Jiří Všetečka – Jitka Vykopalová, Václav Židek: Tajemství světelné magie Pražského chodce

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Od 18.března do 31.srpna 2008 proběhla u příležitosti významných sedmdesátých narozenin fotografa Jiřího Všetečky veleúspěšná a hojně navštěvovaná výstava velkoformátových fotografií „Pražský chodec“, konaná pod záštitou prezidenta České republiky Václava Klause a primátora hlavního města Prahy Pavla Béma, která vzbudila zaslouženou pozornost u široké veřejnosti včetně profesionálů, jak domácích tak i zahraničních.

Doc. Ing. Jiří Všetečka
(*1937)
se fotografování věnuje již od r. 1958. Je absolventem fakulty strojní ČVUT v Praze.
Od roku 1964 byl kandidátem Svazu českých výtvarných umělců, v roce 1968 se stal jeho členem.
V letech 1969–1991 působil na katedře fotografie Filmové a televizní fakulty AMU jako externí pedagog předmětů reportážní fotografie a audiovizuální prostředky ve výuce.
Docentem pro obor fotografie byl jmenován v roce 1977. Je členem Asociace profesionálních fotografů České republiky a Svazu českých fotografů, kterému předsedal v letech 2000-2001.
Spolupráce: Česká filharmonie, Československá fotografie, Československá televize (Karel Pech, Zvědavá kamera), Československý státní film (Jiří Weiss, Václav Krška, František Vláčil) Český rozhlas, Film a doba, Hudební divadlo v Karlíně, Kulturní rozvoj, Literární měsíčník, MY 68, Panton, Prostor, Reflex, Svět v obrazech, Vinohradské divadlo.
Jiří Všetečka uspořádal od roku 1962 více než dvě desítky výstav. Je autorem 21 knižních publikací svých fotografií. 

PRAHO, otáčím tě v svých prstech jako ametyst. Ale ne.
To jen jdu a vidím v magickém zrcadle ze zaprášeného křišťálu, jímž Praha je, výraz vzrušení člověka, jemuž se stalo osudem nalézat a bloudit, nalézat se tím, že bloudí.
Pražský chodec, Vítězslav Nezval


Jiří Všetečka. Foto: Pavel LoužeckýVýstava „Pražský chodec“
se konala v překrásných prostorách Tereziánského křídla Starého královského paláce Pražského hradu a v přilehlé zahradě Na Valech. Přiblížila nám tvorbu zmíněného autora prostřednictvím tří na sebe navazujících tématických částí.
Pražský chodec – Jiří Všetečka, jeho město a lidé. Právě ze souhry mezi viděním Jiřího Všetečky a důvěrnou znalostí starobylé Prahy, jejích magických proměn a lidských osudů, vzniká mistrně zachycená harmonie, obdobná jako v důvěrném vztahu mezi mužem a ženou. Objemná fotografická výbava sice pevně připoutává kroky poutníka Jiřího Všetečky k zemi, ale duše létá mezi nocí a dnem, či dnem a nocí a zachycuje vždy jen tu jedinou tichou vteřinu, kdy opar, světelná hra vstávajícího měsíce nebo slunce dá Praze-ženě jedinečnou atmosféru či náladu a udělá ji vyzývavě, tajemně a až mysticky krásnou.

Všenáprava obrazem – doménou zkušeného fotografa nejsou pouze kratičké imprese, ale i dobový sociální dokument. Fotografie ze života lidí vznikaly jako inspirace k textům Jana Ámose Komenského Obecná porada o nápravě věcí lidských. Nadčasový, a dodnes platný text starý 400 let přiměl Jiřího Všetečku k realizaci fotografií, které jsou k těmto textům jedinečně vázány. Snaha Jiřího Všetečky o „všenápravu obrazem“ vyzařuje ze světlem zachycené komunikace mezi lidmi před kamerou i za ní, z hlubokého pochopení fotografovaných tváří, výrazů, úsměvů a vrásek, typů lidí a vztahů mezi nimi.

Putování Pražského chodce – v rozmezí posledních pěti let Jiří Všetečka často cestoval. Vystavoval své fotografie např. v Alamosu, Alžíru, Berlíně, Bruselu, Budapešti, Bukurešti, Chicagu, Drážďanech, Jakartě, Kuala Lumpuru, Paříži, Stockholmu, Phoenixu a Washingtonu. Všude propagoval naše hlavní město, poznával lidi a... hlavně je fotil.
 
