Egon Wiener: Dialog Ausburg – Liberec 2011 | VIP a stále málo turistů | Proč se Ještěd jmenuje Ještěd

Rubrika: Literatura – Fejetony

Dialog Ausburg – Liberec 2011

Autobus jede zvlněnou krajinou. Nejmenší ze souboru má strach z toho, že neroste. Hraje si s plyšákem. Ti, kteří sedí kolem ní, jsou tak o pět centimetrů větší a utěšují ji, že určitě vyroste. Na všechno už jsou prášky. Má absolutní sluch. Když zpívá, mrazí mne. V autobuse si notují starší děvčata ze souboru. Slyším tu malou, jak říká: „To nikdo neslyší, že je to falešný?“ V batůžcích ukrývají plyšáky a nepřeberné množství jídla a pití, čtou si časáky pro teenagery a v batůžcích přehrabují jejich obsah.

Seřazeny na podiu vypadají úplně jinak. Nastoupil světově uznávaný pěvecký soubor Severáček až po okraj plný profesionality. Soubor, který svým vystoupením ve Zlaté síni ausburgské radnice vzal všem přítomným dech. Nejsem sám, kdo vnímá vystoupení tohoto souboru za hranicemi vlasti úplně jinak. Bouřlivé ovace a zvlhlé oči hovoří jasně o dojetí, které prožíváme.

Německo-české kulturní dny Dialog Ausburg-Liberec 2011 byly zahájeny vystoupením dětských pěveckých souborů, jako symbolické hledání cesty příštích generací. Cesty k novému uspořádání světa vedle sebe žijících lidí rozdílných světových názorů, náboženství i životního stylu. Tenhle motiv Severáček uchopil pevně. V sále plném zlata, symbolu bohatsví a moci, Severáček svým vystoupením oslnil.

Program čtyřdenního angažmá české liberecké reprezentace byl opravdu bohatý, naplněný besedami, prezentacemi, zajímavými výstavami, vystoupeními hudebních skupin a profesionální výstavou uměleckých děl. Již od počátku byla přístupná výstava starých pohlednic Liberce a Libereckého kraje i výstava uměleckých fotografií. Liberečané byli velice dobře prezentováni i ženami z Prvního spolku paní a dívek, které na místě vařily zelňačku, která se setkala u hostitelské strany s ohromnou odezvou. Nakonec jí dalo přednost před laskominami obdobného spolku ausburgských žen i vedení liberecké delegace v čele s primátorkou města.

Ausburg,město s největším počtem cizinců v Německu, je město opravdu internacionální. Na ulicích potkáte zástupce snad všech lidských ras, které na této planetě žijí. Město ale také žije obdobnými problémy jako většina podobných aglomerací Evropy. I zde levná pracovní síla z východu vzala práci textilním dělníkům. Město v komplexu budov v jedné z takto postižených částí města vybudovalo textilní muzeum, v jiné zase ohromnou městskou tržnici plnou potravin, zeleniny a květin.

Péče, kterou město věnuje kulturním památkám, je inspirující. Není zde památky, sochy, kašny kostela či měšťanského domu, aby nebyl označen vysvětlujícím štítkem, aby nebyl přístupný k nahlédnutí a prohlídce. Na chodnících neleží žádný asfalt, vše je vydlážděno a sochařská díla (až na jedno darované) jsou srozumitelná, neurážející vkus domácích ani turistů. Den, co den, večer, co večer se zde konají desítky kulturních akcí, ale ani v tak bohaté nabídce nezapadla nejvýznamnější prezentace Dialogu Ausburg-Liberec 2011 zapůjčení obrazů z Oblastní galerie Liberec části sbírek tzv. barbizónské školy impresionismu.

A největší zážitek? Pominu-li rokokový sál Schaerlerského paláce a Zlaté síně ausburgské radnice, jsou to setkání s lidmi. Pozvání na svatbu neznámými svatebčany, besedy s těmi, kterým mé staré pohlednice udělaly radost, seznámení s „mladým“ baronem Liebiegem a jeho neteří princeznou...

