Ivo Fencl: Dům hrůzy Rychlých šípů

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

The House of Terror of Speed Arrows (Dům hrůzy Rychlých šípů) 

Omlouvám se čtenářům, kteří to nepovažují za vtipné, ale titul měl asociovat názvy zašlých a starých, povětšinou béčkových hororů anglosaské provenience. Také Rychlé šípy jsou totiž místy horor a každý, kdo je četl opravdu v raném dětství, už přikývl.
Když se nicméně zamyslíme, z čeho obvykle plyne hrůza, anebo ta největší hrůza, jsou to povětšinou obyčejní lidé a jejich obyčejné i neobyčejné tváře. Je to pravda i v případě slavného kresleného seriálu? Domnívám se, že určitě, a ještě jednou se omlouvám. Tentokrát všem, co se ve více i méně obludných dospělácích, o kterých už za chvíli napíšu, poznali či poznají. Promiňte! Vnější vzhled ne vždy vypovídá o duši, ale "Dům hrůzy Rychlých šípů" je plný příšer, které jsou "jen" lidmi a vykukují z obrázků...
Buďte však i klidní. Ne, nemám za to, že by snad byli dospělí v Rychlých šípech odporní ve své většině, ba říkám, je to spíš naopak. Foglar nebyl Roald Dahl. Objevuje se tu předlouhá řada dospělých, "a přesto" sympatických figur, které někdy působí až idylicky, ale pamatujete si je snad tak dobře jako... Húúú!!!! Chci se zabývat hybnější silou těch příběhů a tudíž groteskní skupinou dospělých jedinců, která na mne v dětství zapůsobila odpudivě, ať už kvůli Janu Fischerovi (malíř), či i kvůli Foglarovi.
„Nikdy nedávej na první dojem, vždycky bývá pravdivý,“ říká jedno staré, zapeklité úsloví – a je na něm hodně pravdy a já sám bych si přeložil ta slova pozitivně. Asi takto:
Lidé bývají někdy špatní, ale jsou zkrátka lidmi a jako s takovými bychom s nimi měli umět žít. Nebuďme proto xenofoby ani rasisty a kdopak ví? Někteří z ohavů, které teď popíši, by se nám možná už po chvíli soužití vyjevili jako zajímaví, možná i přátelství hodní. A tak to chodí na světě. Ale ne v kresleném seriálu. Ten situace a portréty zmrazil. Ten zachytil jen okamžiky. Škleby. Je to tu navždycky. Přiklepnuto - a neodpáratelné. Fischer používal i fotografií a jindy kreslil podle modelů. Výsledek je, jaký je. Zobrazil možná i skutečné lidi, ale domnívám se, že taky karikatury. Karikaturistou byl ovšem dobrým. To vše stojí za zamyšlení a už jenom zdůrazním, že tato studie pomíjí případné "strašidelné" děti a je jenom o dospělácích. I postupujme díl po dílu.
Rychlé šípy ve službách zákona
Dva zloději. Odpudivěji podle mého názoru působí ten s plochou čepicí. "Klobouk" není jednoznačný. Příběh nebyl dlouho vůbec vydáván, a tak tihle vůbec první nesympatičtí dospěláci v Šípech nevstoupili do podvědomí národa.
Rychlé šípy mají neklidnou noc, Rychlé šípy chytají zloděje
Další zloděj. Že by se JUDr. Fischer domníval, že musí mít každý na temeni placatku? Jde o klišé či dotek reality? A krade chuďas? Lotra vidíme osmkrát a je to hotový archetyp, nicméně vak na levém rameni je bez debaty i klišé.
Nejodpudivěji zloděj působí na prvním obrázku, ale kdo ví, možná je to jen proto, že ho dítě vidí poprvé a netuší ještě, zda s ním Jarka a Mirek vymetou dvorek. Otázkou tady ovšem zůstane, nakolik se hoši zachovali adekvátně. Byl to "jen" zloděj, ale nemohl snad je zabít? Mohl. Jan Fischer ale výtečně nakreslil i úctu k zákonu a pušce na obličeji vzdávajícího se, když je postrkován k prasatům. Výchovnost dílu jest očividná, ale že by postava zloděje působila přímo obludně, říct nelze. Přesto byla atmosféra hrůzy na chvíli navozena.
