1.

Není jich totiž příliš, a tak se o tom dá napsat. V příběhu Rychlé šípy se vozí (str. 23 souborného vydání) mohlo k "odčepičkování" užuž dojít, ale také ještě nedošlo, i když... Jasně, jen půl sekundy po ději zachyceném na vůbec posledním obrázku stránky prostě muselo dojít. A kde? Samozřejmě ve vodě, kam byl Červenáček sražen, přičemž mu čepice jednoduše musela sletět! A sletěla, jenže to už (a ještě) nevidíme, a tak se to, prosím vás, nepočítá. Hledejme pošetile dál!

Snažím se s nosem ve stránkách, tak jako pes, nicméně ani v akčním příběhu Rychlé šípy trestají piráty (str. 31) kupodivu ke spadnutí Červenáčkovy čapky (stále) nedochází, ačkoli by mělo a ačkoli chlapci Rychlých šípů zostra plavčí. I Červenáček je tím plavčícím, jenže jak zjišťujeme, ten borec se v milované čapce i koupe.

Ale nejen to. Sjíždí očepičkován i obě slavné Foglarovy skluzavky v dílech Rychlé šípy se předstihují (str.36) a Rychlé šípy na vodní skluzavce (str. 185). Inu, co naděláme! A musíme to zkoušet dál... ho přistihnout. Ale není to lehké, jak se ukazuje, a možná bychom snáze identifikovali i Tajemný hrad v Karpatech. Červenáček je Červenáček a nosí červenou lodičku urputně a fakticky nepřerušovaně. Má ji v seriálu nasazenu skoro pořád a hle, s jakou samozřejmostí v ní i navštěvuje biograf! Zrovna tak odmítá tento štramák smeknout i v mikulášském přestrojení za čerta (Rychlé šípy nadělují, str. 51) a jelikož je čepička koneckonců i pekelně červená, tak to už vůbec nevadí. Ach jo. Asi už se budeme muset smířit s tím, že toho zásadového mladého muže nedostaneme.

Počkat, ale napsal jsem o Mikuláši, hm, a následovat by přece mělo i přestrojování Šípů za Tři krále, ne? Ano, následuje, na stránce 55 se skutečně dočkáme, ale ouha, on se právě Červenáček onoho převlékání (radši?) nezúčastní! Nu, a zda mu čapka spadla aspoň při divé Honbě za pašíkem (str. 143), opět nevíme, anžto opatrnický JUDr. Fischer Červenáčka na posledním, už postkatastrofickém obrázku Červenáčka nezachytil.

Jenže ani to není všecko. Čapky "červený hoch" nepozbyl dokonce ani v divokým vlnách za povodně způsobené protržením hráze Havelského rybníka, a to se přitom Rychlé šípy, jak si vzpomínáme, ocitly "v nebezpečí smrti“ (str. 145). O čepičku ale nepřišel o ni ani po strašlivém pádu ze saní do propasti v Rychlé šípy na nebezpečné sanici (str. 274), který byl inspirován skutečnou Foglarovou nehodou. V notoricky známém příběhu Rychlé šípy hrají divadlo (str. 47) se, pravda, Červenáček převlékne za maminku svého vedoucího Mirka Dušína a přes hlavu zezadu natahuje tradiční ženský šátek, ale – a kulíme oči – on má i pod tím šátečkem ZASE A ZNOVU čapku.
Je to k zbláznění! Jeho postoj zůstává zřejmě neměnný. Má to snad být vtip? Zásada? Protest? Stále se to každopádně opakuje. V příběhu Rychlé šípy se odvažují znovu do sklepa (str. 283) se Červenáček "pro změnu" převlékne za „paní vrchní podřiditelovou“ (jak říká Jindra), ale navzdory tomu, že má "podřiditelová" naražen zelený čepec, kreslíř Marko Čermák ani jednou nezapomene dokreslit i zpod čepce vykukující čepičku!!! Ó, nezplešatíš nakonec, ty jeden paličatý Červenáčku? A neškádlíval tě potajnu takovými či podobnými slovy i tvůj nejbližší kamarád Rychlonožka? Věřím, že škádlíval, protože

Tak bude mu ta čepice vůbec někdy chybět? Ale bude, nebojte, ale jak se zdá, pouze ve chvílích, kdy se chystá na kutě. Jo, a ještě ve škole, třídě, jak ale víme jen ze stínadelské trilogie. Tady se ovšem věnujme kresbám seriálu a dohromady s komiksem nyní vstupme do noci, kde ta básnička o čapce, kterou jsem napsal o pár řádků výš... A helem, přece neplatí!

