Petr Janda - Jitka Vykopalová: Olympic, hvězdy bez hvězdných manýrů (2/2)

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

1.část rozhovoru  

Petr Janda hýří vždy optimismem.
2. část rozhovoru

Pokračování rozhovoru s kytaristou, zpěvákem, hudebním skladatelem, zakládajícím členem legendární rockové skupiny Olympic Petrem Jandou
po jejich úspěšném koncertu ve Stockholmu ve velkém koncertním sále bývalého biosálu Rival, dnešního hotelu se stejným jménem, který patří (největším dílem) shodou okolností hudební hvězdě světové velikosti, bývalému členu stále neuvěřitelně populární, ale již dávno zaniklé legendární švédské skupiny ABBA, Bennymu Anderssonovi.

• Petře, vím, že se vám o této zajímavosti Tomáš Danko zmiňoval, ale neznám vaši odpověď. Můžete mi říct, co vás v té chvíli v této souvislosti spontánně napadlo?B.Andersson ve svém hotelu Rival, jediném hotelu ve Skandinávii, který se řadí ke stovce nejluxusnějších hotelů na světě.

 

Když jsme jeli po Stockholmu na výlet a Tomáš nám ukazoval, co vše patří Bennymu, tak mě napadla taková úplně přízemní myšlenka o tom, jaký je rozdíl být slavný ve světě či jenom doma.

 

Kladu si otázku, jak by se asi vyvíjela vaše kariéra již od začátku, kdybyste měl ke svému vývoji takové podmínky jako západní muzikanti? I když možná, dle úsloví „ zakázané ovoce nejvíce chutná“ jste se do toho pustil s velkou vervou a výsledek se dostavil v podmínkách i ne zcela příznivých..?

 

Já si myslím, že bych se do toho dal s plnou vervou i v normální společnosti.Teď žijeme v normální společnosti, to, co bylo předtím, byla společnost nenormální, ale nějak jsme v tom chtěli žít, nějak jsme v tom museli žít a nějak jsme prostě pro to dělali všecko, abychom byli slavní. Pravdou je, že když jsme začali hrát, zpívali jsme anglicky a kdybychom mohli žít v normální demokratické společnosti, tak bychom asi na té angličtině zůstali, protože první písnička, kterou Olympic vydal, byla anglicky. „Mary“. Druhá už byla česká, protože jsme anglicky neuměli. Proč se učit anglicky, když jsme mohli do Rumunska, do Bulharska, do Polska, do Ruska - tam jsme vlastně ani moc nemohli…
Takže ta motivace je důležitá, člověk potřebuje nutně vědět, proč co dělá. Já si myslím, a jsem dokonce o tom přesvědčený, že kdyby se nám podařilo narodit např. v Německu, ve Francii, v Anglii jako kapela Olympic, že by o nás dneska svět určitě věděl. Jsem o tom přesvědčený, protože když si dnes poslechnu naše nahrávky z 60-tých let, a když si vezmu Beatles, Stouny, Animals, Kinks a další kapely a srovnám to, tak to není o nic horší, o nic lepší, prostě to zapadá úplně přesně do té doby.

Petr Janda rád vzpomíná...Olympic mohl být zrovna tak slavný, a dodnes mě mrzí, že v tom osmašedesátém, když jsme byli ve Francii, která má svou svébytnou kulturu a ten bigbít tam vlastně moc nefunguje, že jsme se tenkrát nesebrali a neodjeli do Londýna. Věřím, že bychom dopadli líp.

 

To je právě má příští otázka - Nenapadlo vás někdy kvůli nesvobodě odejít do emigrace?

 

To nás napadlo ve Francii mnohokrát. My jsme tam jeli 9. srpna 1968 na první společnou dovolenou, 21. srpna přijely tanky, my jsme tam zůstali zhruba rok, ale v té Francii přece jenom ta půda pro bigbít není, tam mají šansony, mají svou specifickou kulturu - zaplať pánbůh, že ji mají, ale na tohleto to tam prostě není. A já si myslím, že největší chyba byla, že jsme se nesebrali a nejeli do Anglie. Znova říkám, že kdybychom tenhle krok udělali - a já si myslím, že jsem ho trošku bojkotoval - nevím vlastně proč, tak by se asi náš život zásadně změnil.


• V této sestavě hrajete již, nemýlím-li se patnáct let a stále vám to klape a vypadá to, že jste nejen sehraná kapela, ale i dobří kamarádi. Je tomu tak nebo ponorková nemoc vás už také navštívila?

 

Tak ponorka je taková, dalo by se říci, permanentní, některé věci člověku vadí na tom druhém, ale už jsme natolik dospělí, že to jsou takové problémy, které nemohou kapelu ohrozit. My spolu hrajeme tedy dvacet let, dokonce s Peroutkou a Valentou skoro jedenadvacet let, takže jsme vlastně nejstarší seskupení v rámci Olympicu, nikdy takhle dlouho se nám spolu být nepodařilo. Můžeme jít spolu na oběd, na večeři; dokonce jednou za čas máme tak zvaný vlastivědný večírek, to je takový krycí manévr. Je to výprava po pražských památkách, vždycky se sejdeme na Malé Straně a dáme si večeři a pak jdeme hospodu k hospodě, seznamujeme se s obyvatelstvem, se zvyky, ochutnáme jaké mají nápoje v těch hospůdkách a končíme tak vždycky někde na Václaváku a pak se rozjíždíme do svých domovů. Takže tím by se dalo říct, že někdy nám muzikantský život na kamarádění nestačí, že k tomu potřebujeme ještě i civilní život.

 

•  Co vám Olympic dal a přináší a naopak vzal a ubírá? Jak hraní ovlivňuje vaše soukromé životy?

 

V tomto složení hraje skupina Olympic od roku 1987.Hraní ovlivňuje osobní život zásadně, protože ať člověk dělá co dělá, tak vždycky nějak tomu hraní dá přednost. Já jsem si první dvě děti neužil a slíbil jsem, že jestli se mi ještě narodí třetí, tak se budu snažit si to užít. Přestože jsme se rozvedli a byly tam i jiné problémy, myslím si, že jsem se třetímu dítěti věnoval nepoměrně více než dětem z prvního manželství.
Ale muzika je takový fenomén, o tom jsem už mluvil na začátku našeho rozhovoru, že to je věc, která vás naprosto ovládá. Někdy si připadám jak blázen - to se těžko vysvětluje – ale třeba já si beru na všechny své dovolené kytaru - ležím u bazénu, najednou se zvednu se

strašnou touhou tu kytaru uchopit a zahrát si...

 

A něco již známého nebo nějaké nové akordy..?

 

Ne, ne, jen tak si brnkám... úplně něco jiného, známé většinou už ne, co už bylo, to už bylo, to už je pryč, spíše něco nového. Nemám pro to žádné vyvětlení.

 

• Ale to je těžké přijít s něčím novým, mně připadá, že už skoro všechno bylo objevené?  

 

Říká se to, ví se to, ale přesto se pořád snažíme a stále vzniká něco nového, i když těch premutací v tom muzikanství není až tolik, protože je třeba si uvědomit, že je jenom nějakých dvanáct půltónů a pak řekněme že nějakých použitelných dvaatřicet dvaatřicetin a v tom se člověk může pohybovat.

 

To je právě to úžasné - jak málo tónů a tolik krásné muziky - proto mně připadne, že ty možnosti musí již být vyčerpané?

 

Mnoho písniček si je podobných, ale přesto, stačí jeden zajímavý nápad, to mohou být třeba jen dva tóny, to úplně stačí, a od toho nápadu už se odvíjí ten zbytek, ale bez toho nápadu by ten zbytek nebyl. Snažím se tedy vždycky vymyslet nějaký nápad, dvě noty, tři noty, jakoukoliv rytmickou věc, to je prostě to, co udělá písničku.

 

A jak vám vzniká v Olympicu nová písnička? Jste všichni nějak tvůrčím způsobem účastni nebo tvoříte vy sám? 
  
 

Já jedu po staru tak zvaně, čili já složím tu písničku komplet, dokonce ji i natočím do počítače a přinesu jich třeba pět a kluci řeknou – první, špatná, - druhá, můžeme zkusit, - třetí, mizérie, to nic, to ne,- čtvrtá, dobrý, pátá, ne, tak máme dvě z pěti. Tak říkám fajn, tak si na příští zkoušce vyzkoušíme tuhle a tuhle.
A teď zkoušíme a oni si do toho přídávají své představy a já si zase ubírám své, kolikrát mně to tak předělají, že to už pomalu ani nepoznám, až se to kolektivně vytvoří, pak se to dá otextovat nebo si to otextuji sám a pracuje se na tom dál, a když to dobře dopadne, tak to natočíme.
Mnohdy se nám to přestane líbit a nic z toho není.P. Janda doma ve svém nahrávacím studiu.

 

Co se snažíte muzikou a texty sobě i posluchačům vyjádřit?

 

Emoce, tam nejde o nic jiného, jenom o emoce. Co jim můžu říct? Já je přece nebudu vychovávat. Opravdu jde jen a jen o nějaké abstraktní emoce - o lásku, většinou jde o lásku, o krásu a někdy jde i o nějaké deprese, o nějakou tu romantickou část, ale Olympic většinou bývá pozitivní.

 

• Jak si vysvětlujete, že hudba 60-tých let, ať světová či česká a slovenská, má stále neutuchající popularitu?

 

Protože to bylo nové, ta muzika v té době vznikla, to byl převrat, to byla revoluce, to bylo revoluční myšlení v muzice, tenkrát kytara byla nástroj pro čundráky a pro nějaké zoufalce, pro hospodské povaleče, to nebyl počestný nástroj jako housle nebo klavír, to byl prostě nástroj té nejspodnější vrstvy obyvatel, a najednou ta kytara se dostala úplně jinam, a také dostala najednou úplně nové hráče a ti noví hráči se naučili na to hrát, melodika dostala úplně jiné rozměry, texty dostaly jiné rozměry: - kéž lavičko kéž bys promluvila - a najednou přišlo - já tě miluji a chci tě mít celou - ono to dneska zní banálně, nebo - včera jsi byla prima, dneska už stojíš za houby – už to bylo razantnější, tenkrát to bylo všecko jinak, přišla muzika a najednou nebyl potřeba bigband, ani klavír ani housle, najednou jenom kytary, ta muzika se líbila, začaly tam netušené možnosti, ti první muzikanti ve hře rockenrolu nebyli vzdělaní, to byli v podstatě amatéři a tito amatéři nastolili úplně jiné trendy a začali objevovat i jiné nástroje než jenom tu kytaru, jakoby se vraceli k neznámému známu – cembalo, klavír, housle, violu, orchestr – Beatles třeba, tam to bylo zřetelné, ty posuny, které oni dělali, a tím se vytvářela úplně jiná kvalita, úplně jiné harmonie, úplně jiné melodie; prostě to byla revoluce v muzice, a proto tedy ta šedesátá léta jsou taková, jaká jsou. Všecko to zůstalo, vůbec to nezestárlo, protože ta revoluce vlastně do určité míry pořád pokračuje, i když je rozmělněná tisícemi druhů muziky a vším možným, pořád ale pokračuje, pořád ještě neskončila.

 

Kytarové sólo P. Jandy na koncertě ve Stockholmu. Petře, prošel jste ve svém životě – soukromém i uměleckém různým obdobím, řekněte upřímně, na které období vzpomínáte nejraději a proč?

 

Všechna období měla něco do sebe. Opravdu největší síla, co kdy na mě zapůsobila, byl listopad 89. Nikdy nic silnějšího jsem už nezažil.

 

Koncert zde ve Stockholmu v hotelu Rival byl skvělý, báječný, díky moc za něj! Hráli jste zde před asi čtyřmi sty diváky v koncertním sále, dřívějším obrovském kinosále. Je to velké fyzické i mentální vypětí, co vám pomůže rychle se zrelaxovat po náročném koncertu?

 

No, takové to posezení, já nemůžu nikdy jít hned spát. Koncert skončí, to jsem někde v tom sinus hledí úplně nahoře. Zrovna tady to šlo nahoru pomalu, tak to musí také pomalu jít dolů. Přirovnal bych to k orgasmu ženy, zatímco ten chlap to má za sebou a hned jde dolů a hned usne, tak já to nemám hned za sebou, já musím počkat, já musím pomaloučku vychládat, ještě pokecat s těma lidma, samozřejmě, že mě těší, když řeknou bylo to hezké, nám se to líbilo. Bavím se o písničkách a o tom jak ty písničky na ně působily, někteří jsou takoví podrobní, tam jste měl takovou chybičku malou... jo, to se stane...

A my s kapelou po koncertě jdeme a dáme si flaštičku a popíjíme v restauraci nebo v baru a ještě si povídáme, ne snad o tom koncertu, ale tak o všem možném, pomalu vychládáme až vychladneme, ale to už jsme nahozeni zase trošku jinou vlnou, tak pak jdeme mírumilovně spát.

    Závěr koncertu Olympicu ve Stockholmu 2007. Členové Olympicu pospolu s rodinnými příslušníky.
 

Hudebníci vedou nejvíce kočovný život ze všech povolání. Nechcete již s tím cestováním skončit a zůstat v klidu doma a jen vydávat desky?

 

Ty desky dnes vydávat moc cenu nemá, protože si to lidi stejně okopírujou, tak to je taková vynaložená práce, která nepřinese ten kýžený finanční efekt. I muzikant musí z něčeho žít. A není to ono, mě to sice baví, mně se to líbí, rád si to vydám, rád si to poslechnu, rád jsem, že to mám za sebou, že jsem to vytvořil, ale pak už to žádný velký efekt nepřináší, ta deska je prostě venku, začne se chovat jako album, a buď si to lidi koupí nebo ne, to už prostě já neovlivním, to už je výrobek.
Ale ten koncert, to je o něčem jiném. Ten je každý jiný. Pokaždé jde člověk do boje vybojovat si partii. Připadám si jako nějaký toreador, rytíř nebo ještě líp, gladiátor v té kleci kde publikum je nabuzené, kolikrát i nepřátelsky, člověk je musí zlomit, musí jim to ukázat, a tenhleten boj mě baví. To je prostě věc, kvůli které tam vlastně chodím - ukázat - i na těch festivalech, kde spousta kapel hraje, každou půlhodinu jiná, člověk si tam hledá to svoje místo, a já do toho jdu, když to dopadne hůř, to je blbé, když to dopadne skvěle, tak fajn, ale vždycky za to stojí o to bojovat, o ten prostor, o to dokázání si to, že jsme dobří. Takže koncerty naprosto upřednostňuji.

Vaše album s názvem Bigbít a ústřední písničkou (se stejným názvem) mě zaujala svým Titulní strana desky Bigbít z roku 1986.refrénem: 

Bigbít počítá hodiny
Bigbít to je to jediný
Bigbít před každou nehodou
Bigbít mě drží nad vodou
Bigbít do noci zasvítí
Bigbít hladový nasytí
Bigbít před každou nehodou
Bigbít mě drží nad vodou
Bigbít jak rychlík uhání
Bigbít to je mý poslání
Bigbít před každou nehodou
Bigbít mě drží nad vodou
 

Je to opravdu tak, že bigbít vás drží nad vodou?
 

No jo, bigbít nás hodně drží nad vodou. Já si nedovedu dodnes představit, co bych dělal, kdybych nemohl hrát. A protože mám třeba v létě absťák, že si prostě nezahraju, že si jen tak brnkám doma, tak jsem udělal letní kapelu a u nás v hospodě na vesnici každej čtvrtek hrajeme.

A která je to vesnice?

To je v Hradci, to je taková díra... 32 obyvatel. Tam je hospoda - někdy se stává, že se tam lidi vůbec nevejdou, že je tam úplně narváno, to je kapela, která nikdy nezkoušela, my hrajeme všecko možný – Beatles, Stouny, standardy ty džezové, olympické písničky nějaké, takové ty obecně známé, blues, jenom proto, že já to bez muziky nemůžu vydržet, já nemůžu čekat na sobotu, kdy budeme hrát, já potřebuji ještě aspoň jeden den v týdnu, abych si zahrál, hraju samozřejmě zadarmo, musím si tam donést bednu, kytaru, postavit mikrofon. Hrajeme od devíti do jedné bez přestávky čtyři hodiny, a hrajeme pro sebe, my jsme to původně tak chtěli, zahrát si jen pro sebe; to že tam chodí lidi, to je taková nadstavba, to jsme ani s tím nějak nepočítali, ale je to nádhera.

Milan Broum a Petr Janda v plném nasazení při koncertu ve Stockholmu 2007. Jakže jste se dostali k sobě? Kde že to je?
V Hradci?

To je v Hradci za Prahou na Jevansku, tam bydlí jeden bubeník, který hraje se skupinou Golem, profík, bezproblémový, pak tam jezdí ze Švýcarska jeden můj kamarád, kdysi hrál se skupinou Blue efekt, jmenuje se George Kozel. On žije od šedesátého osmého ve Švýcarsku, ale koupil si tam v tom Hradci barák, a tak jsme se dohodli takhle v tom triu hrát. Jo, a ještě tam je jeden mladý kluk, který ke mně kdysi chodil na porady a nakonec udělal konzervatoř na flétnu, ale hraje i na klávesy, tak v té čtyřce tam chodíme hrát. Občas přijde můj brácha, hraje saxofon a ještě jeden kytarista z vedlejší vesnice. Kdo chce, tak si s námi zazpívá.

 

 Vymyslel jsem spoustu nápadů
    co podporujou hloupou náladu
      Hodit klíče do kanálu 
         Sjet po zadku holou skálu
             V noci chodit strašit do hradu.

   refrén z písničky „Dej mi víc své lásky“

Míváte hloupou náladu? Jak se dokážete proti ní bránit?


Hloupou náladu, tu beru jako takovou pošťuchovačku, ne jako hloupou ve smyslu špatnou, to není špatná nálada, hloupá nálada je taková, že člověk neví co se sebou, taková ta teenegerovská, takovou jakou jsme mívali v tom šedesátémpátém, když jsme to psali, když nám bylo třiadvacet let, když jsme si ještě pořád nevěděli rady, co se svým tělem, a se svým duchem. Měli jsme takové ty hloupé nálady a také jako ti rockeři někdy dělají takové překvapivé věci, které se zdají být kolemjdoucím minimálně zběsilé.
Ale my jsme to brali jako součást života, který jsme absolvovali. Vše kolem zběsile letělo, hrávali jsme 250 koncertů ročně. Když si to člověk uvědomí, tak nějaké děti a rodina... já jsem byl vždycky překvapený, Petr Janda je pyšný na svou náušnici, je totiž sám autorem výtvarného návrhu.když nějaký rocker měl děti a rodinu, i když sám jsem měl děti a rodinu, nikdy jsem nechápal, kdy to zvládnul, ani jsem nechápal, kdy jsem to zvládnul já.
Také si vzpomínám, že moje první žena mně vrazila do ruky vařečku ledva jsem přijel domů ze zájezdu a chtěla, abych nařezal svému synkovi, který přinesl pětku. Copak jsme to mohl udělat, vždyť já jsem nebyl čtrnáct dní doma! V kuchyni bylo otevřené okno, tak jsem tu vařečku vzal a vyhodil ven. Pak jsme se všichni asi hodinu smáli.

To jsou takové momenty, které si pak člověk neustále uvědomuje, že vlastně přestává hrát tu úlohu tatínka a stává se takovým zvláštním tvorem, který občas přespává doma, ale většinou o něm rodina neví... Rodinu sice finančně pokryje, že se má jako dobře, ale funkci toho opravdového tatínka plnit prostě nemůže. Ta rodina vlastně trpí do určité míry slávou tatínka. Já jsem vždycky zpytoval svědomí jestli dělám dobře, že takhle hraju, jestli vlastně celý ten život žiji správně, a že bych to asi měl dělat jinak.
Ale v tom muzikantském životě se
kompromisy dělat nedají. Tam je to buď a nebo. Nedá se to dělat jaksi napůl. Je to běh na dlouhou trať a zastavit či dělat přestávky, se nevyplácí. Skloubit rodinu a rockerskej život je prostě nemožné. Dodnes na toto téma nemám vhodnou odpověď. A že bych se na muziku vykašlal?To bych raději ani nežil.
                                       


Jitka Vykopalová
vyjadřuje upřímné nadšení nad skvělým koncertem a poděkování nejen Petrovi Jandovi za rozhovor pro Pozitivní noviny, nýbrž i za velmi příjemnou a přátelskou společnost, rovněž i všem ostatním členům Olympicu – Milanovi Broumovi, Jiřímu Valentovi, Milanovi (Zleva:) Jiří Valenta, Milan Peroutka, Jitka Vykopalová, Milan Broum - s velkými úsměvy po zdařilém koncertu a autogramiádě.Peroutkovi a jejich manželkám, které je do Stockholmu doprovázely: Alici, Daně, Ivaně, Mirjam, rovněž také manažerce Dagmar Durecové a zvukaři Petrovi Kovandovi.

Je na místě zmínit se a vyzvednout zásluhu Tomáše Danka a jeho nejbližších v realizaci koncertu a vyslovit obdiv nad jeho nesmírným zápalem pro muziku, kterým dokáže „pozitivně nakazit“ i ostatní. Poděkování za obětavou pomoc patří i Evě Šípkové z krajanského spolku STSF, Českému centru ve Stockholmu za propagaci a celému týmu restaurace Lilla Hasselbacken v čele s šéfemTommym Takáczem

Jako host přijela do Stockholmu a koncertu přihlížela slovenská rocková legenda z božských 60-tých let Jozef Šuhajda. (Pozitivní noviny plánují přinést pro „fajnšmejkry“ s tímto „znalcem bigbítové scény v tehdejším Československu“ zajímavá, podrobnější fakta.)

První část rozhovoru...

OHLASY NA ČLÁNEK

Milá Jitko!
Vy jste úplně úžasná. Velikánské díky za Vaše články s rozhovorem s Petrem Jandou. Už jsem četla všechny Vaše články, které jsem našla v Pozitivkách, ale tento dvoudílný s Jandou mě úplně nadchl. Možná taky proto, že jsem byla na koncertu, ač jsem Olympic vůbec neznala. Obdivuji Vás, jak jste dokázala tolika skvělými otázkami vyprovokovat tak nádherný a zajímavý a dlouhý rozhovor o tolika aspektech života Petra Jandy a celé kapely Olympic.
Máte obrovský dar k interview - to málokdo umí, vhodnými, i když třeba trochu provokativními otázkami dokázat, aby se dotyčný mohl otevřeně bavit o svém životě - všem, co je pro něho podstatné a zároveň pro čtenáře velice poutavé. Upřímně Vám gratuluji a děkuji, že jsem si to mohla přečíst.

Mějte se nádherně!
Zdraví
Lída Koutná s rodinou, Oxelösund, Švédsko, 21.01.2008
ludmila.k(a)tele2.se

Foto © z archívu skupiny Olympic a Jitky Vykopalové

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 01. 2008.