Mirek Dušín je odškodněn
Hnědě oděný řidič v klobouku a s ustupující bradou srazil Dušína a ujel „na Český Brod“. Obludou taky není, jen zbabělým kojotem. Trefil Mirka, ale sám trefený taky je!
Rychlé šípy plaší pytláky
Plochá čepice se opět vrací? Přesně tak. Pár pytláků se až podivně podobá dvojce zlodějů z Rychlých šípů ve službách zákona, ale oni to nebudou, i kdyby už vyšli z basy. Jeden z nich prchá a vyhrožuje „ale to jim nedarujeme“, v dalším pokračování se ale Rychlé šípy na táboře už poklidně „předstihují“. Ani tento díl, trochu hůře nakreslený, nebyl léta vydáván, tak ani tito padouši nevstoupili do povědomí. Mimochodem, od ledna 2010 bude u nás pytláctvím jen čas po výstřelu a škoda nad pět tisíc!
Rychlé šípy objevují hrob
Zde bych výsledek neoznačil jako odpudivý, ale jako fascinující. Maxmilián Dráp zpráchnivěl a víme, jaký zájem v dětech vzbuzují všecky kostry a lebky, nejen na pirátské vlajce. Jedna lebkajzna leží i v záhlaví tohoto příběhu.
Rychlé šípy bez klubovny
Na obrázku 5 můžeme spatřit fialově oděného pana domovníka Rychlých šípů, což odlišujme od pana domácího, ale ještě nevíme, že je domovník. Věděli to už autoři. Kdopak ví! Dva díly nato se domovník znovu vynořuje v Síť záhad se zatahuje. Nosí opět plochou čepici(!) a na obrázku 4, když vystupuje z temné chodby, působí podle mne opravdu zlověstně!!! I jeho chlupatá pěst na předchozím obrázku! Zdání ale někdy klame, poučí nás Foglar, když pátrání skončí a v Rychlé šípy na omylu je z domovníka lidově řečeno plašan a na posledním obrázku sympatický chlap, a to ačkoli Rychlonožku a Červenáčka rve za uši. Pozor ale! K proměně obludy v přítele došlo hlavně díky Fischerově mistrovství. Všechna čest!
A paní domovníková? Nu, na konci dílu Rychlé šípy na pokraji záhadnepůsobí nejroztomileji a její slova vzbuzují strach. „Tady se dějí v poslední době vůbec divné věci…“ Monstrem ale tato dáma není, i když původní povídce Dům hrůzy z knihy Tábor smůly je načrtnuta záludněji.
Tajemství dvoukoláku, Rychlé šípy pátrají ve sklepě
Funebrák a karbaníci. Ale jo, chvílemi působí strašidelně, ale jsou jen chudáky utiskovanými manželkami.
Rychlé šípy v redakci
Na obrázcích 8 a 9 sledujeme ryzí monstra: dva muže v kloboucích naražených do čel, jak jdou chodbou coby gangsteři tehdejšího Chicaga. Zelený démon, hnědý... Ten i vede za ručičku Jindru Hojera. No nic. Pajduláci, jak víme, vznikli seskládáním čtyř Rychlých šípů.
Rychlé šípy hlídají trať
Tak pozor! Toto je nejen podle mne první skutečné monstrum a zrůda par excelence. Zvlášť na obrázku 5, když klade pražec působí opravdu odpudivě a jako šílenec. Šílený být muž asi trochu musí, když chce vykolejovat vlaky a nosí tak neuvěřitelnou zelenou hučku šílenců. HM! Až budou Rychlé šípy jednou důkladně filmovány, přimlouvám se u představitele tohoto lumpa za počítačovou animaci, aby vypadal opravdu jako na obrázku. V příběhu jej vidíme šestkrát a Dušína ohrožuje klackem, jenže sotva je na zádech a bez hučky, příšerně už nevypadá. Je zrzavý. Vykolejit vlak se mu nepodařilo. Mimochodem: Je na obrázku 9 vidět už blížící se parní lokomotiva, anebo jen o černobílý kámen vystupuje ze stráně?