Úvodní text byl zpracován s použitím originálního textu oficiálních stránek výstavy Pražský chodec: www.prazskychodec.info  
Jitce Vykopalové, Václavu Židkovi a Pavlu Loužeckému z Pozitivních novin se dostalo té cti, že byli panem Jiřím Všetečkou osobně provedeni jeho výstavou. Při této příležitosti zachytili nejen záznam celého rozhovoru, který vám nyní přinášíme, ale pořídili i celou řadu fotografií dokumentující tuto mimořádnou událost.

   
V
elkoformátové fotografie Jiřího Všetečky jsou umístěny v prvním patře Tereziánského paláce. Odtud je opravdu krásný výhled na město a při pohledu oknem ven na Prahu můžete zároveň porovnávat její krásu na fotografii.
Pro vaši informaci: Po technické stránce to nejsou tisky, ale originální klasické fotografie dělané z negativu, což ještě je možné. Z diapozitivu se bohužel již tři roky fotografie dělat nedají, už není k dostání ani papír, ani "chemie". Proto se dělají digitálně, tzn. ne tiskem, nýbrž fotka se naskenuje na velké rozlišení, potom se pomocí laseru na principu Light Jet osvítí na fotografický papír (klasický chromostříbrný) a fotka se vyvolá. Fotografie jsou o rozměru 1,25 x 1,25 metru, jsou zalaminovány, a proto nemusí mít skla kvůli odrazu, aby snímky byly dobře vidět.  
V celé této výstavní kolekci je Praha zachycena víceméně v jakémsi oparu, ale je to ve skutečnosti obraz na přechodu noci a dne. (foto 1 a 2)
Foto 1 Foto 2
   
Některé fotografie vycházejí přirozeně právě tímto způsobem, nikoli technickou úpravou. Já jsem je schválně udělal trošku zadumané.
Foto 3 Foto 4
   
Krásné jsou ty prezové střechy... Lampa v okně na tom obrázku za tři dny po zhotovení snímku už nebyla... (foto 4a) „Kouzlo střech prezových modernou mi nekažte“, jak zpíval Voskovec s Werichem. 
Foto 4a Foto 5
   
Vpravo máte východ slunce. To jsou fotografie technicky digitálně neupravené. To sluníčko si můžete digitálně dostat na fotku kam chcete, ale ve skutečnosti, když vychází, tak není nikdy kulaté, ale je to šišatá elipsa, nahoře žlutá a dole fialová. Podle toho se pozná, jestli je to originál nebo není. (foto 5)
Každá fotografie by měla mít svoji velikost. Tady jsou úmyslně všechny fotografie ve stejném formátu a tvoří jakoby falešná okna. Některá fotografie v malém totiž nevypadá vůbec zvláštně. Když ji ale uvidíte ve velkém prostoru, tak najednou dostane takovou zvláštní atmosféru, jako třeba tahle zasněžená Praha. (foto 6)
 Foto 6 Foto 7
   
Pořizovat fotografie v zimním období  je velice náročné, protože i když mám velmi přesné měření, nejen hranolem, ale i bodovým expozimetrem, tak se mi kolikrát stane, že mi najednou začne hlásit „eu“. To není evropská unie, ale měřák vyjadřuje: „neměřím“. Takže potom záleží jen na zkušenostech.
Já říkám, že expozice je "vokometrie". A nebo ještě jeden terminus technikus, který praktikuji - a tím vůbec nechci propagovat cigarety (úsměv) - je to tzv. cigaretová expozice.  Když totiž pomalu vykouřím jednu cigaretu, tak je to přesně doba jedné expozice. Někdy přidám dvě, ale je to opravdu jen proto, aby to vyšlo co nejzajímavěji.
Naopak, když se fotografuje měsíc, tak ho musíte jednak fotografovat v zimě, kdy je největší, a ještě pouze v době, kdy je úplněk. Protože jen tehdy má měsíc obličej (foto 8). A musí se dělat přesně při východu, protože za chvilku je to jenom žlutá - sice nádherná - ale koule. Při fotografování mlhy často nevidíte v hledáčku vůbec nic, tušíte jenom, co tam bude, ale to osvětlení, ta mlha, to vše vám udělá na snímku zvláštní atmosféru.
 Foto 8  Foto 9
   
Tady byla třeba expozice 15 minut. Praha hodně v mlze (foto 10). Víte, když fotografuji Prahu, tak ji musím poměrně dokonale znát, tzn. že vím kam a kdy mám jít. Podle toho, kde vychází sluníčko, když ho chci mít třeba za nějakou dominantou jakou je např. Týnský chrám na Staroměstském náměstí (foto 6), tak musím jít v létě až k Hanáckému pavilónu, a když jdu fotit v zimě, tak musím až na Letnou, protože to sluníčko se strašně rychle mění.
 Foto 10  Foto 11
   
