Jitka Vykopalová: „La gifle – pour ou contre? Pro nebo proti výprasku dětí?"

Rubrika: Publicistika – Komentáře

    

"Vzdělání je nejmocnější zbraní pro toho, kdo chce změnit svět."
Nelson Mandela

Článek Vladimíra Kulíčka Vincek Cíců versus Vladimír Kulíček: Mimořádné pražské derby mě přinutil k zamyšlení a vzbudil ve mně zájem srovnání mých dětských a školních let se situací, jaká vládne v mnohých rodinách a školách dnes. Vzhledem k svému věku a tedy letitým zkušenostem má tento autor právo na vyjádření, že facka, pohlavek, plácnutí po zadku či herda pěstí do zad měla větší účinek na děti a mládež než „planá domluva mezi čtyřma očima", kdy si zpupný puberťák dělal z ní jen šprťouchlata.
Přiměl mě k tomu také článek ve švédských novinách, který je přeložen a přiložen na konci tohoto příspěvku, pojednávající o jednom bizardním případu učitele a žáka ve Francii.

Pamatuji se, že na naší základní škole byla opravdu nějaká ta herda do zad od učitele žákovi takovým chlapským uznáním a povzbuzením, něco jako poplácání po ramenou a vyjádřením „jsi dobrý“. A kluci to brali, a dokonce pyšnili se tím.
Holky se cítily potěšeny, když dostaly veřejně pochvalu před celou třídou, nebo naopak, styděly se, když přišla stejnou cestou veřejně výtka. Ale když učitelé byli z nás rozčíleni, že jsme moc zlobili nebo se neučili, byla síla pohlavku a herdy do zad silnějšího rázu (klukům) nebo vyslovená kritika děvčatům ostřejší a tím pádem před spolužáky potupnější.     
Zůstávali jsme po škole, dostávali jsme extra úkoly navíc nebo jsme museli stokrát napsat, čím jsme se prohřešili, např. "Nemám vyrušovat ve vyučování" či "velkou násobilku" apod. Dokonce také někdy dostal žák za trest nějakou práci ve školní zahradě… A v tom okamžiku byla také napsána do žákovské knížky poznámka a rodiče to museli podepsat. Kontrolovalo se to přísně. Pořádek a kázeň musí být všude, a když to nešlo po dobrém, přišly na řadu přísnější způsoby potrestání neposlušného žáka. Toho jsme se báli. To je ono! Báli jsme se! Měli jsme respekt a úctu k učitelům, rodičům, ale vlastně ke všem starším lidem. Nebyl to však strach panický, ale přirozený.
Zlobíš, nechováš se jak se sluší a patří, neučíš se – je důvod mít strach. Avšak je rozdíl, pokud dítě z nějakých zdravotních či jiných důvodů nepodá lepší výkon nebo pokud je jen lenivé. 

Rodiče zásadně věřili a důvěřovali učitelům a spíše ještě řekli na třídních schůzkách, pokud dítko bude zlobit, klidně ať dostane pohlavek nebo trest, který si zaslouží, že učitel má od nich plnou podporu. Poslouchat se musí. Vždyť to tak na světě chodí – dítě poslouchá rodiče a učitele, zaměstnanec svého šéfa, pacient lékaře, voják svého velitele… to vytváří pořádek a řád ve společnosti. Když se tento řád poruší, když jen každý chce každému něco nařizovat a nikdy nechce sám něco učinit nebo ukáznit se, může v nejhorším případě dojít až k rozkladu společenského řádu a společnosti.

A známkování? To snad ani nemusím vysvětlovat, proč je důležité a spravedlivé a motivující! Vždyť dobrý prospěch a uznání ve škole za dobré školní výsledky se dá chápat jako když v dospělosti dostanou lidé za svou práci plat. Vždy je důležité podporovat a stimulovat k lepším výkonům, od školních lavic vlastně po celou dobu lidského života, obzvláště dnes, kdy získat a udržet si práci není vůbec ve velké konkurenci lehké. Člověk se musí stále něco nového učit a zdokonalovat se, aby si udržel krok s vývojem a tím své zaměstnání, dobrý plat a lepší podmínky pro život.

