Ivo Fencl: Před 105 roky nás opustil Jules Verne
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
| Je jaro a 24. 3.2010 uplynulo sto pět let od smrti Julese Verna (nar. 1828), kterého jistě není třeba znovu představovat, ale... já se ještě jednou pokusím, protože čas kvapí a mladí nečtou čtou-li, Verna stále méně, a čtou-li i toho Verna, stále s menším pochopením a stále slabší výdrží. Inu... Tak jako i moji mladší sestru Evu, zásobovala naše maminka v dětství i mne knížkami z Městské lidové knihovny v Plzni. Jednou, když jsem byl zrovna nemocný, padla díky tomu na sněhobílou peřinu a přede mne i sněžná Země kožešin. Román. I otevřel jsem jej a poprvé spatřil tzv. šrafovaný svět. Začetl jsem se do úryvků pod šrafovanými obrázky, pak i do vlastního textu a verneovka mě pohltila, strhla mezi ledy i na moře a určitě i zbavila chřipky a byla to zároveň i skvělá zábava časů před videem a internetem. A Země kožešin se tak stala vůbec první verneovkou, kterou jsem četl, a tak mi přijde poněkud zvláštní, v kolika směrech svého autora charakterizuje. A co dál, doktore?..  Jako druhou verneovku v životě jsem přelouskal Patnáctiletého kapitána, ale opět byl jenom vypůjčený. Četl jsem už, myslím, s povědomím o autorovi a vzpomněl si nad portrétem potrhlého bratrance Benedikta opět i na astronoma Blacka ze Země kožešin. Hm... Budou snad v každé verneovce takhle výstřední vědci? Uplynul nějaký čas... a na náměstí v Rokycanech, kam jsme jezdili za otcovou matkou, jsem začal v jednom výkladu míjet i Tajuplný ostrov a ten se pak i stal vůbec první verneovkou, kterou jsem dostal a... Navíc mi ho zaujatě přečetl otec! Zapůsobilo to a já se už pár roků nato opičil a četl Tajuplný ostrov před spaním své o dva roky mladší sestře Evě, ale daleko později i synovci a ještě později synovi. Všechny bavil! Ale co se týká mého dětství, tak nemohu zapomenout ani na to, jak jsme se spolužákem a kamarádem Václavem přepilně soutěžili, kdo "spolyká" víc verneovek. Ano, dnes jsou podobné závody u většiny dětí nemyslitelné, ale mne skutečně bavilo číst a již názvy verneovek ještě nepřečtených nás s Vášou Chýlkem tajnosnubně lákaly... Tady však dovolte malou odbočku na téma česká tvořivost. Ano, česká tvořivost nezná mezí, projevilo se to také zde a roku 2005 to doložila kupř. kniha Vadima Horáka Jules Verne v nakladatelství Jos. R. Vilímek (Thyrsus), nicméně nikoli pouze v ní se lze dočíst o "chrabrých" Vilímkových inovacích v oblasti verneovkových názvů. Jak to? Tak, že Vilímek původní tituly krátil (Do středu Země, Do Měsíce, Los č. 9672), ale i upravoval (Dva robinsoni místo Školy robinsonů, Tvrdohlavý Turek místo Paličatý Kéraban, Trampoty páně Thompsonovy místo Agentura Thmopson and Co.) a dále taky vymýšlel celé zbrusu nové tituly, hle: Zemí šelem místo Slona na páru, Hra o dědictví místo Výstředníkova závěť, Zatopená Sahara místo Zaplavení mořem, Ocelové město místo Pět set miliónů Bégumy (i když tady, popravdě, trochu váhám, zda ta ocelová varianta názvu nevznikla už ve Francii. Asi ano...), O život místo Číňanovy trampoty v Číně (a novodobá filmová adaptace tohoto románu se, jak víme, jmenuje Muž z Honkongu)... Atd. A Vilímek zkrátka bez milosti odstřelil i každé jméno Vernova hrdiny umístěné v názvu, aby dosadil Na kometě za Hectora Servadaca, Nového hrabě Monte Christo za Matyáše Sandorfa, Vzducholodí kolem světa za Robura Dobyvatele, Oceánem na kře ledové za Césara Cascabela, V pustinách australských za Paní Branicanovou a Milionáře na cestách za Clovise Dardentora. Ale ani to není celé, anžto Vilímek kromě toho zkoušel i jaksi