Příběhy Vlasty Javořické nejsou špatné, ale horší je její styl. Psala prostě, psala, neškrtala… a hlavně se snažila každé hnutí hrdinky polopaticky vysvětlit a nic nenechala čtenářově domyšlení. Na tom měl ovšem snad podíl i její katolický vydavatel, který ji často kritizoval i za nemravnost. O Kerouacovi bylo kýmsi řečeno: Kerouac nepíše prózu, Kerouac píše na stroji, a Javořická sice psala rukou, ale "furt pryč". "Baghíra" (z internetové diskuse)
*
Je to neuvěřitelné, ale "královna lidové četby" Vlasta Javořická je i roku 2010 dál čtena.
Obdivována. Ano, ty knížky spíš vídám v rukou starších paní, které třeba hlídají muzeum, ale… Kdo z nás nestárne? A co víte vy, jestli taky ještě po Vlastě nesáhnete?
Neříkám, že je nutno ji přelouskat sakum pakum, nicméně se fascinujícím způsobem vymykala. Zažila během dlouhého života i zlé časy, ale svá zlatá léta půvabně charakterizovala už následujícími verši:
Nejvíce mě blaží, když čtenáři řeknou
že jim připravila jsem vždy chvilku pěknou
že jsem potěšila srdce zarmoucená
honorář to vzácný, zlatá je to cena
A horší doby? Charakterizuje je snad i následující ukázka z Javořické dopisu čtenářům:
… a ještě Vás musím poprosit o laskavost. Neptejte se mne, kde byste dostali mé spisy, ani je po mně nežádejte. Nemohu Vám je poslat. Kdybych věděla, kde se dají koupit, sama bych si je obstarala, protože už nemám ze svých početných prací skoro nic. Vaše věrná spisovatelka.
Toto psaníčko bylo roku 1970 uveřejněno v Lidové demokracii a dikcí připomíná podobně zoufalé „hromadné dopisy" Jaroslava Foglara, jehož minulý režim dostal do obdobné tísně. Opusťme však půdu citací a zkusme trochu vyprávět, jak by to mohla udělat i paní Marie Spazierová z Karlových Varů schraňující dodnes (jestli neumřela) veškerá první vydání románů Vlasty Javořické (25. 3. 1890–1. 8. 1979), která pohromadě nemají snad ani sami autorčini potomci.
Sbírat paní Spazierová začala ještě za spisovatelčina života, a to právě roku 1970, kdy si autorka tak postěžovala tisku, a zkompletování díla trvalo dvacet let. Nedivme se. Soupis próz má minimálně dvě stě čtyřicet položek a já paní Spazierovou obdivuji a její knihovnu bych rád spatřil, ale… Co autorka ZA knihami? A zdá se vám skutečně "unfair" pitvat životy spisovatelů a spisovatelek, kdybych to zobecnil?
Takový Flaubert nebo i Faulkner by zopakovali, že si přáli být jako lidi vy-gu-mo-vá-ni z času i prostoru a že hovořit má jen A JEN dílo. Informace o tvůrci zavádějí na scestí. Měli by pravdu?
Snad… to trochu platí pro skutečně největší umělce, říkám si, ale čím je literatura "lehčí", tím víc přihlížejme k intencím tvůrců, to bych dodal taky. I figurám tvůrců samotných… A u Javořické začněme gruntu, i když na žádné rodové predispozice nijak přehnaně nevěřím a nedám, ale vidím zkrátka už autorčinu babičku Veroniku, jak zůstala sama s šesti dětmi, což byl i počet, který jednou vychová Vlasta Javořická.
Co se stalo? Babiččin manžel zemřel po jakési posvícenské rvačce a osamělá se… víckrát nevdala. „Přesto udržela grunt bez dluhu," píše vnučka, "a sama třeba i vepře porazila, nabodla nadutou krávu a dítě vzala při porodu, když nešla bába, a skonala až poté, co se na ní jednou u kamen vzňaly šaty…"
Pan Bareš alias syn té energické babičky se dočkal dcery - budoucí spisovatelky - až v sedmapadesáti. "Jsem pozdní květ stárnoucího otce, ovoce zralého matčina ženství a nejmladší dítě," napsala Javořická s odstupem. Její otec byl nejmladší syn a "čiperný miláček všech" – a takovou se jednou měla stát i Vlasta. On…
Učil se výborně. Chtěli z něj mít kněze, ale dal přednost drilu jiného typu: na vojenské akademii ve Vídni. Z chuti zabíjet? Naopak! Po šesti letech služby se stal lékařem, i když, pravda, bez toho lékařského titulu, který má dnes omylem na hrobě.