A největší radost? Ze Severáčku. Určitě patří mezi rodinné stříbro našeho krásného města stejně, jako opona libereckého divadla od Gustava Klimta. Často ani nevíme, co máme doma (jako v případě divadelní opony) a na co přilákat do města turisty, znalce a odborníky.

Dialog Ausburg-Liberec 2011 byl oním pomyslným ukazováčkem směřujícím k rezervám, které jsou příčinou toho, proč právě Liberec stojí stranou turistického zájmu o město a jeho krásné okolí.

Proč se Ještěd jmenuje Ještěd

Kolikrát slýcháme tuhle otázku, tolikrát ji zodpovídáme jinak. Vnučka má jméno po babičce, vnouček po strýčkovi, který dal mladým vykrmené prase a roubenku v Jilemnici. A Ještěd? Těch variant je jako u psa blech. Němci měli své, Češi je mají také. Měl jsem kamaráda a nikdy bych to do něj neřekl. Dal si tu práci a přesvědčil mě. Jeho verze jména Ještědu bude určitě ta pravá, i když to může být jako s tou Mona Lisou, kterých, podle filmu s Janem Werichem, měl císař Rudolf II. plnou almaru.

V kronice českého korunního léna Frýdlantu a Liberce, od libereckého pátera Jana Karla Rohna, magistra filosofie, bakaláře teologie, člena a  kanovníka řádu Křížovníků na Starém městě pražském, vytištěno v Praze roku 1763, autor o Ještědu mluví takto: „Ještěd je jednou z nejvyšších hor. Na jeho vrcholu je bezlesý prostor s kamenným křížem. Odtud vidíme i  okolí Pražského hradu. U paty Ještědu na sluneční stráně (jižní) je jeskyně zvaná „Guksloch“ (těžní jáma, místo, kde se doluje), odkud pocházejí jaspisové kameny, jejichž druhy zasílala do Anglie jeho Excelence Jan Václav Hrabě Gallas svým panským inspektorem Platzem. Kameny jsou natolik tvrdé sorty, že se dají těžko vybíjet, rostou jak malá vejce. Je mínění, že od těchto jaspisových kamenů hora jméno „Jasken“ má. Tak jeho jméno od dávných časů je vyslovováno…“

No, řekněte, proč ne? Proč by měli mít pravdu, co si myslí, že „Jescht“ (jask) je to pravé označení, že podle mlhy na kopci často ležící, nebo ti, co vidí v hoře ježka s pichlavými bodlinami, coby stromy na hoře rostoucími a těmi bodlinami se chlubící a vrchol pak, že vypadá jak ježčí hlava. Starý Balbín pojmenoval hory podle ještěra. Starý páter Rohn se nakonec přiklonil ke jménu podle ježka. Mně se víc líbí varianta s jaspisem. Má větší šmrnc.

A umím si představit hromady turistů v nějaké jeskyni u paty Ještědu, jak brousí jaspisy a je o ně mela. Určitě dobrý pokus, jak udělat z turistů ještě větší troubelíny, než jakými ve skutečnosti jsou. Něco pro tyhle platící zákazníky udělat musíme. Jinak jsme s turistickým ruchem a s penězi z něho tam, kam chodil i císař pán pěšky. Takže cestou na „Obří sud“ a rekreační areál kolem se rozkládají, sbírejme po okolí rozházené jaspisy a jiné, krásné křemenné odrůdy, kterých je kolem Ještědu požehnaně, od Plání až k Javorníku…
VIP a stále málo turistů

Je tomu rovných 40 let, kdy primátor Liberce, přítel a kamarád, Karel Zikeš, přivítal na liberecké radnici první kosmonautku světa, hrdinku SSSR, Valentinu Tereškovovou, manželku kosmonauta Nikolajeva. Proč na to vzpomínám? Tak zaprvé: byl jsem při tom, ale především Liberec uměl a  měl, co svým vzácným hostům ukázat. Na podzim čekáme v Liberci návštěvu, izraelského velvyslance a velvyslance USA. Čím se jim pochlubíme?

