Pavel Pávek: Pouť po snícím břehu
Rubrika: Publicistika – Letem-světem
Ten den byl nějaký nanicovatý. Déšť nenápadně přešel v drobné mrholení, leč staré džíny, maskáčová bunda, letitou patinou poznamenaný kožený australák a kanady, které prošlapaly půl světa, byly zárukou, že trocha vody není žádným nepřítelem.  Proti němu se postavily České dráhy úsporným omezením provozu na malých tratích. Proti předpokladu tak poutník šlape o dobrých pár kilometrů navíc. Několik vlaků dříve spokojeně projíždějících, z jedné strany řeka, z druhé les, beznadějně zmizelo v propadlišti úspor. Koleje ztratily bývalý lesk a mezi betonovými pražci se začíná objevovat plevel. „Vypadá to, že jsem již pamětníkem, před těmi roky jsem šlapal ještě po pražcích z dubu nebo z čeho je to dělali,“ přemítá poutník a navyklým pohybem rovná klobouk, který se patrně nelíbil přerostlé větvi zapomenutého černého bezu, zasahující až ke kolejím. Před dlouhými čtyřiceti roky, ještě jako malý kluk, jezdíval na ta místa. Nyní měl trochu strach. Bál se, že najde něco úplně jiného než vzpomínky ukrývané na samém dnu paměti, že místo jakoby lužních porostů a nesekaných a podmáčených lučin s náletovými dřevinami najde město chat, nebo - ještě hůře - satelitní město přeplněné nevkusným milionářským barokem. Obává se pohledu, který ho z míst dětských snů vyžene a on se na ně již nikdy nebude chtít vrátit.. Prodírá se pod náspem přerostlou a mokrou trávou, kráčí o poznání rychleji. Na druhém břehu řeky se mezi jehličnany objevuje nejkrásnější skála, jakou kdy viděl, skála které od nepaměti říkali Bílá. Pod vousy se začíná mírně usmívat. Chaty nepřibyly, milionářské baroko, které mu tak leží v žaludku, se u řeky neobjevilo. Lesík nyní už vzrostlých borovic voní a s kapkami po dešti šumí na uvítanou stejně jako kdysi. Starý srub sice zmizel, ale základy a pár uhnilých kuláčů přesně ukazují, kde v dobách své největší slávy stával. Poutník se rozhlíží u pomyslného stožáru po kruhu již dávno neexistujících stanů na dřevěných podsadách, vzpomíná na velké okno srubu, za kterým stával obrovský plechový budík odměřující čas nočních hlídek, usmívá se směrem k malé studánce u náspu železnice. Poslední hlídka z ní nosívala vodu do kuchyně. Dnešní hygienik by při nejmenším musel zešílet a studánku nechat zalít ekologickým betonem… Stačí pár kroků a mezi metrovými kopřivami sejde až k hladině řeky: „Ahoj, řeko… Holka, ty jsi za ty roky stejně krásná, možná o něco krásnější. Řekni mi, jak ty to děláš…“ Odkládá usárnu, mrholení nevadí, shýbá se pro výhodný placák a po klidné hladině poskakuje žabka: „…deset, jedenáct, druhý břeh, Všechno jak má být, kondice trvá, Až na to, že jako mrňous jsem tě, řeko, přehodil na osm skoků šutru, nejsi ty nějaká širší?“ Řeka mlčí, ale jakoby zároveň vyprávěla. Hlasem, kterému rozumí jen poutník a voda, hlasem který je pro nezasvěcené pouhým šuměním, v lepším případě občasným šplouchnutím rybího těla. Poutník rozumí, ví, že ho proud zve kousek proti toku za vechtrovský domek k dnes již asi zapomenutému brodu na cestě ke starodávnému hradu. Nevadí, že břeh je mokrý, nevadí, že tráva studí. Kanady sklouznou z nohou, bosé nohy kloužou po věkovitých kulatých oblázcích a druhý břeh je nadosah. Cesta strmě mizí mezi stromy, ale poutník se vrací a po travnatém břehu přichází zpět na magické místo proti Bílé skále, kterou pamatuje ještě porostlou snad stovkami netřesků. Sedí, dívá se na skálu, debatuje s řekou a vzpomíná na místa, která poznal během letitých cest po celém světě. Nejtěžší byla ta první. Se stejnou usárnou na zádech odjížděl na legální zájezd do tehdejší Jugoslávie. Kolem krku, v koženém pouzdře, pověšená Praktika bylo všechno cenné, co s sebou bral na cestu, o které netušil, kde skončí a vlastně ani kde začne. Jediné jisté bylo, že se na místa která zná, která má rád dlouho, možná již nikdy, nepodívá a nevrátí. Za ty roky viděl a poznal vlastně celý svět. Prochodil ho, spal na lavičce v Sydney stejně pokojně jako v iglú za polárním kruhem. Praktiku nahradily nové moderní fotoaparáty, ale jí, protože s ní přecházel svou nejdůležitější hranici, se nikdy nevzdal. Nafotografoval spoustu snímků, napsal deset knih, nesčetně novinových článků, ale nic z toho nebylo o místě, které měl nejraději, po kterém se mu stýskalo. S řekou se na sebe vzájemně usmívají, poutník si pohrává s vlnkami, přebírá kamínky na břehu, občas hodí další žabku. „Jak to dělám?“, šumí řeka hladinou. „Jsem stále stejná, jsem možná i krásnější než před těmi roky, co jsme se viděli naposledy. Ale ne pro každého… Jsem krásná jen pro takové jako jsi ty, pro praštěné romantiky, kteří nepřestanou být kluky, kteří si se mnou dovedou klidně povídat, kteří se za mnou vrátí třeba za dlouho a třeba z druhého konce světa. To je celé tajemství, člověče.“ Poutník v duchu přehlíží daleké obzory, vidí rozvážnou Mississippi, divoké Orinoko, vidí líný Nil. Ale před ním teče nenápadná řeka nesahající veletokům ani po kotníky. Jeho řeka, jeho Berounka. „Tak já pomalu jdu. Ahoj řeko, teď se budeme vídat každou chvíli. Jsem konečně u tebe, jsem konečně doma. Navždy doma…“ Poutník hází na záda svoji starou usárnu a s kanadami v rukách jde cestou od Újezda nad Zbečnem k brodu o kterém ví již jen málo lidí. Přechází řeku, má pocit, že ho ani nesmáčela, ještě jednou se na ni usměje stejně jako ona na něho, ještě jednou si řeknou ahoj. Poutník rozvážně stoupá strmou lesní cestou ke Křivoklátu a je mu jasné to, co je jasné i řece. Že se k ní zase brzy a jednou i navždy vrátí. |
Foto © Pavel Pávek
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 06. 2007.
