Ivo Fencl: Odvrácená tvář šoubyznysu podle Pepy Nose

Rubrika: Publicistika

"Byl bych nespravedlivý, kdybych neřekl, že jsem se asi ve čtyřech případech z několika tisíců nedočetl o sobě pravdu." – zpěvák Josef Nos

Po knížce Nejen zpěvník přišel známý písničkář Josef Nos (nar. 1949 v Šumperku) žijící v Kutné Hoře s další sbírkou úvah, vzpomínek, básní, povídek, písňových textů a vlastních ilustrací. Letos v létě vydalo tento mišmaš nakladatelství MAREK BELZA a uvedlo ho mottem: Budou se k tobě chovat co nejodporněji, co nejhnusněji a tím nejsprostším způsobem. Co očekávají? Že se k nim budeš chovat laskavě, uctivě a slušně.

To tedy nevyznívá moc pozitivně, ale když jsem Nosovu knížku přečetl, pozitivní dojem jsem přesto získal a překvapivě nebyl iritován, anebo tedy rozhodně ne víc, než (třeba) při louskání „běžných“ textů zesnulého již Egona Bondyho...

Být iritován ostatně není žádnou potupou, nýbrž součástí terapie, a byl to už Bohumil Hrabal (blahé pověsti), kdo se nechal slyšet, že opravdu dobrá kniha se velmi často pozná i podle toho, že si ji přečtete a zatoužíte se rozběhnout a autora nakopnout :-).

V Nosově případě to ovšem nemám v plánu. Na to, aby se jeho nové dílo stalo skutečně kontroverzním, je Odvrácená tvář šoubyznysu ostatně přece jen krotká. Nosova kariéra ne.

Osobně jsem se s Pepou poprvé setkal už kdysi u pražského soudu, počátkem let osmdesátých. Vcelku nadšeně jsme dorazili se spolužáky z vysoké a stali se objektivními diváky i podporovateli při procesu s ním. Hovořil jsem pak také s Nosovým advokátem a nepřestal jsem svébytného písničkáře už nikdy uhranutě sledovat.

A zda sledovat i jako tajný agent StB? To samozřejmě nikoli, a na na rozdíl od Jima Čerta alias Františka Horáčka (určité své dobové obdoby) mě nikdy nezklamal, i když mi bylo samosebou líto, že si Josef „neškrtne“ u žádného „ze všech dvou“ tehdejších hudebních vydavatelství, o knižních pak raději ani nemluvě...

To se převratem změnilo a na Silvestra 1980 uzřelo Josefa Nose s kytarou a s hitem Země je kulatá osm miliónů diváků najednou. Od té doby se nezastavil (anebo jen chvílemi a kontemplativně) a chystá momentálně jedenácté album: Bůh v hotelu Balkán.

V nakladatelství Carpe Diem vydal navíc před několika lety i dvě zajímavá DVD Na bitevním poli (2007) a Rovnou za Nosem (2008).

Znovu jsem s Nosem hovořil i při jedné z tzv. KRYLONOCÍ, věnované v plzeňském „Pekle“ klasikovi Karlu Krylovi, a hle, v letošní knížce se Josef ke Karlovi vrací opět, a to hned v šesté kapitole.

„Nemůžeme pochopit, proč děláte zadarmo reklamu své konkurenci!“ říkali mu „mediálníci“ po některých Krylonocích. Není to snad i dobrý příklad novodobé debilizace? ptá se Pepa. A jindy šel a podobně jako Pavel Kohout i tisíce dalších zkoumal informace, které o něm shromáždila StB, aby udiveně shledal, že byl šanon dosti uměle nafouknutý udáními úplně jiných osob.

I tak ovšem vykutal pár stránek „jisté hodnoty“ a zvěděl prý, jakým způsobem policie postupovala při těch několika pokusech o jeho likvidaci. „I ty stránky jsem však ztratil nebo nevědomky vyhodil do smetí,“ tvrdí. Co tedy lze bezpečně prokázat?