Valentině jsme před 40 lety ukázali radnici – prohlídku těch úžasných prostor, včetně malého koncertu ředitele LŠU J. Hrdiny na varhany. Na  víc nebyl čas - nebo vlastně ano. Na to, co město reprezentovalo, byl čas vždycky: vzorkovna Sklo-exportu v Libereckém zámku, vzorkovna Bytexu ve Vratislavicích a liberecké Textilany. Bytex a Textilana nakonec odpadly z časových důvodů. O to déle si vzácný host mohl prohlížet sklo v Libereckém zámku.

Tak se zamýšlím, jaký okruh památek ukázat vzácným hostům při jejich dnešní návštěvě Liberce? Přijetí v kanceláři primátora a oficiální přivítání v obřadní síni za zvuků varhan, musí být. A pak? Škoda, že už není v provozu „Radniční sklípek“, oběd v takových prostorách si hosté pamatují rovněž. Pokud si odpustíme oběd ve Sklípku, určitě se jim zavděčíme blízkou knihovnou a synagogou. Z radnice je to pěšky 5 minut a  právě tyto dvě instituce stojí za zhlédnutí. Zcela nově by se VIP návštěvníkům Liberce měla nabídnout prohlídka libereckého divadla s naprostou bombou v celé Evropě, nevídanou oponou Gustava Klimta…

Pokud by v regionu osobnosti přespávaly, je možno pozvat je na  divadelní představení, vystoupení souboru doprovázející delegaci atp. Rovněž další 3 objekty v severní části města – Botanická zahrada, ZOO, Technická univerzita – stojí za pochlubení se návštěvám. Pokud se chceme pyšnit horami, pak bude nejlépe chutnat oběd na Prezidentské chatě v Jizerských horách, ale určitě se nebudeme chlubit zimním areálem v Vesci.

Dole ve městě je revitalizována textilka, dnes centrum zábavy a  ponaučení IQ park v Babylonu. Město se může pochlubit i osobou ing. M. Vajnera, člověka, který začínal "od nuly", dal práci mnoha lidem a  ukázal všem, že i velká myšlenka a sen se dá v Liberci realizovat.

Ještěd, sice hodně zanedbaný hotel, ale překrásná vyhlídka nejen do  celého libereckého kraje. Pokud rychle mineme vozidly obchodní centra, tak toho lze při vícedenních návštěvách spatřit v nejbližším okolí více. Poutní místo katolické církve Hejnice, lázně Libverda a Kundratice, zámky ve Frýdlantě, Sychrově, Grabštejně, Lemberk.

Relaxační pobyt ve sportovních areálech, jízdy na koni, zimní sporty, tenis, sportovní utkání a golfová hřiště. Kromě toho je možné podle zájmu hostů doporučit Severočeské muzeum a Oblastní galerii v Liberci. Toho, co ukázat jak hostům VIP, tak i turistům navštěvujícím město, okres, náš kraj, je velmi mnoho. Jde o to, zda úředníci zodpovídající za  výběr programu pro naše hosty umí hospodařit s jejich časem a zda jim nabídnou i program, který nás reprezentuje.

Nakonec jsem přesvědčen, že zmíněné trasy, byť jsou i neúplné, by měly mít v náplni turistické a informační kanceláře v jednotlivých městech. Vše nasvědčuje tomu, že klesající turistický ruch má své opodstatnění i v malé nabídce atraktivit města pod Ještědem.


Egon Wiener z Liberce je jedním z autorů přispívajících do Pozitivních novin. V poslední době vydal dvě velmi zajímavé knihy:

Rub a líc mých pohlednic je knihou humorně podaných vzpomínek a příběhů spjatých s autorovou celoživotní zálibou, kterou je sbírání starých pohlednic. Tuto knihu je možno objednat za cenu 200,-Kč + poštovné.
Kniha Egonovy pohledy a pohlednice spojuje tuto autorovu zálibu zveřejněním starých pohlednic z Libereckého kraje doprovázených krátkými fejetony a postřehy různého zaměření od historie po součastnost. Knihu lze objednat za 99,-Kč + poštovné.
V říjnu tohoto roku je plánováno vydání dalšího dílu knihy Egonovy pohledy a pohlednice II., za stejnou cenu jako první díl.

Obě knihy můžete objednat e-mailem: egon.wiener@gmail.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 07. 2011.