Ivo Fencl: Čtvrtek není jen den týdne
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
| 1. Čtvrtek není jen čtvrtý den v týdnu (a v Anglii ten pátý), je to i příjmení možná nejslavnějšího českého spisovatele pro děti. Pravda, dnes bývá i poukazováno, že Čtvrtek (vlastním jménem Cafourek) vyšel při psaní Rumcajse z klišé o "zlé" šlechtě a zlých Rakušácích. Ještě jiní jsou zase ochotni postavu řáholeckého (Řáholec byl ovšem imaginární les u Jičína) loupežníka brát až co symbol "českého přikrádání vprostřed komunistické rezervace", ale víte, já bych se na to koukl pozitivněji... 2. A hned úvodem i odmítnu další potenciální výtku, totiž tu, že je Rumcajs plagiát. Podívejte, a co pak není "plagiát"? Většina Shakesperových her byla taky ve svém čase patrně plagiátem, ne, docela určitě jím byla. Narozdíl od předloh ale přetrvaly, proč asi? Taky Edgar Allan Poe "vesele" (nu, já vím, s  píš NEvesele, on přece nemíval ani na máslo!) plagoval, co však dnes víme o brakových vzorech jeho povídek? Nic. Nebo snad jen, že stejný kadlub jako Poe použil v jednom případě i náš Václav Kramerius – a viz jeho povídka Železná košile, která se tak podobá Jámě a kyvadlu... Jenže ani takový "pánbůh" jako Foglar není úplně původním, víme(?), a jeho nejslavnější kniha něco málo či i více dluží Setonovým Dvěma divochům. Zajímavé by bylo i srovnat prvky Altshelerova Posledního náčelníka a Chaty v Jezerní kotlině, nemluvě pak už vůbec o tom, že samozřejmě naprosto není zakázáno "opisovat" z reality, takže v naší realitě již "před Foglarem" existovalo i létající kolo (a hned několikrát), i ježek v kleci (a hned několikrát), i sám sběratel známek Maxmilián Dráp (ten ovšem existoval jenom jednou)... Nu, a co konkrétně za "zlodějnu" se předhazuje Václavu Čtvrtkovi? Že předělal hrdinu slavné knihy Ottfrieda Preußlera (nar. 1923) Räuber Hotzenpotz (1962, česky Kašpárek a loupežník, 1982). Navíc, Preußlerovi rodiče plus i jeho snoubenka (on sám tehdy ale skončil v zajateckém táboře) navíc byli po válce odsunuti z Liberce, takže je pak - až po letech - následoval do Bavor a v oné knížce o loupežníkovi vlastně dost nostalgicky vzpomíná na české dětství a mládí (jedna z babiček byla Česka). Nuže, plagoval ji Čtvrtek? Nemyslím si to. Ba nemůže být vůbec pochyb o tom, že Čtvrtek sice tohle dílo znal, nicméně podobnost není vůbec tak "tragická" a koneckonců, pokud vím, Preußlerovi nikdy nevadila a v roce prvního vydání svého loupežníka (1962) ostatně i on sám parafrázoval v němčině Ladova Mikeše... 3. Ale ke Čtvrtkovi. Jeho pohled na svět, tedy v Rumcajsovi, je do vysoké míry spíš pohledem roku 1918 vzniklého Československa na rozpadlé Rakousko-Uhersko. Nevyzývá ovšem k žádnému vraždění šlechty a nižádná obdoba francouzské revoluce se taky nekoná. Naopak. Vždycky mě fascinovalo, s jakou samozřejmostí kráčí bývalé švícko proti železné munici jen se žaludem v pistolce. „V Jičíně se za Rumcajsových časů říkalo, že nikdo není tak malý, aby o něho Rumcajs klopýtl, a nikdo není tak mocný, aby se ho český loupežník Rumcajs bál,“ napsal Čtvrtek už roku 1970 do úvodu své knížky Rumcajs a Manka, ale ani ta není tou "rumcajsovskou" první. Ostatně, jakéhosi "preRumcajse" představil autor svým čtenářům už v pohádce z roku 1946, a tedy dávno před vznikem díla svého německého kolegy.Pravda, ten skutečný borec se ale vynořil až o dvacet let později, a to ze stránek dětského časopisu Mateřídouška. Současně i z televizních večerníčků. Roku 1969 pak vyšla i první kniha z mnoha. Čtvrtek tehdy doslova chrlil jednu za druhou a jen ve dvou letech 1970-71 (kdy jsem se shodou okolností definitivně naučil číst) mu přibylo na kontě neuvěřitelných dvacet titulů. Který jiný tehdejší autor se může podobným úspěchem pochlubit? 