Sběratel dobrodružství

Tím sběratelem jsem já, milý čtenáři, ale neboj se. Nebudu tě unavovat vyprávěním, co jsem všechno zažil a kde všude jsem byl. Sbírám dobrodružství velice poklidným a v podstatě pohodlným způsobem. Napínavé příběhy nacházím ve starých cestopisných knížkách a časopisech. Obyčejně stačí přejít z kuchyně do pokoje k mé knihovně. Když se někdy rozjedu vlakem do jiného města, abych vyhledal antikvariát v nějaké zapadlé ulici, jedná se už vlastně o velkou objevitelskou výpravu. O napětí a romantiku, ale i o zklamání, nemám při tom nouzi. Občas najdu zajímavý příběh také v denním tisku.

Má sbírka dokazuje, že se na světě pořád něco úžasného děje, že divoké příběhy plné exotiky, vzrušení a obdivuhodných lidských výkonů jsou skutečností a ne pouhými výmysly spisovatelů. Dobrodružné příhody se odehrávaly a stále odehrávají a vnímavému čtenáři stačí, když si nalistuje stránku a otevře srdce.

Útěk z pekla

Když bylo Maximu Noelovi jedenadvacet let, vypukla v Paříži revoluce komunardů. Maxime, jako nastávající učitel, chtěl učit děti ve škole, smetl ho však vír nelítostné revoluce. Byl raněn, zajat vládními vojsky a odsouzen k trestu smrti. Těsně před exekucí mu byl trest změněn na doživotní nucené práce na ostrovech Nové Kaledonie v Korálovém moři.

Dne 3. května 1871 vyplula z francouzského přístavu loď Virginie s několika sty odsouzených komunardů na dlouhou cestu k tichomořským ostrovům. Maxime byl stejně jako ostatní vězni připoután celou plavbu k trámu v podpalubí. Po přistání v trestanecké kolonii na Nové Kaledonii nepřišla žádná úleva, místní poměry byly kruté a nelidské. Psal se 14. červenec 1872, výroční den osvobození Bastily, když Maxima spoutali železnými okovy na nohou a na zápěstí a vyhnali ho s ostatními nešťastníky na shromaždiště před cely. Vrchní dozorce, přezdívaný Le blanc kanibal – Bílý kanibal, jim slíbil, že se postará, aby v trestaneckém táboře Ile des Pins nikdo z nich zbytečně dlouho nežil. Pro ty, kteří by se snad opovážili myslet na útěk, měl připravenou zvláštní scénku. Mimořádně ošklivému domorodci z kmene Vao předhodili kus údajně lidského masa a ten se do své porce se zuřivými grimasami zakusoval. Takhle prý podle smlouvy s domorodci skončí každý uprchlík.

Bývalý učitel Maxime se ocitl v kobce s Gastonem, který před revolucí studoval na Sorbonně. Oba muži se velice brzo dohodli, že nemají co ztratit a pokusí se o útěk při nejbližší vhodné příležitosti. Z celkového počtu 2 879 osob se v letech 1864 až 1880 podařilo uprchnout z pekla Ile de Pins pouze patnácti lidem a třetina z nich zmizela v žaludcích ostrovních kanibalů. Tuhle statistiku ovšem vězni neznali. Věděli jen, že nemohou s pomocí domorodců počítat. Domnívali se, že nejlepší by bylo ukrást jim kánoi a pokusit se přeplout Korálové moře k útesům při australském pobřeží.

