Pavel Pávek: Šesták pana Wericha

Rubrika: Literatura

Časy studentské, časy veselé. Občas jsme, pravda pravdoucí, i do školy museli zajít a nudit se při výkladech profesorů, ale často byly dny věnovány daleko důležitějším věcem. Třeba  intelektuálním debatám v různých pražských vinárnách. Občas naše parta zapadla i do dnes již neexistující  Lišky Bystroušky. Sudové víno, stylový interiér, prima obsluha, tam se to, panečku, filozofovalo o životě. Byl březen 1968, venku rozkvétalo jaro. I to Pražské…

Otevřely se dveře a hřmotně vstoupil ON. Zelený klobouček na hlavě, hnědý džbánek v ruce, jakoby by s ním dovnitř přišla i ta jara. Sedl jen malý kousek od nás, dal si dvojku červeného a ten hnědý džbánek mlčky přisunul k vrchnímu. Malá očka vesele přejížděla místností a my snad trochu posvátně zmlkli, čekali co bude. Nebylo nic, pan Werich se beze slov věnoval své skleničce.

Pomalu jsme se opět rozpovídali a vrátili  ke státotvorným řečem. Já se do moudré debaty nějak nemohl zapojit, stále jsem nenápadně sledoval svůj dávný ideál a uvažoval, jak se k němu nevtíravě přiblížit.
Pomohla náhoda. Pan Werich vytáhl krabičku s doutníky, jeden vyjmul, odborně odstranil prstýnek, nikotinový smotek vložil do úst a začal pátrat po kapsách. Zápalky nebyly, kdesi je zřejmě zapomněl. Přiskočím k němu se sirkami v ruce a úslužně je podávám: „Prosím Mistře…“
Zapálil si, vydechl dým ke stropu, já pomalu odcházel a těšil se, jak budu vyprávět, že si ode mne vzal sirky sám pan Werich.
Ale hned se ozval známý hlas: „Nebojte se Káčo, to jsem já. Vodník Čochtan. Zlatá stoka okres Třeboň. Pocem, člobrdo, pocem…“
Jan Werich vytahoval z kapsy koženou peněženku.
„No, musím ti přece zaplatit ty sirky…“
Patrně jsem koukal dost nechápavě, mumlal cosi jako že si od něho přece nevezmu za jedny zápalky, ale herec to vysvětlil.
„To je přece, člověče, stará komediantská pověra. Sirky musíš zaplatit i nejlepšímu kamarádovi. A ty nebuď takhle ochotnej; to bys to v tomhle státě moc daleko nedotáhl…“
 
Vrátím se ke stolu a jsem moc a moc šťastný. 
I když jen krátce, mluvil jsem s panem Werichem.
 
Dopil své víno, vzal naplněný hnědý džbánek, zaplatil a kráčel ke dveřím. Před nimi se ale otočil, mrkl na nás a pronesl nezapomenutelnou větu: „Já vám mladejm stejně závidím. Co vy toho máte slíbenýho…“

Ptáte se na ten šesták pana Wericha?  Správně; ještě ho mám doma schovaný.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 12. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.