1. prosinec 1978. Každý, kdo byl jen trochu Liberečák spěchal ten den dolů na Gottwaldovo náměstí, kde se otvíral obchodní dům Ještěd. Těch bezmála deset let, které uplynuly od položení základního kamene, byla dlouhá doba i pro severočechy zvyklé na ledacos.
V Liberci vyrostlo něco, co dlouho nebylo s čím srovnat. 8600 m² prodejních ploch. Stavba se nám všem líbila především zvláštním „rezavým“ opláštěním a členěním. Tím se nepodobala ničemu, co tu dosud stálo. Nevadila. Občané se nebouřili. A to se ještě měly otevřít zbývající dva pavilony. Deset let. Oproti gigantům z prefabrikátů dnešní doby se zdá stavba „Ještědu“, jakoby ji stavěli ve středověku, bez techniky. Opak je pravdou.
Nezapomeňme, že stavba stojí v mokřadech Nisy, kdy město samo stálo ve středověku kvůli vodě výš. Vše, co se na stavbu přivezlo, bylo originální a jedinečné. Možná, že vázla organizace práce, možná bytněla byrokracie, ale výsledek předčil očekávání. Liberecko se mohlo pochlubit stavbou rovnající se originalitou radnici, novému hotelu na Ještědu, stavbám secese, vilám a účelovým stavbám z přelomu 19. a 20. století, jako je Severočeské muzeum, divadlo, městské lázně a další stavby. Liberec opět mohl turistům, ale především těm, co tu byli doma ukázat, vedle LVT, ZOO, botanické zahrady, Ještědu, to co jinde nemají.
Toho 1. prosince před 33 lety padlo hodně silných slov. Potentáti odshora dolů skloňovali Stranu a vládu, která se postarala, ale bez příznivého dojmu, který stavba zaujala v srdcích místních občanů, by nebylo co platné jejich řečnění. Lidé tenhle obchoďák přijali za stavbu, kterou se Liberec vrací ke své bývalé slávě. Jak rozdílně, záporně, přijala veřejnost stavby, co přišly do města v době restaurace kapitalismu v Čechách po roce 1990!
I když už dnes původní stavba obchodního domu Ještěd na Soukenném námětí už nestojí a do náměstí trčí multikino, je na co vzpomínat. Současní mladíci a jejich slečny budou jednou rovněž vzpomínat, třeba staveb, kterých jsme si ani nevšimli. Liberec je krásné město. Řada staveb ještě čeká na své stavitele a architekty. A těmi už budou oni.
Všem, kteří onen starý obchoďák Ještěd postavili: „Díky…“

Můj otec prodával v Liberci v kamenných obchodech v šedesátých až osmdesátých letech minulého století zeleninu. Firma ji měla i v názvu, zprvu Zelenina Terezín se mávnutím kouzelného proutku změnila na Zeleninu Liberec. Kouzla, jak na zelenině vydělat, když nejdražší celer byl za 2 koruny, mi otec nikdy nesdělil a jsem mu za to dodnes vděčný. Už i tak jsem věčně pomáhal zeleninu resuscitovat. Nebylo svátku, nedělí a později i volných sobot, abych uvadlou zeleninu neuváděl do stavu „včera sklizeno“.
Ač jistě nikdo nepochybuje, že se umím o své vzít a argumentovat, vedle svého otce, vždy oblečeného v bílém plášti (a nevím, proč si vzpomínám, jak se mu blýskala pleš na temeni hlavy) jsem já neuměl nic. Jeho part: „Ta zelenina voní, cítíte?“ a „Toho Polabí vonný šmak“, tenhle part jsem nikdy nevyzpíval.
To tatínek, ten to se ženskýma před obědem uměl. Spoléhal na to, že spěchají, levou rukou odkryl půlku květákové hlavy, pravou ji přibouchl jako dveře do šatlavy. Měl černé oči, řasy, obočí – pozvedl hlavu a řekl: „Milostivá paní, tady nejsme ve zlatnictví, dáte květák do hrnce, víc soli, nezapomeňte na ocet a trochu smetany,“ a ženské stály jako opařené. Máma měla kvůli tomu s tátou věčné dohady, já jenom žasnul a bouřily se mi hormony.
Táta nikdy předtím se zeleninou neměl co dočinění a jestli ano, tak to, že byl vegetarián vůbec nic na věci nemění. Vyprávěl, že když je Němci v lágru mučili hladem, „Eintopft“ – polévka jen ze zeleniny, ve které „stála lžíce“, bylo to, co by rád předal jako recept dívce, která si mě jednou vezme. Ta polévka, kterou mimochodem dělal každý týden, je to, co si vařím téměř stejně léta, co na tátu už jen vzpomínám. Nemám na ni copyright, ale rád posloužím: do velkého hrnce dej květák, kedlubnu, celer, brambory, mrkev, kapustu, zelí, petržel, červenou řepu, cibuli, česnek, máš-li, přidej cokoliv – kolínka, kost, pokud máš salám, maso, rybu, vajíčka, ptactvo… To vše, vař až ztratí původní tvar. Řádně promícháno a posoleno, skýtá pohled, který oko ne vždy potěší. Ostatní smysly, především pak čich, ocení mimořádný odér a sliny také neudržíš. Pak dojde i na třes rukou. Jí se to lžící, ale i naběračkou pokud možno tak, abys nic kolem nepobryndal, což je v podstatě nemožné.
Promiňte, že se mi třese hlas, ale tohle jídlo by mělo být zakonzervováno jako dar příštím generacím modré planety. Je jednoduché, lehce stravitelné, při prvních požitých lžících pocítíte příliv energie. Je lehce dostupné – v lágru byl hlavní komponent tuřín – kořeny, kořínky, listy jitrocele, pampeliška, kopřiva, shnilý brambor a voda, spousty vody… A zachránilo mi tatínka - tkalce, kuchaře, uvaděče v kině, elektrikáře, prodavače v zelenině i jiných potravinách. Měl jsem ho moc rád. Snad i proto, že jeho život, jako přes kopírák jsem znal i z vyprávění jiných.
Lidé dříve víc pracovali, určitě jinak než dnes. Nevím, co by táta řekl milostivé paní, která by chtěla chřest, avokádo, batáty, liči… Na to nechci ani pomyslet. Tenhle svět by nepochopil. Je lepší, horší? Nehádal bych se s ním. Však já už dnes také svému synovi nerozumím. Co vím, co bude za 5, 10 let…?