4. Stvořil tak úplnou pohádkovou kroniku Českého ráje a dojem z ní jest silný. Ne, dnes už to mnohá děcka tak nebere, ale tehdy jsme žasli, když se přijelo do Jičína. Ono to město knížepána a kněžny Majoleny opravdu existuje? I mimo Čtvrtkův pohádkový svět? Hm, oni nepostavili podloubí okolo náměstí až podle snů pana spisovatele? Ne, nepostavili. I díky těmto polosnovým zážitkům dnes aspoň tuším, co pro malého Václava znamenaly ty čtyři roky dětství v Jičíně. A zde, na samém počátku lipové aleje, dál čeká prozaikův (ale chce se mi říct i básníkův) dům. Změnil se, snad, ale jen málo. Fotku zde nemám, nicméně takhle zpředu míval zahrádku, růže, a to už není. Vzadu byl sad, který malému chlapci Vašíkovi prý připadal "stále plný lidí". Bývalo krásně a on byl do Jičína přivezen už tříletý. Maminka mu tam po příští roky zpívala, hodný i moudrý dědeček podmanivě vyprávěl a... A když bylo Vašíkovi sedm, musel bohužel zase zpátky do Prahy. Kam? Do bytu na Letné. To už chodil do druhé třídy, ale krásy „odťatého“ od něj Českého ráje v něm nepochybně utkvěly. Přesně tak. A CO se uvnitř Jičína i okolo něj naučil, v dospělosti jako by našel. 5. Co bylo podle Čtvrtkových vzpomínek největším jeho dětským blahem? Na břiše si číst, přikusovat ohromný krajíc se sádlem a... snad právě tehdy se už uvnitř budoucího psavce rozbujela pozdější schopnost hlubokého soustředění a naučil se umění poklidně a šťastně pobývat ve svém vlastním světě. Tedy i dětském – a taky všem navzdory. Přesto vyrostl. Václav. V mlčenlivého muže. "Nápady se mohou vymluvit. Vybledly by,“ říká o tom básník Vladimír Janovic. Myslel si to i V.Č., ten tichý rybář. Ne ale Ota Pavel, jeho se v dětství nedotklo zlo a rozhlíží se tudíž pohádkověji i… i naivněji. A neodsuzujme ho za to, vždyť jinak to neuměl. A když nepsal, vyseděl pokaždé nad udicí u vody pár nových pohádek, a to jak u Lipna, tak v brdských lesích, u Dobříše, kde měli spisovatelé pověstné sídlo. A Čtvrtek nahazoval a lovil, ale přece od toho vstal, pak si prý i vyšlapoval parkem, obyčejně s rukama za zády a... „Pan Čtvrtek zas pase břicho,“ žertovalo se. Zůstal plachý. Po předčasné smrti své ženy na konci šedesátých let počal pojednou místo dospívajících dětí oslovovat ty nejmenší a atakoval jejich vnímavost plejádou strašidýlek. „Ony jsou má pravá láska,“ řekl a poetizoval pověry a „preventivně počal očkoval proti snížení citlivosti“, jak říkal. Kdykoli psal, rozestavěl okolo sebe malebné kulisy Českého ráje, a to znamenalo libé vzpomínky. Kupodivu však ze sebe ven vypisoval nejenom harmonii, nýbrž i určitý bojovný vzdor! 6. Byl třeba i proti připodobňování se technice, tomu „přetechnizovanému přerozumu“, jak říkal, a bodrá parní lokomotiva zůstává jedním z mála strojů rumcajsí epopeje. Jinak tam nejsou v podstatě žádné. Můžete zaznamenávat, můžete zaznamenané stylizovat a můžete taky konstruovat. Čtvrtek rozhodně nemiloval kopírování světa, i když… „Strašidýlka? Vždyť jsou to lidé,“ tvrdíval. „A jen pohádkově jednají. Nevytvářím moc nového, jen realitu ozvláštňuji.