Studium ve Vídni mělo jednu podmínku: odsloužit po něm deset let. Co měl dělat?! Táhl tedy - volky nevolky - s generálem Benedekem i s maršálem Radeckým až do Itálie (1858), zůstal na jihu sedm roků a okusil i bouři na moři, aby pak doma vyprávěl snad ještě poutavěji než ten Hrabalův Pepin. Roku 1866 však ještě nevyprávěl, to kurýroval raněné u Sadové, na té „krvavé pláni". I ji přestál. Vše. Dostal penzi. Nakonec. I v penzi ale jen změnil uniformu, a to za hornickou. Stal se důlním lékařem v Krásné Hoře u Příbrami, kde přivedl na svět i Emu Destinnovou (ta byla totiž dcerou majitele zdejšího stříbrného dolu), a léčil ji z osypek. Javořická, jejíž kolébkou se měl stát prádelní koš, vyroste právě v Emmině železné postýlce.
S Destinnové nemocnou matkou trávíval Bareš celé noci, ale byl sám. Pravda, zabydlen i v jisté ortodoxně židovské rodině Polákových (a víme, že tam měli i schovanku Emilii), ale po nevěstě se začal rozhlížet až před padesátkou. S obavou, o to však cílevědoměji. Inzeroval.
Inzeroval, k osudovému setkání – jak vystřiženému z románu budoucí dcery – však došlo náhodou. Zavítal do Prahy za jistou učitelkou… a v budoucím hotelu Šroubek potkal utajeného Lobkovicova levobočka Antonína Egra, jinak stavitele ze Zdětína u Mělníka. A po Egrově boku i „neodolatelně roztomilou" (pozdější slova Vlasty Javořické) slečnu Egrovou (17).
Manželství bylo zpečetěno na místě "při svíčkové" a „měli-li se pak kde rádi, říkalo se: skoro jako u doktorů," tvrdí dcera-spisovatelka.
Ještě před ní se jim ale narodil syn Josef (jímž pak měl rod roku 1926 vymřít po meči). Po roce se narodila i "Tonka" a… na třetí dítě Barešovi čekali deset let.
Pak se narodila budoucí královna lidové četby. To už byl Bareš obvodním lékařem ve Studené u Telče, tedy v městečku pod horou Javořice, které sice leží v podstatě na Moravě, ale roku 1960 se ocitlo v českém okrese Jindřichův Hradec.
„Bude to Jiřinka," naplánoval Bareš tehdy krajně nezvyklé jméno a Vlasta Javořická později Jiřinou nazve jednu ze svých prvních knih (1923). Ve skutečnosti se tak nikdy nejmenovala, protože slovo mívají i tchýně a "urážkou by bylo nectít Pannu Marii v den zvěstování" a jJméno budoucí spisovatelky po biřmování tedy znělo Marie Anna Veronika Antonie Barešová.
*
Posledním Barešovým dítětem se však neměla stát!
Bylo jí šest… a matka ještě počala hocha. V pátém měsíci však potratila a za „odpor“ k onomu těhotenství se prý pak vždy kála. I různé vlastní nezdary potratu připisovala a v lásce k Marušce rodiče i sourozenci o to víc oslepli. Hýčkali ji, vzdělávali… a aspoň že tak. Mimo tří roků měšťanky totiž Javořická nikdy nepoznala víc než "hospodyňskou školu" v Německém Brodě.
„Ještě jsem neuměla psát," vzpomíná, "a už jsem spřádala nádherné sny o svém budoucím umění." Bylo jí osm a hrdě si jeden sešit nadepsala Spisy Mařenky Javořické.
„Chceš být spisovatelkou? Musíš mít pseudonym!" tvrdil totiž bratr. I Třebízský se prý přece jmenoval Beneš - a Borovský zase Havlíček.
