Egon Wiener: Egonovy pohledy a pohlednice
Rubrika: Literatura – Fejetony
| Ukázky z knihy Egonovy pohledy a pohlednice I. |
| Mirabelky Když už nesmím čokoládu, tak mi aspoň dopřejte mirabelky, špendlíky. Ty žluté, malé načervenalé meruňky našich příkopů, luk, polí, strání a zaplevelených zahrad. Dopřejte mi tu radost předčasného stáří. Ovoce, spíš plevele našich sadů, bastardů, levobočků chlupatých masitých broskví, sladkých meruněk a bosenských švestek, plebejců mezi značkovým ovocem – voňavými jablíčky, máslovými hruškami a jižními citrusy. Mirabelky, ty ptáčnice velkých blum a vší té krásy, co zdobí stůl a rodí tahle země. Odkud jsi, odkud jsi k nám přišla, mirabelko? Že jsi prý plodem čísi nepatřičné lásky. Myrobalán? Nebo samostaný druh Prunus Domestica? Je mi to jedno, chutnáš po sluníčku, mirabelko, po slunné Itálii. A že mi rostečš na zahradě v Hrádku nad Nisou, pak jenom díky pravdivosti rčení o hloupém sedlákovi a jeho krásných velkých bramborách. Nechci víc pátrat, odkud jsi. Každý má právo na své tajemno. Každý stromek si žije a dobře opylen i plodí. Pro ty, co mají potíže s cukrem – ideální. Tak malé, říkám si, jistě nemají žádný cukr, jen fruktózu. Od takové drobné kuličky mi nebezpečí nehrozí. Mirabelko zlatá, žlutá, velikosti kuličky hroznového vína, angreštu... Ty svého konzumenta jistě nezradíš. Jsi jako mrak plný deště, můj pomologický, ovocnářský zázrak. Je to o tom, co mi nevědomky dáváš, o chuti téhle malé peckoviny, co chutná po skutečné ambrosii. Jsi bonusem, benefitem krásné přírody pro nás pro všechny, co nesmí višně a rozinky v čokoládě, sladké melouny a co já vím co ještě. Vím zcela jistě, že mirabelky mají chuť těch nejsladších brusinek, borůvek, malin, ostružin i jahod na stole chudáka cukrovkáře. Jsou jako z knížky pohádkáře, z pláže mladých, krásných opálených těl. Moje malá exotika. Jsi vůní korábů vozících hřebíček ze Zanzibaru, Ovocem českých řek plných kaprů, candátů a plotic, lesem borovic a košíků plných pravých hříbků, slunce a lesních pavučin, mokřadů s vážkami a krásnými motýly. Takhle já vidím tu malou žlutou živoucí neposedu – mirabelku. A nechci nic slyšet, kolik cukru tají, co všechno smím a nesmím jíst... |
| Smrt utopením v Nise dosud nevyřešena 12.dubna 1578 měla manželka majitele grabštejnského panství Jiřího Mehla ze Střelic ošklivý sen. Ve snu viděla machnínského ovčáka, jak usekává drůběži hlavy. Nemám zdání, co milostivá paní v podvečer onoho ošklivého snu povečeřela, ale muselo to být ochuceno přinejmenším lysohlávkami. Po probuzení, dá-li se tak nazvat stav mysli urozené paní, daly se do pohybu věci nevídané. Dala zapřahat a připravit k cestě do Machnína. Kromě ní se cesty měly zúčastnit dvě dcery Marii a Uršulu a vyrazily ztrestat machnínského ovčáka. Kromě paní se nikomu nechtělo. Počasí nic moc a Nis abyla po jarním tání dost rozvodněná. Dnes bych řekl, že voda se v Machníně rozlila od svárovské bramborárny přes zahrady od Němečků až po Táborské a dole po Pfeiferovu továrnu v jedno obrovské jezero. Většinou to machnínský most ustojí bez problémů, ale tehdy bylo jinak. Rozjetá dáma, dcery a kočí jeli vstříc svému osudu. S dámou nebyla totiž řeč. Manžel služebně celé týdny v Praze a ona zůstala na všechno sama. Doslova. Most, který je v Machníně čekal, byl dřevěný, chatrné konstrukce a koním se přes něj nechtělo. Voda burácela a nebyla to pěkná podívaná. Všichni se snažili paní Mehlové další cestu rozmluvit, ale nešlo to. Možná by pomohla svěrací kazajka nebo nafukovací vesta, ale obé v kočáru scházelo. Všichni prosili o zrušení cesty, ale nic nepomohlo. Dáma se zbláznila (pokud k tomu nedošlo již dříve) a přes most se muselo. Machnínský mosta tak vstoupil mezi mosty slavné, jako most u Remagenu, ten přes řeku Kwai, Avignonský, Karlův, legendární lávka ČSD v Liberci a další. Drama na něm pokračuje. Kočí se křižuje a paní z Mehlů ještě stačí vykřiknout:“Ve jménu ďábla, jeď!“ Co zbylo panskému kočímu? Jel... V polovině mostu přišlo, co by statik předpovídal. V konstrukci luplo, ve dřevě prasklo a kočár se poroučel do kalných vod. Jaké štěstí měl kočí a dcery paní Mehlové! Seděli na kozlíku, mimo uzavřený korpus kočáru. Voda kočár rozlomila a vtáhla do mezi valící se spoustu vod, dřeva a větví. Kočí a mladé dámy se z vody dostali a utíkali hledat pomoc do panského dvora někde v prostoru machnínského statku. Kočí se údajně vydal paní hledat. Našel? Nenašel? Po obou se slehla zem a voda zavřela. Vyšetřování na Grabštejnu nikam nevedlo. Žádný důkaz, stále neuzavřený případ. Bylo snad něco mezi kočím a paní Mehlovou? Láska? Nenávist? Peníze? Komu pomohla její smrt? Nenajmul pan Mehl, vysoký pražský úředník v Praze, někoho k podříznutí sloupů mostu přes Nisu? I to se vyšetřovalo. Stovky otázek. Purkmistr. Fojt. Radní. Hejtman z Grabštejna. Nezjistili nic. Až půjdete po dnešním moderním machnínském mostu, zastavte se. Aspoň na moment. Vzpomeňte si, co všechno se může stát v tak poklidné vesnici, promiňte, v liberecké části, v Machníně! |
