládá nejrůznější (pro Evropana tak exotické) hudební nástroje, ale vždy hraje typicky svou meditativní a barevně neopakovatelnou hudbu. Lehkost, s jakou na koncertu v Míčovně Pražského hradu např. použil indické housličky sarangi jako naprogramovaný rytmický nástroj, a s jakou pak někde ve výšinách rozvíjel melodii na egyptskou flétnu nay, byla ohromující.
Stephan Micus byl i nepřímo na počátku českého hledání dokonalého zvuku a hudebního vyjádření. Vzpomínám, jak jsme s Jirkou Mazánkem, Vlastou Matouškem a Karlem Babuljakem (a také nadšeným sběratelem desek Vlastou Rajnoškem) se zatajeným dechem naslouchali každé další Micusově desce (a jak jsme si je přetáčeli na kotoučové a později kazetové magnetofony). Jinými slovy, my jsme si tenkrát ve svém hledačství nebyli zrovna moc jisti, a najednou tu byl Micus se vším, čeho jsme se tehdy nesměle dopouštěli: dlouhatánské meditativní skladby na jeden jediný nástroj, míchání hudebních kultur, zvládnutí exotických nástrojů k obrazu svému.
Celý život si budu pamatovat, s jakým nadšením jsem poslouchal např. jeho Hudbě kamenů (Music of the stones): Stephanův přítel sochař tehdy pro něho vytesal z jednoho druhu tmavého mramoru velké nádherně esteticky a tvarově dokonalé bloky, na které pak Micus uspořádal několik koncertů a v dokonalé akustice kostela natočil album. Právě tohle zjištění mne definitivně nasměrovalo (a výsledkem je m.j. kniha Tajné dějiny hudby): objevil jsem, že právě tak jako vertikální čínské tušové malby zamlžených velmi příkrých hor nejsou jen uměleckou nadsázkou, ale popisem reality, tak i zmínky jak v čínské klasické, kde se popisovala hudba na kameny, tak v odborné literatuře, když ladění na další rok oznamoval svým ediktem císař, ale prakticky bylo nastoleno zvukem jakýchsi kamenných ladiček, nebyly jen místním folklórem a mýtem, ale skutečností! Kameny hrají! A všechno je zvuk a hudba!
Stephan Micus, který si navíc vzal Japonku (stejně jako já Japonsko s jeho kulturou obdivuje, a nic na tom nemění skutečnost, že dnes žijí s ženou odděleně), je velmi příjemný, důkladný a inovativní hudebník a skladatel, který své poslání bere velmi seriózně, ale s nadhledem. Je šťastný, protože celý život dělá jen to, co se mu nade vše líbí (viz i rozhovor). Dnes žije na Malorce (odkud má dokonalé letecké spojení kamkoliv do světa na své koncerty).
Vida: po čtyřech letech Stephan opět přijede do Prahy! Jsem si jist, že to opět bude velká posluchačská a lidsky pozitivní událost! |
