Rádelské inkognito

V patnácti letech mě vždy spolehlivě dostaly světové tiskové agentury ohlášením pětistého osmdesátého devátého a dalšího vážného varování vlády čínské lidové republiky vládě USA kvůli bezprecedentnímu porušení hranic ČLR přeletem amerických letadel.

Na stejné úrovni jsem se ocital, pokud jsem se dočetl v kronikách obcí blízkých mého rodiště, že je navštívil v době svého spoluvladaření budoucí císař a reformátor Josef II.

Okouzlující, vedle četnosti návštěv, bylo utajení toho, kdo přijel na inspekci. To mě, jako kluka bažícího po záhadách, pokaždé dostalo. Veřejně pokaždé odhalené tajemno, které bylo přísně respektováno.

Do obce česky řečené Milíře přijíždí koňmo skupina osob. Nemalá, nevelká, ale i tak je v ní pár vysokých hodnostářů – krajský hejtman, biskup, možná i novináři. V čele, na prostém koni bez ozdob (dnes ve škodovce), prostě oblečený hubený pán asketické tváře. Nechává se oslovovat pane hrabě, třeba Novotný, aby nikoho ani ve snu nenapadlo, že by to mohl být sám spoluvladař – císař Josef II. na inspekci. Přijel, aby dal přednost vlastním očím před očima jiných.

Všichni kolem s ním hráli tu roli na zapřenou. Maximálně se, obvykle ten nejnižší duchovní pastýř, spletl a na kolenou prosil Jeho Milost o příspěvek na faru… (Což dneska u příležitosti takových návštěv dělají úplně všichni).

Co našich prababiček tehdy dostalo zlaťák od samotného císaře při jeho inspekční cestě Čechami, psal každý písmák z pohraniční obce. Císař rozdával Čechům, Němcům, dětem před školami, babkám s nůšemi na zádech, mužům, kteří orali na polích. Někteří museli vladaři půjčit i pluh, aby si zkusil orat s kravkami.

Stalo se i v našem kraji, že jej Josef II. navštívil opakovaně. V Rádle se mu zalíbil kopec v osadě Milíře, odkud byl krásný výhled po kraji a odkud by případný nepřítel byl viděn jako na dlani. Strategické území, strategický vršek… Podruhé naň vystoupil o rok později v roce 1778.

Nebylo více takových autorit a vládců, aby se na zapřenou rozjeli do svých vesnic a měst, vidět a poslouchat. Před více než dvěma sty lety jsme měli to štěstí opakovaně a krásné Rádlo v tom nebylo samo. Škoda, že takových návštěv nebylo víc. Bylo by o čem psát do kronik: Bylo, nebylo…

Rádlo v Čechách, pořád ještě v Sudetech

Když jsem si chtěl přečíst knížky o Kájovi Maříkovi, které četla celá První republika, jeli jsme do Mníšku pod Brdy. Když jsem povyrostl, a chtěl prožít, co prožil v terénu Karel May, zjistil jsem, že autor indiánek nikdy v cizině nebyl.

Když jsem se rozhodl, že si něco koupím v Rádle u Jablonce v Čechách, chtěl jsem tuhle prazvláštní obec nejdříve navštívit, naučit se dýchat její atmosféru. Tehdy jsem stál na nástupišti Českých drah v Rádle, připomínající mi jednu z opuštěných stanic„na znamení“ Machnín hrad. Pln obav jsem obezřetně stoupal od tratě směrem k oblakům. Vím jistě, že ve zdraví a pln silné vůle jsem se touže cestou vrátil zpět do šedesátých let. Láska na první pohled k obci neznámého jména Rádlo v té chvíli nevznikla.

Je o čtyřicet let později, píše se polovina dubna 2012. Zima je jako v Rusku, v zemi bývalých bolševiků, ale to je možná tím, že jsem byl po dobrém obědě v Železném Brodu. Silniční ukazatel navigoval kudy kam, a ač jsem to neměl v úmyslu, skončil jsem v téhle překvapivě sličné obci na kopci. V dobrém rozmaru jsem poručil autu „Stůj!“ a prošel se pěšky touhle krajinou plnou strží, výhledů a pastvin.

Terén, jaký si jen těžko umí představit člověk z dolního Polabí. Kopce do nebe a úžasné Mariánské příkopy. Nádherné čisté a hluboké příkopy. Nelze nevzpomenout infant terible naší literatury, který před sto padesáti lety uviděl Liberec, a že tone v moři kouře, v dolinách a kopcích. Ten by měl z Rádla pro jeho stráně a krásná údolí ošklivou smrt.

