Egon Wiener: Gastronomie aneb Co jíme | Ulice ztracené jistoty | Na západ od Liberce leží Dubnice

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Gastronomie aneb Co jíme

Byl jsem s Janou na večeři. Oblíbil jsem si jednu „vývařovnu“, kterou vedou místní Číňani. Nevím, co sami vaří, pečou, smaží, co jim vozí zamražené, už hotové v alobalu, v pekáči, ale tihle si se mnou dá-li se to tak říci i popovídají. Já se bavím rád a rád něco k tomu sním.

Bude to asi něco podobného tomu, co dělal můj tatínek před sto lety, když si došel do hospody na guláš. Má přítelkyně si dala na začátek jídla černé vejce. Pokud jsem dobře rozuměl tomu, co mi čínský číšník vyprávěl, tak vajíčka se „zakopou“ do červené hlíny, nechají se zčernat a pak se podávají k jídlu. Neochutnal jsem. Myslím si, že u takových jídel by měl vždycky někdo z rodiny zůstat stranou, aby případně do protokolu uvedl, co kdo jedl. Jedno, jestli u Číňanů, u tchýně nebo jinde. Líbí se mi jejich pracovní nasazení, ta orientální píle, živý odkaz předchozích generací – žít a nechat žít, nevnucovat své náboženství, svůj životní styl.

Na rozdíl od jiných mají mé sympatie, dokonce bych je volil raději než ty, kterým práce nic neříká, ale to jsme s Janou u jídla ten večer neřešili. Řeč šla o tom, jak každý u jídla propadá vzpomínání, kde, co jedl, jak vařila maminka, nebo babička. Asi proto, že chuť a vůni jídla oceníme. Porovnáme, kdo vařit umí, kde je to studeném nosu a studené polívce.

Mám před očima dětství, vůni pečlivě ustlaných peřin, květin za okny, ve váze, pod okny na zahrádce. Snídaně, kdy z hrnku stoupá kouř a vůně spařeného čaje. Kdy čas na jídlo byl časem, kdy se nespěchalo, kdy se jídlo svou chutí zapisovalo do podvědomí, jak by mělo chutnat příště, za rok, za padesát let. Tehdy jsme si řekli, a ani o tom nevíme, to je ta laťka, to je ta meta. Lepší být nemůže. A pak vám v nóbl restauraci přinesou pod poklopem jídlo, které nevoní a není dobré, jak by mělo být, kde se stala chyba, proč jen ten blaf vypadá jako skvost, ale není. Nebo je? Na to téma mi u večeře Jana vyprávěla příběh, který stojí za zaznamenání.

Kolegyně její matky, si stěžovala, že nemůže uvařit manželovi knedlíky dle jeho chuti. Ať vařila, jak chtěla, slýchala, že jsou dobré, ale maminka…. Problém nabyl na důležitosti s tím, jak vleklým se ukázal. Celá oddělení podniku se pídila po těch nejnemožnějších receptech, a tak se v dotyčné domácnosti střídaly knedlíky chlupaté, kynuté, škvarkové, houskové, vařené v ubrouscích, v páře či v hrníčcích, ale stále to nebylo ono. Až jednoho dne přišla ona obětavá manželka do práce a oznámila: „Tak jsem na to přišla. Už jsem mu je uvařila.“

Zpráva se šířila po chodbách podniku jako blesk, ale nejbližším spolupracovnicím bylo divné, že byla podána sklesle, bez hrdosti nad vítězstvím: „Já mu ani ty knedlíky nechtěla dát na talíř, ale neměla jsem čas vařit něco jiného. Já se tak styděla, když jsem podávala ten oběd! Ale manžel se rozzářil, ochutnal a pronesl: No, konečně se ti povedly! Takhle je vařila maminka! Víte, za čím jsme se ty roky pachtili? Ty knedlíky byly sražené….“

Klasika. Nakonec každý jedná v souladu s genetickým kódem, se svou šroubovicí, která neomylně zareaguje. Rozestavění mozkových kuželek je neměnné, mění se jen hráči. Celý náš svět stojí na šachovém poli a jídlo, to jsou figurky plné dobrot a škodlivých kalorií. Jíst, či nejíst? Je to přetěžká otázka pro ty, co snědí deset deka a přiberou kilo. Co je to za spravedlnost? Ono to bude asi tím radonovým podložím v Jizerkách, těžkým sytým kalorickým vzduchem. Je těžké nejíst, když je kolem nás tolik potravin.

Ulice ztracené jistoty

Zdejší ulice, ať v Jablonci či Chrastavě, ulice kdekoli na světě jsou si podobné, jako ta moje, po které bych se chtěl znovu procházet kdykoli po dešti i sněhem zaváté, na jaře, na podzim. Ulice vedoucí z kopce dolů, strmě do kopce, po dlouhé rovině, křivolaká…

Jsou ulice a ulice. Široké bulváry, třídy, dálnice. Ulička a pár schodů, i to je ulice, kterou mě vodili do školky. Ulice ke škole je stejná, kterou jsme chodili k babičce. A pokud se vaši rozvedli, byla to i ulice, kde bydlela tátova nová rodina.

