Poštovní známka

Až ta tu jednou nebude, zmizí ze světa kus historie. Tady už nejde o sladká mejdlíčka, co jsme si kdysi kupovali za dvacetník. Známka, aspoň pro nás, kluky, co jsme je sbírali po jedné, každá měla téměř cenu tuny zlata.

Známky. Jedna, nebo celé hrsti, obálky v Pofisu, sáčky za tři, pět, za deset kaček na osobu. Žádný z nás nebyl organizovaný filatelista a měl k tomu řadu důvodů. Byli jsme nezávislí. Nebyli jsme členy žádného klubu. Jeden druhému jsme se „poctivě“ snažili vyčudit, co měl ten druhý za raritu. Singapur, Indočínu, západní Austrálii. Bezva byly Francouzské kolonie, třeba Kaledonie. Dodnes si pamatuji, že jsem ji nenašel na globusu. Dnes bych si kliknul na počítači a romantika by byla v cukuletu pryč.

V té době frčely známky Indonésie, Maďarska a Monaka. Vzducholodě, sloni, známky podle románů Julia Verna. Vyměnil jsem je i za baterii z tátova auta. Tu potřeboval Franta, protože vysílal signály civilizacím na jiných planetách. Můj táta autem v zimě nejezdil, a když na jaře auto nastartoval a ono nic, zjišťoval důvod. Potom mi standardně nařezal a Franta musil baterii vydat, tudíž se mimozemšťanům nedovolal. Jo, to byly časy!

Já jsem dědovi za pár známek čínských chryzantém nosil každou neděli tašku se známkami na burzu v poštovním domě ve Vaňurově ulici v Liberci. Chodil tam i Franta Musil a štípnul tam dědovi pětimarkovou známku německých kolonií. Svěží, bez nálepky, z Toga nebo Kamerunu, to už si tak přesně nepamatuji. Já ji pak od něj koupil a vrátil tak, aby to děda neviděl.

Děda mne hodně naučil. Jak sbírat zámky, co sbírat, abych nenaletěl a sám byl seriozní. Tak to říkal. O kterých pochybuješ, že nejsou pravý, ty si nechej. Nesnaž se je prodat nebo vyměnit, za tu ostudu to nestojí a budeš se cítit líp. Měl pravdu. Podvádět se nemá ani u známek. S oblibou říkal: „Začíná to překročením rychlosti v obci a končí to podvody na radnici.“

Dvě známky za čtyři, čtyři za pět. To byl můj svět. Svět moří a oceánů, korálů, hvězd, pirátů a hrdinů války. Bolívar na známce Venezuely, Argentiny, Evita Perón, nějaký fousatý kněz. Nový Zéland, Comorské ostrovy, Maledivy, Zanzibar, Cejlon, Anglický Kuvajt, ten bastard Hitler, Jónské ostrovy.

Poštovní známky. Kam se hrabaly učebnice zeměpisu a dějepisu! Slavní fyzici a chemici, botanici a pantátové, králíci, kedlubny, a všechno, co na poli roste a co vás napadne, to všechno na známce najdete. Úžasný svět poznání! Já z toho byl celý vedle a to mi zůstalo. Umím se radovat z každé nové známky.

Už to dnes není svět dítěte. Dědeček dávno zemřel a zůstaly mi po něm sešity a nějaká alba známek. Občas je otevřu a cestuji časem. Pak kolem mě běhá Mao, velký čínský vůdce a honí se s maršálem Peronem po ulici. Jim sekunduje Bolek a Lolek a to nemluvím o Československu. My měli nejhezčí známky z dílny malíře Josefa Lieslera: Pražský hrad, Guernica od Pabla Picasa, umění... Znám je všechny. A mám je pořád rád.

