Ivo Fencl: Dutá zeměkoule a básník Edgar Allan Poe
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
| Vyryl jsem to do nitra hor a svou pomstu v prach do nitra skály. (poslední věta dodatku za Příběhy Arthura Gordona Pyma z Nantucketu) Edgaru Allanu Poeovi bylo pouhých devět let, když se stal „celý svět“ adresátem tohoto dopisu: Prohlašuji, že Země je dutá a uvnitř obyvatelná. Obsahuje pět pevných, soustředných kulových slupek v sobě s otvory okolo pólů. Za pravdivost té skutečnosti ručím vlastním životem. Jsem připraven prozkoumat uvedenou dutinu, pokud mě v tom svět podpoří a pomůže mi cestu podniknout. John Cleves Symmes, bývalý kapitán pěchoty, Ohio.  Za války s Anglií 1812 ucpal podepsaný kapitán nepřátelské dělo vlastníma rukama a stal se takřka americkým národním hrdinou. Teď chtěl víc: Sto statečných mužů, kteří by s ním na podzim 1818 vyrazili k jižnímu pólu, ale i dál. Či vlastně hloub. Zavazuji se, že jakmile překročíme osmdesátý druhý stupeň, najdeme zem bohatou vegetací, zvířenou, možná i obydlenou, a to jen abychom se zjara 1919 v pořádku vrátili. Prohlášení poslal Symmes i do Washingtonu, jak presidentu Jamesi Monroeovi (1817–1825), tak Kongresu, v jehož knihovně je umístěno dnes. Zaslal je také americkým univerzitám a vědcům Evropy, mj. Alexandru von Humboldtovi a Siru Humphry Davymu. Současně o záležitosti přednášel po Státech a žádal finanční dary k uspořádání expedice. Příroda šetří, kde může, tvrdil. Kosti, stébla, rákosy, brky i vlasy jsou duté, tak proč nebyly duté i planety? Polární záře? Jen odlesk neznámého vnitřního slunce. Oceán na jihu se do zeměkoule vlívá, aby na severu vytekl, domníval se a dodával: Vysvětlím tím i mořské proudy. Nejprudší budou ale v ohybech. Vnitřní slupky planety mám za obyvatelné, a to jak na plochách konvexních, tak konkávních. Roku 1820 vydal Symmes navrch i utopický román Symzonia, objevná plavba, kde líčí fiktivní výpravu "DOVNITŘ"… „Kolumbova cesta byla výlet přes rybník a jeho objevy ve srovnání s mými nepatrné,“ kasá se Symmesův hrdina. Celá vize, pravda, není tak nová. Už anglický astronom Edmond Halley (1656–1742), po němž byla nazvána kometa, tvrdil, že stačí jít pět set mil dolů, nebo i méně, a opět začne prázdno. Co matrjošky "viděl" tři navzájem v sobě rotující světy o velikosti Venuše, Marsu a Merkuru a hlásal to i před Královskou společností v Londýně roku 1692, kdy byl jmenován královským astronomem. Podle pohybu magnetických pólů Halley dokonce uvěřil, že točny nejsou dvě, ale je jich víc: vyskytují se totiž i na vnitřních, pomaleji rotujících slupkách. Také švýcarský matematik Euler (1708–1783) přitakal: A žijí tam ti, kteří nás překonali, dodal. V Americe Halleyho hypotézu pojal do svého traktátu Křesťanský filozof (1721) i kazatel Cotton Mather (1683–1728), pověstný pronásledovatel čarodějnic ze Salemu a už od svých třiceti i člen Královské společnosti v Londýně. Nejméně jeho knihu znal i Symmes a kdo ví, zda ne taky Podzemní cestu Nielse Klima (1741), utopii dánského barona Ludviga Holberga (1684–1754) líčící v nitru Země úplný planetární systém. Symmmes rozhodně nebájil na zelené louce a naopak uhranul řadu lidí vlivných, takže třeba roku 1825 mu nabídli, ať se účastní ruské polární expedice. Odmítl, ale spřátelil se s absolventem Ohijské univerzity a vydavatelem Reynoldsem. Reynolds dával v přednáškách důraz na „nové trhy a nezměrné