Člověk je od přírody tvor tvárný a záleží velice na něm samotném, ale v dětství a v mládí převážně na jeho okolí, které ho vychovává a formuje. Proto je správná výchova a stimulace k lepším výkonům důležitá. Tudíž je neoddiskutovatelné téma, že správná výchova by měla zahrnovat jak výtku, domluvu a trest, tak i pochvalu. Ale pozor, zaslouženou pochvalu! Nechválit všechny, jak jsou dobří, i když výsledky ukazují, že nejsou nebo jsou jen průměrní. Neříkat to jen proto, aby ti horší neutrpěli nějakou psychickou újmu, že nejsou stejně dobří, jako ti nejlepší. Co z toho? Ti nejlepší zleniví do průměru a ti horší se nebudou cítit stimulovaní, protože se jim říká, že dobří jsou (i když nejsou) a nebudou se snažit také…

Mám krásnou vzpomínku na první a druhou třídu, kdy nás učil pan učitel Horák. To byl boží člověk! Chodil po třídě, hrál na housle a zpíval. Byl velice laskavý a trpělivý. Když nás učil psát, seděl za stolem, každého z nás si vzal před sebe, držel nám ruku a kroužil po papíře, aby si ruka zvykla na vytváření tahů pro jednotlivá písmenka. Dával nám známky, a aby nás motivoval, dostávali ti nejlepší tlusté jedničky. Nebyla to jen obyčejná jednička, ale měla několik tělíček… čím více jich měla, tím to bylo cennější! A také hvězdičky k tomu rád přidával. A ještě když byla jednička jednou či dvakrát podtržená, oj, to bylo radosti! Na konci školního roku pět žáků s nejlepším prospěchem dostalo od něj zákusky! Pomyslete, v 1. třídě dostat od učitele osobně za dobré známky věneček, laskonku či indiánka! (Jaká směšná motivace pro dnešní děti, že?)
Na druhém stupni přísný pan učitel Šindelář, vyučující češtinu, dějepis a cizí jazyky, měl také jednu zvláštní metodu: dával body. Položil otázku a kdo rychle přiběhl ke stolku se správnou písemnou odpovědí nebo při ústním zkoušení kdo zodpověděl správně, dostal +, za 10 plusů byla jednička do žákovské, za 10 mínusů to naopak byla pětka. A také k tomu leckdy přidal malé vytahání za krátké vlasy na spáncích... vyjadřovalo to jak pochvalu, tak pokárání. 

V šedesátých až devadesátých letech všichni museli mít práci. Nemít práci bylo trestné. Tudíž každý věděl, že nějakou práci vždy bude mít. Umísťování dětí do škol a pracovníků na jednotlivá pracoviště nebudu rozvádět, to by bylo na dlouhé vysvětlování. Dnešní doba je bohužel/bohudík jiná, ale dravější. Uspějí jen ti nejlepší. Teoreticky, praxe je zase o něco komplikovanější. Chci jen vyjádřit, že motivace k učení s cílem lepšího vzdělání a tím i lepšího zaměstnání, dobrého výdělku, spokojenějšího života a společenského postavení nestačí. Někteří namítnou, že i když si opatří dobré vzdělání, dobrou práci stejně neseženou. A nic nedělat a brát podporu v nezaměstnanosti je tak lehké! Na to se ale děti a mládež nesmí vymlouvat! Život je tvrdý, každý musí „bojovat“ za svou existenci, rodiče za nimi nebudou stát celý život.

Na téma děti-škola-výchova lze diskutovat velmi dlouze a pohlížet z mnoha úhlů. Každý má svůj názor a zkušenosti a dobré a špatné příklady ze života. Jedno je ale jisté, čím více se dětem a mládeži dovoluje a dospělí ustupují ze svých požadavků, tím hůře. Výchovný element a příklady dospělých se vytrácí. Děti neznají míru, ani často souvislosti a důsledky svého jednání. Někdy to může končit i velmi tragicky...
Proč, když fungovala přísná výchova a menší tělesné tresty na školách, vládl tam vždy pořádek a kázeň?
Srovnejte si to s dneškem, se stavem doma a ve světě a zauvažujte… Rodiče mnohdy kvůli pracovnímu, ale i jinému zaneprázdnění nemají na své děti čas a přesouvají hlavní odpovědnost za výchovu na školu. Jenže škola ztrácí k řádné výchově pravomoc… Proč jinak by docházelo k takovým paradoxům, kdy učitel vlepí žákovi pohlavek či facku a octne se za tento (mnohdy jediný výchovně účinný) čin u soudu?!
Každý extrém je nebezpečný, někteří rodiče překračovali (a překračují) únosnou mez ve svých fyzických trestech vůči dětem. Ale po „normálním“ výprasku, když už žádné výchovné domluvy nepomáhají, se ještě nikomu nic do života zlého nepřihodilo, a s léty s úsměvem takto „postižené“ děti a mládež vzpomínají na rčení svých rodičů, kteří s nadsázkou tvrdili: „Škoda rány, která padne vedle!“