“ Přesně tak. Dál a dál ozvláštňoval a vymodelovával bytůstky podobné těm, které co kluk potkával na Jičínsku a zároveň ve svých snech. Všechny ty, které mohl za tehdejších rán zahlédnout i uvnitř dědečkova domu. „Jičín a okolí byla jediná pohádka,“ píše o tom, a když tam žil, zpočátku ještě neuměl číst. O to víc snil. Bájil. Po okolí žili v lesích mnozí Rumcajsové a mnozí ohniváči, ohniví mužíci. Na paloucích tančily žínky, v tůňkách hospodařili hastrmani. Kněžně už tenkrát říkal Majolenka. I díky tomu všemu máme dnes třicet jeho "českorájových" knih, nejen o Rumcajsovi. Taky o Makové panence a motýlu Emanuelovi a různých vílách. Andulce i Amálce. Ovšemže i pohádky o Křemílku a Vochomůrkovi, ale taky o Hrompaci a Tancibůrkovi, ti už jsou méně známí. 7. Čtvrtek psal mírumilovně, ale zmiňovaný vzdor je patrný a je to stále stejná vzpoura, jako když si tenhle vnuk kdysi uvědomoval, že někde daleko za humny vládne světová válka, a že mu denně bere a pohlcuje tatínka. Že někde zuří i s otcem. A ty boje k sobě začal Vašík i právě kvůli otci lákat. Do snů o Jičíně vstoupily, i když se vší naivitou. Přivolával válku i do okolních lesů. Své obavy z krve prolité kdesi na frontě se v jeho nezralé hlavičce tavily v pomyslný odboj. Nikdy se toho pocitu nezbavil, anebo tak si to aspoň představuji. Onen odboj ale začal být vypisován do knížek až po mnoha letech, a právě tenhle úžasný oblouk mezi bezelstným časem kloučka Cafourka (tak se jmenoval vlastním příjmením) a zralým "panem Čtvrtkem" vyústil v zobrazení kladného loupežníka. Ať už byl (tehdejší) rozpad Rakouska-Uherska pro Čechy víc smůlou anebo štěstím (to je otázka!), pro Václava symbolizoval onen tradiční únik z jha. Bylo mu přece sedm, když to prasklo, a získání samostatnosti, kterou právě mírně ztrácíme, už pro něj pak vždycky znamenalo synonymum pro svobodu. Pozor však. Tento okamžik štěstí byl u něj jako na jakýchsi vahách doplněn a snad i "vykoupen“ odjezdem z ráje a Ráje, vytržením z venkova. Tak tedy vždycky něco za něco? říkal si možná už tenkrát? A právě tahle podivuhodná směs osvobození a ukradeného světa i času štěstí a klidu se koncem Čtvrtkova života stala zlatým dolem poezie. Těžil tu, z nejkrásnějších vzpomínek, a sám se stal i Cipískem, i ševcem-prudinou. Za vydatného přispění výtvarníka Radka Pilaře (viz obrázek) okouzlili národ, anebo tedy, abych to zase nepřeháněl, aspoň jeho část. Sám k ní náležím, i když chápu, že lze mít k Rumcajsovi výhrady. Podle mne však v něm V.Č. skutečně stvořili antipophvězdu, a to v době, která už na ledacos přestávala věřit. Aby ale k tomuhle došlo, musel počkat. Léta. Muselo dojít právě na onen odstup. Dlouhá chvíle..., a teprve pak i fyzický návrat na místa dětství. A stokrát věřím i následujícímu tvrzení novináře Vladimíra Kováříka z časopisu Pionýr (5. 11. 1981): „Čtvrtek začal o Českém ráji psát až poté, co ještě jako štíhlý muž navštívil Jičín, a právě se mnou. Už tam dlouho nebyl…“ Právě Kovářík totiž zažil onu osudnou chvíli, kdy jeho mlčenlivý kamarád poprvé vyslovil některá z později magických slov. Rumcajs. Řáholec. Cipísek… Přičemž poslední jméno prý vzniklo z výkřiku krucipísek, když Čtvrtka nějak nemohlo nic napadnout. Nebo je to legenda? Já nevím, ale jako bych ty dva viděl. Novináře - i spisovatele. Stojí tam v podloubí a Čtvrtek ještě netuší, že bude v Jičíně čestným občanem. Zato ho napadají osudy ševce zpod věže... Právě zpod té věže, kam v náhlé inspiraci lokalizoval dílničku. Valdická brána. Ale to už je jen díky Radku Pilařovi, že nám její střecha i dnes a z dálky připomíná Rumcajsův klobouk... |
Foto © archiv autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 07. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Josef Fousek |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Jan Krůta |
 |
Ivan Kraus |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Milan Lasica |