Stejné vločky dopadaly i všude okolo a široko daleko na kraj a nepřestalo to po celou dlouhou noc a ani ne ráno a když maminka vytáhla roletu, vrstva sněhu dosahovala poloviny okenních tabulek a strašnou hmotou se chtěla promáčknout do vyhřátého nitra chaloupky, a když tatínek otevřel, uviděli bílo zdola až nahoru, jen jednolitou, bleďounce modrou stěnu z cukrové vaty... "A zase práce!" broukl táta.
"Jupííííí!" vykřikly děti. "Můžeme pomáhat?"
A toho dne se pustili do odhazování čtyři a rozhodli, že to tak zůstane. I napříště. A práce šla od ruky. Ostatně... Většinou nacházeli už dříve proražené chodby, jejichž stěny přes noc jen trochu umrzly, a stali se rodinou krtků, až se znovu dodlabali ke vzdálené samoobsluze a ostatním.
Tentokrát maminka radši rovnou nakoupila vydatnější zásoby a taky pár nových knížek, vždyť zima bude ještě dlouhá. Ty knížky se v tom městečku prodávaly po pěti korunách, tedy s výjimkou těch od Kinga, které stály deset korun, ale děti je zase nesměly číst v noci. Ale maminka jinak opravdu nakupovala hlavně NEZBYTNÉ VĚCI, především pak skopové maso, kondenzované mléko, chrupavé rohlíky ("CHRUPAVČITÉ!" škádlila ty rohlíky vždycky u snídaně Klárka), kokosky, laskonky, žloutkové věnečky, mražené Lorence, zeleninu, zubní pastu a česáček na hrušky, to asi aby se utvrdila ve víře, že i jaro, léto a podzim zase přijdou.
Z oblasti zeleniny to dále byly hlavně kedlubny, okurky, kyselé zelí a mrkev. Jednu z těch největších a nejčervenějších si zamluvila Klárka. Po obědě se ona a Marvin chutě chopili lopatek a ryli a ryli ve směru svého náměstíčka, aby tam odházeli opuštěného sněhuláka.
Kde vlastně je? Předlouho to trvalo, než konečně narazili... "Asi břicho." podotkla a začala zmraženého Zapadálka ihned jemně ometat. „Musíme na něj být hodní," ohlazovala sněhuláka rukama v palčácích, aby byl díky její péči co nejdokonalejší, a tu se přímo srazila s Jakubem. Dávno totiž toho bracha čistil ze své strany.
„Už sis zase sundala kulicha!" zamručel nazlobeně a za trest Kláru pořádně zatahal za zlatavý cop. „Taky bys mohl na to nemehlo dohlédnout!" vytkl Marvinovi. „Vždyť omrzne." Ale oba dobře věděli, že Klára je vším nejnemožnějším, jenom ne nemehlem.
„A teď... Pojďte si hrát na archeology!" navrhl najednou nadšenecky Jakub (to už sněhuláka úplně odkryli). „Já budu Lawrence z Arábie, ty budeš, Marvi, doktor Jones a Klára, ta ať je třebas paní Schliemannovou."
„Proč ne?“ Ale nejdřív museli dodělat sněhuláka.
Jakubovy kapsy naštěstí přímo přetékaly koksem, a tak mu odsud Klára vybrala nějaké ty uhlíky, nastrkala je Odmetenému Bělochovi do pusy a nakonec jí Jakub podal i dva zvláště pečlivě vybrané. To měly být oči. A mezi vrazila mrkev, Jakub zapíchal i knoflíky, Marvin narazil sněhulákovi na kulatou hlavu zelený hrnec a tím byl gentleman pro tuto zimu hotový. Dětem se zdálo, jako by na ně i vděčně pohlédl.
Ale nehýbal se, i když kdopak ví. Kdo ví, zda jeho tělo nežilo tajným vnitřním životem. A sníh se snášel a snášel.
Klára si náhle vzpomněla na pohádku o království bílých králíků. Maminka jí ten příběh často vyprávěla a holčičce se teď vybavil jako jedna z možných pravd světa. "A víš co, můj milej? Budeš se jmenovat Lorenc!" rozhodla. Žďuchla sněhuláka do břicha a jako nějaká třepetalka ho oběhla a prý: Umrzni mi, Lorencíčku - v noci, hezky při měsíčku. Chci tě znát i zastara, tak mi vydrž do jara!

Do třeskuté zimy to zpívala jako skřivánek a Lorenc se zdál kompletní, takže si mohli už opravdu hrát na archeology. Navzájem si přidělili úkoly i úseky náměstíčka a tam si každý individuálně a zaujatě dlabal. "Kluci, pojďte sem!" zakřičela najednou Klárka. "Tady vespod není žádná tráva!"
Nelhala. Našla jakousi sněhem zasypanou dutinu. Sedli se okolo. Urputně vzpomínali, jak zde vlastně vypadala krajina v létě. "Aha. Kanál!" zkusil hádat Marvin.
Ale chyběla mřížka. Proto mohli hloubit níž a bez překážek a hloubili a po chvíli měli úplný "okop pro stojícího střelce", tedy stojícího střelce jejich věku. Jen stěny netvořila země, byly potaženy bílou vrstvou ledu a stejně tak pevné dno, na které krtek Jakub konečně narazil. Cosi ve vzhledu díry mu zároveň připomnělo chřtán.
