MOTTO: Musím se vám přiznat, že mě to nezajímá. Jan Švankmajer

Na filmové pohádce Sněhurka a sedm trpaslíků opakovaně brečel i Bohumil Hrabal, nebo tak aspoň vzpomíná. Prastarý příběh nejvíce proslavil právě Walt Disney (1901–1966) a Sněhurka naopak mezi třicítkou a čtyřicítkou vynesla na výsluní jeho. O křídla slávy nicméně nejde a onen literární pravěk příběhu zde také pominu a začnu „až“ rokem 1933.

Tehdy totiž vznikla krátká Fleischerova parodie na tuto pohádku a Disney pojal záměr vytvořit své první celovečerní dílo. Není přitom bez zajímavosti, že téhož roku adaptujeme Sněhurku také u nás v Československu. Dobře?

To zrovna ne, nicméně zajímavý je ten film dnes ještě víc než ve chvílích svého vzniku. Namísto chýšky v něm trpaslíčci (nekreslení, ale hraní) získali jeskyňku v Krčském lese a mohli ji vybavit i nábytkem. Autor scénáře vyšel z tradiční verze bratří Grimmů a režisér Oldřich Kmínek natáčel i na Hradčanech s Helenou Kubalíkovou v titulní roli. Vraťme se však za Atlantik.

Krátké kreslené grotesky sice Walta Disneyho a jeho studio uživily, ale situace se zhoršovala a rozhodující krok byl nesporně na místě. Velký mág animovaného filmu měl naštěstí tu vlastnost, že to, co si umínil, bylo obvykle už rozhodnutím „z poloviny realizováno“, abychom tak řekli.

„Bylo ale samo sebou, že nevybral opět zvířátko, které už vytvořil předtím a se kterým měl zkušenosti?“ ptá se můj přítel Boris Jachnin ve své knížce o Disneym. „Tvora, pro kterého měl už zázemí v sehraném štábu odborníků? Svého slavného myšáka Mickeyho? Už existoval! A bylo vážně rozumné pouštět se na tenký led do světa zabydleného kreslenými lidmi, kde naprosto nebyl doma jako na rozdíl od něj bratři Fleischerové, tvůrci námořníka Pepka?“

Odpověď je zřejmá. Nebylo. Ani obchodně prozíravé to nebylo a Hollywood, jak tam už okolo studia trčel, Disneymu sice neřekl sborové ne, ale řekl mu: „Jste blázen.“

A neřekl mu to poprvé.

Disney byl ovšem rozhodnut. Taktéž znal dobře pohádku ve verzi bratří Grimmů, nicméně jej ještě víc inspirovala dnes právě sto let stará divadelní hra od jistého Winthropa Amese, která byla roku 1916 dokonce zfilmována, a to dokonce co hodinový snímek. Za druhé se pak rozhodl vyjít z předlohy německého autora Karla Augusta Goernera, kterou ve Spojených státech již roku 1905 upravila dramatička Marguerite Meringtonová. Už díky této variantě tenkrát prvně vstoupili na jeviště Blick, Pick, Knick, Strick, Rick, Dick a Schick, nicméně ještě nerozlišení jeden od druhého, jako ani Grimmové trpaslíky neindividualizovali.

Disney vsadil na to, že dodá trpaslíkům charaktery a humor, Sněhurce vše, čím v dětech a divácích vůbec vzbudí něhu a jako protiklad znázorní zlo v podobě čarodějnice alias královny. Stejně chytře se rozhodl pro žánr muzikálu. Z doposud anonymních pidimužíků začal tedy hníst regulérní dramatické postavy s vlastními individualitami a nedělal to samo sebou sám, jak už bylo jeho zvykem, nýbrž tuto práci zadal. Měl už tehdy 750 spolupracovníků!

Na charaktery skřítků studio dokonce vypsalo soutěž a sešlo se 51 návrhů. Už z nich vzešli přemoudrý Prófa a němý Šmudla, který se ovšem stal i replikou existujícího hrdiny Pluta.

Ne přímo vizuální, ale právě charakterovou. S báchorkou byly pak provedeny ještě podstatnější změny. Jaké?

Grimmové píší, že byla Sněhurka nejhezčí „už v sedmi letech“. Královna za ní míří do lesa celkem třikrát a prvně nevlastní dceři donese šněrovačku, po níž i otrávený hřeben. To vše bylo studiem odstraněno, věk zvýšili na čtrnáct let, princi bylo přitom osmnáct a velepodstatným se stalo (umné) animování skutečných herců. Disney, pravda, dlouho nedokázal vybrat představitelku titulní role.

Důvodem bylo, že striktně vyžadoval, aby ona dívka uměla také dobře zpívat, ba vybíral vlastně jen podle hlasu - a aniž adeptky pozoroval.

Nakonec objevil úplně neznámou osmnáctiletou Italku, která začínala jako operní zpěvačka: Adriannu Caselottiovou. Ovládala velmi okouzlující trylek, což rozhodlo, ale bohužel vůbec neuměla tančit ani hrát.

Disney ji ale chtěl a přece jen proto najal i druhou herečku, Marjorii Championovou-Belcherovou (známou později i třeba z filmu s Peterem Sellersem Večírek).

Šlo o manželku jednoho z kreslířů studia a dceru šéfa hollywoodské taneční školy. A tančila opravdu bravurně. Zpívat... nemusela. Předlohou její nevlastní matky je na plátně Lucille LaVerneová – a královnu i mluví. Kejchala pak „nakejchal“ komik Billy Gilbert.