Třeba tento snímek je můj oblíbený: Keř focený ze Strahovského kláštera, který má takové zvláštní světlo pouze ráno... Při východu slunce často využívám hodně dlouhá ohniska. Když vychází sluníčko, musíte ho mít jenom na začátku, protože vychází v rozpětí jen několika vteřin. (foto 12)
Lidé si často kladou otázku, odkud je tato fotografie (číslo 13) fotografovaná? Je tam totiž Staroměstská radnice, vedle toho staroměstský Mikuláš, napravo nahoře Muzeum a nalevo Ludmila. Fotografie vznikla brzy ráno, z Letné. Mnozí si myslí, že nalevo nahoře je Vyšehrad. Není - je to sv. Ludmila.
 Foto 12  Foto 13
   
Tady je Nový svět (foto 14) a nebo dejme tomu pohled od Rudolfína (foto 15), pomocí Light Jet-u můžete dostat zvláštní strukturu. Na malé fotografii ta struktura není vidět, ale v té velké to musí mít vždycky kresbu ve světlech a ve stínech. (pozn.redakce: Light Jet - osvitová jednotka - vlastně velký digitální minilab - obvykle o šíři papíru 127 nebo 150 cm. Fotografický papír je osvícen laserovým paprskem, obraz je potom vyvolán chemickou cestou.) 
Já mám raději lehce tmavší fotografie než ty světlé. Ono to začne vypadat jako kdybyste to trošinku domalovávali, ale  je to technika. Na těchto velkých fotografiích to musí být samozřejmostí, protože bez techniky se vůbec neobejdete. A když k tomu potom ještě "něco" dodáte, je to paráda! Navíc k tomu musí přibýt velmi dobrá práce nejen toho, kdo to skenuje, ale potom i při těch úpravách.
 Foto 14  Foto 15
   
Zde vidíte například východ slunce... To musíte vstát přibližně ve čtyři hodiny ráno. Je to fotografováno od Hladové zdi. Stál jsem na lešení, takže jsem tam trošku balancoval, a když jsem dokončil fotografování, tak se začalo najednou celé lešení klepat, protože se dole probouzeli bezdomovci.
Snímek je skutečně pořízen z Letné, Týnský chrám, Muzeum...  Když je východ sluníčka, tak to musíte počkat na mraky, aby ho částečně zakryly (foto 16).
 Foto 16  Foto 17
 
   
Mám rád trošinku více zadumané fotografie, třeba ta nalevo je v mlze, má takovou zlatavou barvu. Zrovna tak tady, to je východ slunce, a najednou vám jde mrak, a když tomu pomůžete a dáte to trošinku do tmavé atmosféry, tak dostanete jiný pohled. (foto 18)
Přiznám se, že na té fotce vpravo jsem přece jen udělal jeden zásah, snad mi to lidé odpustí..., ale na horizontu není žižkovská televizní věž. Já tomu říkám Jakešův Bajkonur. Ona se mi tam totiž nelíbila a tak jsem ji "sundal". (foto 19)
 Foto 18  Foto 19
   
Velmi často mám na svých fotkách takové jakoby kouře. Ale to nejsou kouře, nýbrž z plynového topení vycházející vodní páry, které - když tam půjdete ráno - vám udělají takové krásné osvětlení a zajímavou scenérii. (foto 20 a 21)
Někdy ovšem, když je velká zima jako třeba tady, kdy bylo mínus dvacet stupňů, to se musíte pořádně teple oblíknout, tzn. Jégrovo prádlo s vlasem dovnitř, ať máte také nějakou legraci. Potom budete mít na sobě tepláky, vatované kalhoty a často, když jste tam dvě hodiny a přijde na vás taková ta zvláštní chvilka...
Foto 20  Foto 21
   
Tam, kde jsou ty střechy, tak díky právě tomu Light Jet-u si můžete dovolit vlastně, že to je sice na fotografickém papíře, ale vypadá to trošku jako kresba. Zdůrazněné je to navíc tím, že je to zalaminované zatepla, což dělá zvláštní atmosféru.
 Foto 22  Foto 23
   
Na těchto fotografiích je Karlův most (22, 24). Lampy u Rudolfína (foto 23) se musí fotografovat jen v okamžiku, kdy se rozsvítí. Poslední fotografie zachycuje mlhu na Karlově mostě. Holub je skutečný, není tam přidaný a figura vzadu je taky náhoda. Ty lampy na mostě byly skutečně zhaslé... (foto 25)
 Foto 24  Foto 25
   
