Tak zvaní obyčejní lidé obyčejně nedráždí naši zvědavost. A i pokud jde o celebrity a historii svých zemí, jsme výběroví. Například - jak odhaduje Dominion Institute - pouze polovina Kanaďanů ví, kdo byl prvním kanadským ministerským předsedou a tři-čtvrtiny graduantů kanadských středních škol neznají datum vzniku Kanadské Konfederace...

19. června 2008 zemřela v Torontu ve věku 92 let "obyčejná žena", Miluška Peřinová.
Jejích pohřebních obřadů v kostele Sv. Václava o deset dní později se zúčastnilo asi třicet lidí včetně Miluščiny neteře Helenky Robkové, prasynovce Dr. Olina Robka, Rev. Libora Švorčíka a Rev. Ladislava Kozáka. Na rakvi zesnulé ležela československá vlajka. Po ukončení obřadů byly hrány čs. národní hymny. 

Miluška byla dcerou brněnského obchodníka a Angličanky. Měla dvě sestry a tři bratry, z nichž jeden byl kněz a druhý lékař. Maminka jí umřela, když jí bylo dva nebo tři roky. Byla vychována v ústavu Poettingeum, navštěvovala gymnázium a některé přednášky na medicíně. Provdala se za brněnského stavitele Václava Peřinu, který stavěl dálnice a pohraniční opevnění. Činnost, která ho postavila do nepřátelského tábora v očích nacistů, stejně jako později jeho neústupně demokratický postoj v očích komunistů

Miluška přišla do Kanady z uprchlického tábora v Rakousku, kde její manžel Václav musel - poněvadž byl značně starší než Miluška - čekat další dva roky. První zaměstnání Milušky bylo v domácnosti v okolí Guelphu. Její zaměstnavatel byl tak spokojen s její prací, že se zasadil o připuštění jejího manžela do Kanady. S oběma jsem se setkal před více než padesáti lety v Torontu, kde Miluška dostala zaměstnání v krajanské rodině Tůmově.
Václav Peřina měl pro svůj věk potíže najít zaměstnání; nakonec si s Miluškou koupili dům a potom další, o které se Václav staral a pronajímal. Milušce se podařilo dostat zaměstnání jako techničce při výrobě vakcíny proti poliu v Connaught Laboratories v Torontu, kde pracovala až do odchodu do penze.

I když manželé Peřinovi v Kanadě nevynikali majetkem, byli jedním ze středisek krajanského života v Torontu. Miluška byla činná jako sociální pracovnice v Sokole a Sdružení (hlavně v Dámském odboru) a Václav (italský legionář) v Československé obci legionářské, v níž několik období zastával úřad předsedy, v Masarykově ústavu a Československém národním sdružení. Miluška byla zvlášť citlivým článkem v generačním sbližování mezi generací před druhou světovou válkou (Buštíkovi, Kargrovi,Kousalovi, Rosenberští,  Růžovi, Štarkovi, Tichopádovi,  Tvrdoňovi, Vávrovi ...) a generací poúnorovou (Peřinovi, Růžena Zemanová, Jeřábkovi, Sahánkovi, Stýrských, Waldauf, Čermák...)
Setkávali se ve svých domovech, často také u Peřinů.

Asi šest let před svou smrtí Václav Peřina přišel nejdřív o jednu a potom o druhou nohu. Nakonec z postele nevstával a potřeboval pomoc ve dne v noci. Peřinovi byli v podstatě odkázáni na Miluščin plat. Jejich příjem stačil na ošetřovatelku během dne. V noci se o svého manžela starala Miluška, která během dne pracovala v laboratoři. O víkendech se o něho starala ve dne v noci, bez svátků a bez dovolené. Měsíc za měsícem. Rok za rokem...

I po smrti Václavově Miluščin domov zůstal oázou nezištného přátelství, kde našla přechodný domov řada lidí, kam se přicházeli potěšit ti z nás, kteří ještě putovali po této zemi. Až přišel den, kdy Miluška už nemohla zůstat sama. Byla přijata do White Eagle Residences, opatrovny se silnými polskými kořeny, kde dožila svůj život. Zpočátku měla hodně návštěv. Nemoc a smrt zúžila jejich kruh jen na několik: Vlasta Tichopádová, Táňa Sahánková, Halina Nováková, Rev. Kozák, Rev Švorčík... 

Byl jsem svědkem Miluščina života i její pouti na druhý břeh. Byla příliš ponořena do života, než aby byla světicí. Měla temperament bojovnice a svoji hlavu. Ale srdce tak dobré, jaké na této zemi najdete. Pravděpodobně se pokládala za obyčejnou ženu. Ve škále mých hodnot neznám celebritu, která žila cennější život než Miluška Peřinová.