ztajemňovat, a proto dodnes čteme Tajemství pralesa místo Jangady, Tajemný hrad v Karpatech místo Karpatského hradu či Vynález zkázy místo Tváří v tvář praporu vlasti... Hm, a jak mi jistě dáte za pravdu, inovace se opravdu ujaly..! Ale ještě jednou zpátky do dětství. Počátkem let sedmdesátých let pro mne žádná lepší četba než Verne prostě neexistovala (asi jako pro Ondřeje Neffa nebylo lepších knížek už počátkem let padesátých) a ponořovali jsme se se spolužákem hloub a hloub a stále do dalších a dalších svazků. Ne, nedám dodnes dopustit na klasickou edici Podivuhodné cesty (Albatros 1952–96), a to i navzdory tomu, že ji potkala tak prožluklá smůla a během čtyřiačtyřiceti roků ta edice nezvládla obsáhnout víc než jedenatřicet verneovek (umístěných navíc v pouhých devětadvaceti svazcích)... Ale což! Vizuálně mě řada z Albatrosu každopádně okouzlovala a miloval jsem ty navzájem podobné přebaly, přičemž se měnily pouze barvičky. Pamatujete? A s jakou chutí jsem pak i bádal, z kterých verneovek bylo vybráno oněch osm stále se vracejících ilustrací v rozích obálky. Chcete to vědět? Jde o Dvacet tisíc mil pod mořem, o Tajuplný ostrov a o Robura Dobyvatele. A nic víc. Stále se opakovaly jen výtažky z těchto tří děl. Nu, a co teprv pravidelné anotace na zadních záložkách naznačující ve stručnosti děje knih už vydaných i teprve chystaných?! Vzpomínám, jak naivně jsme si ony slogany z per redaktorů Albatrosu opisoval do sešitu i na to, jak horlivě jsem z rozličných článků kompiloval stále podrobnější Vernův životopis, přičemž... Ani jediný detail životní cesty nesměl být vypuštěn! I snažil jsem se, ale hektické období mělo skončit, a stalo se to i díky mému setkání s obdobně nadšeneckou Neffovou knížkou vydanou roku 1979. Bylo mi už čtrnáct, když vyšla, a dokázala mě dostat do úplného vytržení. Přebal má bohatýrsky zlatý a zlatá je sama. Voněla a stále mi voní a předsádky pokrývají trasy všech Podivuhodných cest, což se bohužel nedá již říct o druhém rozšířeného vydání (2005). V mezidobí došlo totiž ke ztrátě, ale nutno uznat, že seznam vynálezů a fantaskních prvků verneovek tuto ztrátu v novém vydání plně vynahrazuje. Ale vzpomínejme dál na dětství s Vernem a já... Býval jsem nikoli jen synem-posluchačem, nýbrž i poslušným vnukem, a když babička jednoho krásného dne zhoubně shledala, že je jedna z úvodních kapitol verneovky Zemí šelem (1880) poněkud brutálnějšího ražení, veleposlušně jsem sotva rozečtené dílo směnil v knihkupectví za rohem za Týneckého Kmotra ježka (1931) a... Ano, ano, toho pak i přelouskal kochaje se ilustracemi Heleny Zmatlíkové. Ach jo! A Kmotr ježek je, pravda, taky prima knížka, nicméně... Nicméně k Vernovi. Ale abych nenosil dříví do lesů, vždyť i jen česky a slovensky vyšly už mnohé mistrovy biografie. Hle: Neznámý Jules Verne (Janatka 1959), Podivuhodný svět Julese Verna (Neff 1979 s datem 1978), Snílek Jules Verne (Brandis 1981), Náš přítel Jules (Švihran 1983), Jules Verne (Lottman 1998), Jules Verne a jeho svět (opět Neff, 2005)... Ani to ale není vše, anžto báječného snílka se okrajově dotkla i publikace Dvacet tisíc mil od Verna (Hlinka a Všetečka 1981) a mystifikací nadaného beletristy i dnes zůstává dětský román Petera Glocka Růže pro Jula Verna aneb Pět týdnů bez balónu (1986). Přičtěme doslovy (i Neffovy), studie, články, skvělý seriál Lukáše Doubravy v Ikarii..., nu, a nezbývá, než se zaměřit čistě na některé dílčí aspekty, jako třeba na vzájemnou provázanost verneovek, mezi nimiž se vyskytují hned dvě trilogie. Tu první představují tituly Ze Země na Měsíc (1865), Kolem měsíce (1870) a Zmatek nad