Antonín Siuda: Tichá noc a tichý den
Kdyby si lidé neudělali hodiny a kalendář, nebylo by času. Nebylo by ani prostoru, nebýt prostorových měřidel. Stejně jako není matematika, když není nikoho, kdo by počítal. Není čas ani prostor, když není lidí, co by je poměřili a konstatovali. Oni by se chaoticky pohybovali bezprizorním světem a nepodařilo by se jim zorganizovat život ve společenstvích, na která jsou zvyklí a která potřebují, neboť jsou podmínkou jejich lidství.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (26)
Byl jsem paličatý a nedal jsem se přemluvit, tvrdě, že jsme lajnou museli projít, aniž bychom si všimli bílých stromů. To všichni považovali za nemožné, ale když jsem jinak nedal, dali mi ještě jednu šanci a vraceli jsme se tak, jak jsem chtěl. Dával jsem si pozor, aby mně slunce svítilo tentokrát na levou stranu tváře. Také jsme už byli mnohem opatrnější, vážnost situace to vyžadovala, a lajnu jsme našli.
Vlastimil Marek: STEPHAN MICUS V PRAZE "Když to hraje samo"
Stephan Micus byl i nepřímo na počátku českého hledání dokonalého zvuku a hudebního vyjádření. Vzpomínám, jak jsme s Jirkou Mazánkem, Vlastou Matouškem a Karlem Babuljakem (a také nadšeným sběratelem desek Vlastou Rajnoškem) se zatajeným dechem naslouchali každé další Micusově desce (a jak jsme si je přetáčeli na kotoučové a později kazetové magnetofony).
Ivan Kraus: Volání divočiny
Když jsme uviděli ženu ve velkém roztrhaném svetru, v holinkách a s šátkem hluboko do čela, nevěnovali jsme ji pozornost. Teprve když se ta osoba zeptala otce, jestli chce jít na houby tak nevhodně oblečený, poznali jsme, že je to matka. Ačkoli nemluvila změněným hlasem, vypadala, jako by právě opustila Perníkovou chaloupku. Otec měl na sobě, jako obvykle, sako a kravatu. Matka se podívala na jeho výstroj a řekla, že tak jít na houby nemůže.
Dobromila Lebrová: Václav Beneš Třebízský, spisovatel a kněz
Spisovatel historických děl - Václav Beneš Třebízský - je od některých literárních historiků a kritiků, především Arneho Nováka (1880 - 1939), srovnáván s dalším spisovatelem historických románů a povídek - Aloisem Jiráskem (1851 - 1930). Je zdůrazňováno, že ryzí vlastenectví Třebízského je tendenčně sentimentální, především u jeho děl z pobělohorské doby.
Josef Fousek: Starat se o sebe? / Ohřívání polívčičky
Jsem přesvědčen, že výrok – „Co je mi do toho, co se děje někde v dálce.“ – znaly snad všechny generace kdekoli na naší planetě. Zavřít se do sebe a pěstovat si svou soukromou duševní zahrádku, místo trpaslíka, zakrslé Ego. Že se někde zabíjí? Že se děje nespravedlnost? Co je mi do toho!
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (6) Útěk z pekla
Když bylo Maximu Noelovi jedenadvacet let, vypukla v Paříži revoluce komunardů. Maxime, jako nastávající učitel, chtěl učit děti ve škole, smetl ho však vír nelítostné revoluce. Byl raněn, zajat vládními vojsky a odsouzen k trestu smrti. Těsně před exekucí mu byl trest změněn na doživotní nucené práce na ostrovech Nové Kaledonie v Korálovém moři. Dne 3. května 1871 vyplula z francouzského přístavu loď Virginie s několika sty odsouzených komunardů na dlouhou cestu k tichomořským ostrovům. Maxime byl stejně jako ostatní vězni připoután celou plavbu k trámu v podpalubí.
