Kouzla kouzla zbavená

Co vím, tak u nás doma se nikdy nekouzlilo. Pokud se pamatuji, tatínek měl po měnové reformě v roce 1953 v Totexu Chrastava tak malý plat, že maminka tvrdila, že to bude zázrak, když s penězi vyjdeme, že kouzlit neumí.

U nás na severu Čech se kouzlí pravidelně v hotelu Crystal v Železném Brodě na Jablonecku. Ve zbytku světa začali o něco málo dřív. Westcarský papyrus se zmiňuje o kouzelnictví před rokem 1700 př. n. l. To je suma sumárum 3800 let…

Ani Praha na tom není v tomhle ohledu nijak špatně. V jedné historické studii vydané v roce 1906 v Londýně se popisuje kouzelnická produkce polykače kamenů v Praze v roce 1006. O pár století později, za vlády osvíceného císaře Rudolfa II., byl jeho dvorní alchymista Hieronymus Scoto, kterého národ zná z filmu Císařův pekař a Pekařův císař, obratným alchymistou, kouzelníkem a diplomatem. Scoto byl prvním kouzelníkem, který měl své kouzelné mince a pracoval s nimi.

Kouzelné mince měly schopnost se lámat, dělit, čtvrtit, mohli jste jimi protáhnout šátek nebo je prostřelit šípem. Scoto sám byl na jedné z těchto mincí zvěčněn. Škoda, že se mince ztratily.

V roce 1955 navštívil školu v Machníně kouzelník, který tak dlouho točil klikou malého strojku, až z něho vytočil spoustu stokorun. Ale Češi napomohli rozvoji a kouzelnictví i tím, že jeden z nich toho měl doma dost a vydal se za moře, do světa velkých kouzelníků. Jmenoval se Martinka a byl neskutečně úspěšný ve Spojených státech amerických.

Asi to nevíte, ale pražská skupina kouzelníků založila na počátku roku 1922 tzv. anglickou lóži s kouzelnickým jménem Ponrepo. Její člen, Viktor Ponrepo, tedy nebyl jen prvním českým filmařem a producentem, ale i pražským koncesovaným kouzelníkem. Ještě prozradím, že velký Ponrepo, vlastním jménem Dismas Šlambor, byl ve své době známý po celých Čechách. Když už tak hezky chválím Čechy jako líheň kouzelnictva, neměl bych zapomenout na kouzelníka známého z děl Aloise Jiráska – Žita. V odborných kruzích je zase známé jméno rodiny provozujících magii již několik staletí. Na jedné kouzelnické minci lze přečíst text „Staletí tradice Kellnerů“.

Protože chvíle strávená s kouzelníky zůstává v paměti především dětí celý věk, podpořme kouzelníky, svět kouzel Arabely, Rumburaka, Harryho Pottera, velkého Houdiniho, Bosca, Copperfielda. Krásných iluzí, snů a přání, které nás doprovází celým životem. Choďme s dětmi za iluzí, za magií, za přeludy, neboť srdcím není silnějšího léku než krásný sen a rozzářené oči dětí.

Sychrov pokaždé jiný

I v říjnu je v zámeckém parku krásně. Trochu mě znejistělo vstupné do zahrady, ale co bych pro povznesení hradů a zámků v Čechách neudělal. Ač mě nikdo nečekal ani nevítal, nebyl jsem v parku s Janou sám. Okolo nás v krásné zahradě běhaly děti kolem procházejících se rodičů, sem tam se objevil i zamilovaný pár. Zámek byl v nejlepší kondici, jako by o vše pečoval bohatý feudál. Není tomu tak. O celou tu krásu nejnavštěvovanější památky státu v Libereckém kraji pečuje stát.

Zámek od roku 1945 nepatří starému bretaňskému knížecímu rodu Rohanů, jehož členové se po francouzské revoluci uchýlili z Francie do Rakouska, kde si zakoupili statky v Čechách… Pro úplnost uvádím celé jméno posledního feudála, kdybyste mu chtěli psát: kníže Rohan, vévoda de Montbazon et de Bouillon, prince de Guéméné, de Rochefort et de Montauban…

Zde, v jejich sídle v Čechách, se našlo před třiceti lety větší kovové čtvercové pečetidlo – matrice. Znázorňuje zajímavé spojení dvou závěsných řádů. Řád zlatého rouna a starého bretaňského Řádu hermelína, který zanikl v důsledku ztráty samostatnosti bretaňského vévodství a jeho připojení k Francii koncem patnáctého století. Sychrovští Rohanové byli právě páni tohoto území.

Věnujme pozornost sychrovskému objevu spojení obou řádů. Řádový řetěz Zlatého rouna je dominující, tak jako knížecí korunka nad zobrazením řádu. Spojení se soukromým Řádem hermelína je symbolické i romantické pojetí dějinných svazků Rohanů s Bretaní.