Po čtyřech měsících otrocké práce a častého mučení a ponižování od sadistických dozorců se jim konečně naskytla určitá šance. Maxime a Gaston museli rozbíjet kokosové ořechy spadlé z palem, oddělovat dužinu od skořápky a pomocí sladké vody vyrábět kopru. Jejich pracovní skupině velel dozorce proslulý jako Mučitel z Montmartru. Blížil se večer a pohaněčům se zdálo, že nebyla splněna denní norma. Zmlátili několik vězňů a všem nařídili, že musí sebrat ještě deset košů ořechů. Maxime a Gaston se drželi blízko sebe. Začalo se stmívat. Pár stovek metrů před sebou zahlédli shluk domorodých chatrčí a na pláži tři velké kánoe. S řetězy na nohou se však nedalo rychle utíkat. Dozorci by je stačili zastřelit dřív, než by doběhli ke kánoím, ačkoliv jim v přesném míření musela překážet značná opilost. Otevřeli si už třetí flašku rumu. Jeden z nich, nazývaný Řezník z Tolouse, se připotácel a uhodil Gastona do tváře. Vězeň strčil do opilce tak prudce, že se zapotácel a upadl do temného porostu džungle. Gaston se zmocnil jeho šavle a usekl mu jedním švihem hlavu.

Maxime se div nepozvracel. Vzal dozorci pistoli a oba vězni se podivnými skoky se spoutanýma nohama vydali k vesnici. Měli štěstí, narazili jen na ženy a děti. S nalezeným kopím zničili dvě kanoe a s tou třetí vypluli na moře. Slyšeli za sebou výstřely dozorců a řev domorodců, ale tma je chránila. Větší nebezpečí je čekalo při překonávání obrovských přílivových vln, které se rozbíjely o pobřežní útesy. Konečně se ocitli na volném moři. Zuřivě pádlovali, dokud jim stačily síly. Ráno vztyčili bambusový stěžeň a natáhli plachtu z velké rohože. Na cestu přes Korálové moře se zatím nemohli vydat, potřebovali nutně zásobu jídla a pitné vody. Podařilo se jim alespoň rozdělit řetězy poutající nohy, takže se mohli lépe pohybovat. Věděli, že mají málo času, dozorci z Ile de Pins se je určitě vydají hledat. K poledni zahlédli kouř na pobřeží. Rozhodli se vydat do vesnice a s pomocí revolveru si vynutit zásoby na cestu.

Uprchlé vězně přivítali hned po přistání divoce pomalovaní domorodci s velkými luky. První šípy se zabodly do vaznice loďky a Gaston musel vystřelit několikrát z pistole. Divoši se běželi v hrůze schovat a oba muži se snažili využít krátké chvíle k opatření zásob. Vrazili do první chatrče, ale našli jen řady lidských lebek zavěšených na liánách a několik zpuchřelých mumií. Venku u táborového ohně objevil Maxime hliněný džbán, ve kterém bylo maso smíchané s hlínou. Je to obvyklé jídlo domorodců v době hladu. S podivným mručením se k nim blížili muži s luky připravenými ke střelbě. Byli vyválení v bahně a natření žlutou hlinkou, aby vypadali hrozivě. Gaston neměl šanci, první dva kanibaly zastřelil, ale sám byl zasažen sprškou šípů a padl k zemi.

Maxime se obrátil na útěk ke kánoi, ale vzápětí ucítil hroznou bolest a ztratil vědomí. Když se probral, měl spoutané ruce a nohy a před sebou viděl scénu jako z šíleného snu. Tělo jeho kamaráda Gastona leželo bez hlavy na rozpálených kamenech a zřejmě připravené ke strašné hostině. Bylo mu jasné, že ho čeká totéž a opět ztratil vědomí. Zdálo se mu, že slyší střelné rány. Definitivně přišel k vědomí v kajutě evropské lodi a dlouho se nemohl z prožité hrůzy vzpamatovat. Maxima zachránil na poslední chvíli kapitán Morgan s posádkou otrokářské lodě Queen of Scots. Starý mořský vlk zahlédl lidožroutskou hostinu z moře dalekohledem! Škuner verbující domorodce na práci na plantážích plul právě do Sydney. Maxime byl konečně svobodný a v bezpečí!

Na australskou pevninu však nevystoupil. Stal se pomocníkem kapitána Morgana a během čtyř let vydělal tolik peněz, že si mohl v Queenslandu koupit farmu a oženit se.