Blanka Kubešová: Otevřený dopis TV NOVA o Ivetě Kollertové
Já vím, že pacientka je člověkem vyrovnaným se svým osudem, je zvyklá čekat na to, jak moc a zda vůbec úřady zareagují, a když ne, musí se to prostě vydržet. V pořadu řekla, že je šťastná a já jí věřím, že se skutečně dokáže radovat z kapky deště, z kůry stromů, z oblak za svým oknem... Svoji práci odvedla. Vyslala podobně postiženým zprávu, jak na tu mršku rakovinu jít, jak lze i takto zákeřnou nemoc překonat či ovládnout tak, aby neovládala ona vás. Ale bylo tohle dost a dokáží to všichni? Nebylo úkolem pořadu se zajímat o víc?
Helena Dohnalová: Není párek, jako párek…
Myslím, že všechna dnešní párková nedorozumění způsobil párek v rohlíku. Prosím vás, opravdu si myslíte, že v rohlíku máte párek? Omyl, jen půl párku. Pokud by se do rohlíku dával celý párek, výsledný výrobek by trochu připomínal cep, protože i do největšího rohlíku nacpete jen půl párku. Ale napsat na ceduli „Půl párku v rohlíku“ by asi nebyl nejlepší marketingový tah.
Miroslav Sígl: Sedmnáctiletý Jakub Rož podnikatelem
Byly školní prázdniny, ale právě v té dvouměsíční přestávce bylo možné stihnout mnoho významných předsevzetí. Zpočátku jsem také nemohl pochopit význam služby, nazvané na internetu Školní sešit.cz, ale pronikl jsem do toho právě v létě, kdy jiní odpočívali u vody nebo v lesích. Prokousal jsem se složitostí i jednoduchostí projektu s jakým přišel sedmnáctiletý student soukromé střední školy výpočetní techniky Jakub Rož.
Stanislav Moc: Vykradač bytů
Byli jsme na návštěvě, a přesto jsme byli sami. Naši hostitelé nám totiž svůj byt jenom propůjčili. Zřídka kdy, ale občas přece, musím do Sydney. Zařídit to či ono a také se utvrdit, že jsem udělal dobře, když jsem z tohoto velkoměsta vypadl. Většinou bydlíme u syna v západní Sydney, ale tentokrát nám svůj byt nabídli přátelé, kteří pravidelně navštěvují náš kousek ráje a s kterými jsme se skamarádili a ti mají domek ve východní Sydney.
Ivo Fencl: Před sto lety zemřel skvělý autor Sandokana a Černého korzára
Zatímco Jaroslav Foglar, který přišel na svět čtyři roky před Emiliovou smrtí, vzpomínal, nakolik ho uhranula Salgariho Královna zlatých polí (1905, česky 1906) vydaná česky rok před jeho narozením, Umberto Eco nám v pozoruhodném románu Tajemný plamen královny Loany (2004, Argo 2005, viz i obrázek) přiblížil hned čtyři secesní obálky původních Salgariho výtvorů a nostalgicky vzpomíná právě na Černého korzára, ale i Malajské piráty (1896) a Dva tygry (1904), a jak je louskal. „O Salgarim se v Itálii dodnes a pořád mluví,“ konstatuje autor Jména růže, „a přemoudřelí kritici mu věnují užvaněné články přetékající nostalgií. Taky mí vnoučci si prozpěvovali Sandokán, Sandokán a viděli Sandokana v televizi. I já bych uměl o Salgarim napsat heslo do malé encyklopedie…
Ondřej Suchý: A večer bude biograf (14)
Patří dodnes k jednomu z nejoblíbenějších žánrů hraného filmu. Náměty čerpá z Divokého západu, z období kolonizace nebo z obrany již civilizovaných území, a nalezneme jej už v samotné kolébce americké kinematografie. Klasický western je pro Američany historickým filmem, protože vyvěrá z ryze americké skutečnosti, i když často velmi pozměňované.
Josef Fousek: Doba kultů / Setkání s kacířem
Nedávám vinu kultům a jejich zbožňování. Lidé odjakživa uctívají živé „bohy“, klaní se jim, nožkou šoupou, aby alespoň střípek pochvaly a úsměvu zachytili. Kult člověka, to je moc, která opíjí ctitele, pochlebníky, horlivce i fanatiky. Přivádí je do stavu rozzářených očí, – frenetických potlesků, jásotu a stavů okamžitého štěstí.