| V noci Téměř nikdo z nás nezná své město tak dobře, jako noční taxikáři. To, co pro nás zůstává přes den utajeno, je denním – nočním chlebem chlapců za volanty aut s označením TAXI na střeše vozu. Noc co noc brázdí ulice, jsouce často nedobrovolnými soudci, žalobci i svědky věcí, které před nimi odhalila noc. Nám, co jen z dáli pozorujeme jejich spěch a shon, jsou jejich zážitky mocnou exotikou, nekončícím filmovým příběhem často jen stěží k uvěření. Je dobře, že o svých zážitcích snad záměrně mlčí. Noční město je plné běd, jepičí lásky, ztracených iluzí. Tak jako kdysi román Jatka mě přiměl nejíst konzervy, tak nějak bych cítil, že vědět víc opustil by mne pocit jistoty. Co vidí a slyší noční řidiči není slast kompenzovaná mzdou. Vědět a mlčet, vidět a nevidět... Ani to vaše nebo moje noční město nebude jiné, každé má své tajemství. Nikdo z nás, těch dříve narozených, je nezná víc než musí. O to víc jsme pak překvapeni jsme-li vzhůru a hodně brzy nad ránem spěcháme kamsi už abychom tam byli. Zrychleným krokem kolem stojících taxikářských aut, prázdných laviček, plných odpadkových košů... Tam na vás kouká hlavička, tam jen malý drápek, chlupatá nožka, bystrá očička. Stojím v povodí řeky, slyším ji za zády. K ní běží ondatra, ještě před chvílí stála na zadních. Byla to ondatra? Lasička, hnusný potkan, hubená kuna? Opuštěné kočky, kocouři, myši a noční ptáci, či co toje. Mihne se to trávou. Stojí na přechodu uprostřed bílého pruhu a upřeně se dívá. Na vás. Jde z toho tvorečka až strach. Má pocit převahy. Je noc a noc patří šelmám i šelmičkám. Rozhodně se nebojí, jsou draví a odvážní. Nám patří den, oni jsou pány černé noci. To je naše město, město odvážných a silných. Město chlupatých tělíček a bystrých očí, které vás sledují. |
| Co jsi hledal pod stromečkem? Svoje mládí, ten stav beztíže, který se vrací, jsi-li sám. Jako ten voňavý teplý vítr, který kdysi čechral vlasy a vedl tvé kroky neomylně dál... Čas mládí, čas přelétavého štěstí, čas vzpomínek a panoptikum lásek. Čas omylů i velkých činů, rozhodnutí, darů i dárků, vánočních stromků, rozzářených dětských očí, ale i smutku za toho, kdo s námi u stolu už není. Jak jsme dovedli být slepí a krutí! Jak moc jsme si mysleli, že to velké, dětské vánoční štěstí bude věčné a že se budeme u stromečku scházet napořád. Všichni. To byl ten vánoční dárek, který se nebalil, který tam prostě jenom byl. My všichni: máma, táta, dědové, babičky, bratři, sestry, jak kdo měl velkou rodinu... Ten dárek jsi nehledal a dneska tolik schází. To byl ten čas šťastného mládí. Čas vánoc, stromečků, krabic a krabiček ovázaných mašlí, stužkou, provázkem, čas velkých skleněných barevných koulí, svíček, vánočních kolekcí, drátěných háčků, stříbrných lamel, skleněných špiček a plechových podstavců ve tvaru muchomůrek či elfů, co drželi stromek i několik týdnů. Stromek stával vždy u okna a každý večer svítil, jako maják na ostrově Rügen, aby každý věděl, že tyhle svátky jsou ještě plné čokoládových a fondánových figurek a domácí čokolády balené do staniolu. A co teprve, když od svíček chytly záclony a kůstka z kapra se zapíchla do patra a polívka se rozlila! Byli jsme tenkrát děti s plamínky štěstí v rozzářených očích. Neviděli jsme tátu s mámou pro krabice s dárky. Jak toho dnes lituji! Už tu nejsou. Krabice od dárků zůstaly. Nechápali jsme tenkrát, že ten kouzelný večer, štědrý a bohatý, jednou skončí a my tu zůstaneme sami. S hromadou dárků a prázdných krabic. Proto ti starší už nechtějí stromek. Pár smrkových větviček postačí. Vánoční štěstí už tu bylo a bylo krásné, věřte mi. Maminko, táto, vám všem, kteří jste už odešli:“Krásné svátky. Vánoční.“ |
|
|
|
|
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 08. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Vladimír Just |
 |
Stanislav Motl |
 |
Milan Lasica |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Jan Krůta |
 |
Jiří Menzel |
 |
Ivan Kraus |