zmatek (1889), tu druhou romány Děti kapitána Granta (1868), Dvacet tisíc mil pod mořem (1871) a Tajuplný ostrov (1875). V druhé z případů ovšem dala první dva tituly do souvislosti až třetí kniha, kde je trosečníky objeven nejen napravený zločinec Ayrton alias Ben Joyce zanechaný kdysi lordem Glenarvanem na ostrově Tabor, nýbrž i sám kapitán Nemo. Třetí trilogií se dobře mohla stát i dvojice vzdušných románů Robur Dobyvatel (1886) a Pán světa (1904), ale Robur bohužel zahynul už na konci druhého dílu. A co víc? Snad jen poznámku. V případě zmiňovaných trilogií jsem neuvažoval o jednotlivých částech románů, a to navzdory tomu, že právě ty Jules Verne započítával co regulérní svazky. I díky tomu posléze překročil magickou hranici sta jím vydaných knih. Kdybychom ale o těchto částech hovořili, tak se třeba i Tajuplný ostrov ihned vyjeví jako pěkná trilogie (Vzdušní trosečníci, Opuštěný, Tajemství ostrova), a Děti kapitána Granta jakbysmet. A rekord? Toho dosáhl Verne pochopitelně až románem Matyáš Sandorf (1885) alias napodobeninou Dumasova Monte Crista (1845–46), protože Sandorf má hned pět "svazků" (zatímco jeho dumasovský vzor se troufale, možná však i poněkud neúměrně nafukuje do šesti...) Zcela záměrně jsem ovšem taky pominul vůbec nejrozsáhlejší verneovku Historie velkých cest a velkých cestovatelů (1878–1879, 6 svazků), kterou ve skutečnosti napsal Jules jen asi z první třetiny, načež ten zbytek po dumasovsku pouze podepsal. Vydavatelům to, pravda, nezabránilo, aby i tuto rozsáhlou non-fiction dál a dál vydávali čistě pod Vernovým jménem. Ale pokračujme v systematizaci. Za další kategorii verneovek mohla by být označena i pokračování Vernem oblíbených děl. A ne snad? Druhá vlast (1900) přece jednoznačně navazuje na Wyssova Švýcarského robinsona (vyšel 1812-27) a Ledová sfinga (1897) na Příběhy Artura Gordona Pyma z Nantucketu (1836), přičemž Verne původní Poeovu knihu zde i čtivě převyprávěl v páté kapitole, aby jeho hrdinové odhalili, že Poeovo dílo vlastně není román, ale Poeův plus Pymův záznam reality (Poe to ostatně v úvodu a závěru své knihy sám tvrdil), a aby se po Pymových stopách doplavili až k jižnímu pólu, jenž se dle Verna (ale i tehdejších představ) nachází vprostřed širého moře a na styčném bodě tří oceánů: Pacifiku, Atlantiku a oceánu Indického. Edgar Allan Poe měl ostatně na Verna daleko větší a uhrančivější vliv, než si uvědomujeme. Už Pět neděl v balónu (1863) nese v sobě doteky Poeových vzduchoplaveckých povídek. Úžasné pasáže z podzemního oceánu v Cestě do středu Země (1864) jsou odrazem Příběhů Artura Gordona Pyma a střetnutí s podzemním pračlověkem zase odleskem bílé postavy z konce Poeova románu. Šifra na začátku Cesty do středu Země a její luštění je ozvukem Poeovy povídky Zlatý brouk - a takto mohu pokračovat. Verne ostatně o Poeovi napsal celou studii, což je i způsob, kterým se nikdy nevěnoval pražádnému jinému spisovateli. A Kapitán Hatteras (1866)? I on je tak trochu Pymem, i když u severního pólu, a když tam najde sopku, uvědomíme si, že i tu myšlenku vnukl Poe. A znáte nedětsky drsný román Chancellor (1875)? Ano, opět i vzpomínka na hrůzy líčené v Pymovi, i když je také pravdou, že zde byl vliv obrazu Vor Medúzy (1819). "Jsi ale dětský autor," slýchal Verne od nakladatele - a zvolna přestával cílit výš. Musel se nějak uživit, takže se krotil do nížin pro děcka a šel Hetzelovi na ruku, nicméně na "svého" děsivého Poea také nezapomínal: i závěr Tajemství pralesa (1881) je přece děsuplným ozvukem zmíněného už luštění šifry ve Zlatém broukovi (1843)... a působivá scéna s oživlou mrtvolou