Dokazují to příběhy Rychlé šípy mají neklidnou noc a Rychlé šípy chytají zloděje (str. 24-25) a zde už tedy stojí za uvedení i datum prvního vydání a s klidem si tedy můžete poznamenat, že se Červenáček bez čepice prvně vyskytl dne 22. dubna 1939, a to když spal.

Ještě té noci ho ale uvidíme, a hned na následujícím obrázku, bez pokrývky hlavy i bdělého, ale podotýkám, že nám souborné vydání předkládá i "drobný" nedostatek, anžto tady z Červenáčka z nějaké příčiny vyrobilo blonďáčka, následkem čehož je na další stránce přímo k nepoznání. Ale pokračujme. Podruhé bez čapky spatřujeme toho hocha (ale ví to jenom málokdo) v příběhu Rychlé šípy v redakci na str. 48 a přítomný tady, zeleně oděný pán na obrázku 7 (uprostřed) má, pravda, Červenáčkovu hlavu, ale nepokrytou čapkou, nýbrž kloboukem. Pán, dodejme, není pravý, ale tvořen dvěma chlapci v přestrojení, a zdá se mi jen málo pravděpodobné, že by měl Červenáček čapku i pod tímto "klóbrcem". Ať už ale má anebo nemá, viděti jí tentokrát není ani krajíček.

Na potenciální testovou otázku „kde se, pěkně prosím, vyskytuje Červenáček bez čepice podruhé?“ bude nicméně stejně každý (a i po této lekci) bez váhání odpovídat, že se "stalo až po válce". A ne snad? V populárním příběhu Rychlé šípy na pouti z 21. května 1946 (str. 134) se Červenáček na obrázku pět dotčeně ohrazuje: „Ale paní, pozor, shodila jste mi čapku do láku!“ a slyšíme i zpupnou odpověď: „I mlč, kluku drzý, aspoň se ti tam vypere!“

V jednom z dalších pokračování Rychlé šípy staví chatu (str. 144) uzříme pak Červenáčka i přikrytého jakýmsi hnědým pláštěm a lze se ovšem striktně zeptat: Má čapku i pod tím pláštěm?

Sám bych řekl, že asi ano, nicméně určitě je bez čepice je na jednom z posledních obrázků v příběhu Rychlé šípy pronásledovány vrátným (str. 150) a soudě podle barvy krátkých kalhot, je to hoch sedící nejblíž k rozběsněnému vrátnému, i když k nám zády (a předstírajícího studium, ale ne práv). Bez čapky je pak „malířskou kamerou" Červenáček zabrán i na prvním obrázku příběhu Rychlé šípy v boji s nočními můrami (150), ale tady opravdu kráčí pouze o důsledek onoho „záběru“ a charakterizující čapka je bezpochyby kryta lůžkem, pod nímž chlapci Rychlých šípů leží. Podobně tomu ostatně může být Červenáček viděn „bez čapky“ i na již předcházející stránce a pod pytli, ale tady to jednoduše není jisté (a podívejte se sami).

V dalším příběhu Potápníci vyzývají k boji (str. 178) vidíme Rychlé šípy (opět) usínat, ale Červenáček (saprlote!) usíná díky malíři příliš napravo a tudíž už mimo obrázek.

