Jsou věci, které si nemohu ponechat jen pro sebe. Občas ve svých fejetonech poděkuji našim bývalým občanům, rodákům za příkladný vztah k domovu, za neohrožené češství a přihlášení se k hodnotám, které mladým už moc neříká.

Nedávno mi zavolala paní Bahníková, aby mi poděkovala za článek v novinách, který jsem věnoval jednomu z největších latinářů, které naše země měla, a který byl mým učitelem na libereckém gymnáziu. Snažím se vytvořit galerii libereckých spoluobčanů, kteří v období po druhé světové válce dali základ nové generaci osobností města, kraje. Jsou to učitelé, herci, lékaři, novináři, vědci, úspěšní podnikatelé, politici, zakladatelé institucí, stavitelé a další. Nemá cenu tím obtěžovat rozhádané politiky současnosti, kteří mají jediný zájem: vydržet ve svých funkcích co nejdéle. Problémy současnosti a hříchy minulosti jsou nad rámec jejich chápání.

S paní Bahníkovou došla řeč i na někdejší a současný vztah k jazyku, k národu a to především v dobách ohrožení státu, kdy vlastenectví nebylo prázdnou frází. Jedním ze symbolů vztahu k českému a moravskému národu byl národní kroj. Psal se rok 1935 a paní Bahníková, tehdy mladá slečna, chtěla, jako mnozí ostatní, ukázat se na oslavách v národním kroji. Ale ten nebyl zadarmo. Doma na něj nebylo. V té době psaly noviny, že manželka prezidenta republiky dostala darem dva kroje. Napsala tedy paní Haně Benešové prosbu o jeden z nich. Rozběhlo šetření, dotazování, zakončené darem první dámy republiky.

Posuňme se do současnosti. Paní Bahníková nabídla vzpomenutý kroj darovaný jí Hanou Benešovou libereckému muzeu. Neměli zájem, a až po  roce se ozvali, že by… Ale to už kroj opět žil, jak má. V Kanadě, v Torontu si jej mladí oblékají a tancují v něm. Za mořem kroj ještě žije…

To, že nám odloudil spolužačku z gymnázia, Olinku Blechovou, to jsme Waldovi Matuškovi já i Pepa Kubištů dávno odpustili. A víte proč? Protože 8. února roku 1974 pro nás a všechny účastníky vernisáže výstavy Zdeňka Buriana v Severočeském muzeu od srdce zazpíval.

„Život v pravěku a stezka dobrodružství“. Tehdy, už dávno před třetí odpoledne, dnes už víc jak před 37 lety, jsme my, účastníci vernisáže (a byly nás skoro čtyři stovky) netrpělivě očekávali její zahájení a  Zdeňka Buriana osobně. Víte, ať vám je sedm, sedmnáct nebo jako mně tehdy 27 let, tak obrázky Buriana prostě musíte vidět a ukořistit malířův podpis.

V oněch letech byl Zdeněk Burian na vrcholu svých tvůrčích sil. Odevšad na vás jukala jeho zvířata. Víc se četlo, i když časopisů nebylo tolik jako dnes. Například „Pionýrská stezka“ pravidelně dávala své stránky k dispozici Zdeňku Burianovi. Tehdy se v libereckém muzeu otevíraly dvě mistrovy výstavy. Obě vycházely z celoživotního díla našeho nejproslulejšího československého malíře paleontologických rekonstrukcí a kreseb pro mládež.

První výstava, to byly originály obrazů, které autora proslavily na  celém světě, a které známe z učebnic a publikací. Brněnské muzeum člověka zapůjčilo rekonstrukce vymřelých ptakoještěrů, mamutů, nosorožců i prapředků člověka, to samé zapůjčila i přírodovědecká fakulta Karlovy univerzity.

Druhá výstava nazvaná „Stezka dobrodružství“ byla plně určena obdivovatelům jeho ilustrací. Byly tam nejkrásnější a nejznámější originály z jeho padesátileté tvorby. Obrazy dalekých krajin, indiánů, Eskymáků, desperádů, zloduchů… Tato část výstavy byla doplněna exponáty Náprstkova muzea v Praze - kopí, štíty, koňská sedla, kanoe, indiánské čelenky, lesní oděvy… No a co bylo ještě vedle vší té krásy? Mistr se nám podepsal do přinesených knížek. A tak tam stáli sedmiletí kluci vedle sedmadvacetiletých, až po sedmdesátníky, kteří si kupovali knížky s Burianem už za První republiky.

Díky tehdejšímu muzejnímu kolektivu, který byl schopen takovou akci zorganizovat, se na podobnou výstavu nezapomíná.  Doufejme, že i  současné vedení muzea připraví akci podobného významu. Tehdejší vedení v roce 1974 nastavilo laťku hodně vysoko.

Obdiv k dobré práci… Obří sud

Pokaždé, když dojdu k závěru, že někdo něco umí, mám pocit, že bych to měl říct ostatním. Vězte, tohle je příběh, který stojí za to. Rád vám jej převyprávím. To byla ještě doba, kdy z Českého Dubu bylo vidět na  Javorník s Obřím sudem. Není to tak dávno. Stromy povyrostly, Obří sud shořel…

Vraťme se do roku 1903, kdy jeden z vlastivědných, německy psaných libereckých časopisů psal, že Javorník (300 obyvatel, z nichž bylo 10 Čechů) chce postavit na vrcholu zdejšího kopce netradiční stavbu k jeho zkrášlení a umožnění výhledu do kraje. Založili tudíž společnost, která měla své sídlo v hostinci „U tří lip“ v Dlouhém Mostě v blízkosti Liberce. V září roku 1898 navštívil totiž hostinský od „Tří lip“ jubilejní výstavu ve Vídni a viděl tam obří sud, který sloužil za  vinárnu. Majitel si ho nechal postavit podle plánu jednoho vídeňského architekta tesařským mistrem Janem Tröstebem.

Když se hostinský vrátil domů, nemyslil na nic jiného než na obří sud na Javorníku. Slovo dalo slovo. Oslovení majetní občané dali své přebytečné peníze dohromady. Po skončení jubilejní výstavy 9. října 1898 sud koupili, nechali rozebrat a dali dopravit čtyřmi vagóny do stanice Dlouhý Most a tady zůstal uložen přes celou dlouhou zimu.

Mezitím zakoupili na vrcholu Javorníku potřebné plošné metry a 4 týdny před Vánocemi byl dohotoven i plán stavby. V polovině února se začalo s prací. Za stavbu zodpovídali dva zdejší řemeslníci – tesařský mistr Antonín Rösler z Javorníku a zednický mistr Vilem Futchik z Horního Růžodolu. Na květnovou neděli 1899 však ještě rozložený sud málem shořel. To když místní vypalovali stařinu a oheň zachvátil i suchý plot, za kterým byl obří sud uložen.