Rychlé šípy o Třech králích
Tlustý cukrář „jde“. Chce své penízky. Co však hrozící stařec s pleší, v brýlích a zeleném županu? Nepůsobí děsivě? Ano, ale jen kvůli Fischerovi. Foglar totiž nechal do obláčku u jeho úst vepsat: „Kluci darební, člověku to vyspat nedá, hrom aby vás po poli honil!,“ což je, uznejte, přívětivé dštění síry.
Dlouhé Bidlo kuje pomstu
Starý Dušek alias (zřejmě) Jedovatý dědek mydlí Dlouhé Bidlo řemenem a děti v něm viděly skoro obludu. Blíží se k Bidlu odepínaje opasek, ale vlastně jde spíš o další figuru z grotesek, asi jako když obr Mack Swain podlehl Chaplinovi a pouliční lucerně...
Dlouhé Bidlo hledá kočičí pracku
První strašidelná stařena: stará Zavadilka. Povedla se! Dítě vidí dámu s petrolejkou jedinkrát a nezapomene na věčné časy. To je však, pravda, mírněno posledním obrázkem i záhlavím příběhu Rychlé šípy vracejí talisman. A taky tím, že stará paní zdrceně praví: „Zahrabu ji (rozumějte kočičí tlapku) k hrobečku ubohé Lízinky, aby měla po smrti klid. A s tím Štětináčem si to ještě vyřídím! Dovedu tě (rozumějte Rychlonožku) domů, aby na tebe nemohl!“
Stál Rychlonožka o takový doprovod? Došlo k němu? A číhal Štětináč? Nebo celé Bratrstvo? Nevíme, ale snad to jednou přidá film. Scenáristi už jsou takoví.
Rychlé šípy v nákladním vagoně, Rychlé šípy a vlakoví zloději
A zase! Zelený muž s placatou čepicí a druh ve zbrani a klobouku (ten už méně odpudivý). Jak je to možné? Jako by se ti dva stále vraceli! I finále prvého z dvou dílů působí poměrně hrůzně a Foglar prostě mistrem hrůzy byl. Fischer taky.
Rychlé šípy napravují kamaráda
Jsou dva mizerové, kteří Jirku učili kouřit, dospělí? Nevím, zda to zamýšlel už Foglar, ale na Fischerově obrázku dospěle vypadají. Jeden má (novinka) placatou čepici, druhý vlasy Adolfa Hitler. „Moc se nebav, nebo tě tady složíme!“ reaguje Hitler na Jiříkovo spravedlivé rozhořčení. Foglarem někde na ulici odeslechnutá věta? Možná. Ale asi ti dva Jiřího nesložili a... „Jak mi to řekl Mirek? Nikdy není příliš pozdě, nekuř, cvič – a zakrátko budeš zase chlapík!“
Rychlé šípy pozorují Jeremiášku
Už slůvko pozorují v názvu nás připraví na přímo legendární (a Foglarem už ve scénáři předepsaný) průhled klíčovou dírkou.