Když fotografuji, tak nemůžu jen tak říct: "Dneska udělám dobrou fotografii", protože tam je takových zákonitostí, kdy vám světlo někdy nevyjde nebo ta mlha není taková, jak byste chtěli, a vy musíte potom dlouho čekat nebo jít na to místo vícekrát.
Oproti ostatním městům má Praha výhodu, že jejím středem teče řeka Vltava, která má obrovské kouzlo.
A protože Vltava vytváří jakýsi malý kaňon, umožňuje vám, že se na město můžete dívat z výšky. Dlouhým objektivem můžete přiblížit věže kostelů a téměř se jich dotknout. Normálně byste museli vystoupit na nějaká vysoká místa, ale tady můžete ukázat, že Praha je opravdu stověžatá. Vltava vám to všechno umožní. Pro fotografa je to úžasné. (foto 26)
 Foto 26  Foto 27
 
   
Na fotografii vpravo je zachycen důkaz, že Vltava umí také zlobit. Fotka je z roku 2002, kdy byl vrchol povodně (foto 27), a zde můžeme vidět, o kolik ta Vltava stoupla. Dokonce tam se uvažovalo o tom, zda Karlův most tu povodeň vydrží. Naštěstí vydržel.
Když už jsme u Karlova mostu... Při stavbě Karlova mostu byl částečně využit i dřívější Juditin, takže dnes můžeme vidět, že je vlastně dvakrát zahnutý a vede do kopce a potom proti proudu a z jedné mostecké věže není vidět druhou. Právě díky tomu, čili do kopce, se dá udělat tato fotografie. (foto 28)
 Foto 28  Foto 29
   
Známá pražská fugurka vpravo dole je jeden zvláštní malíř na Karlově mostě, který maluje sám sebe jako čerta.
Bydlí v Mostecké ulici a má to sem blízko, takže je na mostě vlastně každý den od rána. Tady mi náhoda udělala nádhernou atmosféru, protože předtím pršelo a on má přes sebe igelit. (foto 30)
A tady už se dostáváme do černobílých fotografií, třeba na Karlově mostě je to náhoda, kdy tam tito lidé byli, a také tam byly nádherné mraky. (foto 31)
 Foto 30  Foto 31
   
Této fotografii říkám "vodník Česílko". Když se podíváte, je to zvláštní atmosféra, děda s doutníkem v takovém zvláštním oparu. (foto 32)
 Foto 32  Foto 33
   
Vybírat fotografie na tuto výstavu bylo hodně náročné, a to z jednoho prostého důvodu: V černobílé fotografii jde lehce dát fotky vedle sebe, kdežto když máte dávat vedle sebe barevné fotografie, tak ty musí nějakým způsobem ladit, a to je náročné.
Ty černobílé fotografie jsou starší... To kdysi dávno, když jsem šel přes Karlův most večer a fotil, jsem si říkal, že u Bucků zhasli, tak to sbalím a půjdu domů. Tam totiž, když se rozsvítí lampy, už nemůžete fotografovat, protože strašně moc svítí. A v tom najednou ty lampy zhasly. Celý Karlův most byl zhasnutý.... (foto 34) Tak jsem si řekl, že by z toho mohlo být několik skvělých kouřových expozic. Trvalo to jen asi 15 minut. Karlův most byl zhasnutý, ale na Malé Straně svítila světla.
Tyto záběry jsem si přál, protože takový odraz nebo respektive mlha nad tou Vltavou - to se dá těžko udělat... (foto 35)
 Foto 34  Foto 35
 Foto 36  Foto 37
   
Některé fotky jsou dělány ještě klasickou metodou, tzn. že foto děláte ve velké místnosti, promítáte velkým zvětšovákem na zeď, normálně tam pracujete, jako když každý si umí udělat fotografii, tzn. nadržení, podržení atd., vyvoláváte to, v míse padesát litrů vývojky, v další míse je voda a v další sto litrů ustalovače. Vyvolává se to v roli, tzn., že musí se to udělat technicky tak, že vývojka působí asi tři minuty, aby se to správně provolalo. Fotopapír musíte pořádně vyprat (já nemám rád spídy /Speeds/ z umělé hmoty, protože fotopapír má kresbu ve stínech a ve světlech).
Když foto pověsíte, tak z toho máte prádlo, protože je to zvlněné. Když je přinesu domů, tak je to jako když máte usušené prádlo. Proto napustím vodu do vany, nechám je trošinku provlhnout, papír se protáhne, dám to na okno. Mám okna přesně na míru, takže pouze centimetr mi tam zbude po krajích. Pak oblepím okraje speciální páskou, je to obrazem dovnitř do místnosti, proto to lidi venku nevidí. A jak ta fotka usychá, tak se krásně šponuje.
Je to prostě dokonalé, musíte to ale dělat vždycky raději ráno nebo večer, protože se může někdy stát, že lepicí páska rupne. V noci najednou velká rána a když se probudíte, tak musíte zkontrolovat, jestli se dá fotka ještě zachránit, zda je poničená jen kousek nebo se to musí udělat celé. V tom případě je třeba foto znovu namočit, pověsit, oblepit a nechat uschnout.
 Foto 38  Foto 39
   