Asi podnětnější bytostí se stala budoucí Javořické sestra a první povídka vznikla, "když mi Tonka věnovala svou knížku. To jejím přičiněním jsem spisovatelkou, to ona vlévala do mé duše poezii svými pohádkami, básněmi a fantazií, s níž pořádala mé hry."
Milující sestra se ovšem vdala, už když bylo Marii třináct, a tehdy i osamělá počala psát. Otec, sdílný a veselý vlastenec, se tím ihned pyšnil, a to i před pacienty, jichž býval zpovědníkem. „Dcera má talent," pochopil. „Nechme ji. Ať se baví." A byl rád.
Míval předtím strachu, že dceru ani nedochová, a teď se měla k světu.
Bareš bohužel zemřel již v jejích sedmnácti, a to za značného utrpení: na prasklý žaludeční vřed. „Naříkal starý dům i včeličky - byl jejich milovníkem,“ píše o tom Javořická. „Tři letěly nad rakví až na hřbitov…" Ale i pokračuje: "Už dva roky předtím se v místní továrně na konzervy objevil mladý úředník František Zezulka. Roku 1920 se měl stát i jejím ředitelem a zprvu chodil s mou židovskou přítelkyní Aninkou Fuchsovou, ale známost se rozešla pro předsudky. 9. srpna 1911 jsem se za něj provdala… Zůstali jsme v otcovském domě s máti a Pepčou, já a manžel v tátově ordinaci. Do roka se narodila dcera."
Mezi roky 1912–16 ovšem Zezulka, manžel budoucí mistryně pera úspěšně pohřbil její věno coby společník továrny v Tišnově a... „Nelze popsat, jak moc se mi v Tišnově nelíbilo, jak moc se mi stýskalo po rodném domě a po kraji hor,“ píše Javořická, „a ne, nikdy ten kraj nepřestanu milovat. Ani až mé fyzické srdce v hrobě ztrouchniví."
Přišla první světová. Zezulka i bratr jeho ženy Josef narukovali a Marie potřetí chovala. „Františka. To jméno se mi nelíbilo, jenže muž jinak nedal. Chtěl dát své jméno, stalo se, ale dorazilo mě, když mi po křtu zvěstovali, že nesou Františka JOSEFA."
Muži se vrátili živi, ale daň si vybrala španělská chřipka: skonala matka. "Aniž bychom sehnali pomoc," vzpomíná Javořická později, "a to Studené nezapomenu, že pro vdovu po zasloužilém lékaři, jenž se bezmezně obětoval, nenašel se tenkrát jediný kůň, jediná bryčka, aby přivezli doktora. Matka mi přitom byla přítelkyní! S jakým zájmem sledovala mé první literární pokusy. Nikdy nedoželím.
Otec si přál," pokračuje, "aby dům připadl Pepčovi, ten však neuměl hospodařit a nehodlal se ženit, tak se domu zřekl. Máti mu ustanovila výměnek a já nad rakví složila slavný slib, že ho nikdy neopustím."
Josef předčasně zemřel a spisovatelka pak adoptovala tříletého sirotka - po příbuzných. Sama měla čtyři dcery a syna. „Rodit a vychovat děti je poslání ženy." To poslání, prabda, úspěšně skloubila s psaním - a žila tak dva životy. Připomíná tím jinou "královnu ženské četby" Hedwigu Courths-Mahlerovou (1867–1950), autorku 208 románů: i ta „pendlovala mezi švestkovými povidly a rudými růžemi". A přece tu byl rozdíl: Češka žila zcela neokázale a ze svého „horského hnízdečka" na Vysočině skoro neodjížděla (i když jí roku 1952 hrozilo vystěhování).
Skoro ne, nicméně na rozdíl od Marie Wagnerové (dejme tomu), která Mníšek ("Lážov" Káji Maříka) skutečně skoro neopouštěla, lze zvát Javořickou "světoběžnicí". V letech 1964-65 žila dokonce čtyři měsíce v USA u dcer, roku 1968 u dcery ve Švýcarsku a navštívila i Itálii. Nejradši však stejně capkala okolo Studené.
