„Italský Verne“ Emilio Salgari (21. srpna 1862 - 25. dubna 1911) měl být námořním kapitánem, ale námořní školu v Benátkách nedostudoval. O co se pokoušel, zůstalo tak víceméně snem, i když jisté mořeplavecké zkušenosti získal, a do sedmačtyřiceti (kdy dobrovolně zemřel), napsal tento muž na dvě stě dobrodružných próz. Zveřejňovány byly původně na pokračování a zejména po roce 1892, kdy se oženil herečkou Idou Peruzziovou a uzavřel smlouvu s nakladatelem Speiranim, tvořil velmi intenzivně, připomíná Zuzana Šebelová ve Slovníku autorů literatury pro děti a mládež (2007), jehož druhá část se nadále chystá.

Právě psaní poskytlo tedy romantikou z Verony obživu a nepochybně se stalo, jak tomu nejednou bývá u spisovatelů, polovědomou psychoterapií. Sám bych i proto Salgariho nikdy a rozhodně neoznačil za grafomana, i když je nesporné, že jeho anglo-italský kolega Rafael Sabatini (1875-1950) psal o pirátech daleko kvalitněji. Emilio byl bohužel obchodně spíš nepraktický, jeho žena trpěla vážnou dušení nemocí a on sám spáchal i navzdory úspěchům svých románů po řadě psychických krizí v chudobě sebevraždu stylem japonských samurajů. Stalo se to právě před sto lety. Ale vraťme se optimisticky k dílu.

Prvním z „akčních románů“ Emiliových, jak by se jim říkalo dnes, byla kniha Tay Sea (1883). Téhož roku upoutal knihou Malajský tygr (česky poprvé 1933) a následovala záplava dalších a dalších dobrodružství, která lze s určitým přimhouřením oka rozhodit do čtyř přihrádek v knihovně. Jednak jde o příběhy z moří a oceánů, kde vystupovali korzáři, a jen o svém nejslavnějším, antilském Černém korzárovi vyprodukoval Salgari pět napínavých svazků (1898-1908). Psal i dobrodružství z Divokého západu, kde byl však méně pevný v kramflících, takže o indiánech přečasto sděluje nesmysly. Sem patří kupř. Lovkyně skalpů (1909, česky 1928) nebo Hořící lesy (1910, česky 1928). Další poličku zabírají knihy z Afriky jako Saharští briganti (1903, česky 1909), Dcery faraónů (1905, česky poprvé 1924) či Kartágo v plamenech (1908) a čtvrtou romány asijské, v kterémžto světadíle učarovala „kapitánu“ Salgarimu především Malajsie. Hlavně díla z těch končin zůstávají nejčtenější a lokalizováno je sem i celkem jedenáct románů (1895-1913) o Sandokanovi, na které ovšem navázala i četná pokračování dalších autorů.

Zatímco Jaroslav Foglar, který přišel na svět čtyři roky před Emiliovou smrtí, vzpomínal, nakolik ho uhranula Salgariho Královna zlatých polí (1905, česky 1906) vydaná česky rok před jeho narozením, Umberto Eco nám v pozoruhodném románu Tajemný plamen královny Loany (2004, Argo 2005, viz i obrázek) přiblížil hned čtyři secesní obálky původních Salgariho výtvorů a nostalgicky vzpomíná právě na Černého korzára, ale i Malajské piráty (1896) a Dva tygry (1904), a jak je louskal. „O Salgarim se v Itálii dodnes a pořád mluví,“ konstatuje autor Jména růže, „a přemoudřelí kritici mu věnují užvaněné články přetékající nostalgií. Taky mí vnoučci si prozpěvovali Sandokán, Sandokán a viděli Sandokana v televizi. I já bych uměl o Salgarim napsat heslo do malé encyklopedie… a veden instinktem jsem kdysi přečetl většinu jeho díla na jedné vinici, i když jsem si pak, pravda, odnesl pár svazků až do ložnice a strávil nad nimi následující noci.