stoupající ze dna Amazonky je přímo vystřižená z Poea (a viz povídka Vrah jsi ty!, ale i líčení smrtícího vystrašení vzbouřenců v Pymovi... Verne má ovšem i pověst cestovatele kolem světa, že ano. Má, ale nevím, jak vám, nicméně mně přijde i trochu zvláštní, že je těch cest vlastně jen pět, a to v těchto knihách: Děti kapitána Granta, Dvacet tisíc mil pod mořem, Cesta kolem světa za osmdesát dní, Robur Dobyvatel (tady jde ale jen o oblet) a Trosečník z Cynthie (toho však napsal André Laurie). A co se týče nejslavnější okolosvětové verneovky? Nu, roku 1987 někdo spočítal, že ona Foggova slavná cesta podniknutá v moderní době týmiž prostředky a po stejné trase by trvala už 102 dní. Jak to? Roku 1987 totiž už nejezdily poštovní parníky a změnily se jízdní řády, Indové měli už jiné starosti, a tak turisty nevozili na slonech a... A hlavně, britská imigrační služba by Foggův sňatek s parskou princeznou prohlásila za neplatný a neposkytla by vracejícímu se páru vůbec vstupní vízum. A tak by moderní Fogg sázku prohrál! Další a další podmnožiny verneovek vyděluje Neff taky v druhé části své monografie, kterou zde z toho důvodu nebudu suplovat, ale zaujalo mě taky, nakolik měli Poe a Verne společnou zálibu v uzavřených prostorách. A Verne byl vůbec zvláštní. Sice pokryl globus trasami svých Podivuhodných cest, zabodával praporky a vykonal pro zeměpis, co Dumas s Hugem a Walter Scottem dohromady pro historii, ale zůstal klaustrofilem. Anebo tedy do značné míry. A česky řečeno, i to nejsladší cestování představovalo pro Verna hlavně vykukování z okýnek útulných pokojíků. Ano, jako to milují děti. A ne, asi netrpěl žádnou z forem agorafobie (hrůza z otevřených prostranství), kuklil se však. Od jedné verneovky ke druhé a ode druhé ke třetí... A ne? Už v Pěti nedělích v balónu je středobodem světa a Afriky koš. K Cestě do středu Země netřeba komentáře a týž román (posloužit měl po letech jako kadlub i doktoru Ludvíku Součkovi pro Cesty slepých ptáků) skýtá psychoanalytikům vůbec řadu podnětů. Ve verneovce Černé Indie (1877) se pak vůbec necestujete nikam do Indie a obalíme se namísto toho útulnou dutinou důlní kolonie. I Nautilus však je trochu kukla - a plujeme tiše i hluboko touhle ponorkou a okolo světa i pod povrchem moře a dobrodužně, ale... Stále jako na bezpečné procházku. Uzavření v konzervě. A Roburův Albatros? Vzdušná obdoba "konzervy" Nautila. A Fogg? Kuklí se - aspoň - sám do sebe. A proč vlastně ne? Je tak i lépe obrněn proti všem nesnázím. Jako i Verne. Jako mnozí z nás – a já se tím znovu a konečně dostávám i ke té své první verneovce, k Zemi kožešin. Četl jsem ji tedy už jako kluk a zachumlán, a tedy zakuklen, ale také uvnitř knížky kuklení probíhá. Mluvím o přezimování v ledech na severu Kanady a o výstavbě domu, který má odolat strašlivým mrazům. Ty taky nastanou - a běda! Chcete-li si zaběhnout jen přes dvorek pro trochu paliva... „Padl zasažen mrazem jako bleskem,“ píše Verne. A krásný a pevný dům je posléze drcen a pohřben pod ledovou skalou, abychom ve finále spolu s hloučkem hrdinů skončili až uprostřed neustále ubývající kry. A jest symptomatickým, řekl bych, že Jules Verne psal tu knížku roku 1870 v totálně obležené Paříži! Ale nebylo to poprvé! Podobné kuklení do nitra iglú se odehrává už v jedné z úplně prvních Vernových povídek Černá vlajka (1855) a taky v Hatterasovi, kde ovšem budujeme s VErnem a hrdiny celý ledový dům. V Chancelloru, tam pak aspoň umíráme s trosečníky uvnitř od světa odkrojeného člunu a... A není nad "tajuplný" Lincolnův ostrov! I on byl od ostatní zeměkoule úplně odkrojen. Ani to