Ivo Fencl: Pokus o návrat do dětství…
Rubrika: Publicistika – Letem-světem
 Bydlím ve Starém Plzenci (u Plzně) a tohle léto jsem podnikl pár výletů se synem Filipem (8), kterému jinak také hodně čtu, a se synovcem Michaelem (17), jehož už jinak na procházku nikdo nedostane. Obzvlášť ne jeho vlastní rodiče. Jedna naše výprava byla „pražská“ (lanovka, Petřín, Hrad, zámecké schody, plavba po Vltavě z Kampy ke Štvanici a zpět, Karlův most a Staroměstská mostecká věž se svými pavouky), ale já se vás pokusím zaujmout putováním po zdejším okolí. Bydlím v Plzenci od narození, a tak mám tendenci vodit děti tam, kam jsem chodíval sám. Tedy jako kluk. Rozdíl je dnes v tom, že jak můj syn, tak i synovec, syn mé sestry, by raději seděli doma u počítače. Co dělat?! Nutno tedy výpravu předem důkladně naplánovat (možná to tak dělal ve větším i Foglar, říkám si naivně), aby zaujala, a naznačit předem třeba i nějakou legendu. „Ve věži pěstují pavouky,“ například. Anebo: „Nad naším městečkem kdysi prý klečel Žižka a jeho koleno se otisklo v kameni v támhleté stráni…“) A jde se, pokud jen možno nejméně známými ulicemi. Kolem Bohemia Sektu však musíme. Žertuji, že hlavní (obří a hladká) budova je plná vína a stačilo by ji navrtat. Pak pokračujeme opravdu strašidelným tunýlkem pod železniční tratí, který se ke konci podivuhodně snižuje. Vlhko, ozvěna, na druhém konci křoviny. Mladší kluk ale stejně řeší s tím starším, co znamená která ikona. Až zřícenina stodoly zaujme, vyhořelo to tady snad? Ne, nechci pomlouvat vlastní bydliště, ale to místo se od mého dětství nezměnilo a pláň za stodolou navíc zarostla. Prales! Džungle! Pro potřeby „dobrodružné výpravy“ ovšem vyhovující. Uf, už jsme zase v bezpečí mezi domky. Zastavujeme se a něco jíme, pijeme. Pak oklikou znovu přes trať a… A vzhůru na malebnou skálu. Plzencem se takových táhne celý řetěz. Tato je nejvyšší. Báječný výhled. Na románskou rotundu na kopci Hůrka, na protější hrad Radyně, na tzv. Ostrou hůrku, tj. skálu-prst na obzoru… i na „sedleckou skálu“ – v protějším lese. Ano, Plzenec je úplně obklopen dominantami. A horolezení děti vždycky bavilo, i když je jasné, že je musíte zatroleně hlídat. Tak jsem rád, když zase pokračujeme. Už jsou zaujati i přírodou, terénem… A co je asi ve staré, zastřešené studni? A jsem už malý na rozšlapávání bílých kuliček z keřů? A na vběhnutí do odemčené školní zahrady školy, kde jsou houpačky a přelézačky i kolotoč? Povinná zastávka u „konzumu“. Nanuk a jiné dobroty. Jdeme dál - po mostě přes Úslavu. Za povodní se propadl pod jedním odvážným kamiónem, ale už máme nový. Přes jeho zelené zábradlí jsou vidět vzdouvající peřeje mezi rybníkem a řekou. I k nim jsme jako kluci lezli. Podíváme se tam i dnes. Jen ten dub, úplně dutý od zásahu bleskem už se zřítil a už ho mohu jen připomenout. Jdeme zase dál a loděnice je tu - u druhého z rybníků. Na plovoucích sudech se nebezpečně pohupující mola. Hlídám kluky, hlavně toho menšího. Baví je to, i když se tady nikdo nekoupe. Jdeme stezkou v džungli mezi rybníkem a daleko níže plynoucí řekou. Potom zase mezi náhonem a ještě níže blikotající Úslavou a já uvažuji o sestrou plánovaném výletu do Chorvatska a trochu se o ty děti bojím. Není snad lepší tohle? A pořád něco vyprávím! Nakonec kráčíme už jen po úzké hrázi mezi toky. Nebezpečné! Ale ne tolik, dá se tu jet i na kole. Pak přes můstek. Jsme u krásného jezu. Chvíli sedíme na břehu, ale následuje další pouť: chatovou oblastí. Stezička je ale slepá, končí u skály, která mizí v řece. A dvě poslední chaty nedávno vyhořely. Majitele jedné náhodou znám a stejnou náhodou zde i potkávám. Pár slov… A pak vedu kluky opravdu „nebezpečnou“ stezkou mezi svahem lesa a Úslavou. Malého jistím rukou, aby mi nespadl do vody, ale už jsme na druhém konci, sláva! Ještě vyzkoušet přechod nové, poněkud závratné lávky, ale vrátíme se přes ni a pak po krajnici silnice šlapeme k nádraží ve Šťáhlavech. Cestou skládáme básničky. Smějeme se. A potkáme i partu kluků - a uvažujeme o nich. Až na zámek Kozel se dojít taky dá, ale nechci syna utahat. Čekáme tedy na nádraží, kde se ani nedá koupit lístek. Vlak má půl hodiny zpoždění, což nemá kdo ohlásit, ale o to víc si toho vyprávíme. Vzpomínám i na dětství. Pak nasedáme do vagónu a po čtyřech kilometrech hned vystupujeme, ani jsme se neposadili. A to celé trvalo řadu hodin a pro někoho by to bylo… skoro ničím. Pro nás to je, myslím, docela dost! A když je čas, tak si pak nakreslíme i mapu té cesty. Včetně příhod a setkání a nálezů… A abych nezapomněl, tak já ještě synu Filipovi vyjmenuji všech sedm míst, kde se nebál a kde projevil obdivuhodnou statečnost. Tunýlek, stodola, skalka, peřeje, ta chvějící se mola, stezka nad řekou, lávka… Je však právě takovýto přístup vůbec rozumný a nenabádám jím děti, aby se, až budou větší, vrhaly nebezpečenství do náruče? Věřím, že ne. Ale pokud se mýlím, můžete mne opravit. Každopádně… Ono to není tak lehké zaujmout dnešní děti jen „obyčejnou“ procházkou, i když vede místy, ve kterých se vracíte do vlastního dětství. |
Foto © Ivo Fencl
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 08. 2007.