poklady“ onoho světa chráněné však prý rasou šestimetrových obrů. Mnohým se to po právu nezdálo až tak věrohodné, O nutnosti plavby k pólu však Reynolds přesvědčil lovce tuleňů a velryb i ministra námořnictva Samuela Lewise Southarda. Ten zase presidenta Johna Quincy Adamse (1825–1829, tohoto odpůrce otroctví můžete vidět kupř. i ve Spielbergově filmu Amistad, kde ho výtečně ztvárnil Sir Anthony Hopkins). Co Adams udělal? Vyžádal si analýzu možnosti vyslat k jižnímu pólu vojenskou loď. Byli však i další uhranutí. Obchodník James McBride ze správní rady univerzity dokonce sestavil články svého „učitele“ do další knihy Symmesova teorie koncentrických sfér (1826, stejnojmenný titul vydá ale roku 1878 i Symmesův syn) a 28. 1. 1823 bylo díky McBrideovi v Kongresu navrženo budoucím prezidentem Johnsonem, aby vláda financovala expedici, která „potvrdí americký nárok na všechna území uvnitř“. I díky neutuchající Reynoldsově propagaci bylo vše schváleno roku 1828, kdy bylo Poeovi devatenáct let a čekala ho zrovna (ale jen podle legendy) cesta po Evropě a do Petrohradu. Zvláštní je přitom dvojí. 1. Sladkých devatenáct Poeovi už jaksi zůstalo, neboť dospěle žít nikdy nedokázal a zachoval si „preadolescentní intelekt a pubertální zájmy i obzory“ (M. Holub). 2. Zrovna následujícího roku PRÝ proplul zeměkoulí finský rybář Olaf Jansen (1811–1908) a mimochodem řečeno, mapy šálí, a tak si hned neuvědomíme, jak obří má Země průměr na to, aby šlo její zakřivení pozorovat z povrchu, a že i prudší ohyby bychom přepluli a nic netušili! Mohl se Edgar Allan Poe o Jansenově pouti doslechnout v nějaké přístavní krčmě? Sotva. Jansenovo fascinující vyprávění však bylo zachyceno daleko později v knize Zakouřený Bůh (1908), jejímž titulním hrdinou je „mdle zarudlé“ vnitřní slunce Země, které prý „sem tam zahlédnou polární plavci“. Jenže ouha. „Jansenova“ roku byl president Adams vystřídán Jacksonem a ten plán plavby „dovnitř“ vmetl v koš. A vyčerpaný Symmes? Umírá, mizí ze scény. Reynolds ještě ne. Zakládá Společnost pro průzkum duté Země a vydá certifikáty, s nimiž obchoduje na burze a z¨newyorského přístavu vyplouvají dvě lodi: Annawan a Seraph pod velením kapitánů Palmera a Pendeltona. Výsledek? Není dnes zřetelný. Vzbouřily se snad posádky někde u Chile? Došlo ke ztroskotání? Anebo lodě skutečně dosáhly pólu? Kdo ví. Edgar Allab Poe jako by však Reynoldse telepaticky sledoval, a tak právě počátkem třicátých let získal cenu sto dolarů za Rukopis nalezený v láhvi, fiktivní deník, který je parodií i básní zároveň a jehož finále předjalo ryk vodního víru z povídky Sestup do Maelstromu (1841): Naši loď teď obklopuje černá tma věčné noci a chaos vod bez pěny, ale jen míli po obou stranách mohu občas nezřetelně spatřit hrozivé valy ledu, jež strmí do pusté oblohy jako zdi vesmíru. Plujeme v proudu, jestli tak mohu nazvat lavinu vod, která hučí a ječí podél bílého ledu a burácí směrem k jihu rychlostí zběsilého vodopádu. Snad nás tento proud unáší přímo k jižnímu pólu. Zatím nám vítr stále duje do zad, a protože máme stožáry plné plachet, celá loď se chvílemi doslova vznáší z vln. Ó hrůzo hrůzoucí! Napravo i nalevo se náhle otevírá led a my se teď závratně otáčíme v nesmírných soustředných kruzích po okraji gigantického amfiteátru, jehož stěny se pnou a ztrácejí ve tmě a dálce. Kruhy se rychle zmenšují – řítíme se šíleně do propastného víru