Známky. Už nespočítám jejich zoubky, už nemám trpělivost zastrkovat je a hledat jejich vodoznak. Přesto a právě proto, neházejte je do koše. Je v nich něco z vás, hodinový nepokoj, to, čím bije srdce, které nám odměřuje čas. Občas si poštovní známku pořádně prohlédněte a řekněte si potichu: Ta je krásná, a není jenom krásná, je o něčem, umí mluvit…

Přírodou Libereckého kraje

Přirovnat krásu děvčete ke sličné štíhlé, červené paprice, či k tělu pravidelně rostlé mrkve je až příliš opovážlivé, ale už ve zpěvech Šalamounových bývá hrozen vína srovnáván s prsem krásné venkovanky, dnes květinářky, která váže kytici cizí ženě zrazené nevěrným milencem.

Být krásou srovnatelnou s růží, mít pleť zralé broskve, mít plná ústa dužiny a melounové šťávy, oči černé jako trnky. Mít líčka jako míšenská jablíčka a rty vonící po zralých třešních. To je obrázek i našeho kraje. Od všeho kus.

Tisíce chutí a neznámých vůní, to je ovoce zámořských lodí. Dálek, které přebývají za obzorem, daleko od nás, lidí, co nikam necestují. Přesto nám stále voní pelyněk, tráva z posečených polí, strniště a pelmel trav, co ostatní dusí. Když se pak po poledni zastaví čas, slunce přestane putovat po obloze a vítr se ztiší, pak voní vůkol všechno. I to je náš kraj.

Všude kolem je cítit, že vzduch stojí jako pevný a vysoký plot. Pak teprve mysl plesá. Nebývá to často. Slunce hřeje nějak divně, pohlcuje přítomnost a člověk cítí, že ztrácí hmotnost, a že se vznáší. Letí. Nohy se opírají o zem, a on stojí na věčnosti. A přesto hluboko pod ním tečou řeky, lidé se žení, tancují, vdávají se a umírají, na polích zraje obilí, lidé sklízí celer, pórek, petržel a cibuli. Je slyšet, jak v tůních kvákají žáby, a vidíš hladové čápy, jak po žábách pátrají. Klap, klap, klap… Hrana ale zvoní i jemu.

Dost bylo násilí. Přibylo děvčat, co nenosí korset. Nemusí. Koupají se v jitřní rose, vlasy sčesané do drdólků. Jen tak. Bez plavek. Pihy na nose, prsty na nohou otlačené z úzkých bot. Jinak jsou překrásné. Podobají se mladým stromům, co ještě ovoce neplodí, a přesto jsou příslibem příští úrody. Jednou si pod nimi kdosi sedne a poděkuje za stín. Dnes vedou nezávaznou řeč, co si kde a za kolik koupí.

Tvé tělo už nemá tvary Apolóna či Florentského Davida. Spíš tak tržní zeleniny - celeru, červené řepy, vodnice. Neznám lepšího jídla, než smažený, obalovaný květák... Co je to ale vedle krásy dívek, nebo sluneční slávy poledního lesa, když vzduch stojí, a ty si poletuješ vzduchem, jako na podzim ze stromu padající listí v kraji pod Ještědem.

Kolik podob má příroda, to všechno, co jsme my! Pilný mravenec, kupka sena, orel skalní, sojka, hrnec vařící vody, ovečka na pastvě, zima, co ti vlezla za límec, promočené boty, květy hrušně, višeň v čokoládě, sladká jádra peckovin, co chutnají hořce, modré chrpy, koniklec i paprika, která zapříčinila, že se ti spustila z nosu rýma a kýcháš. Dívka, která kolem tebe prošla, a ty musíš zastavit. Hudba, která nehraje a ty ji přesto slyšíš. To všechno, to je příroda. Mouchy, které nesnášíš. Žena, která tě opustila, děti, co ti nevěří.
Bulvár, co už taky nečteš, a lavička, kterou kdosi opravil. Ať žije člověk, který se učí létat a přírodě staví pomník. Který jde krajinou a zpívá si spolu s ní. Tomu přeji hodnou ženu, co neřve a nevzteká se, a celou zimu chodí přikládat, udržuje doma teplo a nehádá se. Těm přeji v tomhle kraji mír, dobrou vodu k pití a čistý vzduch k dýchání.