Tato socha tam byla vždycky ve tmě - sv. Václav na hradní rampě (foto 38). Lampa byla zhasnutá, byla mlha a strašná sněhová vánice, avšak zkratem se lampa rozsvítila a dosáhlo se nádherného osvícení.
Retušovat je někdy nutné, prach a nečistoty se na fotografiích občas objeví. Pan Roubíček, který je o deset let starší než já a umí dokonale retušovat, retušoval např. profesorovi Plickovi jeho Prahu pro hlubotisk. Tam se dělaly například mraky vatičkou a koksínem a vším možným... Tak ten mi to vyretušoval, protože papír, který trošku navlhne, se znovu zkroutí, a aby to bylo opět dokonalé, musíte to znovu jemně navlhčit zezadu, znovu dát na okno. Každá fotografie je dělaná tímto způsobem.
Dělat fotky neznamená jenom něco vyfotografovat, ale dotáhnout vše do definitivní podoby, a to je někdy moc náročné, ale zároveň velmi zajímavé.
 
Všechny fotografie uveřejněné na této výstavě jsou zalaminovány, aby byly chráněny proti otěru, proti poškození, ale také proti UV paprskům. O tiscích experti tvrdí, že vydrží deset-dvacet-padesát-sto let. Já nevím, zatím se to nepotvrdilo. Mají extra inkousty atd., ale vím, že když někde na fotku svítí hodně sluníčko, tak např. na těchto barevných fotografiích začíná odcházet žlutá barva.
Dokonce  teď, podle posledních zpráv - já nemám, neměl jsem a nebudu mít digitální fotoaparát, protože zůstanu u klasické fotografie, mého Hasselbladu a Nikonu FM 3 - když se digitální fotky nahrají na nosiče dat, tak se říká, že by se měly po pěti až deseti letech všechny ty záznamy na CD nebo DVD přepsat, neboť se prý ztrácejí informace a vůbec se nedá to CD nebo DVD na těch mašinách otevřít.
Dole je jedna fotka, kterou za chvilku uvidíme, je to 40 let starý negativ, ale stále je naprosto dokonalý, vůbec netknutý a můžete ho i zvětšovat... Je naprosto přesný.
Rozdíl digitálu a klasické fotografie je ve způsobu zpracování fotografie. Při klasické fotografii jdete do komory a tam vytváříte fotku, každá fotka je vlastně originál, kdežto když ji zachytíte digitálním fotoaparátem, musíte jít k počítači a začít ji zpracovávat, ovšem na zpracování musíte mít dokonalé programy.
Skenerista to naskenuje, ale potom je potřeba tu fotku ještě zpracovat, a to opravdu vyžaduje obrovskou zkušenost. Ale když například potřebujete odstranit na počítači ošklivou anténu nebo tam máte „špatný prst komunismu“ či poničenou střechu, tak to není vůbec žádný problém napravit. 
Tohle dělá ručnímu retušérovi panu Roubíčkovi potíže... Ovšem na druhé straně, když se dělá klasická fotografie, můžete dělat větší přechody. Udělat přechod na počítači je problém...
A nebo mi na fotce retušér udělá štětečkem malinkou konturu, ona tam sice je, ale on ji jen jemně zdůrazní - a to je strašně důležité. To se mi na počítači nepodaří. Každá technika má svoje.
Když jsem učil študáky, tak jsem jim říkal, že musí zatahovat... Tím jsem byl pověstný. Každá fotografie musí totiž mít jemné zatažení do krajů. Když se udělá fotka, tak se potom "vezme ruka", tomu říkám prstová cvičení, a potom se tak nadržuje, aby se ty kraje zatáhly. JemněNesmí to být skoro vidět.... Opticky se ta fotografie zavře. A to je právě to náročné a to nádherné, čeho na počítači těžko můžete dosáhnout.
 