Sama? Ne. Ostatně, chyběl jí prý zcela orientační smysl. Chodívala proto obklopena hloučkem a nepřestávala vyprávět. A když, jen aby postála, rozhlédla se, vdechla svět… a povídala dál.
I v knížkách zůstává především spontánní vypravěčkou. I jiný Moravák, spisovatel Jiří Kratochvil (nar. 1940), zrovna jako ona vzpomíná, jak ho jako kluka cosi pudilo povídat a povídat, a tak povídal. Ona také. A z toho vzešlo psaní. U podobných lidí je však až druhotným projevem.
"Vyprávěla neúnavně," shodují se pamětníci. Vlasta Javořická se proto narodila. Byla to drobná, ale činorodá žena.
Už v pětadvaceti letech (1915) dostala za povídku Splněná tužba od redaktora pět korun - a koupila za ně dceři pannu. Ony prvé literární úspěchy se časově zhruba kryjí s návratem z „prokletého“ Tišnova. Pět roků "dobývala" časopisy a kalendáře a pan Zezulka neprojevoval pochopení. Naopak: rukopis budoucího knižního debutu Dvojí jaro (1920) vhodil do kamen.
„Vzal jsem si ženu, ne spisovatelku," mínil – a Javořická psala Dvojí jaro podruhé. Odpouštěla, nezapomínala.
„Od té doby se starala, aby ji nikdy nezastal při práci u stojanu," čteme v její knize o jisté malířce, „ale opustit své umění nemohla… Umění je podobno hašiši, morfiu, a jakmile je začneme brát, nemůžeme přestat a bez něho žít. Musíme jen zvětšovat dávky - a vše nás nutí, abychom se mu vzdávali celou bytostí. Jen tu vlastnost má umění rozdílnou od jedů, že se na ně neumírá, ale získává poukázka na nesmrtelnost."
A bylo to tak. I Zezulka změnil názor, když se jeho žena stala nejprodávanější autorkou první republiky a když šla její díla na dračku. Už roku 1928 čtenáři žádali její životopis. Rodil se kult.
Služebné by měli u Zezulků sice i bez toho, ale honoráře nebyly zanedbatelné. „Manžel mi léta nic nedal na domácnost,“ upozorňuje přitom Javořická, „ale já oblékla čtyři dcery. Dostaly výbavy." A psala… dál.
„Nikomu tím neuškodí," konstatoval Otokar Březina (1868–1929) povzneseně - a cenil souznění s přírodou.
„Jak krásně líčí chvíli, kdy se hrdinka doslechne, že milý přece není vrahem jejího muže, a zdvihne plna štěstí hlavu a vidí u souseda trávník, o kterém dříve nevěděla, v koutě zahrady kvést hloh, jehož si předtím nevšimla…"
Právo na Javořické díla si zajistil František Šupka z Hradce Králové. Chytrou metodou prodeje na drobné měsíční splátky pronikl i do nejchudších domácností, ale nejen tady a u žen se stala předmětem zbožného obdivu. Taky jest ovšem pravdou, že stěžejní její opus Mezihoří (1925– 26, 4 díly) museli kritikové z ostatního vylupovat. A pracně.
O kritiky se, pravda, až tak nestarala. Psávala od čtyř ráno a znovu pak do jedenácti v noci a na rozdíl od Mahlerové (o ní se to pouze traduje) uměla skutečně psát i při vaření. Jak?
Tužkou, tempem i šedesát stránek denně!
A přece děje plynou poklidně až rozvláčně a kontrastují s dnešní hektickou dobou stejně, jako byly už anachronismem jazzového věku.
Už tenkrát totiž byla zastaralá. Ve Studené jako by dál žila obrozeneckým světem svého otce a její sestra Antonie se k ní vracela, aby vše čitelně přepisovala. Dostávala tři koruny za stránku, zatímco Javořická brala od vydavatele deset.
„Ale sestra měla čtyřicet let v prsu bulku, a ta se v padesátých letech vzbouřila. Tonička ochrnula, dva roky se nehnula z křesla a v Příbrami už nikdy neuviděla modré nebe a zelené lesy, ale jen rozestavěné sídliště a bezedné bláto pod okny. O jedněch vánocích musela do nemocnice a počátkem roku 1957 zemřela po těžkém utrpení. Milovala mne… a já jí nepřestanu vděčit za poklady poezie, jež sela do dětské duše…"
Vraťme se ale ještě před válku. Javořická neměla konkurenci, a to ani ve zmíněné Mahlerové, která přitom u Hynka vyšla v letech 1926–35 v šestašedesáti svazcích, a celý dvacetiletý, prvorepublikový vzestup byl velmi strmý a uťala ho až okupace. Na indexu se náhle ocitlo devětasedmdesát románů Vlasty Javořické!
„Za dva, tři mi hrozili i trestem smrti, budu-li je šířit," tvrdila později, ale úplná tragédie ji přece nepotkala: třicet děl zůstalo povoleno a směla krom toho psát a vydávat nová. "Po osvobození už ode mě ale ani pes kůrku nechtěl,“ vzpomíná.
Bylo to tak – a vyšlo jen pár povídek v kalendářích. Únorový puč mizérii ještě umocnil a fakticky jde o literární obdobu hereckého konce Burianova a Javořickou vyslýchala i StB a vlastně není divu: tři dcery s rodinami emigrovaly.
A zmiňovaní už kritici?
Jim stejně byla od počátku leda synonymem braku, a tak ji ignorovali. Také vlastně právem, ale mnohdy jejich střely i podstatně míjely terč…
Profesor obchodní akademie v Plzni Eduard Felix vytkl třeba románu Spasení domu Pýchova (1936) "protestantské a panteistické rysy" a současná kritička Dagmar Mocná věnovala sice Javořické "celých" osm stran, ale nikde jinde, než ve své práci Červená knihovna (1996). Přitom… Javořická vlastně vytvářela ryzí OPAK červených knihoven!
A ne snad?
Hrdinky nezískají pravou lásku.
Zákonití partneři nebývají odejiti. Ne. Typická "Javořická" je jiná.
Hrdinka se obětuje, aby pomohla, a volí manželství z rozumu, načež se do partnera zamiluje "čistší a ušlechtilejší láskou". A takový je tedy Javořické svět a její vlastní vztah k manželovi byl ostatně v mnohém přátelstvím. Má tohle společné i s Mahlerovou. A když psala, uměla dojmout jakousi velkodušností, a těšit urputným dokazováním toho, že jsou "starosti normální". I proto je dodnes hltána a sotva komu vadí, co vadilo čtenářce kdys:
"Budějovický biskup Bárta se po přečtení částí Vašeho románu vyjádřil, že je považuje za smrtelný hřích…"
*
Javořická zůstává, protože vyprávěla z bytostné potřeby a byla svá. Nic na tom nezmění ani to, že měl četné vzory a předchůdkyně.
Tak třeba Růženu Svobodovou (1868–1920) nebo kritiky zcela zatracovanou Věnceslavu Lužickou (1835–1920, vl. jm. Annu Srbovou). Zvláštní se přitom může zdát, že obě tyto dámy jako by se datem svého úmrtí (1920) "strefili" do "právě vzlétající" československé "holubice" (pravda, ne zas úplně, protože padesátý svazek Lužické Spisů vyšel "až" roku 1928).
Vlasta Javořická připomíná i Sofii Podlipskou (1833-97), hlavně však Karolinu Světlou (1830–99), a to opravdu značně: její je přímo epigonkou, ale lze říct, že ty slabší Světlé knihy svými nejlepšími trumfla… a mnohde je i hlubší.
*
Zmiňované dámy-inspirátorky tvoří ovšem jen podhoubí té menší, městské skupiny Javořické děl, kterou dobře zastupují třeba Granáty (1926, 2 díly), a za její lidovou verzí vesnického realismu vykukují ještě jiní inspirátoři: Gabriela Preissová (1862–1946), bratři Mrštíkové, Jirásek, Teréza Nováková (1853–1912), ale i Baar (1869–1925) i Rais (1859–1926) – i se svými idealizovanými postavami farářů.
„Psala vlastně průzračněji než oni," upozorňuje přitom Dagmar Mocná. „Pomíjela zdlouhavé výčty. Při popisu krajiny trefně vybrala dva, tři charakteristické detaily!"
*
Jsou ovšem i další skupiny Javořické děl a oceňme – koneckonců – její řemeslnou flexibilitu.