I dospělý člověk je ovlivňován okolím, neřku-li děti a mládež. Dospělý si ale mnohé své jednání dokáže zdůvodnit a vyhodnotit, děti ne. O to je to horší. A uvědomme si, že dětem se dává stále větší pravomoc, ve všem. Děti rozhodují, co budou a nebudou jíst, jaké chtějí mít na sobě oblečení, rodiče se ptají dětí, kam by chtěly jet na rodinnou dovolenou, jaké věci se pořídí do domácnosti, jestli půjdou do školy či za ni, zda budou nosit stejné knížky domů i do školy, zda budou psát úkoly... Učitel je nesmí okřiknout ani uhodit, zato žák si může na učitele „otevřít hubu“… Jaká úcta, jaká disciplína, jaké výsledky, jaké důsledky...?!

K těmto mým úvahám nad páně Kulíčkově článkem se následující den ve švédském tisku objevila neobyčejně podobná zpráva. Přihodila se ve Francii. Je vidět, že toto téma hýbe myslí lidí nejen v České republice. Posuďte sami… 

Švédské noviny Svenska dagbladet, středa 2. července 2008
autor: Björn Erik Rosin,
bjorn.rosin@svd.se  
překlad do češtiny: Jitka Vykopalová


Francouzská obhajoba výprasku dětí

Politici a intelektuálové se mobilizují na podporu obžalovaného učitele

Paříž: Potřebují neposlušné děti nebo vzpurní žáci pohlavek nebo několik plácnutí na zadek tu a tam? Ve Francii je tato otázka velmi aktuální, mnozí politici a intelektuálové jsou ochotni na ni odpovědět „ano“.

Zároveň co organizace „Zachraňte děti“ ve Švédsku nedávno vedla kampaň, že by se výprask dětí měl zakázat ve více zemích, byla tato otázka velice diskutována ve Francii. Ale tam naopak vládne názor, že nikdo neutrpěl škodu z jednoho pohlavku nebo plácnutí na zadek, alespoň tak se vyjádřili ministři a jiní politici v anketě francouzských novin Le Nouvel Observateurs. Zdůrazňují také, že jeden pohlavek nelze přirovnat k výprasku či týrání. Le Nouvel Observateur jsou politické noviny, se kterými souhlasí mnozí, kteří mají pravicové smýšlení. Na titulní straně posledního čísla kladou noviny právě otázku: „La gifle – pour ou contre? Pro nebo proti pohlavku? Pro nebo proti výprasku dětí?
Počátek k tomu všemu je událost ze školy vyššího ročníku v severní Francii v lednu t.r. Jeden učitel ztratil rozvahu nad jedním výtržnickým žákem, smetl nejdříve jeho knihy na podlahu, zvedl ho potom ze židle držíce ho za kůži na krku, zatímco žák křičel: „Connard!“, idiot!
V tom okamžiku ho udeřil.   
To, co by normálně mohlo zůstat jako úmluva mezi učitelem, žákem a rodiči, se nyní dostalo mnohem dál. Otec žáka byl policista. Netrvalo dlouho a učitel byl umístěn v policejní vazbě a obžalován. Soudní proces s ním probíhá, rozsudek se očekává být vynesen v srpnu.
I když je ve Francii výprask povolen, je od roku 1834 zakázáno bít děti ve školách. Ale událost vzbudila velkou pozornost a dotyčný učitel obdržel podporu. Kolegové ve škole a rodiče dětí v dané oblasti sepsali podpůrnou výzvu. Učitelé v celé zemi svědčili v tom, že rozumí uštědřenému pohlavku a že jim také často svrbí prsty udělat totéž. Dokonce i několik ministrů prohlásilo svou podporu a své porozumění pro učitelův čin.
V Le Nouvel Observateur je diskutováno, jak zacházet s dětmi, které se proměnily v tyrany. Noviny tento vývoj popsaly krátce: Od známého psychologa Francoise Dolta, který po druhé světové válce zdůrazňoval práva dětí a důležitost jim naslouchat, k dnešní společnosti, kdy je tento model spíše drsnou „Super-Nanny“, super vychovatelkou dětí.
Rodiče by měli být diktátory. Děti by se měly vychovávat téměř fašisticky, jinak se stanou opravdovými fašisty až budou dospělí. Rozkaz je pro dítě rozkaz, nic, co by se mělo vysvětlovat nebo diskutovat, říká dětský lékař Aldo Naouri. Naouri ovšem poukazuje, že je kategoricky proti všem formám výprasku. Ale také zcela proti tomu, aby společnost zřídila zákony na zákaz výprasku. V článku jsou jmenovány švédské zákony proti fyzickému trestání dětí. A reakcí je nechápající kroucení hlavou.
V červnu uspořádala Evropská rada v Záhřebu konferenci k odstranění výprasku a všech forem tělesných trestů u dětí, ovšem Francie žádného svého reprezentanta na konferenci nevyslala.