Až výstava skončí, je už známo, kam fotografie poputují?
Zatím nechávám tuto výstavu v kompletu, protože bych ji chtěl ještě vystavovat někde v zahraničí. Dosud je vše ve stádiu úvah.
 Foto 40  Foto 41
   
Taková ta dominující fotografie, která je vidět z celé chodby, jsou tři labutě, (foto 42) z Kampy, Malá Strana, Staré Město. Najednou letěly tři labutě, já říkám, holky vy byste mohly letět kousek níž, a ony letěly, tak jsem si je pohotově dal do hledáčku a cvaknul. Pak jsem trnul, zda to vyjde. Netušil jsem, že budou tak krásně rozložené. V takovém případě si nemůžete říct: Ještě jednou opakovat! - to už by vás neposlechly.
 Foto 42  Foto 43
 Foto 44  Foto 45
 Foto 46  Foto 46a
   
Tady třeba máte fotografii z Nového světa, kde má jedna stará paní kanára, který se tam koupe. (foto 47) Na té další fotografii je klasická lampářka, která měla jakési dlouhé tágo, obrovskou nastavovanou tyč, a tím lampy rozsvěcela a potom zase zhášela (Foto 48).
 Foto 47  Foto 48
   
Fotografie venku v zahradě na Valech, kde se Pražáci mohou dívat na Prahu, tak této výstavy si velice vážím, protože má obrovskou návštěvnost. Když tady byly v dubnu vystaveny královské korunovační klenoty, tak kolem ní procházeli všichni návštěvníci. Je to už trošku zmizelá Praha, takové kouzlo Prahy už přestává být. Poznali jste dříve na první pohled Malostraňáky, stejně jako lidi bydlící na Starém Městě. Už nikdy nezahlédnu malíře mezi střechami ani neuvidím pavlačové domy na Malé Straně.
Na další fotce – to byla opravdu náhoda... Šel jsem Karlovou ulicí a vidím recesistu, který tam jede na lyžích. Byla to velká klika, že jsem u toho zrovna byl. (foto 49)
Tyto fotografie jsou velké 115 cm x 170 cm a technicky musí být naprosto dokonalé. Jsou vytištěny na nejlepším Canonu na umělou hmotu, aby to všechno vydrželo. Je to umělá hmota, která je ještě zalaminována, aby byla chráněna proti UV záření. Fotky zpracované tímto způsobem potom vypadají velice dobře.
 Foto 49  Foto 50
   
Proč děláte fotky na velké formáty?
Velké fotky mají emotivní účinek. I s menším odstupem diváka do sebe jakoby vtáhnou, úplně přestanete vnímat rám. To je podle mne velmi cenné. Proto fotím na klasický film, který mi umožňuje kvalitní velké zvětšení.
Mám rád černobílou fotografii, která má velké kouzlo při focení lidí. Ale nevyhýbám se ani barevným fotografiím, protože třeba v Asii se musí fotit barevně. Tam je barva velmi důležitá, neboť doplňuje atmosféru.
Tyto fotky jsou také v prospektu: Děda, na kterého jsem dlouho čekal.... Je to v Nerudovce, on tam pravidelně chodil - teďka kdyby tam šel, tak tam nechá půlku důchodu - má bačkory, klobouk, kostěné brejličky, kapesníček, cigárko a nese si hrdě půllitr piva. (foto 51)
Ta vedlejší fotografie je z 1. máje roku 1963. Tu mi dříve nechtěli nikde publikovat. V kapsách, a to je dosti zřetelné, mají noviny Rudé právo a Práci. (foto 52)
 Foto 51  Foto 52
   
Cikáni na Žižkově - to opravdu jsou cikáni, nikoli Rómové... Ti byli hrozně příjemní a sympatičtí, hráli na hudební nástroje a pustili mě dovnitř. (foto 54)
Nebo tohle je zase Nový svět, který už dneska také nemá takovou atmosféru jako kdysi, a na další fotografii – ani nevím jak se tam ta holka dostala, vím jen, že je to fotografováno z kostela sv. Mikuláše, ale nemůžu poznat, z kterého vikýře tam vylezla. Krásně se opaluje. (foto 55)
Foto 54  Foto 55
   
Tohle byly dvě sestry, které bydlely v ulici Na tržišti a každé ráno chodily spolu na nákup. (foto 56)
Fotografie vpravo je ještě stará plynová lampa, která má takové ty punčošky a drát. Tím drátem se muselo zatáhnout... Když se zatáhlo poprvé, tak se spustil plyn, a druhým zatáhnutím se škrtlo. Tím pádem se lampa zapálila jako zapalovač. Chlapec má v ruce krásný nožík, takovou malou rybičku. (foto 57) Tato fotka je z roku 1959 a je to jedna z mých prvních fotografií, když jsem dělal svého prvního Pražského chodce, který vyšel v roce 1978 v nákladu pětadvacet tisíc kusů. V té době to byl velký náklad, který se dneska už nedělá.
 Foto 56  Foto 57
   