Určitě to, že jen Pepu samotného postupně i paralelně sledovalo minimálně dvaadvacet lidí!

Naštěstí však se Nos ve své nové práci nevěnuje jen udavačům, ale vzpomíná kupř. i na to, jak hrál v Gilliamově filmu o bratrech Grimmech a ve Steindlerově Perníkové věži. Baví ho dodnes i kandidovat za různé politické strany a dotáhl to zatím nejvýš na šestnáct set hlasů v případě té Balbínovy Poetické. Prvořadě ovšem zůstává nezaměnitelným písničkářem a jeho druhá knížka vypadá podle toho (a mj. se zabývá i causou krádeže Nosova songu Mou kravatu sežral pes, 1973).

Má Nosova knížka nějaký podstatný nedostatek? Nevím, podstatný asi ne, nicméně je přece jen místy až moc paranoidní, a nemůžu jí ani nevytnout reklamní charakter některých pasáží psaných stylem „tak, a víc vám nepovím, protože byste věděli právě tolik jako já, a nezvíte, jak to bylo, dokud si minimálně nezaplatíte lístek na koncert“...

Je to, myslím, trochu bohorovné a přehnané. Stejně pak váhám i nad Nosovými „postřehy“ o zavraždění Johna Lennona – a nelze nezavrtět hlavou, když tady písničkář konspiračně a jaksi „v Gottově stylu“ zdůrazňuje, jak stojí dům Dakota BLÍZKO policejní stanice a že Central Parkem stále a stále pendlují hlídači. „Ta část Manhattanu, kterou jsem taky navštívil, je přímo prošpikována tajnými,“ tvrdí Nos. Je tomu opravdu tak? Ale hlavně, bylo tomu tak už před třiceti roky? „Onen kripl,“ pokračuje Nos, „který vyprázdnil do zad Lennona zásobník vražedné zbraně, musel být dopředu informován, že nebude nikým rušen.“ Inu, ponechme to bez komentáře.

„Zrůda většinovou společnost fascinuje, což svědčí o tom, že nadpoloviční většina konzumentů i aktérů šoubyznysu se chce stát právě zrůdami,“ přehání dále Nos, který je vedle písničkáře a herce i učitelem angličtiny a jogínem, ale hlavně právě brojitelem a provokatérem, nicméně i mužem nezrůdným, ba nábožným. Počínaje rokem 1987 provází Pepa každoročně i vánoční mši kněze Bohumila Šitavance (a někdy i jeho velikonoční), díky čemuž už zaujatě vystřídal celou přehršli kostelů a „jen tak bokem“ složil i písničku o Evangeliu Sv. Lukáše, s níž uspěl, jednou jej ale přesto oslovil jakýsi fanatický či prostě pitomý farník následujícího mínění: „Nepřišli jsme se tu klanět Pepovi Nosovi!“

„To není od vás moc laskavé takto promlouvat k bližnímu svému,“ odvětil.

„Najmu si Ukrajince, ten ti podřízne krk!“ uslyšel. Proč tak složitě? pomyslil si, ale nedivím se některým Pepovým rozčarováním, když nacházím v (takřka) titulní kapitole nazvané Odvrácená strana šoubyznysu ještě kurióznější příhodu. Kdesi na Smíchově se Pepa zúčastnil soutěže o nejdelší potlesk. Vyhrál. A moderátor mu v zákulisí sdělil: „Podívej, tyhle dvě holky byly druhé a navrhují, aby dostaly prachy.“ „A proč?“ „Ty jsi měl velkou slávu, ta tě může uspokojit víc než ty peníze.

Inu, i tak to chodí, a Josef „Pepa“ Nos až dosud vydal následujících deset desek: Země je kulatá (1990), Žádný strachy (1991), Člověk (1992), Měj rád! (1995), Ecce Homo (1997), Rok 2000 (1999), Vysněný ráj (2001), Navzdory nepohodě (2004), Bojové písně (2006), 4 pravdy (2008).

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 11. 2011.