Což takhle dát si špenát

Nedávno jsem listoval ve výpravné knize, která oslavila můj rodný kraj lidmi, kteří jej pojmenovali svou přítomností, podílem na logu a na hrdosti, kterou máme z dobře udělané práce každého, kdo obohatil kraj něčím významným. Náš kraj kolem Jablonce, na pomezí státních hranic, pod Ještědem, podhůří Krkonoš, kraj nevyzpytatelných řek a potoků. Tady všude přes tisíc let žijí lidé, kteří rozumějí práci a jejichž přátelé mohou být hrdi na to, jak proslavili náš domov.
Před téměř 30 lety zemřel jeden z takových lidí. Nebyl to šlechtic, továrník, generál nebo politik. Vilém Vrabec byl kuchař. Mám před sebou jeho první knížku Studená kuchyně. Co vím já, tak vyšla nejméně 20x a té, z roku 1957, podle které si občas něco ukuchtím, vyšlo 27 tisíc kusů. Nejobsáhlejší z jeho kuchařek Velká kuchařská kniha obsahuje 1 700 receptů. Celkem napsal 27 titulů. Které vycházely nejen u nás, ale i v zahraničí.
Vilém Vrabec se narodil roku 1901 v Liberci (v Horním Růžodole), kde také chodil do české menšinové školy. Vyučil se kuchařem a vyrazil na zkušenou do světa. Svět mu začal v Jablonci nad Nisou a pak pokračoval přes nejpřednější evropské hotely až do Karlových Varů, kde ve svých 23 letech oslnil v hotelu Pupp. O pouhé tři roky později začal učit mladé kuchaře v gastronomických kurzech. Za svůj život vyškolil ke 30 000 budoucích kuchařů.
Jeho kuchařské knihy jsou učebnicemi těch nejlepších kuchařů, ale i těch začínajících, ať už doma nebo v Holandsku, Rakousku, Německu, Belgii, Polsku či ve Skandinávii. V době, kdy žil, se Vilém Vrabec mohl chlubit, že v cizině bylo prodáno přes 2 miliony knih receptů, jak chutně, levně a zdravě uvařit podle libereckého rodáka. Dodávám, že nákladu přes milion kusů dosahují pouze takové knihy jako je bible, korán a politické příručky z pera Marxe, Lenina, Stalina, Hitlera, Mao-Ce-Tunga, Kádáfího a Kim ir Sena.
Až jednou vyjde II. díl knihy Libereckým krajem (Osobnosti), věřím, že čestné místo mezi generálem Albrechtem z Valdštejna, novinářem Josefem Veverkou a grafikem Karlem Vikem, bude mít i světově známý propagátor zdravé výživy Vilém Vrabec.
Stále hledáme, jak do kraje přilákat turisty. Zkusme to třeba i na dobré jídlo uvařené podle kuchařky Viléma Vrabce a servírované s graficky vkusně provedeným receptem z Vrabcovy kuchařky, podle které bylo připraveno. 
 

Ten krámek s textilem už asi vzala voda

Je to už 45 let a tak nevím, skoro jsem zapomněl. Tehdy jsem ji naposled viděl, potom mne osud zavál jinam. Bylo jí sotva 18 let, černé vlasy, husté černé řasy. Černé chloupky na rukou. Bylo nám přibližně stejně. Ona snad už vyučená prodavačka, já člen party revizorů, která přijela „sfouknout“ inventuru prádla a textilu na malé prodejně.
Šlo nám to jako po másle. Dolores přidělili ke mně. Já počítal podprsenky, kalhotky a punčochy na tucty a veletucty, víc červený než při smyslech. Nebýt tam Dolores, počítám je ještě dnes. O přestávce jsme šli oba ven. Mohl jsem na ní oči nechat. Seděli jsme na břehu Smědé, dole šuměl jez a my si povídali. Bylo nám přece osmnáct...
Hleděl jsem na ni jako na zjevení. Byla jiná, krásna a černobílá. Pak mi došlo, co vypráví. Maminka je ze Španělska a ona, Dolores je dítě španělské občanské války. Otec, interbrigadista, si matku přivezl ze Španěl do Čech, a tady je opustil. Žije s maminkou sama, otce vlastně nepoznala. Příběh by tím mohl končit, ale na rozdíl od inventury neskončil úplně. Inventura skončila mírným schodkem, já narukoval na dva roky do Milovic. A krásná Dolores? Kde je jí konec...
Po čtyřiceti pěti letech jsem se úplně náhodně zmínil známému, že vedle pohlednic sbírám i poštovní známky a z nich pro mne mají největší cenu tzv. celistvosti, prostě obálka se známkou. Přítel to pochopil tak, že obálka musí uvnitř obsahovat i psaní a přinesl mi tu, kterou jeho otec obdržel koncem padesátých let od přítele z Písku.
V dopise se svěřuje, že on, bývalý interbrigadista, major dělostřelectva bojující v Barceloně a u Madridu, žije teď skromně na jihu Čech a uvažuje, že by se vrátil na sever, kde má manželku a dceru, kterou opustil, dříve než ji viděl. Přítele v dopise žádal, aby se pozeptal a zjistil, kde vlastně žijí. Cítí se nemocen a chtěl by dceři vynahradit svou nepřítomnost....
Jak celý příběh dopadl, se dozvíme těžko. Faktem zůstává, že osudy lidí se protínají nahodile a rčení, že svět je malý, je pravdivé. To, co se zdá absurdní, se v životě často odehraje.