Vladimír Vondráček: Ty naše hospůdky české … (1)
… ty jsou tak hezké ach hezké! Musím se omluvit velkému českému písničkáři Hašlerovi, že jsem si dovolit parafrázovat jeho snad nejznámější píseň. Česká hospoda je opravdu takový fenomén, že se jen sotva dá popsat. Cokoliv teď bude následovat, může být jen nesměloučký pokus vylíčit, co pro nás Čechy, Moravany a Slezany české hospůdky znamenaly, znamenají a doufejme, že stále budou znamenat!.
Hanka Křivánková: Jak jsme stěhovali postel
Když jsem překonala osmnáctý věk života a našla si letitou známost, vzdal děda konečně své neúnavné poučování o všem možném a nemožném, co se smí a co pro změnu nesmí a co je možné připustit jenom občas a když už, tak za jakých tedy okolností a jenom se sem tam vyptával, jak se daří mému milému. Hrozně jsem si cenila toho, že se děda i přes svůj pokročilý věk (tehdy mu bylo osmdesát dva roků) zajímá o to, jak se daří jeho vnučce, která si na něj najde žel bohu jenom zlomeček času mezi láskou, studiem, přáteli, kreslením, hádáním se s mámou a vůbec děláním různého bordelu.
Iveta Kollertová: Nechte zvony a zvonky znít!
Představte si, že jste poutník, osamocený poutník, bydlící kdesi v horách, na míle od lidí. Žvýká svůj denní příděl chleba, pozoruje oblohu a dny jsou stále stejné, měnící se jen ročním obdobím. Je zoufale sám, ale nepřipouští si samotu, zvolil si svůj úděl a překvapení nečeká. Ale přichází den, kdy se mu zasteskne po lidech. Pozoruje pár káňat, vyvádějících své mladé z hnízda a ovládne ho zvláštní touha.
Egon Wiener: Obrázky na zdi u babičky
Předem je nutno říci, že jde o obrázky u babičky z Čech, u mé české babičky. Kolik lidí, tolik babiček, v jistý čas i dvakrát tolik. Já si babičky užil, a přesto mě pálí v očích, že toho nebylo víc. Babička byla od Příbrami, po jménu Češka, ale kdopak ví? Co tudy jen prošlo vojska, dráteníků, kdejakých sluhů, vozků i pánů, co si voskovali kníry… Babička nebyla vždycky babičkou. Měla svoje babičky a každá z nich zase svoje růžové tvářičky. V kuchyni nad sporákem měla vařečku, pokličky, kvedlíky a hrnečky. Na druhé straně sednice, mezi okny, stály na okenním parapetu květináče a po zdech byly rozvěšeny obrazy.
Milan Markovič: Trochu viac odmien do života!
Svet by mal byť vyvážený. Vo všetkom. Preto je aj čierna aj biela, aj more aj púšť, sú medzi nami veľkí aj malí, dobrí aj zlí a preto treba aj odmeny a tresty. Lenže mne sa tak vidí, že odmeny voľajako zaostávajú. Môže hocikto z nás azda povedať, že bol v živote aspoň toľko ráz odmenený koľkokrát zlízol nejaký trest? Sotva. Prejdete na červenú, postúpate po tráve, prekročíte povolenú rýchlosť, vojdete s voňavou zmrzlinou do smradľavej predajne tabaku – trest, trest, trest.
Petr Janda - Jitka Vykopalová: Olympic, hvězdy bez hvězdných manýrů (2/2)
... ta muzika v té době vznikla, to byl převrat, to byla revoluce, to bylo revoluční myšlení v muzice, tenkrát kytara byla nástroj pro čundráky a pro nějaké zoufalce, pro hospodské povaleče, to nebyl počestný nástroj jako housle nebo klavír, to byl prostě nástroj té nejspodnější vrstvy obyvatel, a najednou ta kytara se dostala úplně jinam...