Pouze 24 zemí zakázalo výprask dětí. Bít děti stále není protizákonné ve 171 zemích. Švédsko bylo první zemí na světě, které v roce 1979 zcela zakázalo všechny formy výprasku dětí. Poté následovalo 23 zemí, které učinily stejnou věc.

Norsko
1987
Ukrajina     
2004
Rakousko
1989
Maďarsko
2005
Kypr 
1994
Řecko
2006
Dánsko
1997
Holandsko
2007
Lotyšsko
1998
Španělsko  
2007
Chorvatsko  
1999
Portugalsko
2007
Bulharsko   
2000
Venezuela  
2007
Izrael         
2000
Uruguay      
2007
Německo   
2000
Chile           
2007
Island        
2003
N.Zéland     
2007
Rumunsko  
2004
Kostarika    
2008


Zdroj: organizace Rädda barnen /organizace Zachraňte děti/
Poznámka redakce:  Chcete-li vyjádřit svůj názor k otázce fyzického trestání dětí, napište nám na e-mail redakce@pozitivni-noviny.cz. Pokud se sejde dostatečné množství ohlasů, vytvoříme z nich samostatný článek s příznačným názvem BÍT ČI NEBÍT!?

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

OHLASY NA ČLÁNEK


Už náš velký Komenský se vyjadřoval k výchově dětí, na svoji dobu až revolučně osvícenecky. Ale žádná doktrína, byť sebehumánněji myšlena, se nemůže dočkat dříve nebo později zpochybnění, a to nejen ze strany méně znalých a citově méně bohatých, ale i koumáků nemalé úrovně a navíc nepostrádajících potřebnou citovou úroveň.
Sám jsem proti tělesnému trestání, neboť i když sice mnohé postižené pravděpodobně negativně nepoznamená rákoska do dospělého života, tak jsou ti, kterýmž se může navršit vnitřní destabilizace.
Autorka velmi potřebně toto, zdá se, věčné téma, svým příspěvkem aktualizuje. Aby především rodič, a v neposlední řadě učitel, spojil důsledný požadavek na výchovu svých mladých svěřenců s nebitím, je dle mne nejsprávnější metoda, jež by měla být na celé naší planetě uzákoněna. Jestliže se ale i mezi učiteli nacházejí lidé s hrubou absencí všeobecné etiky, byť jinak jsou odborně na místě, tak je bláhové očekávat, že především každý rodič je na svém místě, mimo aktu způsobující narození svého potomka. Sám se domnívám, že každý zájemce stát se učitelem by měl projít důslednými psychologickými testy také po stránce etické a citové způsobilosti. Pokud tomu už tak dnes u nás je, tak bychom mohli vidět budoucnost potomků trochu světleji, myslím si alespoň já.