ale Vernovi nestačilo a musel si na tajuplném ostrově opevnit i dutý Žulový dům, a tedy vodou vymletou jeskyni pod čarou jezerní hladiny, odkud si kolonisté za pomoci nitroglycerinu vlastní výroby prorazí ven jen úzká okna a dveře. Od těch plápolá dolů provazový žebřík, ale tam nahoře a uvnitř se hrdinové ukrývají nejen před piráty, ale zcela po verneovsku i před širým světem. Snad jenom v Na kometě (1877) osvědčený recept kukla RUPL a poněkud selhal, i když i tady se vynoří, pravda, jeskyně a především kometa sama jest enklávou a loď pohupující se na jejím oceánu taky. Naopak Zemí šelem alias (v originále) Slon na páru vychází už z kresbičky, kterou Jules vytvořil v dětství a dodnes se zachovala. A sice s Vernem konečně procestujeme Indii, a to s doširoka otevřenýma očima, nicméně opět vcelku bezpečně izolováni ve voze. Nu, a další džungle Verne mapuje již rovnou z bezpečných řek. V Tajemství pralesa nás vede Osm set mil po Amazonce (tak zní podtitul), v originále se však kniha jmenuje Jangada, a to je název krytého člunu, v kterém jsou hrdinové pohodlně usazeni a jímž jsou i neseni. Amazonkou. A zatímco po Orinoku (Na vlnách Orinoka) jsme pluli od pramene, Amazonkou postupujeme od ústí. V Oceánem na kře ledové je pak kuklou útulná maringotka (na cestě SKORO kolem světa) a nejsem si jist, jestli vřadit do téže kategorie kukel i Plující ostrov, ale v Honbě za meteorem lze každopádně nakouknout i přímo do věže, v níž se Verne v Amiensu kuklil po většinu druhé části života. Tady však je třeba už brzdit, neboť jde o dílo Verna-syna. Tak či tak nás ale doupata ukryla a poskytla nejrozmanitější úhly pohledů. Na pevninu, na oceán, do vesmíru ze střely, do podzemí... a osobně věřím, že čím méně kuklení ta která verneovka obsahuje, tím hůř pro ni, přičemž jedinou zlatou výjimkou je asi Carův kurýr (1876), kterého však pro změnu nenáviděl Jan Neruda. A Patnáctiletý kapitán (1878)? I zde se ocitáme aspoň uvězněni v dutém termitišti, z něhož se během strašlivé povodně stane potápěčský zvon, zatímco venku už vře krutá, otrokářská Angola... Zda by šlo by pokračovat? Šlo, jistěže. I ty děti kapitána Granta koneckonců měly pevnou a bytelnou jachtu Duncan, která přece vším proplula a všecko překonala a na které se do jedné kabiny (ale zároveň i sám do sebe) kuklil i další Verneův výstřední vědec – Paganel, když tutlal pod oděvem potupné potetování. Nu, a nešlo by snad sklon ke klaustrofilii doložit i desítku robinsonád zakuklených přímo mezi šedesáti verneovkami? Určitě šlo. A "s Vernem celým světem... povede vás edice Podivuhodné cesty," čítával jsem šťasten valnou část dětství, ale kdyby se Verne na těchto podivuhodných cestách neobaloval "bavlnou" a nekuklil, nečetli bychom ho dnes třeba už vůbec. Kdopak ví! A P. S.? Každá klaustrofilie má hranici, a ta jeho ji očividně měla také. A ač býval Verne zalezlý až jako housenka v podpalubí (či kajutě) a psal a psal, přece jen byl trochu i námořník a na palubě svých jachet. A pan William Butcher - v knize Jules Verne: The Definitive Biography (vyšla teprve nedávno) - sice tvrdí, že poskytl "dosud nevídaný psychologický vhled" do Verna, o žádném sklonu ke klaustrofilii se však nezmiňuje. Zato, pravda, podotýká, že si Verne celý život pletl levou a pravou stranu a východ se západem! |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 05. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Milan Lasica |
 |
Vladimír Just |
 |
Josef Fousek |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Ivan Kraus |
 |
Ondřej Suchý |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Ivan Rössler |