a uprostřed řevu a hukotu a burácení oceánu a bouře se loď kymácí – ó Bože! – a klesá! Citovaný příběh, mimochodem, bude později jmenován taky v Bradburyho povídce Psanci a lidstvem budoucna „radši“ spálen. Končí touto Poeovou poznámkou: Povídka byla původně uveřejněna v roce 1831 a teprve po mnoha letech jsem se obeznámil s mapami zeměpisce Merkatora, na kterých je oceán zakreslen tak, že čtyřmi rameny proniká do útrob země a ty jej pohlcují. Pól sám je znázorněn černým útesem, který strmí do značné výše. A který, dodejme, se stal sopkou a současně pointou verneovky Dobrodružství kapitána Hatterase (1866). Téma pólů Poea drželo a vidíme to i z pasáže Bezpříkladných dobrodružství Hanse Pfaalla (1834), téhle „reportáže“ z letu na Měsíc balónem: Ledová plocha dole se, jak stoupám, stává stále vydutější, až nakonec vidím na samém pólu ostře vyznačený kruh. Jeho nestejně temné zbarvení je směrem k západu tmavší než kterékoli jiné místo na viditelné polokouli, a někde přechází až do absolutní černi. „Magnetické póly zrůdných snů“ říká v recenzi této povídky Čapek, ale neměl tu Poe na mysli spíš obrovskou, černočernou šachtu? Radši ale zpět k tajuplnému Reynoldsovi. Roku 1836 je zpátky. Odkud, to snad ví bůh, upozorněme ale na tehdy skoro deset let už starou zprávu skotského velrybáře a lovce tuleňů Jamese Weddella (1787-1834), který se už v únoru 1823 údajně dostal až na 74. stupeň a 15. minutu jižní šířky, čímž značně překonal dosavadní rekord kapitána Jamese Cooka (a to aniž by narazil na plovoucí led). Udal-li ovšem tento chrabrý muž využívající v letech 1821-1824 i brigu jménem Jane (je po něm také pojmenováno Weddelovo moře) souřadnice správně, muselo jít o extrémně teplý rok, protože led normálně v oněch končinách proniká o tisíc kilometrů severněji. Tak či onak, James Weddell plavbou rozhodl – a nebo rozhodně pomohl oživit sny o obyvatelnosti Antarktidy. Ale opravdu k Reynoldsovi. Po návratu napsal povídku Mocha Dick aneb Bílá velryba z Pacifiku, která tucet let poté inspirovala samotného Hermana Melvilla… a hádejte k čemu. A co Reynolds před Sněmovnou? „To NAŠE, AMERICKÉ lodě budou brzy kotvit u jižního pólu,“ mění taktiku, nu, a Kongres mu přiklepne tři sta tisíc dolarů. Přípravy expedice se protáhly na dva roky a Reynolds byl pro neshody s ministrem námořnictva ze seznamu účastníků na poslední chvíli vyškrtnut, takže plavba šesti lodí za jižní záhadou se počala roku 1838 bez něj, ale dnes listujeme v tichu Příběhy Arthura Gordona Pyma a kýho výra, citáty z Reynoldse tady jsou! Ale proč se divit. Poe recenzoval jeho řeč… a vypůjčil si z ní, Poe Reynoldse i obhajoval proti kritikům. Setkali se však osobně? Nedoloženo. Víme jen, že tajemný Reynolds určitě znal Poeova staršího bratra Henryho a tedy muže se sklony k pití, který zemřel už tři či čtyřiadvacetiletý. A Pym? Zvláštní kniha. Nikdy nezfilmovaná. Zatím. Prvně vyšla nadvakrát, v lednu a únoru 1837 v časopise Posel, z něhož byl Poe právě vyhozen, a jde o dílo krajně hádankovité. Obsahuje kupř. i dnes mapku jeskynního systému, v níž pozorný čtenář odhalí Poeovy iniciály! Anebo je to spíš básníkovo příjmení? Rozhodněte sami. Pym je tak či tak kniha znepokojivá, a přece už od počátku tak nadsazená, že je jasné, že byla míněna jako parodie. V tom případě ovšem velejemná, dodávám. Poe, v podstatě celoživotní optimista (i navzdory všemu, co ho drtilo), opravdu „zůstává vždy velký a dokonce i ve svých žertech“ (Baudelaire) a tak jde možná o parodii, ale čím blíže konci, tím básnivější, neboť… „Jak práce na Pymovi pokračovala, možnosti skryté v materiálu i formě se zmocnily Poeovy obrazotvornosti a dílo se přehouplo z komerce do oblasti umění,“ vystihl kritik. A přece jde o dílo i kvapně odbyté a plné jazykových chyb. „Prohřešky proti gramatice, syntaxi a volbě slov jsou tu roztroušeny všude,“ konstatuje moderní editor, když najde už dvoustý faktický omyl, a ostatně i sám Poe označil Pyma za knihu „velmi pošetilou“ a nikdy ji už nevydal podruhé – na rozdíl od tolika svých povídek. V Anglii, pravda, vyšla pirátsky a byla zprvu pokládána za autentický deník. Nebyla jím. A kdo ještě sytil Poeovu obraznost? Například Defoe. Jeho faktografičnost, jeho „fantastický realismus“, kdy exaktně líčí detaily, jako by dokumentoval pravdu, a to uhrane. Poe znal nejen Robinsona, kterého zrovna nadšen zrecenzoval, ale v povědomí měl i třeba scénu boje s divochy u jeskyní z Dobrodružného života kapitána Singletona (jak jsem osobně vybádal) a sloužily mu rovněž dobře paměti kapitána Cooka (na ty se ale odvolával už Symmes). Poe užil i námořnické kroniky a rozhodně tedy Vyprávění o čtyřech cestách do jižního moře od Benjamina Morrella, kde TAKÉ dojde ku krveprolití a kanibalismu na jistých „Ostrovech masakru“. Shod je dost, ale pravda nakonec vždycky bývá podivuhodnější než fantazie, jak uvidíme vzápětí a jak řekl i sám Edgar Allan Poe – a více kupř. viz taky Baileyho studie Zdroje Poeova Pyma a Pfaalla (1942). Ano, česky sice zatím nevyšla, protože jsem špatný překladatel (vyzývám jiné!), nicméně já sám kupř. vlastním jednu xerokopii zaslanou mi z Toronta osobně Josefem Škvoreckým… Ale k dalším shodám, a to jak s fikcí, tak i očekávatelnou realitou.. Překvapily mě třeba podobnosti Pyma se Salamandrem (1832), tedy jedním z vůbec prvních románů Eugena Suea. Vyšli snad oba autoři, Američan a Francouz, z téže trosečnické historky? Samozřejmě, a jedná se věru o pověstnou tragédii - velrybářského trojstěžníku Essex. Došlo k ní v Pacifiku roku 1820 a poté, co byla dotyčná loď potopena právě Mocha Dickem. Ke konci třiadevadesáti následujících dní utrpení prožitého v otevřených člunech došlo ke kanibalismu. Případ v jedné povídce zachytil i František Běhounek… Tohle je jasné, ale zda četl Poe i tištěnou zprávu druhého důstojníka Owena Chase, která vyšla pouze v malém počtu výtisků, zůstává otázkou. Že ji stoprocentně znal Melville, víme přímo z jeho Bílé velryby. Nu, a Symzonia? Ano, tu Poe rozhodně přímo vybrakoval. Oč v ní vlastně přesně jde? Kapitán Zmořezrozen propluje dírou jižního pólu, jak už naznačeno, a to aniž si toho posádka všimne. "Uvnitř" objeví svět s rasou albínů, kteří morálně vadné vyhánějí na ostrov Belzubia u OHYBU oceánu, aby tam za trest zčernali ve slunci na uhel. Tak vida, odkud pochází Poeův ostrov Tsalal, kde je černé skoro všecko včetně albatrosů. Tak vida, odkud jsou zdejší záludní "negři" s černými zuby, ona (v podstatě) esence otrokářova děsu zobrazená Poem možná schválně spíš jako divadelní šarže. Tak vida, odkud přišel i panický strach černochů ze všeho bílého. Ne, nic nového pod (arktickým) sluncem - a Poe sice nestál na ramenou obrů, ale trpaslíků určitě. A podobně jako opisovatel a geniální vylepšovatel Shakespeare. Ano! "Vezmi to nejlepší a tisíckrát to