V pokračování Rychlé šípy jdou za most pro své věci (str. 289) jsou "pro změnu" úplně VŠICHNI hoši Rychlých šípů k vidění na jednom z obrázků jen jako černé siluety a čapka tady není vůbec patrna, ale to už je, a uznejte to i z právního hlediska: -), případ, který sem po právu nepatří, a já bych se, vážení, přidržel zásady, že "to, co není vidět, v tomto případě asi spíš na hlavě bude nežli nebude" a není asi na místě předpokládat opak jen proto, že existuje i možnost b. Chci nicméně naopak i zdůraznit, že dobrými Červenáčkovými "spřízněnci" mohli být i čtyři Veselí Filištínové z příběhu Rychlé šípy na strágule (str. 52), až tedy na to, že dotyčný spřátelený klub nenosil rudé lodičky, ale rudé rádiovky.

2.

Protože už z Červenáčka víc odhalenosti nevydolujeme (věřte mi!) a žádný další z Rychlých šípů už očividně zplešatět nechce, přejděme nyní jako ve škole (a já ostatně tímto píši přednášku) k Bratrstvu kočičí pracky! To je pro změnu partička, která touží zplešatět hned ze dvou třetin (Dlouhé Bidlo, Bohouš), zatímco třetina třetí asi hodlá chytit černý mor.

Taky Bratrstvo kočičí tlapky, promiňte, pracky, bývá zobrazováno stále v tomtéž oblečení (a dnes už nám to přijde "samozřejmě samozřejmé"), přičemž ke zcela základním charakteristikám hned dvou ze tří jeho členů bez debaty náležejí právě pokrývky hlav.

A fíha! Až k nevíře je, jak málokdy Dlouhé Bidlo a Bohouš ony pokrývky snímali či si stahovali. Tedy... vlastně skoro vůbec. Anebo přece? Do toho!

Dlouhé Bidlo, pravda, uzříme bez typické placatky hned ve druhém ze všech jemu věnovaných příběhů, který se jmenuje Dlouhé Bidlo kuje pomstu a nachází se dnes na str. 65 souborného vydání, přičemž prvně vyšel 15. března 1940. Zajímají nás přitom hned první dva obrázky. Dlouhé Bidlo na nich spatříme, jak sedí doma, a to jedinkrát v historii seriálu, a koukejme, Bidlo je aspoň doma prostovlasé (a Foglar to tedy směrem k nějaké mystice zase nepřehání). Ona placatka pak ovšem Bidlu sletí i během výprasku, který mu po právu udělují Rychlé šípy, a... „Jsem ztracen!“ šeptá jako zpola "zaplácnutá" moucha. Ozývá se to se země a Bidlo zpod rozježené kštice jen bezradně civí na blížícího se starého Duška a nebezpečný opasek. Dojde k výprasku? Dojde, ale nejen to, Dlouhé Bidlo pak zůstává následkem toho bez čepice i na následujících dvou obrázcích. A víte co ještě? Prohlédněte si ho dobře!

Už ho víckrát prostovlasého neuvidíte. Zvláštní ovšem je, že ji má, i když stojí se zlomeným šťouchadlem až po pás ve vodě v příběhu Rychlé šípy vnikají do pevnosti (str. 196). Copak je to vůbec možné? Oprávněně o tom pochybuji. Jen malilinkou chvilku předtím se přece Bidlo zřítilo, a to právě na hlavu, a to úplně svisle a z bitevní terasy. A jaké tady najít řešení? Já ho nemám, ale to je právě to. Můžete ho vymyslet vy.

**.

Zrovna tak v příběhu Bratrstvo kočičí pracky trochu navlhlo (str. 229) se Dlouhé Bidlo (až zoufale) vrhá ze šlapohybu do řeky, a to šipkou, a přece…

Je to vůbec možné? Zase se souká nahoru na nábřeží a opět s placatkou na temeni! To je ale gól. A stejně pod čepicí vykoukne Dlouhé Bidlo i z kašny v dílu Rychlé Šípy zachraňují Dlouhé bidlo (str. 313) a ta čapka mu, pravda, sice nakonec padá, ale až na předposledním obrázku.

