Asi každý, kdo se zajímá o fotografování, zná Františka Dostála nebo alespoň některé jeho fotografie. Pan Dostál si s námi jednou sedl do kavárny na pražském Václavském náměstí. Pil z konvičky zelený čaj, vzpomínal a velice hezky vyprávěl. O všem možném.
• Narodil jste se v Praze. Kde jste si jako kluk nejraději hrál s kamarády a co byla vaše největší klukovská zábava? Ulice v okolí našeho domu byly dosud nedlážděné a v okolí bylo ještě hodně travnatých ploch, kam se chodilo i polehávat. Ovšem největší alotria se prováděla v blízkosti železniční trati ve Vršovicích, kde po válce leželo hodně aut a všelijaké vojenské techniky po Němcích, a v okolí kopce Bohdalec. Ostatně něco z této atmosféry nabídl také film Zdeňka Svěráka nazvaný Obecná škola. Jako bych se v něm viděl. Také já s jeho sestrou do obecné školy jeden čas chodil… Zábavnou hrou pro nás byly kuličky, které jaksi vymizely. Hodně se mezi hliněnými kuličkami cenila kulička zvaná cíněnka, kterou jsme získávali rozbitím kuličkového ložiska. Dnes už nikdo neví, jak se kuličkami hrála tzv. labeta nebo bóna… Oblíbená byla hra s míčem zvaná okénka, nechyběla také vybíjená. To ovšem tehdy, když někdo vlastnil vůbec nějaký míč…
• Jak jste se vlastně, pane Dostále, dostal k fotografování a kdy jste měl svůj vlastní první fotoaparát a jaký to byl? Už na měšťanské škole při výuce chemie jsem leccos slyšel a kamarádovi jsem pomáhal s kopírováním fotografií. Tenkrát ještě tzv. kontaktním způsobem. Na první fotoaparát jsem si vydělal až na brigádě v Jizerských horách výsadbou stromečků. To jsem už ale chodil na strojní průmyslovou školu. Aparát byl české výroby a jmenoval se Etareta a stál, tuším, něco okolo tří set korun.
• Jak znám vaše fotografie, nejraději fotíte lidi a pejsky. Povíte nám, proč právě je? A proč černobíle na klasický film? Diditální technika vás neláká? Člověk si to nechce přiznat, a také na to nemá určitě v uspěchaném 21. století čas, že lidi už v čase pravěku při pobytu v jeskyních a na stromech začali žít v dobrém vztahu jako vůbec s prvním zvířetem, kterým byl pes. On je totiž dokázal svým štěkotem varovat před blížícím se nebezpečím a pak také po lidech dojídal, co po nich ještě zbylo na kosti, řekněme, že třeba i od mamuta… Svět není tak barevný, jak na nás působí, spíše chce nás uondat drzá reklama, za kterou stojí zase jen člověk. Nemám černobílé vidění světa, ale černobílý obrázek vyžaduje poněkud větší zapojení autorova ducha a to mě láká. A pak, proč se nelišit od všech těch barevných obrazovek televizí a mobilních telefonů? Digitální technika je úžasná věc, která se však neustále rychle vyvíjí a stojí dost peněz. No a já chci od sebe dávat kvalitní obrázky, které nelžou. Digitální technika nabízí někdy neskutečný svět, které lidské oko není schopné spatřit. Držím jí však přesto palce, ale lidé se už naučili zneužívat kdeco. I internet. Fotografie nemá lhát a má svá pravidla, nová technika sice velice usnadňuje práci lidí, ale také je zneužívána. Já nikam nespěchám, na člověka je třeba mít čas. A pak člověku, když se líbí obraz někde v galerii, je mu zcela jedno, jak a čím ho malíř namaloval.
• Táta mi vyprávěl, že jste měl výstavy na všech kontinentech. Kde to ale bylo nejdále? Byl jste se na tu výstavu podívat? Tatínek ti nemluvil pravdu. V Antarktidě, a ta je také kontinent, jsem nevystavoval. Ano, měl jsem fotografie vystavené třeba i v Jižní Americe, v několika exotických zemích, na Filipínách, třeba i v Tokiu. Popravdě řečeno, nikdy jsem tam nebyl a ani nemohl. Nešlo navštívit ani Belgii a Francii, které jsou blíže, ale později jsem mohl zajet alespoň do sousedního Německa. Vše odnesl čas a kdo to nezažil, nikdy nepochopí. Hlavní je, že lidé, ač v těch zemích byli jiní, obrázky je potěšily.
• Slyšela jsem o vás, že rád cestujete. Kam jste se vypravil nejdále? Která země a které město se vám nejvíce líbily? Nebyl jsem zase tak moc daleko, neboť jsem velkou část života žil v jiné době, která mnohému nepřála, ale několikrát jsem navštívil Kanárské ostrovy a také je docela slušně procestoval. Poslední roky mě okouzlila Paříž, neboť má mnoho společného s Prahou. Postavili jsme si podle jejich Eiffelovy věže tu naši na Petříně. Mnozí naši kumštýři tam pobývali a po sobě mnoho hezkého zanechali. Nakonec i náš pozdější velký vladař a vlastně i evropský, Karel IV., chodil v Paříži na univerzitu. Na výzdobě pařížského metra se podílel náš malíř Alfons Mucha a našlo by se ještě mnoho společného.
• Ráda chodím po Praze a prohlížím si ji, ale když jste byl ještě malý, Praha asi vypadala jinak, než dneska… Tak tomu bývá vždycky. Jsem trochu staromilec a nespěchání a koukání se okolo sebe mě pořád drží. To totiž k fotografování patří. Lidé měli k sobě poněkud blíž, dokonce se i v činžáku, kde bydlí, zdravili a na chodbě po sobě leccos zametli. Jistě, Praha nebyla zakrytá reklamními cedulemi a její domy vyrůstaly jaksi s citem a pochopením, že se na ně lidé budou celý život dívat. Za lidskou hloupost se platí někdy až později. Praze už její obyvatelé začali překážet a její střed, ale už i jinde, se proměnil v kasina, hotely, pizzérie, kanceláře a na jakési celoročně otevřené lunaparky. Majitelé těchto vymožeností se shlédli v touze po mamonu a já teď, když procházím svým rodným městem, abych si vzal s sebou z domova krajíc chleba na cestu. A pak také, i když jsem jako kluk také zlobil, nikdy bych si nedovolil ničit sochy na Karlově mostě a čmárat hovadiny po fasádách domů. Inu, hlouposti je na světě vždycky víc, a člověk nad ní může dosáhnout jen malých vítězství.
Alžběta Pávková, 11 let |