Tento děsivý průhled zůstává v povědomí a paměti většiny příslušníků českého národa, i když si to třeba ani neuvědomujeme, a ohyzdná stařena s milou černou kočičkou míchá v tyglíku navždy "nějaké lektvary" a ukazuje si rukou v knize: „Když srdce psí se v krvi vlastní vaří a pozře v čase půlnočním, od spravedlnosti lidské chrání a slouží se světem záhrobním.“
Ne, dítě ani ještě nemusí přesně chápat smysl slov (ani moc smyslu nemají), ale přesto či právě proto je zasaženo jako šípem děsu a viz i následující Tondovy „bobky“: „Máme k večeři bramborovou polívku a já – víte – ona by mi vystydla!“
Existovala předloha pro Jeremiášsku? Nevím. Ta dáma je ale archetyp a typickým zobrazením klasické čarodějky z pohádek bratří Grimmů, z Haggarda, bůh ví odkud. Mnohá taková v Praze žila opravdu a ne-li, byla tu i Crawfordova Pražská čarodějka či bába-příšera z Ewersova příběhu Pavouk. A kdo ví, třeba se i něco z toho stalo. Třeba ta babička i prožila chvíli, kdy ji chlapci ze sousedství pozorovali klíčovou dírkou, tak je chtěla hlasitým předčítáním vystrašit, aby dali pokoj, ale záleží na tom?
Všimněte si také, že je Jeremiáška na některých dalších obrázcích už milejší a... Kdyby někdy dospěla Pipi Dlouhá punčocha, možná by vypadala i tak : -). V příběhu se ovšem chodbou štrachá i (další) zloděj a zaskočí strašpytla Tondu. Zloděj má, jak jinak, zelenou placatou čepici, ale to už neskončí. Hnědou nosí i hoch Dlouhé Bidlo a taky Bidlo tu vytváří až geniální protiváhu báby. Či její doplněk? Vyberte si! Na stránce Rychlé šípy se prozrazují i na stránce Rychlé šípy a strašidlo představuje ale Dlouhé Bidlo skutečně takřka rovnocenné monstrum ke stařeně a taky tady se rodila fascinace. Konstrukce příběhu nemá k realitě nejblíž, ale to nevadí. Jak literárně, tak i výtvarně kráčí o nadsázku dohnanou ad absurdum i díky naprosté redukci „rušivých“ elementů okolního světa a nemusíme být žádnými citlivci, abychom taky znovu vklouzli do snu dítěte a při prohlížení seriálu kopírovali jeho přístup ke světu a dětské vnímání. Díky Fischerově kresbě a specifickému Foglarovu jazyku se neubráníte a zveřejnění příběhů o Jeremiáše autoři navíc načasovali na podzim, kromě toho válečný (1940). V kině sice dávali komedii Pelikán má alibi (premiéra 4. října), ale Foglar už v Hlasateli děsil. A Jeremiáška? V dětském snu se ostatně přímo vynořuje, a to dokonce po vlastní smrti. Mlhavá, vedle Rychlonožkovy postele a... „Dej sem mou knihu, dej sem mou knihu!“ A situaci odlehčuje jen Fischerem zdárně zobrazená vidina lepšího snu o uzeninách v bublině nad hlavičkou nevinného pejska Bubliny.
Rychlé šípy v ohni pátrání
Foglar už byl takovým, že naprosto nepokrytě tvořil mýtus.
Až DRZE mýtotvorným je i tento díl. Zápletka totiž stojí pouze na tom, že hrdinové, malí chlapci a právě čtenáři Mladého hlasatele, HLEDAJÍ Rychlé šípy! Ale Rychlé šípy místo toho najdou své čtenáře, a to je pointa. Nejen najdou. Dokonce čtenáře zachrání z podzemí. Záblesk... a Šípy zas mizí za rohem. „Viděli jsme je, mluvili s nimi, a přece nám to v naší ulici nikdy nikdo neuvěří!!“ Ano, ano, a zcela tak mýtotvornou se stane po válce i minisérie o Písklounu a Tlouštíkovi, z nichž jen druhému bude dáno, aby se stal "nejšťastnějším chlapcem, protože VIDĚL Rychlé šípy“. Ale k tématu. V díle na děti nedůvěryhodně působí muž v (opět) placaté čepici obsluhující z podzemí páku nákladního výtahu.
Rychlé šípy hledají Tondu Pírka, Rychlé šípy pomáhají Tondovi Pírků
Hospodský s velkým nosem, který Rychlé šípy nechá přespat „v prázdném sále, dvě koruny za osobu“, mi hned připadal podezřelý. Ukázalo se, že právem. Taktéž v dalším pokračování působí muž se svíčkou strašidelně a je i odhaleno, že chlapcům pustě lhal. Inu, dospělý.