ještě zlepši!" Kdo to řekl? Materiál není zkrátka sám o sobě ničím, dokud ho nezajme a neuvězní hbité pero povolaného. A tím povolaným Poe byl. Jako výtečný vypravěč a malíř slova, který však uměl malovat i "normálně" a uhlem uměl naskicovat portrét za pár minut! A – ano – byl geniální vypůjčovatel, takže nám ani nemusí vadit, že dokonce i tsalalská voda je z Dantova Pekla! Vždyť „básnivého momentu Pym nabude, byť až pozvolným odhalováním mystéria bělosti vládnoucího nad ostrovy i divochy v Jižních mořích.“ (M. Holub) Je přitom trochu legrační, že sám zakladatel detektivky byl ve svých časech a místě i známý kritik, a právě proti plagiátům brojil. A přece v Pymovi s klidem parafrázuje Symmesovo líčení tučňáků a jak v Symzonii, tak v Pymovi odhalují plavci u zemského ohybu „zdechlinu podivného zvířete“. To už opravdu hraničí s plagováním, říkáme si. Anebo snad jde o detaily? Ano, jde, ale nejsou snad detaily vždycky špičky ledovců??? A žádná kniha na světě nestojí na vodě, ať už více nebo méně ledové, a to ani když se na ní celá odehraje. Tak jako Pym. A Poe? Naštěstí si jako skutečný umělec UMĚL z materiálu vybrat, a to náležitě. Ale především se měl Pym stát i regulérně druhým dílem Symfonie… a ze slov, která už autor ve spěchu nevyškrtl, vidíme, že chtěl nakonec líčit dobrodružství celých devíti let… a ne jen devíti měsíců! Je to neuvěřitelné, ale chtěl popsat i příhody „zevnitř“ a možná dát dohromady obrovský opus. Nedošlo k tomu. Ale otázkou zůstává, zda právě scény z Tsalalu básník nepřehodil v knize dopředu až právě z nikdy nepopsaných „vnitřních plání“. Proč? Je potvrzeno, že psal Pyma napřeskáčku. Mnohé naznačuje i pasáž se souostrovím Aurory, tehdejší skutečnou zeměpisnou záhadou. Pym Aurory nenalézá…, ale pozor. Právě to bylo možná připravené pole pro jejich objevení TAM VEVNITŘ. Jenže… Zásadu „největšího efektu nakonec“ uplatnil Poe nejen v Havranovi a svých povídkách, nýbrž i tady. Aby to mohl udělat, rezignoval nakonec zřejmě na původní plán a rozsah, protože intuitivně vycítil, že k totálnějšímu efektu už by děj nedostoupal, ba naopak. Klesnutím "v nitro Země", kde by čtenář nenašel už vůbec reálnou oporu, by vyprávění sestoupilo k antiklimaxu. Takto se to nestalo a Pym naopak graduje. Osm prvých kapitol je čiré dobrodružství. Pět dalších je nejen dobrodružství, ale i hrůza. A devět posledních je dobrodružství a hrůza a sci-fi a úžas, úžas především, a lze si představit, čím a kudy šlo jít ještě dál a hloub, a já si to představuji a Pavel Eisner navíc upozorňuje, že Poe by to dokázal a že „čím přidává fantaskna, tím ještě zpřesňuje podrobnosti“. Což je skutečně fascinující metoda a umění… Básník opakovaně se rodící v Poeovi však už dál nemohl, a tak Mistr uvedl do literatury další z mnoha svých vynálezů (jimž detektivka, pravda, vévodí): otevřený konec. „A nevysvětlím!“ dogradoval jaksi Pyma autor alias chlapec–furiant. I díky tomuto se román dočkal tolika pokračování. Hlavně Verne na svého milovaného Poea myslel. Už v ponurém Chancelloru (1875), v Do středu Země (1864), v Tajemství pralesa (1881), tady všude dýchá atmosféra Pyma i Edgarových povídek. Verne se inspiroval i šifrou z pověstného Zlatého brouka (1843) a regulérním druhým dílem Pyma udělal ve svém stáří Ledovou sfingu (1897). Bohužel, postavil Poeovu fantazii až moc na nohy. Zbanálnil, dodal i třeba motiv vztekliny u psa, který se