A víte, že na tom rčení o kostlivci v každé rodině něco je? Nedávno jsem byl s Janou na zámcích Ploskovice u Litoměřic a v Zákupech u České Lípy. Tam všude zanechali své stopy příslušníci vládnoucí šlechtické rodiny – Habsburg-Lotringen. Nakonec nejen tam. Vždyť se kdysi jednalo o vládnoucí dynastii.

V majetku rodu byly i další statky a zámky. Patřil mezi ně i Ostrov nad Ohří v severozápadních Čechách. Ty zakoupil velkovévoda Toskánský Leopold II., který musel odejít z Apeninského poloostrova v souvislosti se sjednocováním Itálie v 19. století. Mě zaujala právě trochu jiná toskánská linie rodu Habsburků, jejichž život se výrazně lišil od života vídeňských příbuzných. Svědčí o tom i to, že dva příslušníci těchto Habsburků Jan a Leopold se vzdali práv arcivévodů a přijali občanská jména. Jan zmizel kdesi v jižní Americe, druzí našli domov v Čechách v Ostrově nad Ohří, u Brandýsa nad Labem. Další i hodně cestoval a údajně se stal J. Verneovi předlohou pro románovou postavu Matyáše Sandorfa.

Ne všichni byli ozdobou rodiny. Dá se říci, že mnozí se stali těmi obávanými kostlivci, které straší i naše rodiny. Přímo ukázkovým kostlivcem Habsburků v Čechách byl Leopold Ferdinand z Ostrova nad Ohří, který přijal občanské jméno Leopold Wölfling. Dvakrát se neúspěšně oženil s prostitutkami a určitou dobu žil ve vegetariánsko-nudistické sektě. Po roce 1918 se ve Vídni živil tím, že prodával v hokynářství. Zkrachoval a zemřel v naprosté chudobě.

Po vyhnání z Toskánska právě tihle Habsburkové uvedli v život staré římské rčení „Raději v poslední vesnici první…..“. O co šlo? Exulant Leopold II. Toskánský prožil zbytek života v rakouském exilu na českém zámku Ostrov nad Ohří, kde zároveň, a to je právě ono neobvyklé, vykonával funkci starosty obce.

Maniakální zabíjení – lovení zvěře, tak jak je provozoval na Konopišti arcivévoda František Ferdinand D´Este, už snad ani nebylo loveckou vášní. Připomínalo spíše průmyslová jatka provozovaná za účelem vystavit úspěšné „lovecké“ trofeje…

Jak vidno, s úchylkami, závislostmi a podivínstvím se potýkaly i první rodiny v Čechách obdobně, jako rodiny většiny z nás. Zrušením šlechtických predikátů v roce 1918 se už vlastně ani nepozná komu „hrabe“, kdo byl hrabě, komu První republika přestala říkat Jasnosti a Velkomožný pane. Kosti se dávno pomíchaly a dnes se už nepozná, zda patřily chudákovi z pastoušky nebo majiteli pozemků, zámků a hradů v polovině Evropy.