Za okupace pohotově napodobila Jaromíru Huttlovou (1893–1964) a uspěla tak čistě dívčím románkem Petra (1944). Ano, řekne se žánrový odskok, řekne, nicméně právě tyto geniálně žánrové odskoky a poklesky bychom u ní objevily už dřív a přinejmenším od času románu Na nůž (1930, 3 díly), který musel být v USA kvůli „přílišné drastičnosti" dokonce přejmenován na Kdo z koho.
Nu, a pak jsou tu i méně výrazná příbuzenství: s Vlastou Pittnerovou (1858–1926), například: roku 1921 spolu vydaly knihu.
Anebo s Ludmilou Grossmannovou Brodskou (1859–1935). Tato spisovatelka byla od sedmi let hluchá a JEJICH SPOLEČNÁ knížka vyšla roku 1925. Zvraty v ději ovšem Vlasta Javořická nezapře ani vlivy Dumase či Huga - a roku 1933 ostatně vydala vlastní čtyřdílné "Ubožáky".
*
Samostatnou kapitolou se stalo její dílo tvořené po únorovém převratu. Byla odstavena od válu, a přece psala… a vyprodukovala další desítky svazků, i když vcelku vzato věděla, že o ně žádné socialistické nakladatelství nesmí projevit zájem. Ale bytostně potřebovala vyprávět a… Zahraničí ji také zdvíhalo. Ostatně už jedním z Šupkových "želízek v ohni" byla česká menšina v USA a Javořická spojení udržela, takže za oceánem vycházely reedice jejích děl, zatímco ona sama se doma ve Studené pokorně přiklonila k žánru selských a generačních kronik a poučena chodem světa přestala v ději dokonce ignorovat politická pozadí! Ano, psala sice "do šuplíku", ale o válce i o kolektivizaci. 1968 se konečně v tisku objevil nový její román Dva mlýny a došlo i na pár reedic. Ještě roku 1972 uveřejnila Naše rodina prózu Dvě matky, ale pak… Hladina normalizační studny se zase nad stařenkou zavřela… a ustálila… a tentokrát definitivně. Ano, podobně jako nad Foglarem, ten byl ovšem o dvacet let mladší.
V letech sedmdesátých a osmdesátých díla Vlasty Javořické jen kolovala, a to často už úplně rozedraná, ale zase i b nových, strojopisných opisech! Na rozdíl od chlapecké ikony Foglara se ovšem revivalu dožíti nemohla…
A přece ji nikdy neviděli zlomenou či nazlobenou a starosti si nepřipouštěla. „Svěřte to do rukou Božích," říkávala. Zůstala čilá, veselá, a když zemřela, měla jedenadvacet pravnoučat.
Vlasta Javořická zesnula po opakovaném záchvatu mozkové mrtvice, nicméně i poté, co strávila měsíc v novém prostředí domova důchodců ve Velkém Újezdě u Moravských Budějovic. Dnes má ve Studené hrob i pamětní desku. „Uvidíte, že mě ještě budou vydávat," říkávala. Nespletla se. Po listopadovém převratu vzniklo Sdružení přátel Vlasty Javořické a prvně vyšel její šestidílný deník, i když je prý rodinou značně seškrtaný pro „nesmírnou otevřenost" (možná to byla chyba, protože mi nepřipadá nejzáživnější).
V Marii Zezulkové jako by se částečně a "novodobě" zhmotnila sama babičky Boženy Němcové a naším Údolím slz (titul její knihy z roku 1934) prošla krajně aktivně. Žila přirozeným časem přírody jako rody mnoha jejích knih (např. Rodina Ambrožova, 1922) a „ne, ničemu živému neublížila," vzpomínají. I mnohé další vč. zbožnosti měla s společného s hrdinkou Boženy Němcové a "když už někomu věnovala přátelství, zůstalo trvalé. I když se dotyčný zachoval nepěkně."
Vlasta Javořická ve svých knížkách samozřejmě místy i strašně idealizuje, ale právě proto ty knížky léčí. „To je takový poklid!" napsala věrná čtenářka o románu Hory a propasti (1934–35, 4 díly)…
Posledních čtyřicet let Javořické vnuceného poklidu však tomuto světu neodpářeme!