Otakar Štorch,
Stockholm, Švédsko
24. 7. 2008

Vážená paní Vykopalová,                                                                         

Váš článek "La gifle...." jsem přečetl s plným porozuměním, ale též s beznadějí. Nevěřím, že se prosadí rozumné tělesné tresty ve školách, protože naši a světoví "humanisté" omlouvají zlé skutky dětí a mladistvých do takové míry, že se dnes netrestají ani jejich krádeže, násilí a šikana, a to vůbec, a vraždy jen maximálně deseti lety, a to jen u starších. Takový desetiletý kluk to má zadarmo. Jestliže pak nejsou potrestáni ani rodiče, kteří je mnohdy k takovým činům i nutí (krádeže malých cikánů v obchodech), pak lze sotva očekávat, že se malý pachatel polepší jen proto, že mu nějaký psycholog bude mluvit půl hodiny do duše.  
Pokud se jakýkoliv člověk, dospělý či dítě, dopustí zlého činu, zaslouží si odpovídající trest. Bude-li to výprask, pokuta nebo vězení, to nechť rozhodne soud, ale beztrestnost malých, či mladistvých pachatelů je cesta do pekel.
 
S porozuměním a pozdravem
L.Ťopka, Praha 
 
ludek.topka(a)centrum.cz

19.7. 20008

Odpověď Jitky Vykopalové:

Vážený pane Ťopko,
děkuji za Váš chápající ohlas na můj článek, který byl vlastně ohlasem na článek Vladimíra Kulíčka... tudíž řetězec... protože normálně myslícímu a cítícímu člověku to přece nedá, aby nezareagoval na to co, vidí, slyší, cítí, že není správné a nebo se mění k horšímu... Dokonce předevčírem vyšel ve švédských novinách článek doplňující toto téma, chystám se, že ho přeložím a přiložím, týká se situace na vysokých školách.

Proč je současný stav takový, jaký je? Přemýšlela jsem o tom se svými přáteli, kteří cítí také znepokojeni. Znepokojeni nad tím, že již neplatí dávné přísloví: "S poctivostí nejdál dojdeš", že člověk čestný, laskavý a pracovitý, toužící po vzdělání a úctě mezi lidmi nemá v dnešní společnosti takové místo jako lidé zlí, hrubí, násilní, podvodníci, nactiutrhači, lidé bez zájmu se učit či pracovat, ale se zájem krást, škodit, ničit, povalovat se, využívat všech prostředků ve svůj prospěch a kteří ví, že tresty jsou dnes jednak nízké, je jich mnoho a policie a soudy se určitými delikty vůbec nezaobírá, protože to nezvládá, tak na to tito lidé hřeší, unikají trestu a ještě se vysmívají poctivým lidem do tváře. V jistých případech se také mohou "vykoupit" úplatky ze svých trestů... Poctivý člověk je bezmocný a trpí...
Proč je tomu tak? Přeskočili jsme "sametovou revolucí" příliš rychle nějaký přechodový společenský řád, kde bychom se naučili se svobodou jak se patří zacházet? Přechod k demokracii určití lidé pochopili jako možnost dovolit si činit naprosto všechno za minimálního potrestání nebo trestu vůbec žádného. Na nikoho a na nic neberou žádné ohledy - na lidské zdraví, lidské vztahy, ekologii. Čest, slušnost, spravedlnost je jim naprosto cizí. Příliš mnoho bulváru, příliš mnoho násilí, na jedné straně nezaměstnanost a nízké platy běžných pracovníků, na straně druhé lukrativní pracovní místa s obrovskými výplatami, plno spotřebního zboží a luxusních služeb... Lidé po nich touží - nemají na to dost peněz - kriminalita - nízké tresty - opakování trestných činů... Kam to všechno spěje? Zanedlouho bude slušný a poctivý člověk ohroženým druhem na této planetě...

Jéé, kam jsem se tím až dostala...? To by byla nekonečná úvaha nad vším možným!
I přes to, jaký je stav ve společnosti, nenechte si zkazit náladu. Máte rád přírodu, je léto - užívejte té krásy!

Srdečně ze sluníčkového Stockholmu zdraví 
Jitka Vykopalová
zástupce šéfredaktora
Pozitivní noviny 
Stockholm 23. 7. 2008  

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 07. 2008.