Řád hermelína je prostý řetěz se zavěšeným hranostajem uprostřed. Samotná figurka je obtočena páskou se starým heslem bretaňských vévodů „a ma vie“ (mému životu). Spojení obou řádů na nalezené matrici neznamená, že bylo používáno běžně. Pravděpodobně jím byla pouze zdůrazněna starobylost sychrovského panstva a připomenuta kontinuita dějin šlechtického rodu Rohanů, důstojenství a poct, kterých se jejim příslušníkům během staletí dostalo ve Francii i v Rakousku. Nejméně patnáct členů tohoto rodu bylo poctěno udělením nejvyššího francouzského řádu Sv. Ducha. V rakouské emigraci se čtyři sychrovští Rohanové stali rytíři Řádu zlatého rouna.

Sychrovské pečetidlo mohlo patřit komukoli z oněch posledních čtyř. Se vší pravděpodobností může přicházet v úvahu Kamil Filip, kníže Rohan vévoda z Montbazonu a Bouillonu, nositel velkokříže rakouského Leopoldova řádu, v jehož době byl sychrovský zámek romanticky přestavěn ve slohu francouzské novogotiky.

Řád hermelína je též někdy nazýván Řádem žitných klasů a byl udělen celkem 25 rytířům. Zanikl sňatkem Anny Bretaňské s francouzským králem Karlem VIII. v roce 1491, kterým se Bretaň stala nedílnou součástí Francie.

Tímto krátkým nahlédnutím do kroniky dávné historie bych rád vzpomenul dějinných souvislostí odehrávajících v našem blízkém okolí, takříkajíc za humny, kousek od Liberce, Jablonce, Turnova, na sychrovském zámku v libereckém kraji. Naprostá většina zámků a hradů naší severočeské oblasti byla v nedávné době sídlem rodin, které významně zasáhly do dějin Čech a často i celé Evropy. Je jenom na nás, zda tato místa navštívíme a připomeneme si, že tu společně s našimi předky žili významní příslušníci evropské šlechtické komunity.

Regionální výročí

Před 45 lety byl položen základní kámen nové tváře Ještědu, té, kterou dnes známe. Kdo z nás při pohledu na Ještěd neměl pocit něčeho krásného. Ještěd je pro Liberec spolehlivý barometr počasí, stavbou, která jen tak všude k vidění není a stále je i po letech moderní architekturou, která se líbí. Jedno z mála míst v Liberci, které přitahuje turisty už celá desetiletí.

Návštěvy vrcholu Ještěd mají své zajímavé počátky. Psal se rok 1844 a liberečtí tkalci se bouřili proti nelidským podmínkám, za kterých museli pracovat v textilkách. Tehdy na potlačení nepokojů mezi dělníky magistrát povolal do Liberce vojáky a ti, v rámci výcviku a zlepšení kondice, podnikli útok na horu Ještěd. Tak, jako později manželé Vajnerovi postavili Centrum zábavy Babylon, manželé Haslerovi prodávali vojákům „dobyvším“ Ještěd housky a uzenky. Tím odstartovaly obě rodiny zcela nový pohled na turismus v naší oblasti. Vždyť i první pohlednice odeslané z Libereckého kraje jsou ty odeslané před rokem 1890 právě z Ještědu.

Různé přístřešky nahradil v letech 1905-1906 skutečný horský hotel v podobě hradu. „Hrad“ odolával jen stěží obrovskému zájmu turistů v létě, v zimě, den po dni. Ve třicátých letech se k nim přidali i ti, co přijížděli právě postavenou lanovkou. Jako by to nemělo nikdy skončit. Až přišel rok 1963 a s ním 31. leden. Hotel vyhořel do základů. Vždyť značná část té „kamenné“ budovy byla ze dřeva. Po delší soutěži jak a co postavit nového na temeni hory, zvítězil návrh Liberečáka architekta Karla Hubáčka, který s kolegy vypracoval návrh budovy v podobě rotačního hyperboloidu.

Nic nestálo v cestě staré torzo vyhořelého hotelu odstranit. 11. prosince roku 1964 vyhořela i tzv. Rohanova chata sloužící k ubytování dělníků, kteří odklízeli trosky staré budovy. Šlo to pomalu. Kamenné základy starého hotelu byly odstřeleny 25. 1. 1965 a začalo se s hloubením pro budoucí stavbu….

Fanfáry lesních rohů 30. července 1966 – před 45 lety oznámily položení základního kamene nového hotelu. Poklepu na kámen se zúčastnili papaláši ze vzdálenosti, kam až z Ještědu lze dohlédnout, kromě Německa a Polska, kam se pozvánky neposlaly, i když i odtamtud mají Ještěd jako na talíři. Do kamene v základech vložili pamětní listinu. K tomu všemu zazpíval pěvecký sbor Ještěd (nebylo možno jej nepozvat), vedený doc. Pazderkou. O všem se rozepsaly mnohem podrobněji i místní regionální noviny.

Ještěd novou budovou zkrásněl, zmohutněl a stal se celebritou. Atraktivitou, kterou v regionu těžko něco překoná. Liberec, Liberecko a celý kraj je krajem pod Ještědem, ať děláme, co děláme. Doufám, že to tak i zůstane.