K doktorovi

Z Machnína jsou to do Stráže nad Nisou asi jen tři – čtyři kilometry. Bylo téměř dvacet let po válce a každý si myslel, že právě už proto nikdy a nikam pěšky nepůjde, a tak trpělivě čekal na autobus. Bůh suď, jak to tehdy bylo. Měl jsem prasklý ušní bubínek a doktorovi jsem musel na penicilinové injekce. Doktor ale v naší vesnici ordinoval jen dva dny v týdnu, ostatní dny byl ve Stráži nad Nisou. Zdravotní středisko ve Stráži nebylo hned zkraje obce, přesto cesta autobusem nebyla až tak výhodná, protože nezajížděl do centra. Mnozí tedy, ač neradi, přece jen občas chodili pěšky, stejně jako tehdy já.

V té době se kolem Liberce mohutně stavěly silnice, a tak se jezdilo i chodilo po staveništi. Cestou k lékaři jsem si prohlížel mohutné stavební stroje, takže jsem si nevšiml prkénka s hřebíkem, které leželo na cestě tak dlouho, až jsem na něj šlápl. Propíchl jsem si botu a chodidlo k tomu. Ta bolest! Dnes se tomu směju, ale chodidlo je citlivá část těla. Tehdy se smál jen doktor a píchal do mě injekce jednu za druhou, až mě z toho rozbolel zub… Ještěže zubní doktor pro obec Machnín sídlil, kde jinde, než ve Stráži nad Nisou. Už si to tak moc nepamatuji, ale my machnínští jsme museli mít ty ze Stráže rádi. Měli všechno doma u nosu.

Zubař sídlil na druhé straně obce v n. p. Tesla, a tak jsem se ještě ten týž den šoural se zavázaným chodidlem od praktického doktora, maje v sobě tři injekce, za dalším doktorem, tentokrát zubařem, napříč celou Stráží. Kolem mě projíždějící auta houkala a mrkala světly, ale nikdo mi nezastavil. Řidiči mávali, otevírali okna u aut a pokřikovali vtipné průpovídky.

Měl jsem toho právě dost. V Tesle se muselo přes vrátnici, potom podél plotu do zadní části traktu hlavní budovy. Noha mě bolela, ucho jsem měl zanícené a obvázané, v zadnici tetanovku a dvakrát penicilin hned vedle. Zubař mi pro jistotu hned, za úplného ticha, dal další injekci do dásně a řekl: „Ten zub půjde pryč,“ a odešel. Já taky, jen co jsem se trochu z té smrště injekcí zmátožil. Bolelo mě všechno od paty po zuby.

Se zubem v hrsti na památku, obvázaný jako voják, co přežil bitvu u Solferina, jsem se belhal domů, do Machnína. Od Tesly ze Stráže nad Nisou je to pěšky tak hodinu. Já to šel dobré dvě a nakonec jsem se do Machnína dobelhal docela v pohodě. Lehl jsem si na kanape a usnul za denního světla. Zdál se mi sen, že jsem záchranářským vrtulníkem, který ještě v té době v Čechách nelétal, ale v mé fantazii už tu byl a já jsem pilotoval. Ten den byl můj vrcholový, co do počtu bodnutí pod kůží i pěších jarních kilometrů za lékařským ošetřením, za zdravím.

Jediné, co bylo v tom slzavém putování za zdravím sympatické, že to šlo bez karty zdravotní pojišťovny a bez platby v hotovosti. Přežil jsem to, jsem tady. Bez třiceti korun při identifikaci. Koušu, došlapuju a slyším i to, co nemusím. Jsem vyléčený optimista, ve víře, že i to dobré se vrací...