Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (16)
Rozhlížel jsem po svý strážní boudě. Na stěnách visely obrázky nahatých pánů, pivní tácky, prezident Clinton, Karel Gott, hasicí přístroj a seznam důležitejch čísel. Žebra radiátorů byly rozpálený. Bylo teplo. Začal jsem zívat. Obešel jsem sklady prken a trámů, vyzkoušel jsem zámky a prosvítil temný kouty u plotu. Ačkoli bylo září, nebylo moc tepla.
Vladimír Kulíček: Nedoceněný fenomén
Setkání s Vinckem Cíců po ránu znamená jedno: dávku nových informací. Můžete s nimi souhlasit nebo nesouhlasit, ale nedá se oddiskutovat, že Vinckovy vývody nutí k zamyšlení třeba až do oběda. Jak se s tím vypořádáte, to už potom záleží jenom na vás. Potkal jsem ho hned za rohem opět po delší době. „Ahóój,“ řval na mě přes celou ulici, jak je jeho zvykem.
Dobrý doktor / Boj o pacienta / Futbalová fanynka
„Dobrý deň, tak v čom vám môžem pomôcť?“ „Pán doktor, prišiel som za vami, lebo ma bolia päty.“ „Ale tu nie je ambulancia, tu je patológia…“ „No, výborne, tak som tu predsa správne, bolia ma päty a tu je patológia, nie?“ „Nie, nie, to musíte na ortopédiu, alebo na chirurgiu.“ „Bol som tam, ale tam je strašne veľa ľudí, stoja až po schody.“
Mateřské znaménko
Honza byl její první a poslední. Spolu s nimi na procházce byl toho dne i Voříšek, pejsek neidentifikovatelné rasy, který se už před časem jako ztracené štěně stal součástí této opuštěné dvojice. Když tu náhle chytil Voříšek stopu a začal zběsile uhánět podél řeky. Honzík jej následoval, a přestože z dáli slyšel babičku volat, aby se vrátil, dobrodružství s Voříškem bylo silnější než on i jeho poslušnost dohromady.
Jan Jurek: Učitelka s tmavýma očima
Byl jsem ve druhé třídě a dostali jsme novou paní učitelku. Jmenovala se Nováková, což je typické a frekventované české příjmení. Byla velmi mladá a taky velmi krásná. Hubená jako proutek s tmavýma očima a s tmavými vlasy sestřiženými pod ramena se procházela ladnými pohyby po třídě a já na ni mohl kolikrát oči nechat. Bylo to velké štěstí, že přišla právě do naší třídy.
Milan Prokš: Doba medová
Obě dívky, stojící schlíple v koutě kanceláře, byly k nám do prodejny přiděleny hned po ukončení učňáku. Větší, Barbora, celkem nezajímavý typ. Dvanáct do tuctu. Ta menší, Jana, však už víte… Na první pohled kamarádky. Stejné boty, stejné puntíkaté pracovní pláště, stejný melír ve vlasech. A taky stejné, trochu telecí chování. V jejich věku pochopitelné, přesto kukuč té malé vyjadřoval něco navíc…
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (6)
U vodotrysku s cementovýma dětičkama, z nichž se loupe emajlová barva, seděli na lavičkách metaři. Měli poradu, jak obyčejně říkal starej Bihári, jinak cikánskej baron. Jako vždycky měl na sobě černý rajtky s naleštěnýma žlutohnědýma holínkama a rezavou kazajku, na hlavě klobouk se štětkou. Když jsme přicházeli, přihladil si mohutného kníra, přihnul si z velké flašky francovky, vzal dlouhé koště a kráčel pryč.
Josef Krám: Obec svému slavnému rodákovi Karlu Hladíkovi ke 100. výročí jeho narození
Králova Lhota, poslední vesnice rychnovského okresu ve směru na Jaroměř, vydala nákladem 500 kusů (doporučená cena je uvedena slovem zdarma, k dostání na obecním úřadě) útlou publikaci Karel Hladík, sochař, rodák z Královy Lhoty. Po krátkých textech v češtině a angličtině je v ní 14 fotografií, mezi nimiž jsou i dvě ze stálé expozice jeho díla na rychnovském zámku v Hladíkově síni, jimž předchází snímek jeho hrobu na Vyšehradě na pražském Slavíně.
Lenka a Luděk Novákovi: Cestování s kufrem (1)
Zdravíme vás z královského města Laosu Luang Prabang. Všechno úžasně dopadlo, máme kufry (je neuvěřitelné, že sem z Prahy doletěly bez problémů), my jsme se museli dvakrát čekinovat, ale kufry dorazily pěkně rovnou až do Luang Prabang (LP). Letiště nás rozesmálo. Vypadá jako zájezdní hostinec s velkým parkovištěm, na kterém náhodou přistálo letadlo. Posíláme vám trochu sluníčka a teplíčka.
Petra Nachtmanová: Chudák Majk I.
Odhazuji ženský časopis „Plej a trhej“ na patchworkový polštář vystavený na pravé straně gauče. Pokládám na zem nohy opřené o hranu konferenčního stolku. Vstávám do polovzpřímené pozice a udělám jeden a půl kroku vpravo. Levou nohou narazím o hranu stolu. Zasyčím jako volně žijící had. Zastavuji se stále syčící a mnu si bolavé místo. Dosyčím a prosebně se podívám na Majka. „Honem, Zuzko! Dělej, zbývá patnáct sekund!“ Nechávám modřinu zbarvovat se samotnou a uskočím doprava.
Danuše Markovová: Autobusová sourozenecká soudržnost
Časy, kdy jsem s dětmi každé ráno chodívala, respektive běhávala na autobus do školy, jsounenávratně pryč. Stále se mi vybavují ony autobusově ukvapené chvíle rodinné pospolitosti. Zato oběma dětem dodnes autobus asociuje TRAPASY, jež prý kvůli mně byly nuceny v dorůstajícím věku zažívat. Myslím si, že právě díky tomuto věku měly sklon k značnému přehánění a zbytečnému dramatizování.
Vlastimil Marek: Každá maminka je Mozart
Přesněji napsáno, co se týče blahodárnosti vlivu hudby na „adaptační změny po porodu“ je zpívající maminka dokonce daleko lepší než nahrávky Mozarta, pouštěné novorozencům sluchátky do oušek. Soukromá nemocnice v Košicích se sice „nebojí zavádět finančně nenáročné progresivní léčebné metody“, viz články, ale především fotografie, které se v okurkové sezóně koncem července vyrojily i v našem tisku...
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (21)
Za brigádu jsme nedostali nic. Horáček nezaplatil nikomu. Zmizel a s ním vypůjčený miliony. Prý potřeboval peníze na nějakej tunel. V životě jsme neslyšeli, že by se zajímal o vlaky. Ten mlejn, kde měla bejt fabrika na košťata si koupil konkurzní správce referent Krtička, jeho kamarád. Za měsíc přišel pohled do hospody. Z Havaje. „Mně je tady teplo. Jak je vám? Pozdravuje Horáček!“
Vladimír Kulíček: Mrak vemenovitý viděti
Jsou lidé zcela nevšímaví, kráčejí městem zahleděni sami do sebe a ani by nezaregistrovali, kdyby kolem nich prošel slon indický. Potká-li je známý, musí je minimálně praštit do zad, aby se ze své letargie probudili. Neuvažují o souvislosti věcí, které vlastně okolo sebe nevidí a těžko chápou, že se ochuzují o pestrost dějů života včetně často užitečných poznatků.