Nebo vchod do jiné dimenze? Jenom díky zaujetí další prací své mrazivé nápady už vzápětí zapudil. S Marvinem vztyčil i střechu nad tím dolíkem a byla ze dvou velkých rohožek. Klárka si vzala na starost vnitřní výzdobu a kuchyňský kout a byli tak zabráni do práce, že si ani nevšimli chvění na jednom místě náměstíčka. Tu se sníh sesypal a objevilo se ústí právě dodlabané chodbičky a v tom ústí stála Klářina spolužačka Jorika i se svou starší sestrou Katkou. Zrovna dokončily snad stometrovou klikatici, vrtanou od JEJICH chaloupky na tom nejvzdálenějším konci městečka, a ještě byli celí zadýchaní. „Ahoj!" řekla Jorika Kláře.
„Čau!" vzala ji Klárka za ruku. „To je dost, že se taky ukážete! Pojď a podívej, jak bydlíme!" A vedla Joriku k sobě dolů do kuchyně. „Sem sypu koření a v tomhle výklenku bude pokračovat kuchyňská linka," vysvětlovala. „Nemohla bys mi pomoci s nádobím, Joriko?"
„Proč ne? I když... To je hrnců! Ú!"
„To víš, to je život."
Kluci a Katka zatím nahoře zorganizovali válečnou poradu. Chvílemi kolovala dýmka míru a Katka rozkládala o zkušenostech dlouhé cesty. O jakých? „Přeťaly jsme jižně odsud mnoho a mnoho jiných cestiček a stvořily tím pádem společně s mou sestrou nejméně šestnáct nových křižovatek," vyprávěla.
„Aha," řekl užasle Marvin.
„No, a na jednom místě jsme dokonce za pomoci starých sáněk zdárně překlenuli potok."
„A co udělat aspoň hrubou mapu?“ povídá Marvin.
„Tady je!“ šokovala jej Katka. „Celá oblast JIHOZÁPAD je nejen podle mého názoru prošpikovaná chodbičkami jako ementál a... A sledujete tyhle chuchvalce zatáček? Tady - a tady... U náměstíček se cesty větví daleko složitěji, než jsme se sestrou stačily zakreslit, ale tenhle ústřední koridor sedí a pojmenovala jsem ho Eskymácký průsmyk."
„Oblast VÝCHOD je ale ještě neprobádána, mám-li věřit tomuhle cáru," zamumlal Marvin.
„Pravdu říkáš, a je tajemstvím. Kdepak, a bota lidská sem dosud nevstoupila. Sta lopatek bylo by potřeba, v cestě však stojí i neviditelné, zaváté ploty sběrny starého papíru a Osamělý Monhart sice prý pokračuje ve vykrádání balíků se Čtyřlístkem, to ovšem tento komiksový maniak prováděl už na podzim a v létě a zjara. Je to osamělý lovec a prochází územím, aniž by mapoval, takže je vlastně stále neobsazeno a tudíž volné pro nás."
Jakub a Marvin na sebe významně pohlédli.
„Fajn," kývl Marvin zadumaně. „Určitě je povinností civilizovaných kolonizovat tahle nevyužitá území a obzvlášť když tam nežijí žádní rudoši ani Eskymáci." A odhodil dýmku míru do závěje. „Ostatně, nedivím se osamělému Monhartovi. I já mám o ty obrázkové seriály zájem!" A vstali a šli a nebyli sami, protože v oné chumelenici každé dítě městečka kutalo a dlabalo nějakou tu spojnici či zkratku ke druhým, která by je sblížila s kamarády, a nikdo nechtěl zůstat sám, a to jen dospělí zůstali červotočivě zalezlí ve vyhřátých kutloších - a tleli. Anebo povětšinou. A jejich děti v tutéž dobu s obrovským nadšením a rudými tvářemi budovaly a stávaly se průkopníky a na mnoha místech i úplnými tuneláři, takže naprosto neuvěřitelná síť chodbiček rostla a rostla a... A chodbičky dostávaly jména a nijak zvlášť se nedržely stupidity původních pravoúhlých ulic zbudovaných dospělými, kdepak. A děti si ostatně ani moc nepamatovaly jejich průběh a cesty, které nově razily, byly praktičtější a vedly rozličnými zkratkami a někdy i nahoře po nízkých zídkách a přes zahrady, odkud je v dobách bez sněhu majitelé s rykem vyháněli, ale teď neměli šanci. Soukromé pozemky byly zaváty mnohametrovou vrstvou bílého, rychle tuhnoucího prachu a nikdo z dospělých tedy nikam neviděl. Jako by raněni polární slepotou museli přenechat svět ratolestem. A ty se prokopávaly úplně bez uzardění a když se jim postavila nějaká zídka, vydlabaly prostě ve sněhu schůdky a na druhé straně dolů. Celé dlouhé úseky chodeb byly obratně vedeny v tunelu a stavitelé se dělili na specialisty přímé ražby a takzvané pokrývače, kteří pouze zastřešovali už hotové stezky. A nebe? Šedobílé. Sníh stále nepřestával padat. A brzy už nevznikaly jen různé druhy sněžných řemeslníků, ale i kronikáři objevitelských výprav a spisovatelé, kteří si příběhy o výpravách vymýšleli. Velmi populární na JIHU se stala kniha jistého Ervína Alana Paa zvaná Dobrodružství Artura Godota Pipa na jižní točně a co z toho vzešlo pro slepice. Děti ale teď méně četly a spíš se učily plno praktických věcí.
Tak třeba Klára přišla na to, jak rozdělávat oheň za pomoci z ledu vydlabané čočky, a aby nevyplýtvala moc dřeva stálým udržováním ohně, rozdělávala jej v kuchyni až pětkrát denně. Vždy když připravovala snídani, oběd, večeři, dopolední svačinu a odpolední přesnídávku.

(Knižně vyšlo v Malé vánoční knížce)