Při přípravě druhého vydání této knížky mi k fotce vlevo dole řekli: „Tahle fotka se musí vyměnit“. Ptal jsem se proč. Odpověděli mi: „Soudruhu, přece v Praze už není kupectví.“ A tak jsem tu fotku v knize musel vyměnit. Mám ji ale rád, má takovou zvláštní atmosféru. (foto 58)
Kdysi se kontrolovalo všechno možné. Já mám fotografii, kde byly nad Hradčanami černobílé a černé mraky. Tu mi tam sice nakonec nechali, ale ptali se, co jsem myslel těmi černými mraky nad Hradem? (foto 59)
Také tam byla jedna fotka, u níž jsem měl nádherný text V. Nezvala...
Vítězslav Nezval napsal v letech 1938-39 knížku Pražský chodec. Byla to taková oslava Prahy a zároveň zamyšlení nad ní. Nezval se velmi bál jejího zničení. Ten text je opravdu nádherný... Když jsem hledal nějaké texty ke svým fotkám, tak jsem nejdříve pomýšlel na Seiferta. Ten je také kouzelný, ale Nezval je přeci jen více živočišný, dominující. Je tam člověk. A Praha je tam taky, proto jsem tam chtěl dávat lidi z Prahy.
Asi sedm nakladatelství mě odmítlo, protože se dělaly publikace jenom o samotném městu, tohle bylo vlastně nové a první tohoto typu. Nezvalova kniha vyšla v roce 1938 v malém nákladu pět tisíc u Topiče. Já jsem si chtěl dát tento název do titulu své knížky a proto jsem musel požádat dědice V. Nezvala o souhlas. Získal jsem ho, takže mohu název Pražský chodec používat. Od té doby jsem tedy "Pražský chodec". Volba Vítězslava Nezvala tedy byla volbou opravdu požehnanou.
 Foto 58 Foto 59
   
Nejednou se jednalo při schvalování fotografií do Pražského chodce o to, zda ta či ona fotografie má či nemá výtvarnou hodnotu. Šlo to dokonce tak daleko, že tam byl třeba nádherný text, kdy Nezval píše, že si nedovede představit Prahu vylidněnou, že by to bylo tiché město bez hluku a lidí, bez atmosféry - to bylo krátce před 2. světovou válkou. Tak k tomuto textu jsem dal fotografii Staroměstského náměstí po dešti s mokrou dlažbou s popravčím místem, které je na Staroměstském náměstí s datem LP 21.6.1621. (foto 60) Říkali mi, že  je tam popravčí místo a tedy že  „tahle fotka ne“. Ptal jsem se proč a dělal ze sebe pitomce. Samozřejmě jsem věděl, že to bylo dvacátého prvního, sice šestého měsíce roku 1621, ale já jsem chtěl připomenout dvacet jedničku, což ti chytří hoši věděli nebo tušili, ale já jsem jim stále říkal, že to je přeci popravčí místo. A oni na to, že se ta poprava konala jedenadvacátého! Ale já za to nemůžu, odpověděl jsem... Nakonec jsme to dali dohromady a prošlo to i s tím jinotajem.
 Foto 60
 
Co pro vás tato výstava znamená?
Poměrně velkou poctu, protože je umístěna v tak nádherných prostorách. Tady se lidé mohou dívat zároveň na krásu Prahy a kombinovat to s pohledem na mé fotografie, zastavit se u nich a nechat se jimi inspirovat. To je pro mě nádherná věc, že ti lidé kolem těch fotografií nechodí jen tak bezmyšlenkovitě, ale že se zastavují, tu a tam se před některou z fotografii vyfotí, a jestliže tudy po zahradě projde za šest měsíců asi sto tisíc lidí,  tak je to vlastně taková galerie pod širým nebem... A z toho mám velkou radost.
 Foto 61  Foto 62
 Foto 63  Foto 64
   