Pro film bylo napsáno a nahráno 25 písní, z nichž Walt Disney schválil osm. Nejslavnější ovšem zůstává Pochod trpaslíků (Heigh Ho, Heigh Ho, It´s Off to Work We Go) s textem Larry Moreye. Celý film - sestávající z dvou milionů kreseb – by ovšem nevznikl bez vysoké půjčky od bankéře Josepha Rosenberga. Těsně před premiérou dne 21. prosince 1937 (u nás došlo na premiéru v pražské Alfě 16. 9. 1938, kdy diváci ještě četli titulky, a poprvé tu šel film dabovaný rok nato), kterou následovalo osm Oscarů, Disney ještě stačil vystřihnout celý úvod, ve kterém při porodu tragicky zmírá Sněhurčina vlastní matka.

I po zkrácení na 81 minut připadal však výsledek (který zlomil veškeré dosavadní rekordy návštěvnosti po celém světě) mnoha pedagogům i rodičům hrůzný – a vytkli ledacos:

Zablýsknutí nože (které dítěti umožní uvěřit, že byla Sněhurka zabita).

Nechutné supy (Disney se s nimi, jak vzpomínám, částečně vrátil do Knihy džunglí).

Děsuplnou proměnu královny v čarodějnici.

V některých zemích film zůstal nejmenším nepřístupný a v Anglii naň směly děti do šestnácti let jen v doprovodu rodičů! Je paradoxní, že hrůznost Disneymu vyčítali ještě léta, ale v původní pohádce se přitom najde scéna, v níž si musí královna na Sněhurčin rozkaz obout doruda rozpálené střevíce a tancovat, dokud mrtva nepadne.

Zrovna tak jaksi odpadly z původních nápadů princ uvězněný v řetězech a žalářní scéna s tančícími kostrami, jakož to i biřici chystající se jej utopit nebo myslivec odváděný katovými pacholky!

Když Disney ještě před premiérou sledoval hotovou verzi, všiml si také pojednou jednoho krajně nepřirozeného princova pohybu, když se sklání ke skleněné rakvi a ke Sněhurce čekající na polibek. Scénu chtěl ihned předělat, ale jeho bratr Roy to rázně zavrhl. „Jen ať se princ trochu třese,“ rozhodl.

Osobně si pamatuji třetí českou premiéru Sněhurky dne 25. prosince 1969. Bylo mi už víc než pět let, ale vytěsnit různé šokující prvky (cesta lesem!) nikdy víc nešlo a skutečně si film pamatuji jako částečný horor (i včetně smrti čarodějnice pod skalou).

A přece je tak veselý! A zatímco původně a před válkou se trpaslíčci jmenovali Prófa, Kejchal, Stydlín, Štísko, Rejpal a Dřímal (poslední dva v originále namluvil stejný trpasličí herec Pinto Colvig), nově (1969) to byli Doktor, Hepčí, Pejpal, Hopla, Brumla a Klimba. A jen ten Šmudla zůstal stále stejně zván v obou dvou případech – a byl dle mínění svých tvůrců i vůbec nejroztomilejší, i když... „Krade, pije a chová se velmi hrubě,“ charakterizovali ho.

Ve skutečnosti je kombinací hned čtyř slavných komiků: Bustera Keatona, Stana Laurela, Harry Langdona a Harpa Marxe - a v anglickém originále zní jeho jméno Dopey, což trochu zavání drogami, avšak Walt prý na jméno vystopoval jakýsi odkaz až v Shakespearovi a prosadil ho.

A nepožité charaktery a jména? Například Hopsoun, Plačoun, Smutík, Jedlík, Skrblík, Fešoun, Dušoun, Čmuchal, Kecal, Nervák, Bujník, Čilouš, Hekal, Pašák, Fouňa, Sobec a Dlouhán. Mimochodem, obnovenou premiéru se stejným novým dabingem měl film 27. 8. 1993.

A dnes?

Existuje už dlouhá šňůrka filmových verzí Sněhurky, ale do stejné řeky nešlo vstoupit, i když se o to pokoušeli.

Třeba? Komediálním muzikálem je Sněhurka a tři moulové (1961).

Hodinu trvající animovaná komedie (1980) udělala z trpaslíků „vtipně“ obry.

Nepříliš povedený byl muzikál s Dianou Rigg (1987) a naše další dvě Sněhurky realizoval pro televizi Ludvík Ráža (1978 a 1992), v prvním případě s Martou Vančurovou.

Tzv. sequelem (druhým dílem) k Disneyho verzi je zdařilý animovaný film z roku 1993 a naopak nepovedený animovaný sequel vznikl roku 2007 v koprodukci Británie, Francie, Belgie a Polska. Český herec Mirek Táborský hrál se Sigourney Weaverovou a se Samem Neillem v hororové verzi (1996), která není špatná, a roku 2001 režírovala Sněhurku v televizi Caroline Thompsonová a vzdálila se od předlohy i tím, že jsou trpaslíci ve všech barvách duhy a představují dny týdnu.

Roku 2009 vznikla německá verze a letos přibyla dokonce hned tři filmová ztvárnění.

Jsou to: tragikomická fantasy Sněhurka a lovec, videofilm Sněhurka od Grimmů

a konečně i Disneyho zbrusu nová a tentokrát hraná Sněhurka Zrcadlo, zrcadlo s Julií Roberts v roli zlé královny.

Ani ta se ale příliš nepovedla, takže bych děti rozhodně zase poslal nejradši na tu původní z roku 1937.