Rychlé šípy objevují psí hřbitov
Další lidské monstrum! Fialový muž! S klackem, který se ježí hřebíky! Ve sklepě umučil už nejméně osm psů (počítal jsem to!) a mezi činžáky jim upravil úhledné hrobečky s daty. Čím se Foglar inspiroval? V Čechách skutečně existujícím psím hřbitovem jisté šlechtičny v Kunštátě na Moravě.
Rychlé šípy prchají ze skal
A je to tady zas, opět provařená dvojice. V jeskynním brlohu žijí ti dva: muž v ploché čepici a fialový muž v klobouku. "Banda tulácká“. Na vrub Jana Fischera už to ale přičíst nelze, díl výjimečně kreslil Bohumír Čermák. Navíc tu nebezpečněji působí ten v klobouku.
Piskloun a Tlouštík ve spárech Bratrstva
"Monstrum" je domnělý dospělý se škatulí na hlavě, co hledá nádraží. Ne, strašidelně ale nepůsobí. Předem totiž víme, že je poskládán z hochů. Bohužel nepočítali se Štětináčovou myškou.
Rychlé šípy na pouti
Vyvolávač? Uchopí - najednou - Jindru Hojera za rameno a ač jinak „dělá humor“, já bych ho na sebe být Jindrou sahat víc nenechal. Uznávám, tady je to ale diskutabilní. A Jindra se navíc tváří dotčeně spíš proto, že vychází jako „nejhloupější dítě“. I toto asi bude Foglarem bystře odpozorovaná situace. Jeho scénáře pro Fischera jsou až extrémně podrobné.
Rychlé šípy poctivými nálezci
Tady je "jenom" lhář a muž jiného typu než zloději. Elegán, zpočátku milý, postupně ale by až přešel k násilí na chlapcích. Odstínění výrazů v jeho tváři je věrohodné, Fischer skutečně uměl, ale na druhé straně toho muže nelze označit přímo za monstrum.
Rychlé šípy vnikají do chlapeckého domova
Vrátný, ale toho se nelekneme. I když běsní. A všimněte si, že je kreslený dle komika němé éry Jamese Finlaysona známého z komedií s Laurelem a Hardym. I proto asi řádí tak mile a také v dalších třech dílech, ale Rychlonožkovi nakonec i salutuje. Tato série je hotových Šest medvědů s cibulkou.
Kočičí pracka chystá léčku
Kořenářka, ale ta je docela milá. Jenže jenom na prvním obrázku. Když líčí uspávací vlivy koření, je z ní rázem druhá Jeremiáška. Bratrstvo kočičí pracky ji vizuálně doplňuje. Jen Fischer tohle uměl.
Rychlé šípy v komediantském voze, Provazolezcovým dětem pomoženo
Když jsem jako dítě dostal příslušný sešit Rychlých šípů, otevřel jsem a zase rychle zavřel. Šklebil se na mne cirkusák v tureckém fezu! K tomu chlapovi jsem se pak vystrašeně prodíral odpředu, poctivě. V tváři má trochu zla! I víc! V dalším pokračování skoro dostal Metelku, ale ten shora zdvihl provaz. Byli zachráněni terénem. I ten Foglarovi hrával, a jak. Ve městě - i tady na venkově.
Vysvědčení – úřední listina!
Otce s odepnutým opaskem za monstrum nepovažujme, ale na paměti mějme, že „Slávek“ Foglar výprask nezažil. Tatínek zemřel, když mu byli čtyři. I tohle pro něj byl tedy horor, dost možná.
Rychlé šípy utíkají s Kuliferdou
Stařec v klobouku, s petrolejkou. Povedl se. Stvůra. Sice nakonec Šípům odpustí, ale úvodní výraz ho regulérně pasuje do galerie několika předních monster celého seriálu. Opravdický OHAVA, jak tu sortu vnímal Roald Dahl.