Taky po "ďábelské jízdě" na kolečkových bruslích (končící velice ošklivým pádem na str. 220) zůstává Dlouhé Bidlo „očepičkován“. Ale přejděme k Bohouškovi.

3.

Tohoto žalobníčka spatříme úplně bez pokrývky hlavy hned během vůbec prvního jeho výskytu v seriálu, a totiž v příběhu Rychlé šípy proti Dlouhému Bidlu (str. 64), který poprvé vyšel 8. března 1940.

Na obrázku 1 totiž nemá Bohoušek kapuci, a to jednoduše z toho důvodu, že je ve třídě. A později? Už kapuci nosil permanentně, i když se, pravda, tento oděvní doplněk trochu měnil (však víte!) Koncem oné zimy, v které jsme se s Bohoušem seznámili, byla kapuce ještě hnědá a takto hnědou zůstává i později (Rychlé šípy pronásledují Bambuse, str. 117), ale všimněme si, že pan malíř Václav Junek oblékl Bohouše poněkud jinak, a totiž do zelené kombinézy. Jak jsem se dověděl, šlo o dobovou záležitost. V příběhu Rychlé šípy pletou sítě (str. 120) však už Bohouš kombinézu opět nenosí a vrací se mu původní podoba, i včetně žluté šály. A mimochodem, Dlouhé Bidlo tu taky chvíli vidíme bez čepice, ale to bych nepočítal, protože je přestrojen za ženu, a vraťme se k Bohoušovi. V dílu Pískloun a Tlouštík ve spárech Bratrstva, a tedy už po válce (str. 126), dochází v jeho případě k dalšímu posunu. K jakému? Bohouška prvně spatříme v ZELENÉ kapuci, která je navíc i spojena s kombinézou. A zmíněná už šála? Zůstala, ale je najednou červená, anebo spíš jde o jakýsi šátek. Nu, a nemusí vás to vůbec zajímat, ale právě v této podobě jsem se s Bohoušem kdysi seznámil. A tak mi utkvěl. Fascinující... Ale všimněme si raději, že Bohouš je již v příběhu Rychlé šípy vnikají do chlapeckého domova (str. 149) opět v původním stavu, i když s obrovským otazníkem nad hlavou, a nosí tedy zelenou bundu, ŽLUTOU šálu a hnědé kalhoty a kapuci. Sledujme i na str. 152 a teprve pak se přesuňme k "trilogii" začínající příběhem Kočičí pracka chystá léčku (str. 154-156). Hle. Bohouš opět stojí v úboru představovaném zelenou kombinézou s kapucí a rudou "šerpou" (šálou) okolo krku. Jak se zkrátka zdá, střídal to, protože se žlutou šálou se znovu vynoří a bojí po boku bojujících Podkováků i ve většině pozdějších příběhů. Nutno však taky říci, že si malíř Marko Čermák práci občas maličko zjednodušoval, takže Bohouška šály místy úplně zbavil (viz Rychlé šípy a podfukář, str. 241), ale naštěstí nikoli napořád (viz Rychlé šípy zachycují stopu po Fan-Tanu, str. 284). A ne, Marko šálku nepohřbil, nicméně lze říci, že ji velmi zvolna i přetavil až skoro do stuhy.

***

Živě si to dodnes pamatuji, nakolik nemožným se mi jako chlapci Bohoušek zdál, ale i nakolik nemožným se mi zdálo uvidět jej bez kapuce. Nicméně se to taky i znovu stalo, a to – samozřejmě – v přepamátném příběhu Bratrstvo kočičí pracky stíhá trest z 10. prosince 1946. Už se mnou sledujete pátý obrázek? Co se to děje? Víme všichni. Rychlé šípy Bohouše strčily pod pumpu a znovu ho bez kapuce vidíme i na obrázku posledním. „K pumpě s ním! Shoďte mu tu jeho věčnou kapuci a pořádně ho umyjte!“ velí autoritativně Mirek a tím taky nadchází definitivní konec Bohoušovy image i tohoto lékaře (:-) hodného článku o triu adeptů zplešatění.