Ivo Fencl: Umírněně válečný kůň

Rubrika: Publicistika

Jako dítě jsem si před spaním takzvaně hrával divadlo, jak jsem tomu říkával. Oč šlo? Představoval jsem si příběhy. Některé byly i na pokračování a navázal jsem tudíž vždycky hned další večer, což byl i případ koně z Divokého západu, který postupně bojoval pod Indiány i pod bělochy. Onen nápad takto řetězit dobrodružství jeho prostřednictvím se mi velice líbil, ale samosebou ho dostali už přede mnou jiní. A taky po mně, protože některá témata jednoduše visí ve vzduchu, a tak nakonec vznikl i román Válečný kůň, z něhož byla pak vytvořena divadelní hra a nakonec a nedávno i film, a ten já chutě navštívil s dvanáctiletým synem v jednom plzeňském multikině.

Ale co to? V těch 14:00 hodin ve všední den jsme zůstali v kinosále dočista sami. I tak to dnes chodí, ale nic to nemění na faktu, že film je to dojemný a krásný. A dobrý.

„Ale nejde takhle náhodou kapánek o kýč?“ slyším už od vás z první řady.

„Slaďák slaďáků, ne?“ dodá pán vedle oné paní.

„Dílo pro děcka, právě pro děti do těch dvanácti let!“

„A nereflektuje drsnou realitu!“

„Selanka. Vůbec žádné záběry na skutečnou brutalitu! Je to bez krve a co horšího, teatrální. Příliš metaforické.“

„Je to jen banalita o koni, který nikdy nežil, tak co s tím?“

„Jen báchorka o zvířátku, jež by v reálu první světové války nepřežilo ani první týden!“ A další a další námitky by se valily a mohou být skutečně vznášeny a jistě na některých něco je, přesto si však myslím, že tu kráčí o podstatné nepochopení účelu, ke kterému má filmové umění nejen, ale také sloužit.

Ne?

Určitě. A na Zemi existují nejen snímky všelijakých žánrů (zvířecí, válečné atp.), nýbrž i díla se specifickým přístupem k realitě, tedy stylizovaná, a existují právem, přičemž právě Válečný kůň mezi ně patří.

Ne, není realistický, ale už ze záměru – a daleko spíš se prostě i odvážně drží známé sentence Oscara Wilda: Není přece třeba vyprávět o tom, co svět den co den prožívá!

A tak to zde máme jako na talíři. Hle. Místo brutalit řetěz působivých metafor a obrazů i zátiší a jistě, uznávám, slzopudně dojemné to místy je, ale to už bylo v plánu. A tak i princezna Kate prý nakonec uronila slzu na premiéře, kdy po jejím boku seděl, a to jen mimochodem řečeno, sám původce filmu Steven Spielberg.

Co předvedl, je nejen dle mého názoru obdivuhodné, a to tím spíš, že mi původní kniha přijde spíše průměrná a jaksi nedotažená. Skutečně! A kdyby ji zfilmoval kdokoli menší, výsledkem by se stala asi katastrofa, ale především by k filmování ani nedošlo, protože sotva které studio by předem uvěřilo, že podobný příběh pro děti lze vůbec efektně a efektivně zfilmovat.

Vidíte, a šlo to, i když to byl dost náročný úkol. Ale režisér si poradil a předlohu několikrát povýšil. A sice je také pravda, že mezi původní knížkou (1982) a propracovaným filmem stála ještě úspěšná divadelní adaptace, ze které Spielberg taky čerpal, to však zásluhy filmových tvůrců snižuje jen minimálně.

Co se sentimentu a klišé týká, pohybují se ovšem režisér i spisovatel Michael Morpurgo (vychrlil dosud na sto padesát knih) opravdu „na hraně“ a všimněme si jen obou ústředních dvojic.