Došlo na to, ale předtím venku mezi révou, když bylo horko, mě sluneční žár lépe pojil s pouštěmi, prériemi, hořícími pralesy a tropickými moři, kde pluli podle pobřeží lovci trepanu. A když jsem čas od času vzhlédl od knihy, abych setřel pot, zahlédl jsem mezi révovím a stromy vykukujícími na kraji kopce baobaby a obrovité banánovníky, ano, zrovna takové, jako ty obklopující chýši Giro-Batola, a taky mangrovie, palmová jádra s jejich moučnatou dužinou chutnající po mandlích a posvátný banyán - z černé džungle. Slyšel jsem téměř zvuk ramsingy a čekal, že uvidím lézt z révoví i pěkného babirusa, abych si ho upekl na rožni mezi dvěma vidlicovitými větvemi zaraženými do země, a byl bych rád, kdyby mi k večeři nachystali blaciang, po kterém se Malajci mohou utlouci, tedy směs rozemletých ráčků a ryb, jež se nechá zahnít na slunci a pak se solí, jejíž vůni dokonce i Salgari označil jako nečistou.“ A Umberto Eco alias hrdina jeho autobiografického románu vzpomíná pak i na to, jak jeho srdce „bilo pro udatného Sambilionga, který střílel kanonády sekaného železa. „A vůbec jsem nepátral po tom,“ pokračuje, „z kterého ostrova Velkých Sund ten silák pochází. Zas tolik na tom přece nezáleželo. Ale kdo byl tedy tenkrát, v mládí, můj hrdina? Sherlock Holmes, který si četl před krbem dopisy a nevychovaně žasl nad sedmiprocentním roztokem? Anebo právě Sandokan, vášnivě si drásající hruď, když vyslovoval jméno zbožňované Marianny?“

Váháme s ním, ale připomenu aspoň, že žijeme v zemi, kde u Hynka v letech 1906-1929 vyšlo ve třech řadách hned tucet svazků Salgariho díla a kde do roku 1949 přibyly ještě tři další, počítám-li správně. Černý korzár (česky poprvé 1908) zůstává pak pamětihodným skvostem žánru vyhnaného dnes ad absurdum Piráty z Karibiku 1-4 a sice jsme ho za socialismu mívali u ruky hlavně ve zkrácené úpravě Vladimíra Henzla (poprvé 1967), ale zase tolik to nevadilo. Druhý díl se jmenuje Karibská královna (1901), ale nenechte si zajít chuť ani na Jolandu, dceru Černého korzára (1905), Krále moře (1906) anebo Syna Červeného korzára (1908), což byl, podotýkám, už synovec původního hrdiny.

Zrovna tak pověstnými jsou však oni Tygři z Mompracemu (1900), jejichž česká adaptace vyšla roku 1973, nicméně hrdina Sandokan nastoupil vlastně už Tajemstvím černé džungle (1895) a jeho klání s guvernérem ostrova Sarawak, rádžou Jamesem Brookem (skutečná historická postava) pokračovalo právě v Malajských pirátech (1896) či Dvou tygrech (1904) i třeba Záhadě podzemního města (1927, v originále Malajský tygr), jejímž autorem však už je Luigi Motta (1881-1955), druhý to „italský Verne“.

Další Salgariho román Hora světla (1902, česká Henzlova adaptace pochází z roku 1970) má v titulní úloze stejnojmenný diamant známý i jako KOHINOOR a Henzlovy úpravy v češtině se čtyři roky poté a díky Albatrosu dočkalo i Město malomocného krále (1904, česky poprvé 1974). Salgari byl ovšem v těch několika svých letech nezdolným, než mu došly síly, a pokoušel se skutečně o všestrannou „politiku“, takže občas psal i jakousi science fiction a taky třeba román K severní točně (1898, česky 1907). Je samozřejmě faktem, že by nikdy nezůstal tak populárním až dodnes, nebýt filmu a poté i televize. Roku 1926 vstoupil tak na plátna kin „Černý pirát“ - zosobněný Douglasem Fairbanksem a má generace zase poznala Černého korzára (1971) s Budem Spencerem a Terence Hillem, načež i toho vážného (1978) s Kabirem Bedi. Už roku 1964 v Itálii také natočili krvavou Sandokanovu vzpouru – rovnou podle sedmého dílu cyklu (1907) - a pak i Sandokana proti leopardovi ze Sarawaku (1964). Oba filmy vznikly v koprodukci s Německem a jsou ve stylu tehdejších mayovek.

O seriálu Sandokan s De Angelisovou hudbou (český text Mirka Černého nazpívali roku 1983 Kotvald a Hložek) se ani snad zmiňovat nebudu, ale roku 1990 se Bedi objevil ještě v dalším seriálu podle Salgariho Záhady temné džungle, který byl natočen na podkladě románu Život v džungli.

I Město malomocného krále se dočkalo dvoudílné adaptace (1999), nicméně o těch dalších „adaptacích“ už raději pomlčme. A ať je úroveň původních textů pro noviny a obživu jedné nešťastné rodiny jakákoli, pořád, myslím si, byla lepší. A možná je lepší i přečíst si pod lampou slunce na pláži pár stránek, než sledovat krkolomnosti z per některých scenáristů a tragikomické herecké výkony v nízkorozpočtových výplodech studií, která se přiživují na slavném jménu SALGARI. A Sandokan?

Měl i přítele. Jmenoval se Yanez de Gomera a byl portugalského původu - a ocitáme se tím před obdobnou dvojicí, jakou byli Old Shatterhand a Vinnetou.

Obdobnou jistě, ale… přece jen trochu jinak nastavenou.