Rychlé šípy svědky zlého činu
A opět pár zlodějů. Placaté čepice už nosí oba. Díl vyšel 2. 3. 1948 a nejsou monstry, ale sympatickými chlapy dělajícími "svou práci“. Vše ale podivně připomíná scénu jako by okopírovanou ze starého francouzského filmu či ze Zlodějů kol (Itálie 1948).
Rychlé šípy v biografu
Hnědý pán v kině tlačí nadloktí do hrudi vedle sedícího Jarky a nepůsobí sympaticky. Na začátku dílu našel na zemi Jindrův lístek, na konci se zasloužil o Metelkovo vykázání a mezitím hocha i obtěžoval!
Rychlé šípy jdou za uprchlíky
Vyšlo 23. 3. 1948. Uprchlí kluci to udělali kvůli vysvědčení, ale bezpochyby jde o líčení lovu na emigranty. Dostanou ho na starost Rychlé šípy od otce uprchlíků, z kterého jde v jeho naštvání sice strach, ale to je taky vše. A nedivím se tátovi, protože prý šlo opravdu jen o špatné známky, kvůli čemu utekli.
Rychlé šípy prohánějí šmelináře
Tak tohohle pána je mi spíš líto. Jeho příběh vyšel 13. 4. 1948 a nebyl už později vydáván. Plným právem.
Rychlonožka ve snu vynálezcem
Rychlonožkův tatínek se v seriálu stále měnil a tady působí dost nebezpečně, ale což. Rychlonožka pak stejně dostal taťuldu hodnějšího – a viz už poklidnější vstávání v Rychlonožka ve snu ředitelem školy.
Rychlé šípy v údolí záhad
Nový kreslíř Marko Čermák se poprvé pokouší o Foglarova dospěláka-monstrum. Marně.
Cesta do záhadného domu
Druhý Čermákův pokus, lepší, i když jen poslední obrázek, kde muž šlape se svítilnou.
Rychlé šípy prokazují svou nevinu
Marko dospělé „zlochy“ neumí. Nebo ne tak, jako nenahraditelný Fischer. Důkazem nechť je běsnící pán s holí. „Co je to tu za rámus – ven bando, ven…“ Ale ani mu pořádně nevidíme do tváře. Nedokonalé a odbyté, omlouvám se, Marko, vím, žes to kreslil hrozně rychle.
Rychlé šípy a vykradač chat, Rychlé šípy proti ozbrojenému lupiči
Rychlé šípy sice někdo vůbec poprvé ohrožuje nožem, ale to příběhu nepomůže. A chlap je sice drsňák, ale toť vše. U Fischera sálalo z monster i nebezpečí jakéhosi jiného typu.
Rychlé šípy nosí v zimě čepice
Pana Hartusila, kvůli němuž dostal Rosťa „zápal mozkových blan, nebo co", tu zmíním, ale nebudu komentovat. Anebo přece? Takhle SKUTEČNĚ vypadají lidé, zatímco u Fischera jsme si prohlíželi mistrné karikatury. Jsou to dvě možné cesty, pravda.
Rychlé šípy zápolí s Jedovatým dědkem
O tato postava? Je skutečně totožná se „starým Duškem“, který kdysi nařezal Dlouhému Bidlu? Je. V Čermákově podání ale působí až moc obyčejně.
Rychlé šípy v roli detektivů, Rychlé šípy běží za zloději kufrů
A co tito zloději, ne už kol? Jsou jen odrostlejšími mladíky-surovci a nepůsobí monstrózně, jen lidsky. Výrazy – i při dopadení – ale Marko vystihl bravurně.
Rychlé šípy řeší zamotaný spor
A další normální rodič. Pán, který nafackuje cizímu klukovi - a facky počítá. Jsme ve skutečném, nekarikovaném světě, který je bohužel na hony a hony vzdálen legendárnímu Fischerovu království a už to zkrátka není jako ten věčný doják Hospůdko známá na návsi za můstkem, kam chodil táta na trumpetu hrát...

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 11. 2009.