  1. Chudý hoch – jeho kůň
  2. Nemocná holčička-sirotek – její dědeček

Ten dědeček navíc jako by vypadl z oka Jeanu Valjeanovi z Bídníků a ona malé Cosettě. Jen málokdo by dokázal líčení příhod těch postav udržet v březích zbavených sentimentu, ale Spielberg proplul dokonce i fází, kdy Emilka „své“ dva koně nachází v „Quijotově“ větrném mlýně, jak mu sama říká, aniž tuší, že dezertéry, co se do mlýna původně dostali, před chvíli popravili.

Do hospodářství Emilky a jejího dědečka však brzy přijíždějí rabovat hladoví vojáci a obě dokonalá zvířata je na místě skrýt, což se – jako dalším zázrakem – povede, a to dík dívčině pokojíčku na půdě, kde vojáci kupodivu nehledají. A Spielberg vše dělá (přece jen) uvěřitelným. A tak...

„Kde jsou koně?“ ptá se dědeček v jednu chvíli, a my uslyšíme vnuččino: „Jací koně?“ A jako by všechno najednou byl jen její toužebný sen. I ten pokojík.

Oproti místy snad až odbyté knize toho ve Spielbergově filmu hodně přebývá, a to ke prospěchu věci. Až brilantně pak funguje již sám úvod zaplněný vlastně jediným úkolem: Zorej (nezoratelné) pole! Ta pasáž je mistrnou poctou práci jakéhokoli zemědělce tehdejší i dnešní doby a jistěže jde také o poctu filmům Johna Forda (například) – a nejen jim, ale výpůjčky podobného typu by bylo nesmyslem vytýkat a jsou naopak velmi adekvátní. I celý dickensovský začátek, jenž obstojí jako samostatný film.

Který není sám. Protože z dalších „filmů ve zkratce“ je šťastně složen i zbytek Spielbergova díla, které tak připomíná televizní seriál, jak si všiml i můj syn, a vrcholem se ovšem stává pitoreskní scéna s koněm omotaným ostnatými dráty, nad kterým se v Krajině Nikoho mezi liniemi zákopů setkávají anglický a německý voják, z nichž druhý nese praktičtěji i veliké nůžky na drát (i když pak osvobozeného koně při hodu mincí prohraje).

A nejednalo se (pozor!) o žádné mučení zvířecího herce, kdepak! Použity byly jen umělohmotné dráty, také animatronický kůň – a triky vůbec. A mimoto hraje hlavního hrdinu celkem čtrnáct různých koní, i když především jistý Finder, známý už ze snímku Seabiscuit (2003).

Steven Spielberg ale šel ještě dál a neodpustil si dokonce v knize neobjevitelnou scénu „Kristovy“ chůze po vodě alias pasáž, kdy se před anglickým vojákem jdoucím zvíře zachránit (bílý kapesník nad hlavou), vynoří náhle, ale jako na zavolanou prkenný a houpající se můstek - splývající takřka s hladinou kaluže.

Ta lávka se navíc zjeví po modlitbě a... hleďme! Najde i sestru z německé strany. Ano, ano, taková pobožná mírotvornost je opravdu polopatická, avšak i bohulibým původním záměrem. A pokud tedy dal na ČSFD Válečnému koni kdosi přídomek ODPAD a viní Spielberga dokonce i z nenávisti k Němcům, je to nesmysl. Úplný. A opak je tu pravdou – a hudba tradičního Johna Williamse jen ještě umocní efekt zvířete sbratřujícího prosté vojáky. A když kůň Joey letí v závěru skrz zákopy i nad nimi, věru že běží o fascinující podívanou a božský ten tvor má pak v závěrečné dražbě po právu o hodně vyšší hodnotu než v dražbě úvodní. A že je to nějaká dražba!

A že vojáci svého zvířecího hrdinu přihazováním nějak brání před „padoušským“ řezníkem! Ubrání? To se už podívejte sami, ale být královnou, tak bych jen za tenhle film udělal jeho režiséra rytířem. Rovnou. Ostatně Morpugo (nar. 1943), který si zahrál roličku diváka na dražbě, už je za „práci pro mládež“ vyznamenán Řádem britského impéria a tak či onak, Spielberg tu v určitém smyslu překonal snad i vlastního Vojína Ryana...

Foto: warhorsemovie.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 04. 2012.