Ivo Fencl: (Ne)ztracena v Německu

Rubrika: Literatura – Povídky

Vysoké škole, na které jsem byla zaměstnána, ubývaly finance. Na katedře chemie vládl ostrý konkurenční boj. V některých případech nekráčelo jen o posty, ale o setrvání na fakultě. Důsledkem války se stala rivalita mezi profesory.
Jsem žena a nevím, nakolik jsem se v jejich očích vymykala šedému průměru, nicméně jsem se stala objektem závisti, mimo jiné asi pro svobodomyslnost a zřetelnou inteligenci.
Rozhodovalo se o stážích. O účasti na důležité konferenci. Tři kolegové se za mými zády sešli v podkroví zvaném Skleník. Co se v kamrlíku upeklo, se mi doneslo, ale později. Díky Markvartovi, jednomu z nich.
Možná, pravda, mi ještě nevyzvonil vše, vím ale, že chtěli využít mých problémů s orientací.
Ne ovšem sexuální. S orientací jako takovou.
Tím trpím odmala. Jako holčička jsem už bloudívala, i když se nikdy nesetkala, pravda, s medvědem. S pílí jsem ale handicap postupně překonala, tedy skoro. Vždycky něco utkví.
Šlo o prvky tzv. Aspergerova syndromu? Kdo ví, ale doktor tak nehovořil. Sama bych řekla, že šlo hlavně o typicky ženský stav. Proč ženy nezvládají číst v mapách? jmenuje se přece jedna knížka. Ta věta byla i obalena okolo mého slabého puntíku, abych tak řekla, a onoho puntíku se v lednu 2010 rozhodl využít hlavní můj konkurent na katedře jako základního prvku frontálního útoku lehké kavalerie podniknutého za cesty vlakem.
„Využijeme konference v Německu, " řekl.
Hodlal mě sice původně znemožnit pomocí nedostatečné znalosti cizího jazyka a nečekaných otázek na mne před cizinci, nicméně jsem znalosti doplnila. Už by mě nedokázal nachytat. Pochopil to, ale s kumpány pracovali na tom, abych aspoň neoficiálně získala cejch jakési nesvéprávné autistky, která nemá ani na to, aby jezdila vláčkem. Na konference. A kterou, i když je hezká, je nutno upozadit.
Jen ještě dodám, že jeden z těch mužů se chtěl předtím se mnou vyspat. Taky motiv, když jsem mu nedala, všichni tři ale prvořadě toužili hlavně po výstupu kariérním žebříčkem. A funkcích.
V Německu jsem ještě nic z toho netušila a trojici se podařilo zmást mě, takže jsem vystoupila z vlaku předčasně. Než se blbá vzpamatovala, odjížděl. Z okénka vykoukla hlava mého nejpodlejšího kolegy. "Co to, propána provádíš?" šklebil se. Šklebil jako čert a vzdaloval.
V prvních vteřinách - na malém nádraží - jsem skutečně propadla panice. Tři metry ode mne začínala louka a bučely krávy: Já jsem taky... Stála jsem s kufrem uprostřed ciziny a mé znalosti němčiny sice dopilovány, ale spíš vůči vědeckému sympoziu. Neprakticky.
Ve stresu... se mi navíc - skutečně - vrátily chmurné chvíle dětství, kdy šlo tak parádně zbloudit. Německo jsem sice nenavštívila poprvé, nicméně kudy k Zámečku, kde se koná konference a kde máme už díky mně zamluvené pokoje? Dokáži se zeptat?
Namítnete, že prostě šlo počkat na další vlak?
Možná. Už to by však znamenalo trapný, pozdní příjezd na slavnostní zahájení.
Tak co tedy? Po první chvíli úzkosti mě rozcloumal vztek. Vím, že jsem i zrudla. Do očí mi před zrcátkem vstoupily slzy a pochopila jsem zradu "soudruha". Nitky k ní. "Bouda!"
Padouchu! Tys mě oklamal! Dneska už se tomu směju. Tenkrát jsem ho viděla. V duchu. Mne ruce: "Hlupačka! Idiotka. V Německu civilizovaným – a ona se ztratí! I když na chvíli, bude vyřízena, i když Zámeček nakonec najde, dávno tam poukáži na její totální neschopnost či rovnou nemoc. Po návratu trapnou epizodu doladí šuškanda a ona sama šuškandě pomůže, té, co jsem vyvolal. A rezultát? Neposílati vícekrát neobratnou ženskou na zahraniční mise.
Dát na ni majzla. Dehonestace ale bude pokračovat.
Stála jsem u luk a studovala řád, tedy jízdní, když ke mně přistoupil cizinec. Ptal se na slzy. Co říct? Soustředila jsem se. Líbil se mi, rozproudila se konverzace. Netuším, co si od toho sliboval na začátku, ale byl slušňák. A vůbec ne pasáček krav, jak se představil. Skromný soukromý zemědělec, biopotraviny ovšem neuznával.
Chvíli nato jsme seděli v jeho voze. Ne, nezavraždil mě. Neznásilnil. Neokradl. Nevzal si mě. Nemáme děti. Ale v určený čas jsme stáli před Zámečkem, ne, ještě dřív. Vyměnili si navštívenky, ještě něco navrhl, ale taky to bylo vše. Došla jsem do haly. Tři lotři teprve přicházeli od vlaku. Potutelně se smáli. Užasli. Očekávali by aspoň zadýchanost. Nic. Nic. Stála jsem a podupávala v hale s kufrem. Nic se nestalo: a já čekala, kdo ke mně první přistoupí. Udělal to hlavní lotr, a když to udělal, vzpomněla jsem si najednou na oblíbenou svou dětskou knížku o kocourku Vavřincovi. On a jeho kamarádi lezli krkolomnou skalou a fenka Otylka zatím stejnou skálu obešla silnicí. Uvítala potom zdrchané horolezce shora: "Už tady na vás čekám nejmíň půl hodiny." Tak tu větu jsem řekla taky.

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 09. 2009.