Jitka Krpensky: Číslo domu 37
„Paní Tichá, prosím vás, pomozte mi“ prosila třesoucím se hlasem. V té chvíli by v ní nikdo nepoznal tu rozhodnou Karasovou. „Ale jistě, copak se stalo?“ Zeptala se svým příjemným a klidným hlasem. „No víte, on se šel ten můj koupat a nějak uklouznul ve vaně a něco si udělal s nohou, sám nemůže ven a já s ním taky nehnu.
Pavel Pávek: Buchty tak a ne jinak
Kuchtík je jednoho ještě skoro zimního večera naladěn poněkud nostalgicky. Snad proto, že za oknem to nijak nepřipomíná zimu v pojetí romantických malířů, možná trochu i proto, že, před chvílí dočetl Londonova Bílého tesáka a ještě byl duší v roce 1896. Právě se spolu s Shepardem do Dyey pokoušel překonat smrt nabízející průsmyk Chilcoot.
Jana Indrová - Zdeněk Pošíval: O bohu, zdraví, vínu a veliké lásce
O moravské vinárně poblíž mého bydliště jsem se již zmínil a psal v Rozpravách v jiné souvislosti, totiž, že jsem do ní zabloudil náhodou, a vida!, nyní tam občas zaskočím úmyslně, i když si bůhvíproč říká »vinotéka«. Asi módní eufemismus, či co. Čepují se tu vynikající vína, na jaká nikde vůkol nenarazíte. A taky si říkají »klub«: za desetikorunu vstupního poplatku jsem se stal členem, mám na to průkazku, ale přiznávám: chodím tam i kvůli paní vinárnici…
Blanka Kubešová: Věřím tomu, že se to povede...
Jde o případ Ivety Kollertové, na který se jistě pamatujete. Je čtenářkou i přispěvatelkou PN, tak jsem se s ní seznámila i já, reagovala na nějaký můj článek. Od té doby si píšeme pravidelně. Překvapilo mě, jak silný a vpravdě pozitivní to je člověk, a to i přesto, že má všechny důvody být nevraživá a zatrpklá.
Jana Reichová: Básník Karel Šindelář
Před druhou světovou válkou patřil do skupiny mladých talentovaných básníků spolu s Ivanem Blatným, Pavlem Javorem a Robertem Vlachem, kteří publikovali své první verše ve Studentském časopise v Brně. Po komunistickém puči v únoru 1948 všichni odešli do exilu. Karel Šindelář připlul do Sydney v r. 1949. Jako většina emigrantů, zvláště v té době, ani on neměl v novém domově lehké začátky.
Milan Richtermoc - Petra Haasová: Smutný osud autora České mše Vánoční
Neodmyslitelnou součástí českých vánoc, výrazným symbolem a zlatou perlou jejich tradic je Česká mše vánoční Hej mistře…, kterou zkomponoval prostý rožmitálský kantor a ředitel kůru ve zdejším farním kostele Povýšení sv. Kříže Jakub Jan Ryba (1765-1815).
Eduard Bass: Drahota
Sládci klejí: "Zatroleně, / chmel už zase stoupl v ceně, / chceme-li jen skromně žít, / pivo musí podražit!" / "Mouka dražší, vizte ceny!" / křičí pekař ustrašený, / "chceme-li jen skromně žít, / buřty nutno podražit!" / "Ale nám se nejhůř daří, / naříkají uzenáři. / "Chceme-li jen skromně žít, / buřty nutno podražit!"/
Sloupky Jiřího Menzela (31)
Je horký srpnový den, do oken mi praží sluníčko a každý, kdo má rozum, leží někde u vody. Jenom já sedím doma a smolím tyhle sloupky, protože jsem to, blbec, slíbil. Kolem mne jsou hromady nevyřízených dopisů, stohy nepřečtených scénářů, spousta nedopsaných vyjádření k těm scénářům.