Těší mne, že má Rádlo tak pěknou historii, kterou psali slušní lidé, co zde žili. Na to, že je stále v Sudetech, to byli překvapivě Češi. Jestliže v Liberci 13. století bydleli jako první Němci, do Rádla přišli, jak sami přiznávali, až po Češích.

Nakonec je to ale jedno, pokud spolu uměli žít. Co jim vyčítat? Asi jen to, že je ta osada, ves, městečko v tak rozdílných nadmořských výškách. Čert vem antisemitského publicistu Nerudu! Mně tahle vesnice dostala. Je krásná, skoro jako můj „legendární Machnín“ či jako Ořechovka v Praze, nebo Suzdal v Rusku či rakouský Retz.

Půjdu ještě dál: Vidím Rádlo krásné jako San Remo, jako samostatný suverénní stát San Marino, jako akademické městečko. Vnímám je jako satelit s úžasnými parcelami, kde nejsem dalek vidět zde zónu aktivity, kde se naplňuje sen o čistém ovzduší, slunci a větru, o líbezném posezení v teple uprostřed pokoje. Je to tu o kráse lesa, který prostupuje zahradou jako ve Shakespearově tragédii, kdy les kopí sestupuje, aby zničil nepřítele.

„Rádlo, tak blízko“, stojí v záhlaví mé krásné dopisnice, knihy, ve které máte své čestné místo. Rádlo u Jablonce, řekl bych spíše u Liberce, žije a vítá ty, kteří zde staví. A nové stavby, to je dnešní Rádlo, kterým jsem se prošel v neděli 16. dubna 2012. Ač mi byla zima, moc se mi u vás líbilo.

Rádlo je za humny

Tak, jako se čeká, kdo vyhraje hlavní cenu, má Rádlo nejvíc volitelů, losů, co vyhrávají v tombole. Jen jednou se otočí osudí a tahle blízká část Liberce, Jablonce a Rychnova bude mít svého favorita, osobnost, velkého muže – ženu, někoho slavného, kdo se tu narodí, a bude zde žít. I když dnes vyhrál každý, kdo tu bydlí. To je úděl všech šťastných satelitů velkých měst a jejich okolí. Sem se jezdí odpočívat, relaxovat, tady se lidé cítí v bezpečí.

Rádlo je místo s nádhernou tradicí umístěné na terasách, jako zahrady Semiramidiny, či Malá Strana pod Pražským hradem. Z bohaté historie kraje jsem vyčetl, že o Rádlu se hovoří jako o ostrovu uprostřed moře na cestě za štěstím, o místě s čistým vzduchem a zdravým povětřím. A všude je blízko. Co to dnes je, dvacet minut do středu blízké metropole a ještě míň do Jablonce, ležícího za nejbližším rohem?

Když jsem si to šel ověřit, přes cestu mi přeběhla veverka – uprostřed obce. A zpívali tu ptáci a tancovali nad plotem každé zahrady. Dvacet kilometrů čtverečních kol dokola měřila obec a kronika vyzdvihla tradici pěstování mrkve, ale půda tu plodila i všelicos jiného dobrého. Nic nedejte na to, že ve znaku obce je rozbité kolo u špatné silnice. Tomu už dávno odzvonilo, řekl bych, že řeč je o opaku. Aut je tu tolik, že snad každý má dvě.

Žít v Rádle bude i zdraví prospěšné. Kronika říká, že tu v 18. století stačili na práci dva ranhojiči. Mihl se tu i pláštěm zahalený doktor Kittel, ale jak bylo dříve řečeno, neměl proč se tu zdržovat, nebylo, koho léčit.

Spíš se tak vydat za pokladem ze 17. století, který tu jistojistě dosud leží zakopán ve zdejší jeskyni nikým nehledán. Pokladů tu jistě bude víc. Brousily se tu drahé kameny, malovalo, foukalo a řezalo drahé české sklo.

Rádlo bylo ještě nedávno místo, kde se uživilo až šestnáct hospod. Když už o ničem jiném, tak to mluví o dobrém jídle a pití a službách, které tu hostům poskytovali. O tom, že se tu dobře žilo lidem v souladu s okolní přírodou. Je tu až neskutečně krásně, a moc rád bych, aby při tom zůstalo napořád. Aby se rádelským dařilo zachovat to okouzlení krajinou i dalším generacím. Zachovat ráz a rázovitost zdejšího kraje bych přál všem, kteří tu žijí. Rádelští, je u vás krásně. Nashledanou, přijdu zas.