Poeovi z Pyma jaksi nedopatřením vytratil, nu... Vědec kontra básník. A jedno je zvláštní. Že právě na vzteklinu Poe podle jedné, byť nepotvrzené verze zemřel. Vznikla i další pokračování Pyma. Lovecraft sepsal V horách šílenství (1931), kde se opravdu překonal a vhodně nedořekl tolik, kolik jindy. Méně známá jsou pak knižní pokračování Podivný objev (1899) Charlese Romyna Daka anebo Dobytí Eternalu (1947) Dominika Andrea a zcela moderní je pak povídka Černočerná šachta – od pólu k pólu (1977) od Waldropa a Utleye, která geniálně slepila duchy hned tří vizionářů: Symmese, Reynoldse a Poea. Ale skoro jsme pro sny zapomněli na skutečnou expedici. Trvala čtyři roky. Lodě propluly (připomínám, že bez Reynoldse) tisíce kilometrů podle Antarktidy a plavci mylně považovali led za zemi a břeh do mapy zanesli chybně. Aspoň že pak na ostrově Samoa objevili nový břečťan: nazvali ho Reynoldsia. A právě Reynoldsovo jméno taky Poe volal, když se probral pár hodin před smrtí. „Reynolds! Reynolds! Ach… Reynolds!“ V neděli 7. října 1849 zemřel Poe brzy ráno a necelé tři roky po své Sis, jak říkával manželce Virginii. Tou smrtí se vydal nejen k ní, nýbrž i za svým alter egem Pymem, aby spolu prchali před domnělou ČERNÍ světa a aby se plavili až na sám BÍLÝ konec všech stránek svého života. Tak jako Pym. A Poe možná i ukolébáván „teplým mlékem“ stále a stále bělejšího oceánu, z něhož se snad lze imaginárně narodit někam „do lepšího“. Anebo snad finále Pyma symbolizuje pouť „od porodu ke kojení“? I takovou interpretaci lze po všech předchozích vytvořit a nelze ani nepoložit ošemetnou otázku, jak to asi všechno souvisí s Poeovou hrůzou z pohlavního spojení, údajným to následkem chvilek, kdy jako dítě sledoval „hrozné“ rození mladší sestřičky. Nevím, co je na tom pravdy, ale podle jiných odráží finále Pyma naopak úlevný návrat do matčiny náruče a lůna. 9. března, čteme. Hustá popelavá hmota pršela kolem nás bez ustání. Pruh páry na jihu se velkolepě vzepjal a zvolna nabýval určitějších obrysů. Nedovedu to přirovnat k ničemu jinému než k nezměrnému vodopádu, který se tiše valí do moře z jakéhosi nesmírného, dálného valu v nebi. Po celé šíři jižního obzoru se před námi teď rozprostřela gigantická opona. Nic se z těch končin neozývá. 21. března. Nad námi se vznáší chmurná tma – ale z mléčných hlubin oceánu stoupá světelná záře a oblévá boky naší lodi. Jsme bezmála zaváti bílou popelavou prškou a ženeme se stále rychleji. Občas vpředu zahlédnu široké, zející průrvy, a v nitru těch jícnů se chaoticky kmitají nejasné obrazy. Valí se odtud mocný, i když neslyšný vítr, a v letu rozrývá planoucí oceán. 22. března. Tma podstatně zhoustla. Zmírňuje ji jen voda zářící odleskem bělostné opony před námi. Z prostorů za tímto mlžným závojem přilétají teď neustále hejna obrovitých, sinavě bílých ptáků, a jak nám mizejí z očí, slyšíme je křičet - a je to ono věčné Tekeli-li! A pak už jsme se vřítili do náruče kataraktu, v němž se dokořán otevřel jícen. Ale tu se před námi vztyčila zahalená lidská postava, daleko větší a mohutnější než kterýkoli tvor přebývající mezi lidmi. A barva pleti této postavy byla čirá, sněhová běl. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 10. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Karel Šíp |
 |
Ivan Rössler |
 |
Jiří Menzel |
 |
Blanka Kubešová |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |