Jitka Vykopalová: Očití svědkové ve Švédsku vypráví

Rubrika: Publicistika – Historie

                                                          EXKLUZIVNĚ pro Pozitivní noviny
Ohlédnutí za československým srpnem 1968 ve Stockholmu 21. srpna 2008
Vojenská invaze před 40 lety v Československu
 
Alexander DubčekPražské jaro bylo zahájeno když se Alexander Dubček stal novým generálním tajemníkem Československé komunistické strany v lednu 1968. Dubček chtěl mít „socialismus s lidskou tváří“. Zrušil cenzuru, zavedl svobodu cestování a chtěl nastartovat ekonomii pomocí reforem, které měly tržně-ekonomické prvky. Byl několikrát varován mocným sovětským vůdcem Leonidem Břežněvem, že „zachází moc daleko“.
Těsně před půlnocí 20. srpna překročily armády Varšavské smlouvy česko-slovenské hranice, letiště v Praze bylo obsazeno a letadlo za letadlem hřmělo vzduchem, naloženo tanky a vojáky. Byla to největší vojenská operace v Evropě po druhé světové válce. Západní mocnosti a Nato byli zaskočeni. Dny Alexandra Dubčeka byly sečteny. Po nějakém čase byl nahrazen Gustavem Husákem a diktatura se udržela dalších 21 let než tzv. „Sametová revoluce“ proměnila Československo v demokracii. O několik let později se Česko a Slovensko rozdělilo.
(Úryvek z článku švédských novin Dagens nyheter 21. srpna 2008)


20. srpen 2008 - České centrum ve Stockholmu,  v 19.00 hod  „Okupační bdění“
 
Již v podvečer výročí osudného srpna se sešli v Českém centru v hojném počtu návštěvníci, Češi, Slováci a Švédi, aby zavzpomínali a připomenuli si kruté okamžiky v nedávné historii našeho národa. Bohatý program večera zahrnoval především výstavu předmětů a dokumentů, které měly nějakou souvislost se srpnovými událostmi a útěkem krajanů do exilu ve Švédsku, ale i další zajímavé akce. Na své si přišli také milovníci českého piva a guláše, poslouchala se hudba 60-tých let a promítaly se krátké tématické dokumentární filmy. Ti návštěvníci, kteří přišli v oblečení inspirovaném 60-tými léty, byli odměněni malými dárky.   

  (zleva) Ann Smith, Lucie Svobodová, Jan Kára (zleva) Lucie Svobodová, Ann Smith, Naďa Hammarberg

Ann Smith
, jedna z nejpřednějších švédských lyrických básnířek napsala báseň o srpnových událostech v ČSSR, kterou přednesla v začátku večera. Ve slovenštině báseň přednesla Naďa Hammarberg.

  manželé Olga a Jan Vaculíkovi (zleva) Peter Kmec, Tomáš Danko, Dušan Daučík - guláš prý chutnal výborně... 

K datu 21. srpna 1968 byly symbolicky vydány dvě knížky s tématikou k datu se vztahující.
Autorka jedné z nich předčítala ze svých básní, redaktoři druhé knížky vyprávěli o lehce dramatických okolnostech zrodu knížky, jejíž obsah tvoří osudové příběhy jedenácti autorů-emigrantů z bývalého Československa.

Tomáš Kramár, Vladimír Oravský a spol. v knize s názvem: "Eskamotérské triky aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád Švédsko“
(Originální název: "Utbrytarkungens knep eller hur jag lärde mig sluta ängslas och älska Sverige")

Myšlenka k napsání knihy vznikla u Vladimíra Oravského před deseti lety, kdy tehdy bylo třicetileté „jubileum“ sovětské invaze v Československu. Několik Čechů a Slováků napsalo již tenkrát své příběhy, ale kniha nevyšla.
Na podzim roku 2007 zavolal Tomáš Vladimírovi znovu s dotazem, zda by nepomyslel na obnovení knižního projektu. Vladimírův nakladatel se k této myšlence postavil velmi pozitivně. Projekt začal tím, že se hledaly osoby, které by mohly přispět svými osudy. Osoby se našly jednoduše oslovením jejich známých, kteří oslovili své známé atd.
(zleva) Vladimír Oravský a Tomáš KramárKniha, napsána jedenácti osobami, má společného jmenovatele – všichni odešli z Československa po okupaci spojeneckými armádami Varšavské smlouvy v roce 1968. Vypráví poutavým způsobem o osudech lidí, kteří jako děti nebo mládež zažili ruskou invazi, kdy a jakým způsobem utekli ze země. Důraz je ale kladen na to, jak se jim podařilo přizpůsobit se životu ve Švédsku, Švédům a jejich kultuře. Kniha obsahuje také postřehy o švédském jídle a stolování, švédské přírodě, zvyků Švédů a mnoho jiného z hlediska perspektivy aklimatizovaného přistěhovalce a pohledu 40 let zpátky.
Autoři příběhů v knize jsou: překladatel Jaroslav Suk, vědecký pracovník Zdeněk Červenka, oční lékař Ervín Chalupa, tanečnice Jana Chalupová, fyzioterapeut Emilia Hjemgård, programátor Jerry Piják, lékař Jiří Holásek, vědecký pracovník Miroslav Hoč, vědec jaderné chemie a bývalý ředitel koncernu Jaroslav Havlíček, zubní lékař Martin Hrešan a přirozeně oba redaktoři Vladimír Oravský och Tomáš Kramár.
 
O knize bylo diskutováno v některých médiích, dokonce i v ranním programu švédské televize TV4 dne 21. srpna, kdy uplynulo přesně 40 let od sovětské invaze. Uvažuje se o vydání knihy i ve slovenské a české verzi.
 
Odkaz na webové stránky nakladatelství (ve švédštině):

Jana Witthedová, básnířka a spisovatelka, se narodila ve Zlíně, ale vyrostla v Praze. Tam vystudovala střední školu a napsala své první literární práce. V roce 1971 dostala azyl ve Švédsku, kde pak absolvovala studia na Univerzitě v Lundu, obor psychologie
V českém jazyce nalezneme její poezii a články ve Tvaru, Obrysu, Literárních novinách, Telegrafu, Severských listech, Českém dialogu, Českém kalendáři a v dalších. Spolupracovala s exilovým tiskem a spoluzaložila exilový časopis, který vycházel ve Švédsku od druhé poloviny 70. let do zač. 90. let. Jana publikuje také ve švédském tisku, kam mj. píše o České republice a kultuře. Její tvorba byla ve Švédsku otištěna např. v Artesu, který vydává Švédská královská akademie a v několika dalších významných kulturních časopisech. Spolupracovala též s druhým největším deníkem v zemi a přispěla do skandinávských antologií.
Její básně byly přeloženy do švédštiny, norštiny, angličtiny, němčiny a perštiny. Zúčastnila se celé řady čtení na festivalech, v městských knihovnách, ap. Svou tvorbu představila na autorských čteních v Praze, ve Stockholmu, v Göteborgu, v New Yorku ap.
 
Vybraná báseň „Uprchlíci“ pochází ze sbírky Trosečníci křišťálové země, z doby, kdy autorka nemohla publikovat ve vlasti. Obsahuje básně odměněné v mezinárodní soutěži pořádané ve Stockholmu a obeslané čtyřmi tisíci příspěvků z celé Evropy. Některé básně z této knihy vyšly v exilovém tisku a též v překladu. Český rozhlas sbírku přivítal prohlášením, že je jednou z nejlepších knih, které vyšly za posledních pět let. Ve švédštině vyšla knížka pod názvem Kristallandets skeppsbrutna symbolicky 21. srpna 2008.

Uprchlíci

Nadosah Knihu Jany Witthedové přeložil do švédštiny Mats Larsson.
země krvavá
municí
rozčtvrcená
A člověk popel
nebo strach
Kde nikdo nechodí
ostnaté území moci
Vědomí mučených
nevydá hlásku
ale vzduch -                                           
trýzeň spálená
Lehounce namodralou září
zmrzlého
města jinotajů
pancíř veze se
Ve střehu oko zasmušilé
Ústa zkřivená magickou mocí
Rudý prapor
v kostnaté ruce
A v srdci
nekonečný strach            
 
Vyděšený čas padá vesmírem Jan Kára, velvyslanec ČR ve Švédsku v rozhovoru s Janou Witthedovou.
z nadoblačné hory budoucnosti
na krví politou zem
kde právě potahují
ohnivým suknem
tribunu a vyměňují
podobiznu vládce
 
V ruksaku
na zádech
malá Helenka
spí
A oni dva
ruku v ruce
přecházejí
slzami rozmazanou
v lesích skrytou
hranici své vlasti

  
.

Jedním z dotázaných krajanů na vzpomínky na srpnové události byl Pavel Pelikán, profesor ekonomie, který po své mnohaleté výzkumné a pedagogické činnosti na univerzitách v Torontu, Stockholmu a Paříži nyní spolupracuje s Vysokou školou ekonomickou v Praze 

Malá osobní vzpomínka na Pražské jaro 1968 s negativním závěrem o jeho možnostech
 
Staré reportáže z invaze Prahy vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 ve mne vždy budí vzpomínky se silnými pocity, i když asi poněkud jinými než u jejich přímých účastníků. Na podzim 1967 jsem totiž odjel jako "postdoctoral fellow" na dvouroční stáž v USA, takže jsem Pražské jaro 1968 mohl prožívat jen na dálku, ale za to s o to větší netrpělivostí a zájmem. Jako elektrotechnický inženýr a "kybernetik," který se po přeškolení na CSc v ekonomii už řadu let před tím nadšeně účastnil hledaní ekonomických Manželé Pelikánovi. Gudrun Pelikánová dostala ocenění za oblečení a la 60.létareforem směřujícím k fungujícímu a „lidštějšímu“ socialismu, jsem s napětím sledoval, jak ono hledání, které se na jaře 1968 zdálo tak slibné, bude pokračovat. Invaze, kterou toto hledání bylo násilně přerušeno, mě tak postavila před obtížné rozhodnutí, zda se mám vracet či emigrovat.
Tu obtížnost ovšem nesmím přehánět: Měl jsem na ono rozhodnutí přes rok, a emigrovat pro mne neznamenalo balit a dát se na cestu, ale naopak nebalit a zůstat. Tedy přesněji řečeno jsem pak na podzim 1969 trochu balil, ale jen na malou cestu z Pittsburghu do Toronta, kde mi bylo tamější univerzitou nabídnuto místo profesora. Hledání socialismu s lidskou tváří jsem se ale tehdy ještě nevzdával, i když výsledky, ke kterým jsem docházel, mluvily stále více proti tomu, že by jakýkoli socialismus, jako systém bez soukromého vlastnictví kapitálu a finančních trhů, mohl vůbec fungovat. Ta kritická překážka, kterou jsem začínal vidět, byla a stále je, že moderní ekonomiky, aby se vyhnuly zaostávání a úpadku, musejí umět rychle a efektivně využívat nepřetržitého toku nových nápadů, o nichž nikdo předem s jistotou nemůže vědět - zejména ne státní plánovači, ani kolektivy pracujících -odkud mohou přijít, a zda jsou dobré či špatné.
Mojí poslední nadějí bylo Švédsko, kam jsem byl v r. 1975 pozván na dva roky Stockholmskou univerzitou. Ani tam jsem ale žádný fungující socialismus nenašel. Místo toho jsem tam potkal svoji budoucí manželku, a proto jsem tam také od té doby převážně pobýval, s vynikajícími možnostmi pracovat ve Výzkumném ústavu švédského průmyslu. Tím jsem měl i příležitost zblízka pozorovat, jak nezdar všech pokusů o socializaci švédského hospodářství, tak ony následné a nejvýše nezbytné liberální reformy, které je proměnily v jedno z nejkapitalističtějších v celé Evropě.
Při letošních vzpomínkách na rok 1968, o kterém české a slovenské velvyslanectví ve Švédsku v přátelské spolupráci uspořádala řadu zajímavých programů, jsem si tak znovu připomněl, jak svoji tehdejší naivitu, tak svůj pozdější nechtěně dosažený závěr, že by ono Pražské jaro stejně skončilo špatně, i kdyby nebylo násilně přerušeno. Proto teď považuji za nejtrvalejší škodu způsobenou invazí to, že dovolila mnoha méně kriticky uvažujícím lidem si udržovat o socialismu s lidskou tváří iluze až dodnes.

Lucie Svobodová
, ředitelka Českého centra ve Stockholmu. 
Dříve pracovala jako ředitelka Českého centra v Paříži a jako zástupkyně ředitele Protokolu a asistentka Prezidentské kanceláře prezidenta Václava Havla
 
Rok 1968 - A jelo se na dovolenou. Cítila jsem, že tomu tak asi nebude, ale co bude, bylo ve hvězdách. Skutečně ve hvězdách. Měla jsem po boku své rodiče a bratra; ti byli v ten okamžik, a na dlouhá léta, můj svět, moje zázemí. Hluboký pocit, který se mi zabodl do podvědomí, byl ten, že jsem měla s sebou jen jednoho medvídka v modrém dětském kufírku. Více jsem jich s sebou brát nemohla, nezvládli by dlouhou, neznámou cestu. Oranžový medvídek, kterého jsem si s těžkým srdcem vybrala, putoval se mnou a zůstal u mě až do dneška. Ale veliká, smutná ztráta byla ztráta milovaných dědečků, kteří přišli zaživa o vnučku. Jako by v ten okamžik zemřeli tomu malému dítěti. Už jsem je nikdy nespatřila, jen slyšela jejich hlas přes telefon a četla psané řádky v dopisech.
Velká prázdnota, velký smutek, které dítě při usínání doprovázelo. A pak ten nový jazyk, dráždění, nadávky, průbojnost a v podvědomí: „Já vám ukážu. Nejsem odsud, ale osvojím si to tady. Budu jako vy. Ale nikdy úplně.“
To je osud přistěhovalců. Nesou s sebou balík pocitů a citů, které se časem omelou a obrousí, až se skoro vytratí.
 
Rok 1989 – Uzavřel se kruh. Vytoužený, nakonec splněný sen; vrátila jsem se tam, kde jsem se narodila a kde mluvili mojí mateřštinou. Několikrát uvězněný strýc a člen kapely Plastic People of The Universe, byl zárukou, že mohu pracovat v Kanceláři prezidenta republiky, po boku Václava Havla. Zde jsem zůstala pět let, během kterých jsem se naučila nejedno řemeslo a procestovala půl zeměkoule.
Bude mi stěhování osudem? Cestování ve svobodě je úžasné, ale bez výhledu návratu je tragické. Žijeme v blahobytu. Važme si každého rána, kdy máme okolo sebe své milé a své přátele a čelme zkouškám, který nám osud nachystá.
 

21. srpen 2008

Mezinárodní centrum Olofa Palmeho, Stockholm, 13.00 hod. 
Seminář „Očití svědkové vypráví“
Olof Palme
Centrum Olofa Palmeho uspořádalo 21. srpna 2008 seminář, který důstojně vzpomenul a zrekapituloval začátek, průběh a důsledky okupace Československa Sovětským svazem prostřednictvím vojsk Varšavské smlouvy, která se udála přesně před 40 lety po známém Pražském jaru. Účastni semináře m.j. byli Ingvar Carlsson, bývalý předseda švédské vlády, Göran Skånsberg, dřívější reportér Švédského rádia v Československu a velvyslanci České a Slovenské republiky ve Švédsku. Seminář byl rozdělen do dvou částí: Očití svědkové vyprávíPolitické důsledky a následky po Pražské invazi
 
Na úvod vystoupili velvyslanci České a Slovenské republiky a reprezentant Centra Olofa Palmeho.

V první části nazvané Očití svědkové vypráví, diskutovali:
Olof Kleberg, bývalý šéfredaktor novin, v roce 1968 obdržel stipendiát v Bratislavě
Jana Hejzlarová, emigrant z Prahy, nyní odborník oddělení pro kvalitativní vyhodnocování vysokoškolského vzdělání na Högskoleverket
Bengt Lindroth, švédský rádiový reportér v Československu 1968
Panelovou diskusi vedla Disa Håstad, mnoholetá žurnalistka švédských novin Dagens nyheter, specialistka na východní a střední Evropu.

 Členové diskusního panelu semináře "Očití svědkové vypráví".
 
 Ze své osobní zkušenosti vypovídali pozvaní hosté před obsáhlým publikem své zážitky a názory, rozebírali dějinné události tehdejšíma i dnešníma očima a odpovídali na otázky z publika, které se sestávalo nejen ze švédských posluchačů střední generace, ale i z českých a slovenských emigrantů žijících ve Švédsku, zástupců obou ambasád a Českého centra, a potěšující bylo, že seminář si přišlo poslechnout i množství mladých studentů.
Čtyřhodinový seminář „Očití svědkové vypráví“ probíhal ve švédštině, natáčela ho švédská televize a vysílala v programu TV4 o dva dny později.

Pozitivní noviny měly na semináři zastoupení Jitkou Vykopalovou, která oslovila některé účastníky a požádala je o zodpovězení několika otázek nebo vlastní vyjádření vzpomínek na dobu před čtyřiceti lety. 

Olof Kleberg, publicista a bývalý šéfredaktor novin Västerbottens-Kuriren

Náhody svedou člověka často na nepředvídané cesty – a zde naleznou něco životně rozhodujícího. Tak tomu bylo i se mnou. Když jsem se náhle 21. srpna 1968 po ránu v Bratislavě ocitl mezi invazními jednotkami Varšavské smlouvy, byla to náhoda. Náhoda, která poznamenala můj život.
Ale náhoda mne nasměrovala do Československa již dříve. Poprvé jsem přijel do Prahy v roce 1959, když Stalin ustavičně stál na kopci na Letné. Praha byla nádherně krásná. To byla výhoda, která přetrumfla potíže s učením českých sedmi pádů... A tak jsem uvíznul. Rozuměl jsem více a více československé dramatické historii a fascinující kultuře. Na začátku 60-tých let jsem objevil zajímavou kulturní obnovu ve filmu, divadle, revuích, knihách, časopisech... Kromě toho se začaly uvolňovat společenské vědy od stagnujícího marxismu-leninismu.
Plánoval jsem napsat doktorát o tom, jak se může autoritativní společnost přeměnit zevnitř. To bylo hyper aktuální během roku 1968! Právě proto jsem byl na jazykovém kurzu v Bratislavě v srpnu 1968 – chtěl jsem se naučit slovensky, abych lépe rozuměl tomu, co se dělo v obou částech země.
Na jazykovém kurzu jsem se sotva naučil říci „nech sa páčí“ a „nemluvím slovensky“ když se bojové tanky a pancéřované vozy Varšavské smlouvy valily po mostě přes Dunaj v noci na 21. srpen. Šok to byl obrovský. V to krásné léto všichni pochopili, že Sovětský svaz byl nespokojený s reformním programem, ale málokdo očekával útok. Proti obrněným vozům a střelným zbraním existovalo pouze jediné východisko: protestovat, demonstrovat své národní cítění a svoji podporu vlastním představitelům, mluvit s vojáky, aby porozuměli, že nepřišli vůbec s „bratrskou pomocí“, nýbrž jako okupanti.Olof Kleberg, publicista, bývalý šéfredaktor novin Västerbottens-Kuriren.
Na Šafárikově náměstí, před okny našich učeben na filozofické fakultě, zaútočily tanky jako rozzuření nosorožci proti mládeži házející kameny. Několik studentů bylo zastřeleno.
Civilní odpor pokračoval celý týden. Po celou dobu s novými metodami a nápady, často s takovými, které rozšiřovalo rádiové vysílání. Téměř všichni chodili s tranzistoráky a poslouchali svobodná rádiová vysílání, které se sovětským okupantům nikdy nepodařilo zavřít.
Nakonec jsem byl nucen opustit Bratislavu autostopem do Vídně. Bylo to velice cituplné rozloučení. Ti, co zůstali, nevěděli, jaký osud na ně čeká.
Rozhodl jsem se, že se tam vrátím. Příležitost se mi naskytla na podzim roku 1969, kdy jsem dostal na univerzitě Komenského zaměstnání, jako první rodilý lektor švédštiny. Přihlásilo se ke mně se zájmem asi deset studentů a studentek – jedna z nich se později stala, k mému milému překvapení, první velvyslankyní demokratického Slovenska ve Švédsku: Teodora Chmelová. Předtím pracovala v nakladatelství a přeložila celou řadu největších moderních švédských spisovatelů.
Jiná osoba, pro kterou jsem byl „učitelem“, ale jen několik hodin, byl pozdější předseda vlády a nynější ministr zahraničí – ve Švédsku. Carl Bildt. V létě roku 1968, společně ještě s jedním studentem, Staffanem Hildebrandem, dostali od švédského rozhlasu za úkol jet do Československa, aby popsali, jaká nálada vládla mezi lidmi. Vzpomínám si, že jsme se potkali v jedné kavárně ve Stockholmu, kde jsem jim udělal rychlokurz o tom, co bylo aktuální, dal tipy na dobré kontakty, ale také doporučil útulné restaurace s dobrým pivem. Tato cesta byla velkým zážitkem a důležitým poznáním pro Carla Bildta, to ukázal mnohokrát.
Stále větší naděje během 60-tých let, brutální invaze a nepřátelský útlak lidí během „normalizačních“ jedenadvaceti let (čehož začátek jsem já sám zažil), mě pochopitelně hluboce ovlivnily. Pochopil jsem, že by trvalo velice dlouhou dobu napsat o tom disertační práci a začal jsem stále více psát články do novin a mluvit v rozhlase (ale to jsem dělal před rokem 1968 také). Poté jsem se stal novinářem na plný úvazek na 25 let – ale nikdy jsem na Československo nezapomněl. Udržoval jsem osobní kontakty, sledoval jsem opozici tam i v zahraničí. A v listopadu 1989 jsem mohl jako reportér pro noviny, kde jsem pracoval jako šéfredaktor, Västerbottens-Kuriren, zažít pád starého komunistického režimu. Byl jsem jedním z mnoha set tisíc lidí, kteří stáli na Václavském náměstí a slyšeli Václava Havla a Alexandra Dubčeka mluvit a Martu Kubišovou zpívat. Cítil jsem to neobyčejně silně.
Dnes se zdá být pro mnohé rok 1968 velmi vzdáleným. Ale jedna věc by měla natrvalo zůstat v paměti, déle než tehdejší jednotlivé události. Vzpomínka, že násilí si může podmanit lid na určitou dobu – ale že přehmat nakonec podemele sílu násilníka tím způsobem, že lid se osvobodí.

Jana Hejzlarová, ekonom, Högskoleverket (Swedish National Agency for Higher Education)

Do Švédska přijela se svými rodiči jako osmnáctiletá v listopadu 1969. Zde dokončila gymnázium a vystudovala teoretickou ekonomiku na Stockholmské univerzitě, kde poté 22 let pracovala. Posledních 10 let pracuje jako odborník/vedoucí projektu na oddělení pro kvalitativní vyhodnocování vysokoškolského vzdělání (department for evaluation) na Högskoleverket (Swedish National Agency for Higher Education)
 
6. srpna 1968 jsem se vrátila z třítýdenního jazykového kurzu v Moskvě s partou studentů z celého Československa. Slíbili jsme si navzájem, že pojedeme příští rok do SSSR znovu, možná na Krym, nebo do Gruzie a Ázerbájdžánu nebo jenom pouze toulat se vlakem Transsibiřskou magistrálou.
V Moskvě jsme na studentské koleji potkali několik ruských studentů, ale také několik „obyčejných lidí“ v metru, kteří k nám přišli a vyjádřili svoje sympatie nad vývojem v Československu. Jeden z nich byl instalatér, který na otázku zda všichni myslí tímto způsobem, odpověděl, že ne všichni „toljko gramotnyje“. (Zajímavý výraz v ruštině: ne analfabeti, ne myslící nebo nevzdělaní/omezení). Já jsem se obzvláště skamarádila se třemi ruskými studenty, dvěma děvčaty a jedním klukem. Po invazi jsem dostala pohlednici od jedné z děvčat, kde stálo: „Stydím se“. Nikdy nebylo možné na to odpovědět, dostala by se tím do problému.
Po 6. srpnu jsem měla ještě několik týdnů prázdnin, než jsem měla začít druhý ročník školy a oslavit sedmnáctiny. Ten čas, tak jako obyčejně, jsem chtěla strávit v Orlických horách.
V noci na 21. srpna jsem se nahoře na půdě u mých prarodičů probudila podivným dunivým zvukem. Rozsvítila jsem kapesní svítilnu. Hodinky ukazovaly okolo půl druhé ráno. Pomyslela jsem, že se asi děda zbláznil. V pokoji pode mnou měl svou pracovnu, tkalcovnu se třemi elektrickými tkacími stroji, které vždycky nastartoval přesně v 5.30. Ale dole bylo ticho a já jsem z nějakého důvodu zapnula tranzistorové rádio. Vážný mužský hlas vyzýval nás, občany, abychom zachovali klid a nekladli odpor. Poté začala znít národní hymna. Rychle jsem vypnula rádio a pomyslela, jaká bláznivá myšlenka vysílat nějaké válečné drama v tomto čase a zavrtala jsem se do péřových peřin. Přibližně za půl hodiny jsem se tím podivným zvukem probudila znovu. Šla jsem k oknu a uviděla v malé venkovské ulici valit se dva obrněné vozy a několik dalších vojenských vozidel označených polskými vlajkami. Tehdy jsem si myslela, že jsem se zbláznila. Jistěže se politická situace po rozhovorech v Čierné nad Tisou stala napnutou, ale invaze v našich představách (a zřejmě ani vedoucích představitelů země) se nezdála býti možnou. Pomalu jsem sešla dolů do kuchyně, kde babička brečela a děda seděl tiše, jako obyčejně. Samosebou že zapnul tkací stroje v 5.30, jak byl zvyklý.
Časně po ránu se sešla před školou věkově pomíchaná skupina, vybavená prostěradly, šňůrami a plechovkami s barvou. Rozvěsili jsme transparenty s ruským textem, aby okupanti/zachvatjiki táhli zpátky domů. I když si nemyslím, že nějaké další tanky projížděly vesnicí ten den nebo dny následující. Potom jsme odjeli my mladší ve třech plně napakovaných autech do Hradce Králové a pomáhali před mosty stavět barikády ze starých pneumatik a ze všeho možného jiného. Na plochy silnic jsme psali: „Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil!“ ,“Ivane, jeď domů, Nataše leží s Koljou/alternativně s Číňanem!“, „Leonide, tvé dny jsou sečtěny!“ Ale také i: „Paní Indrová/Kolderová/Biĺaková a ostatní, váš manžel je vůl!“, Hitler: Gratuluji panu Brežněvovi!
Všechny vychytralosti kvetly, a jak se rozšířily do celé země je zcela nepochopitelné.
Co si pamatuji nejsilněji bylo to, že my mladí jsme rozuměli, že něco tragického se událo, co by mohlo ovlivnit situaci v zemi a životy nás všech určitým způsobem, což mělo znamenat, že jsme všichni měli sedět a brečet mlčky jako moje babička. Zároveň jsme cítili podivnou euforii nad tím, že právě nám se dostalo té příležitosti v činech bojovat za dobrou věc. Ve znamení mladické naivity jsme sbírali podpisy pro to, aby se Československo mohlo stát neutrální zemí. Už si nepamatuji, komu jsme zamýšleli poslat tyto listiny s podpisy, ale posbírali jsme značný počet jmen z celé země a od občanů všech věkových kategorií. Nejen pouze mládež byla naivní v té době.

Disa Håstad, novinářka, spolupracovnice novin Dagens nyheter, dřívější korespondent v Moskvě

1) Pražská invaze a její význam, tzn. co způsobila v okolním světě a jak ovlivnila světový vývoj?

Invaze zemí Varšavské smlouvy byla tvrdou ranou všem, kteří věřili v „socialismus s lidskou tváří“. Ale opakované reformní pokusy ve východním bloku – Berlínské povstání v roce 1953, Maďarská vzpoura, liberalizace po Chruščovově tání, Pražské jaro a nakonec Gorbačov ukázaly, že bylo nemožné, v delším časovém horizontu, zavádět tvrdou politiku a izolovat země (i když pokus byl udělán, jak v Rumunsku, tak v Československu a NDR). Invaze v Československu – dotýkala se fakticky celé země – dala také podnět k protestům: Nejdůležitější je ten z Rudého náměstí od m.j. Pavla Litvinova, Larisy Bogorazové a Natalji Gorbanevskej s dítětem v kočárku, která se stala ikonou v disidentském hnutí s jejich sloganem z vzpoury z roDisa Håstad v živé diskusi s kolegy novináři.ku 1861: „För er och vår frihet“. „Pro naši a vaši svobodu“.
 
2) Jste kritická k řešení dnešních politických a především vojenských problémů – že není zcela bezpečná taktika USA a rychlá expanze NATO směrem na východ. Rusko reaguje vojenskou silou opět...
 
To je trošku nedorozumění. USA si teď zahrává s ohněm, když krátkodobě podporuje tzv. osvobozenecké hnutí (v Afghanistánu během sovětské války ty, kteří se mohli stát talibánci) nebo dává svým chráněncům sliby a garance, které mohou špatně pochopit, jak se stalo v Gruzii. Přirozeně není možné vpochodování Ruska do Gruzie obhajovat. Také si člověk může klást otázku o celém konceptu s rozšiřováním NATO, protože bipolární svět, který zmizel s rozpadem Sovětského svazu, který předpokládal rovnováhu moci (domnělou nebo skutečnou) již dávno neexistuje. Proti tomu byla kladena potřeba ochrany malých východoevropských zemí. Sovětský svaz (později Rusko) obdrželo přece slib, že rozšíření se bude pouze týkat východního Německa. Vždyť Varšavská smlouva byla rozpuštěna a v Sovětském svazu existovala představa, že se to týká také NATO. Jak se člověk mýlil! 
 
V druhé části semináře s názvem Politické důsledky a následky po Pražské invazi  hovořili:

Ingvar Carlsson
, bývalý předseda švédské vlády a předseda strany sociálních demokratů
Bo Hammar, dřívější sekretář politické strany vpk (komunistická strana)
Kajsa Borgnäs, předsedkyně S-studentů (sociální demokracie)
Panelovou diskusi vedl Björn von Sydow, poslanec parlamentu, politolog, dříve předseda parlamentu, ministr obrany.

Ingvar Carlsson, politik, dřívější předseda švédské vlády a předseda strany sociální demokracie
(Na těchto nejvyšších postech vystřídal Olofa Palmeho, který byl v roce 1986 zastřelen.)
Předtím byl poslancem parlamentu, ministrem školství, ministrem výstavby, ministrem životního prostředí, zástupcem předsedy vlády.
 
1) Pražská invaze a její význam, tzn. co způsobila a jak ovlivnila politický vývoj ve Švédsku a v okolním světě?

Pražská invaze byla začátkem konce komunizmu ve východní Evropě. Vojenskou mocí byla touha lidí po svobodě dočasně sražena na kolena. Ale komunistická ideologie zároveň odhalila svoji brutalitost a slabiny. Když Berlínská zeď v roce 1989 padla, existovalo přirozené spojení na rok 1968. Ve Švédsku přispěla Pražská invaze k velkému volebnímu vítězství sociální demokracie v září 1968. (Sociální demokracie získala 50% hlasů, komunisté jen 3% hlasů.)
 
2) Jakou roli hrál Olof Palme pro Československo a okolní svět po Pražské invazi?

Tehdejší předseda sociální demokracie a předseda vlády Švédska Olof Palme činil velice tvrdé útoky směrem na komunistické vůdce v tehdejším Československu, především na prezidenta Gustava Husáka. To pravděpodobně přispělo k dalšímu podminování autority komunistického režimu.
 
Doporučujeme si přečíst v Severských listech články, např. Olof Palme a Česko.  

Björn von Sydow, poslanec parlamentu, politolog, dříve předseda švédského parlamentu, ministr obrany
 
1) Mohlo být invazi v Československu zabráněno? Měli se Češi a Slováci bránit proti Rusům?
 
Dle mého mínění mohlo možná býti invazi zabráněno, kdyby Československo, vedení státu a obyvatelstvo nezašlo tak daleko větší restriktivní politickou linií ve vztahu ke komunistickým principům Sovětského svazu. Možná se mohlo Československo v pomalejším taktu přibližovat demokracii západoevropského průměru? Ale na druhou stranu měli možná tehdy vedoucí činitelé v Moskvě a jejich kolaboranti v Československu i v tomto případě postupně potlačit téměř všechny reformy. Je nemožné vědět, co by se bývalo bylo událo, kdyby Československo přijalo více přizpůsobivou linii. Tak jako tak – nedomnívám se, že se Češi a Slováci měli vojensky bránit proti Rusům. Západní mocnosti nemohly zasáhnout na jejich podporu, protože existoval risk použití atomových zbraní a československá konvenční obrana by prohrála, možná s velkým množstvím obětí. Nyní probíhají diskuse o tom, že nenásilnost v Československu byla důležitým a pozitivním klíčem k rozvratu sovětské nadvlády v Polsku, NDR a dokonce i rozpadu systému v samotném Sovětském svazu. Je možné, že nenásilnost v roce 1968 prorazila cestu k velké mírové likvidaci Sovětského svazu a jeho forem komunizmu a okupací po vojenských hraničních líniích v roce 1945.
 
2) Srpnová okupace armádami Varšavské smlouvy v roce 1968 na rozkaz Sovětského svazu je srovnávána s okupací Gruzie v srpnu letošního roku. Vidíte podobnosti v těchto dvou událostech? Mají něco společného?
 
Jedním způsobem ano – sovětské a ruské politické měřítko hodnot zahrnuje vojenské intervence do sousedních zemí do té doby, dokud se Rusko nestane demokratickou zemí.
Jiná podobnost může býti v tom, že ve státním vedení v Moskvě usoudili, že velice velké strategické zájmy územního typu stály ve hře. Ale v případě okolo Gruzie to byla otázka oboustranné spirály násilí, která se vyvinula do plně konvenční války během několika dní. To naopak tomu tak nebylo, že by Československo v roce 1968 mířilo vojenským útokem na Sovětský svaz!Björn von Sydow rád odpovídal na dotazy účastníků semináře. (na snímku vpravo)
 
3) Ve Švédsku kritizovaný FRA-zákon (m.j. o massovém kontrolování kabelového spojení procházejícího švédské hranice, což zahrnuje telefonní a část internetového spojení) a zároveň dlouhotrvající diskuse o úsporách a přeorganizování švédské obrany státu náhle po vojenské okupaci v Gruzii utichly. Veřejnost si pravděpodobně začala být vědoma nebezpečí „stojící za dveřmi“, protože Rusko se možná cítí provokováno a ohrožováno když je stále více obklopeno NATO. Co si myslíte, že je důvodem k tomu, že diskuse utichla?
 
Nemyslím si, že kritika proti FRA zákonu utichla. Situace se stala postupně tak nepochopitelnou a těžce obhajovatelnou pro vládní návrh, že bylo správné, že se v tisku začalo psát, že se to týká špionáže. Lidé tomu začali rozumět. Co se týká vojenského nebezpečí, většina lidí tuto formu zpravodajské činnosti akceptuje. Vždyť válka v Gruzii ukazuje, že takovou činnost ve Švédsku potřebujeme (tak jako chápeme, že jiné země to dělají také tak). Nyní doufám, že švédské zákonodárství se urovná v návaznosti na směrodatné soudy, kdy Evropský soud ve Štrasburku v podobných právních případech vynášel rozsudek.
 

21. srpen 2008
 Armémuseum  (Armádní muzeum), Stockholm, 17.00 hod.

Vernisáž dvou fotovýstav slovenského fotografa s názvem:
Ladislav Bielik – Srpen 1968 – Bratislava a 68/89

Výstavy podávají svědectví událostí, které se staly v Praze a v Bratislavě během okupačních dnů na konci srpna
1968 a převrat, který následoval v Československu v listopadu 1989. (Výstava trvá do 28. září 2008.)
 
Zahajovací řeč přednesli:
Eva-Sofi Ernstell, ředitelka muzea
Jan Kára, český velvyslanec ve Švédsku
Peter Kmec, slovenský velvyslanec ve Švédsku 
Carl Bildt, švédský ministr zahraničí, který po proslovu s osobními vzpomínkami a zážitky z okupačních dnů v Praze slavnostně zahájil výstavu.

Carl Bildt, švédský ministr zahraničí, bývalý předseda vlády

Začátek konce Sovětského svazu
Na ruzyňském letišti přistálo několik sovětských dopravních letadel, které se kupily v zadní části letištní plochy. Byli jsme novopečení studenti. Já a Staffan Hildebrand jsme byli vysláni rodinnou redakcí (!) švédského rozhlasu a nacházeli jsme se na cestě zpět do Stockholmu po několika chvějících se dnech v Praze, která vřela napětím. Letadel jsem si všiml, ale bez nějakých dalších závěrů, proč přistály zrovna v tamtěch místech.
Později, když se průběh dění během těchto dní začal popisovat, dozvěděl jsem se, že v letadlech seděly speciální vojenské jednotky, které později v noci měly za úkol zajistit letiště pro sovětské invazní jednotky.
My jsme opustili Stockholm o několik dní dříve s mezipřistáním ve východním Berlíně. Odtud jsme byli nesnadně dopraveni dvoumotorovým Iljušinem do Prahy a Pražského jara zcela posledních dní. Ještě přesto živili českoslovenští vůdci naději k možné realizaci socialismu s "lidskou tváří". Československý lid stále doufal, že nově vydobyté, i když okleštěné svobody přišly, aby zůstaly. A že ta pokojná přeměna, která začala několik měsíců předtím, nepovede k nové Praze 1948, Berlínu 1953 nebo Budapešti 1956.

  Carl Bildt, ministr zahraničí Švédska, při zahájení výstavy v Armádním muzeu.

Usmiřovací náznaky
S otevřenou brutalitou a pod ochranou Jaltské konference třikrát sovětská moc přidusila všechny sny o svobodě ve východní a střední Evropě. Stejná věc se nemůže opakovat počtvrté, myslel si člověk. Ne v roce 1968, v napjaté době, kdy levice byla na cestě do západní Evropy, kdy se komunizmus mezi mnohými v té době na západě setkával s naivní ochotou a stalinistickými hanebnými činy, o kterých se myslelo, že byly zapomenuty. Člověk doufal v novou generaci sovětských vůdců, kteří by byli více svědomití o renomé země a komunizmu než aby přišli s násilím potlačili nové osvobozenecké hnutí.
Nejen pouze vývoj v Československu, nýbrž také jugoslávské a rumunské stále větší postavení ve východním bloku signalizovalo, že studená válka by mohla být na cestě k přechodu k nějakému typu více trvalejšího smíření. Ano, někteří si již před 40 lety mysleli, že studená válka dokonce již skončila.
Mírové hnutí a liberalizace
Jistěže to měli staří stalinističtí vůdci stále těžší udržet otěže po Stalinově smrti 1953. Kritika Chruščeva svým předchůdcem přiměla mnohé k víře, že vůdce nových časů v Kremlu má více otevřené a přátelské smýšlení. Ve východním Německu vládl stále tvrdou rukou Walter Ulbricht, ale překročil sedmdesátku a už mu nezbývalo mnoho let života. Gomulkovi, který byl jmenován Stalinem k vedení polské komunistické strany, zbývalo být již méně než dva roky u moci. A v Československu vedli Alexander Dubček a Ota Šik úspěšnou revoltu proti starému stalinistovi Novotnému. Vzpoura v československé komunistické straně byla zahájením krátké periody osvobozování a liberalizace, která by se mohla nazývat Pražským jarem.
Rok 1968 byl rokem opozice. V květnu revoltovali studenti v Paříži. Na amerických univerzitách vrcholily kritiky proti válce ve Vietnamu a radikální revolta dominovala celou americkou primární volební kampaní. A mimo toto demokratické shromáždění vyvstaly řádné nepokoje, když byla nasazena policie, aby rozprášila demonstranty demonstrující proti válce. Také ve Švédsku byl volební rok a všichni předpokládali vítězství pro občanskou opozici.
Přínos pro bratrský lid
Cesta se zdála být doširoka otevřená pro změny na obou stranách železné opony. Až do těch tmavých hodin během noci na 21. srpna. Tehdy se vše změnilo.
Pouze několik málo hodin po našem vzlétnutí z pražského letiště přešly ze všech stran armády Varšavské smlouvy československé hranice a o dalších několik hodin později vjely tanky do pražských ulic. Naděje o tom, že se nacházel socialismus s lidskou tváří, byla vyměněna s ujištěním o pravé tváři komunizmu.
Probudil jsem se ve Stockholmu 21. srpna televizními zprávami, které oznámily invazi. V pozadí bylo slyšet cynické komuniké tiskové kanceláře TASS. Nazývalo se to: „Bratrský lid požádal o naši pomoc. Strana a vládní činitelé požádali Sovětský svaz a ostatní spojenecké státy, aby poskytly československému bratrskému lidu rychlou pomoc ozbrojenými silami.“
Brutální propaganda
Bylo vysvětlováno, že invaze byla akce za svobodu. Vývoj v Československu – ta nově zavedená svoboda vyjadřování a možnost veřejně kritizovat komunistickou stranu byla – „vážným nebezpečím základního pilíře svobody v Evropě.“ Zvenčí „principu o nerozlučném přátelství a spolupráci“ přispěchali tedy bratrskému lidu na pomoc a zabezpečili „evropský mír proti militarizmu, agresivním a revanšistickým silám.“ Tak zněla sovětská propaganda, lživě a brutálně.
Dnes neexistují žádné pochyby o tom, že invaze v Československu znamenala katastrofální směr cesty pro sovětské impérium. Vůdci v Kremlu zvolili trvalý útlak a potírání všech pokusů k osvobozování z totalitního společenského pořádku. Tímto zvolili také zmražení místo proměny a dostali se na cestu, která je vedla k politické izolaci a ekonomické zkázy.
Brežněv a Kosigin si byli příliš jisti, že Sovětský svaz se svými všemi jadernými zbraněmi, úspěchy ve vesmírném soutěžení a zaneprázdněností hlavního nepřítele ve vietnamské džungli stojí na špici své moci.
Ale ve skutečnosti byl Sovětský svaz na cestě dolů do propasti, na cestě, která trvala ještě několik dalších desetiletí a sotva mohla skončit jiným způsobem než tím, že odhodila komunismus kam patřil již tenkrát – na smetiště dějin.
Sny žily dál
Invaze v Československu byla opakováním stalinistického chování, které zabilo všechnu reformní vůli v Sovětském svazu. Zároveň byla připravena půda disidentskému hnutí mezi ruskými intelektuály a pro nové reformní hnutí ve východní a střední Evropě jako Solidarita a Charta 77, které byly důležitým příspěvkem k pádu komunizmu v celé Evropě.
Když dnes vidíme fotografie statečných mužů a žen, kteří protestovali v pražských ulicích během těchto srpnových dní před čtyřiceti lety, kdy s nebezpečím o své životy demonstrovali svou touhu po svobodě, víme, že stejná věc se může stát i dnes. Ale my také víme, že tento útlak nezvítězí navždy. To nebyl konec historie, když v roce 1968 jely tanky na Prahu. To byl vlastně začátek něčeho nového, co trvá déle než si vůbec někdo troufal o tom snít. 

Trojice VIP hostů v Armádním muzeu: (zleva) velvyslanec ČR Jan Kára, ministr zahraničí Švédska Carl Bildt a velvyslanec Slovenska Peter Kmec Bengt Littke z švédské firmy Gripen International je bývalý vojenský pilot, nyní šéf výrobního programu pro letadla Gripen pro ČR.
Dali Štefánik si na osudové okamžiky Spna 68 dobře vzpomíná. Návštěvnice výstavy se podivují nad nízkým věkem sovětských vojáků.
J. Witthedová rozpráví s ředitelkou Českého centra L. Svobodovu.  český velvyslanec J. Kára v přátelském rozhovoru s českým studentem pedagogiky ve Sthlmu.

Jan Kára, velvyslanec České republiky ve Švédsku
 
Velvyslanec ČR ve Švédsku Jan Kára s manželkou Danou.
Rok 1968, euforie "Pražského jara", šok spojenecké invaze a následná "normalizace", léta nesvobody a přežívání za "Železnou oponou" jsou pro mne hluboce osobními a stále živými prožitky. Před 40 lety - v atmosféře zoufalství a beznaděje - mě ani ve snu nemohlo napadnout, že jednou budu na tuto dobu vzpomínat jako představitel své země, již dávno svobodné a demokratické, v jiné členské zemi Evropské unie. A stále je to pro mne tak trochu zázrak. Jsem navíc velmi rád, že jsem si výročí  21. srpna 1968 mohl připomenout právě ve Švédsku, pro jehož politický vývoj byl tento rok mimořádně významný, které se sympatiemi a pak se zděšením sledovalo vývoj událostí v Československu, a které projevilo takovou solidaritu s mnoha Čechy a Slováky, kteří se rozhodli opustit pokořenou vlast.

Keep the exhibition in your memories!  Udržte si vzpomínky na tuto výstavu!
 

22. a 23. srpna 2008 -   jazzový klub Fashing, koncert  Slovenský jazz

Pořadatelé:     Slovenská ambasáda 
                      Tomáš Danko: Tomas Danko MusikKonsult AB  
                      Tommy Takács: restaurace Lilla Hasselbacken  

Tomáš Danko
, muzikant, bývalý majitel úspěšného řetězce prodejen s hudebními nástroji ve Švédsku, nyní odborný poradce a konzult této firmy
 
Slovenský velvyslanec ve Švédsku P. Kmec (vlevo) a hlavní organizátor jazzových koncertů T. Danko.Myšlenka na uspořádání jazzových koncertů vznikla na otázku slovenského velvyslance Petera Kmeca, jakým způsobem bychom mohli vzpomenout 40. výročí událostí a hlavně poděkovat Švédsku za pomoc, kterou československým vystěhovalcům před 40 lety poskytlo.
Vývoj československé hudby v 60-tých letech byl v ČSSR velice progresivní. V těchto letech vznikla spousta výborných hudebních skupin, které bohužel po invazi byly přinuceny k zániku, ale dobrá jazzová hudba se hrát pokračovala. Proto jsem si vzpomněl na staré "bigbíťáky", o kterých se m.j. píše v knize "Slovenský bigbeat", napsané Dodo Šuhajdom a Lubošem Juríkem, která dobu před 40 lety věrně popisuje. (Součástí knihy je i série DVD s celým materiálem.) Také jsem chtěl ukázat, že slovenský jazz má vysokou úroveň.
 
V programu vystoupili velmi známí umělci, jako Zuzka Lonská - známá slovenská zpěvačka ze 60-tých let v doprovodu Braňo Hronca, kapela nového jazzu Matúša Jakubčiča a nejslavnější hvězda slovenského jazzu Peter Lipa se svou skupinou. 

Legendy slovenského jazzu Peter Lipa a Zuzka Lonská. "Hudební bratři" Vlado Hronec a Braňo Hronec (vpravo), oba mají hudební skupinu, jeden ve Švédsku, druhý na Slovensku.

Své příznivce potěšila svým zpěvem A. K. Schatzl, vedoucí kultur.odd. sloven.ambasády. Program byl zakončen směsicí rockových a popových skladeb skupinou Juraja Vančíka z Košíc, která také doprovodila dvě staré bigbeatové legendy, Tomáše Danka ze skupiny The Devils a Doda Šuhajdu ze skupiny The Buttons. Na scéně se během koncertu vystřídalo osmnáct účinkujících.
Druhý večer, k velkému potěšení přítomných, zazpívala na pódiu také Anna-Katarina Schatzl, vedoucí kulturního oddělení Slovenské ambasády, která má fantastický hlas a zpívání se věnuje ve svém volném čase. Natočila několik úspěšných CD. 

Jako VIP hosté, kromě světoznámého hokejisty Jožky Golonky z Bratislavy, Hokejová legenda Josef Golonka.který zavzpomínal, jak v osmašedesátém roce na mistrovství světa, které se konalo právě ve Stockholmu, v utkání se SSSR dal rozhodující gól, což se po invazi v Československu stalo symbolickým národním počinem, se prvního večera zúčastnili hosté z různých velvyslanectví, švédského veřejného života a významní krajané. První večer byl oficiálním slavnostním večerem pod záštitou slovenského velvyslance. Druhý večer byl uspořádaný pro širokou veřejnost.

Autoři knihy "Slovenský bigbeat" Luboš Jurík a Dodo Šuhajda. (uprostřed a vpravo) Dvě legendy slovenského bigbeatu Dodo Šuhajda a Tomáš Danko si připomněli svá slavná léta. (zleva)
Všichni účastníci jazzového večera v klubu Fashing se výborně bavili. Hlavní organizátor a sponzor jazzových koncertů T. Danko v zajetí milých dam - zpěvačka Z. Lonská (vlevo), manželka Šárka (vpravo).

Pro nás, kteří jsme opustili v 60-tých letech Československo, bylo velmi významné, že jsme se setkali a vzájemně si připomněli události, které nám změnily život. Já, jako známá osobnost v Košicích, člen úspěšné bigbeatové skupiny The Devils, jsem byl vyhozen z republiky jako rebel, ”rokáč” a nežádoucí občan. To, že jsem mohl zorganizovat tuto akci, bylo pro mne velice důležité a speciální, jako "revanš" za to, že jsem sice musel opustit republiku, ale že jsem si tu vytvořil poměrně úspěšný život.

Juraj Vančík  je košická legenda, která hrála v 60-tých letech v bigbeatových kapelách. Je to i jeden z nejznámějších kardiologů na Slovensku a ředitel nemocnice US Steel v Košicích-Šaci.
Muzika je pro něj celoživotní koníček, do které se dokáže vžít na 110% a umí přivést publikum do fantastické nálady, o čemž nebylo třeba nikoho přesvědčovat, když se v závěru koncertu skoro všichni ocitli v báječné náladě na tanečním parketu.
      Juraj Vančík dokázal svým hudebním i slovním projevem přivést návštěvníky do skvělé nálady.  Tommy Takacs, druhý hlavní sponzor koncertů, si rád zatančil v milé společnosti B. Hartmann, nové ředitelky pobočky Czech Tourism ve Skandinávii.
 
Zpěváci Juraj Vančík a Zuzka Lonská v plném nasazení.
Jak jsem viděl na vlastní oči a slyšel po představeních, byli návštěvníci velice spokojeni a doslechlo se mi, že tak fantastické koncerty a na takové úrovni se tady ještě nikdy nekonaly.
Musím poděkovat mému sponzorskému partnerovi Tommymu Takácsovi za jeho pomoc a úžasné přivítání muzikantů v jeho restauraci "Lilla Hasselbacken".
Takové akce jsou velice náročné na organizování a financování a není možné je uskutečňovat často. Je také velice těžké se dostat do jazzklubu Fasching, který je jedním z nejznámnějších ve Skandinávii. Po 36 letech praxe v muzikantské branži s vytvořenými dobrými kontakty jsem to naštěstí měl jednodušší…

První týden vzpomínkových dní na srpnové události shrnul ve svém příspěvku
Peter Kmec, velvyslanec Slovenské republiky ve Švédsku.

V auguste t. r. sme si dôstojne pripomenuli 40. výročie tragických udalostí roku 1968 v bývalom Československu. V 34. týždni sa uskutočnila séria spomienkových udalostí, o. i. tematický večer v Českom centre, výstava dobových fotografií Slovenský velvyslanec Peter Kmec při slavnostním projevu v Armádním muzeu.slovenských a českých autorov v Armémuseum alebo slovenský hudobný koncert v jazzovom klube Fasching.
Som rád, že výstavu v Armémuseum som spolu s mojím českým kolegom Janom Károm otváral za účasti ministra zahraničných vecí Švédska Carla Bildta, ktorý tesne pred inváziou navštívil Prahu a mohol osobne pocítiť eufóriu z demokratizačných zmien. V Českom centre sme pokrstili novú knihu Tomáša Kramára a Vladimíra Oravského „Ako sa zbaviť jarma – ako som sa zbavil strachu a naučil milovať Švédsko“, v ktorej sú zhrnuté výpovede slovenských a českých imigrantov z obdobia okupácie. V neposlednom rade sme mali tú česť po dlhých rokoch znovu si vypočuť krásny hlas Zuzky Lonskej v jazzovom klube Fasching.
Spomienkový týždeň mal za cieľ uctiť si pamiatku všetkých obetí sovietskej okupácie (v priamej súvislosti s pobytom vojsk Varšavskej zmluvy na území vtedajšieho Československa zomrelo od 21. augusta 1968 do konca roka 1968 celkovo 108 ľudí) a následnej normalizácie. Chceli sme však švédskej verejnosti pripomenúť i ďalší odkaz z roku 1968 – že Česi a Slováci milujú slobobu a nikdy sa nezmieria s totalitou a tyraniou.
Krátky proces demokratizácie (január – august 1968) zanechal v mysliach mnohých hlboké presvedčenie, že iba prostredníctvom dodržiavania individuálnych ľudských práv a slobôd možno vybudovať spravodlivú spoločnosť. V tomto duchu sa niesol odkaz „humanistu“ Alexandra Dubčeka dlhých 21 rokov až do úspešného zakotvenia demokracie v strednej Európe v roku 1989.
Ak sa chceme vyvarovať chýb z minulosti a našej mladej generácii ukázať tú správnu cestu, musíme si pravidelne pripomínať aj boj našich predkov proti akejkoľvek forme totality a tyranie. Mojim deťom musím stále pripomínať nedávne časy, keď ľudia nesmeli slobodne prejavovať svoje názory alebo cestovať do zahraničia (pre moje deti sa zdá už neskutočné, že by im niekto zakazoval cestovať z Bratislavy do 50 km vzdialenej Viedne).
 

1.- 5. září 2008   České centrum, Stockholm, Československý film  –   téma 1968
 V hlavních rolích filmu "Ucho" hrají slavní herci R. Brzobohatý a J. Bohdalová.
První zářijové dny byly věnovány promítání českých a slovenských zakázaných filmů a krátkých filmových dokumentů své doby, exkluzivně zapůjčených z Národního filmového archívu a Společnosti Film a Sociologie z Prahy jako např. Žert, Hoří má panenko, Zmatek, Skřivánci na niti, z dokumentů Jan 69, Den sedmý, osmá noc, Saša aneb cesta četaře Prakšina do Prahy, Sejdeme se v Denveru. Filmy byly promítány v originálním jazyce s anglickými titulky.
Zástupci firmy VAC - Vachler Art Company přijeli do Stockholmu natáčet o tomto filmovém minifestivalu reportáž, která se bude vysílat v nejbližším vydání programu Kinobox na ČT- 2.
(http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/20.09.2008/208562252800035-14:45-2-kinobox.html)
Z důvodu zvýšeného zájmu se další filmy promítaly a budou ještě promítat v Armádním muzeu, kde je velká kapacita sálu. Jednalo se o tituly Báječná léta pod psaSpřízněni Závěrečný koncert pro nás připravili ředitelka Českého centra Lucie Svobodová a hudební skladatel Pavol Šimai.volbou.
13. a 20. září se budou promítat další skvělé filmy - různými filmovými festivaly oceněný dokumentární film Dušana Hanáka z roku 1995 Papierové hlavy a nezapomenutelný, cenzurou více než dvacet let zakázaný film Karla Kachyni z roku 1969 Ucho.
 
Zcela na závěr připomínkových dnů Srpna 1968 bude 25. září v Konserthuset (Koncertním domě) ve Stockholmu uskutečněn Slavnostní koncert za účasti českých umělců Jana Páleníčka (cello) a Jitky Čechové (piano) z oceňovaného Smetanova tria. V úvodu koncertu přednesou skladby slovenského krajana Pavla Šimaie švédští umělci Lars-David Nilsson (piano), Iwa Sörenson (sopran), Hampus Linderholm (cello) a Jana Boutani (cello). 

OHLASY NA ČLÁNEK

Det är en mycket ambitiös och fin artikel. För oss som inte var med ger den en god bild av såväl faktiskt skeende som de känslor som de inblandade hade.

Toto je velmi ambiciózní a pěkný článek. Pro nás, kteří jsme u toho nebyli, dává dobrý obraz jak o skutečných událostech, tak o pocitech, které dotyční zúčastnění měli.

Bengt Littke, FRAeS, 18.09.2008
Program Director - Czech Republic
Gripen International
SE-58188 Linköping
Sweden

Vážený pán šéfredaktor,

rád by som sa poďakoval redakcii Pozitívnych novín za veľmi kvalitné mediálne spracovanie spomienkových materiálov k 40. výročiu udalostí roku 1968 v bývalom Československu. Bolo pre mňa veľkou cťou pripomenúť si spolu s mnohými pamätníkmi toto krátke, ale veľmi dôležité historické obdobie boja Čechov a Slovákov za slobodu. S radosťou som si prečítal článok Vašej redaktorky Jitky Vykopalovej, ktorý podrobne pokrýva všetky podujatia, ktoré sme v danom augustovom týždni absolvovali. Bol to intenzívny týždeň, v ktorom sa udialo veľa pozoruhodných podujatí, stretli sme veľa zaujímavých ľudí, vynorili sa smutné aj veselé spomienky.
Ešte raz ďakujem za spoluprácu a teším sa na ďalšie stretnutia s krajanskou komunitou.
S pozdravom

Peter Kmec, 16.09.2008 
veľvyslanec Slovenskej republiky vo Švédsku

Hej Jitka!
Tack för att jag har fått läsa hela "din" tidning med positiva nyheter – ett originellt namn, när nu de flesta nyheter som presenteras är motsatsen. Det har varit fantastiskt spännande att få delta i så många av aktiviteterna i minnena från -68, då jag själv var student i Stockholm, långt bort i en fredlig utkant av Europa.
Bästa hälsningar

Dobrý den, Jitko!
Děkuji za to, že jsem mohla číst celý "Váš" magazín s pozitivními novinami - originální název, když nyní většina zpráv, které jsou prezentovány, jsou opačného původu. Bylo úžasně zajímavé účastnit se tak mnoha aktivit ve vzpomínkách na rok 1968, kdy já sama jsem byla studentkou ve Stockholmu, hodně daleko na svobodném konci Evropy.
Srdečné pozdravy

Gudrun Pelikan 15.09.2008
Gampelikan(a)hotmail.com 
Nesmírně obsáhlý a jistě i náročný na zpracování článek či spíše reportáž o akcích k 40. výročí okupace.
Děkuji za podporu a článek.

Lucie Svobodová, 14.09.2008
ředitelka Českého centra ve Stockholmu

Skvělá reflexe ze Švédska, děkuji za příjemný zážitek při čtení lidí stejně smýšlejících a domýšlejících důsledky Pražského jara...
Doporučuji sledovat další dokumentačně informační záznamy, které zpracovávám pro Pozitivní noviny, z nichž je patrné, jak to všechno dopadlo...

Miroslav Sígl, 14.09.2008
novinář 
miroslav.sigl(a)seznam.cz

Foto © Jitka Vykopalová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 09. 2008.