Ulice, kudy jsi denně chodil, ulička o které nechceš mluvit, ulice, po které jsi jezdil na kole. Ulice, kterou jsi spěchal ráno do práce, kde bydlela ona, nebo on, kde padalo listí a kde to klouzalo. Kde domovník poctivě sypal popel a drobný štěrk, pejskům bylo zakázáno očůrávat plot a lidem házet nedopalky na chodník. Ulice ke kostelu, k tělocvičně, ke hřbitovu. Ulice, kde ses příliš nevyznamenal. Jsou ale ulice, kam se vodí delegace, kde stály tribuny, a kde se střílelo, ale i takové, kde bydleli hrdinové i kati, kde stála pastouška nebo kde bydlel ras. Kde se kdysi cosi stalo, kde se někdo narodil, žil a umřel.

Ulice nezejí prázdnotou. Jsou plné vzduchu, křiku a pláče dětí v kočárku, šepotu, vzdechů, radostí i pohlazení rukou, rtů, které se k tobě přisály. Ulice plné až po okraj plné spěchu, kde každý dům je externím chrámem obchodu, kde stojí továrny a slečny za okny si čtou noviny.

Ulice lásky, ale i takové, kde jsou nemocnice plné děcek z diagnostických ústavů. Ulice, kam chodí milenci, kde máš svou oblíbenou hospodu. Ulice, kde končí legrace, ulice, kterou bys nejraději obešel obloukem, ale i ta, co vede k přístavu, ta, odkud jsi autobusem odjel vstříc svému osudu. Kam jsi poprvé přišel a která se ti ničím pozoruhodným nezapsala do mozku.

Jsou ulice, co v sobě mají duch staletí, které se zapsaly do dějin. Po které jsi šel s dívkou, která byla a možná dosud je tou pravou, byť uplynulo už tolik let. Ulice, kde stále jenom prší, fouká, padá síra, silnice plné nástrah, kde to klouže, kde stále troubí auta, a kde houkají sanitky a hasiči jsou tu jako doma.

Ulice jsou jak pavoučí síť rozprostřeny nad světem. Jsou plné značek, co smíš, co musíš, kde a kam odbočit. Už těžko najdeš ulici, kde můžeš jenom tak, beze studu, dělat, co bys chtěl. Pokaždé ráno otevřu okno a zavolám, co tady chceš a koho hledáš, člověče. A ty to víš, jenom se to těžko říká. Sám sebe hledám, svoje rodiče, děti, které zestárly a odešly z domova. Zůstal jsem tak trochu sám a tak hledám – ulici jistoty ztracené.

Na západ od Liberce leží Dubnice

A jsem na rovině. Sjel jsem k řece. Opírám oči o černý asfalt a ruce tápou ve tmě. Křižany, Žibřidice, Dubnice… Kolem teče Ploučnice, a vedle mne jede na koni praotec Markvart, táta všech Vartenberků a Valdštejnů. V dáli mi svítí maják, oheň z hradní věže mocného Lemberka.

Hodná paní Špetlová mi otevřela mříže kostela ve Stráži pod Ralskem. A potom, že se zázraky dějí jen v neděli. Byla středa. Ten boží dům je z nejhoršího venku, ale atmosféra v něm mne nenechala v klidu. Kostel voněl a nebylo to jen kadidlem… Zvuk se tam nesl podobně jako v Praze ve Svatém Vítu, varhany nad schody stojí jako z partesu. Na to, že tu nebylo nic než holé zdi a pár kamení, se tady opravdu udál malý zázrak lidského snažení. Škoda těch pár posledních domů kolem, kterých si mocní města necení.

Okolní seskupení panelů dělá dojem, že k výstavbě došlo za pomoci ani ne tak stavební techniky, ale přívalové vlny tsunami. Tam, kde jsem čekal náměstí, došlo k nedorozumění. Všude jen omšelé paneláky a nic, co by zaujalo, co by stálo za úsměv na tváři, pokud nechceš zmrzlinu s příchutí ojeté pneumatiky.

Ještě, že ty vesnice kolem si žijí po svém, a každá jedna z nich si do toho, co dělá, nenechá moc mluvit. Takže se staví. Rostou tu repliky roubenek, chatrče strýčka Toma z povodí Missisipy, horsko-alpská hnízda, selská víceúčelová stavení, salaše, kurníky, pařeniště, včelíny a králíkárny. Hodně se tu pasou koně. Jsou čistí, odpočatí a nedřou tu na polích. Zahrady a pole tu leží ladem, žijí z dotací.

Lidé, když už se rozhodli žít stranou civilizace, tu nenajdou práci, tím pádem hojně pěstují kačeny, husy, kachny, včely na med a ovečky pro srst. Hodně tu jezdí na kole, k čemuž je svádí ulice na rovině do Hamru na koupání.

Spousta zvěře přechází silnice a ohrožuje řidiče. Ale co, zvířata jsou krásná, celá chlupatá a hlavně, jsou tu a byla před námi. Lidi sem přivedla touha, že by tu mohl být ráj na zemi. Věčný sen o teple, vodě a slunci. Jsme tu doma, našli jsme dům, objekt pro rekonstrukci. Slunce svítí pro každého, je tu čistá, pramenitá voda, která pomalu kamsi mizí a pískovcové skály kolem mě tu drží za ruce. Nohy pevně drží v botách, které stojí na zemi.

Chodím si takhle Dubnicí kolem kostela a je mi dobře na duši. Škoda, že to nemohu nikomu zavolat. Je tu slabý signál. Nevadí. Kolem mne skáčou rosničky a ty mi všechno o krásné vdané paní Dubnici povědí. Je tu moc pěkně a budu sem jezdit častěji.

foto: czechvegan.blogspot.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 10. 2012.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.