Josef Sudek na fotografiiTato výstava se koná v Praze. Já jsem rodilý Pražák a Prahu mám hrozně rád. Jsem pyšný na to, že v ní žiji a že ji snad tak trošku znám. Tu skutečnou Prahu musíte hledat, musíte v ní nalézat a to nedokážete bez obrovské trpělivosti.
Každá fotografie je dokumentem své doby. I když budu po tisící fotografovat svoji Prahu, stále to bude jedinečný doklad o tom, jak jak vypadala v okamžiku, kdy jsem ji fotografoval. 
A ještě jedna věc je důležitá: Že fotograf může říct svůj názor. Tohle se mi líbí, tohle se mi nelíbí. Já jsem se naučil mít takovou tu trpělivost nebo pokoru k fotografování, kdy čekáte na to správné osvětlení, u 
Josefa Sudka.
Přišel jsem k němu jako mladý kluk, ale dodnes se stydím, co jsem mu tehdy ukázal. On chodil často fotografovat na Kampu. Já jsem chodil s ním a čekali jsme trpělivě, kdy přijde to pravé osvětlení, kdy přijde ta správná atmosféra. A právě to hledání a čekání je něco strašně krásného. 
Karel PlickaFotograf
Karel Plicka, který byl mimochodem oponentem mé docentury, pracoval ve Státním fotoměřickém ústavu s náplní fotografické dokumentace Prahy.
V roce 1940 vyšla jeho první kniha o Praze s názvem Praha ve fotografiích K.P. a byla vlastně dokumentem své doby, protože to bylo na začátku války.
Čtenář v ní nachází v nadčasovém pohledu harmonii a krásu v architektonických klenotech minulosti. Publikace zároveň výrazně posilovala národní povědomí v době okupace, a kdyby byla Praha náhodou během války zlikvidovaná nebo vybombardovaná, tak aspoň na fotografiích by se dochovalo, jak vypadala.
On ji fotografoval také ze střech a ze zvláštních pohledů. Je to dokonalá, nádherná kniha, která se mi velice líbí. Neznám lepší statickou fotografii. Je to hlubotisk, takový hnědý, u Neubertů tištěný... Ty fotky jsou strašně krásné a nadčasové.
Je mi sedmdesát a chci tady na světě ještě nějakou dobu být. Když po člověku zůstane pár fotografií nebo třeba jen dvě tři opravdu významné fotografie a někdo si za padesát let vzpomene, že tady existoval Pražský chodec, nebo že tu byla v roce 2008 velká výstava a tady po něm prostě jen něco zůstane, tak to je to nejkrásnější, co člověk může udělat.
 
Podle mého názoru je to výstava, kterou by měl zhlédnout celý svět. Přemýšlel jste o tom?
Ona putovala poměrně hodně, a to díky ministerstvu zahraničí a Českým centrům - hlavně po Evropě.  Nikoli však v tomto rozsahu, poněvadž dopravovat tyto obrovské fotografie není vůbec jednoduchá věc.
Zatím se něco rýsuje, uvidím... 
Tato výstava již byla uvedena v Americe ve Washingtonu a v  New Yorku, a když byla v Českém centru v Chicagu, kde ji otvíral generální konzul a tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda, tak tam měla větší počet fotografií, z čehož 11 fotografií tam zůstalo, takže v druhém největším městě v Americe a na Generálním konzulátu  je umístěno jedenáct mých velkých fotografií jako trvalá výzdoba, což je úžasně krásné a moc mě to těší. O pár dní později přiletěl do Chicaga prezident Václav Klaus.  (foto 65)
 Foto 65
 
Jedna moje fotka byla dána jako dárek starostovi Chicaga a když se mě pan prezident poté, co dostal mou knížku, která se mu velmi líbila, zeptal: „No, a že by byla výstava i na Hradě?“, tak jsem mu odvětil, že už jsem na Hradě jednu výstavu měl. Na to mi řekl: „To nevadí, mně by se to líbilo, tak mi napište.“
Takže jsem získal pro tuto výstavu záštitu prezidenta republiky a díky výstavě ve Stockholmu také záštitu primátora Prahy Pavla Béma.
Taková velká výstava je realizačně hodně náročná a měla by být nejen technicky a obsahově dokonalá, ale musí být i na správném místě a mít své sponzory, kteří se díky těmto záštitám mnohem snáze shánějí.
Víte, já jsem takový možná až moc akorátní, jak jde o fotografii, protože jednu fotografii jsem vyměnil, když už byla výstava pověšená a za dva dny jsem říkal, že by potřeboval ten roh být o centimetr níž, takže jsme šli, vzali žebřík a o centimetr ji posunuli… Já vím, že to je profesionální deformace, ale ony i takovéhle maličkosti hrají svoji roli.
 
Protože mne mnozí znají jako fotografa Prahy, tak jsem chtěl ukázat, že kromě Prahy jsem dělal ještě také něco jiného, např. jsem se dlouhou dobu, asi do roku 1991, zabýval černobílou fotografií.
Fotil jsem většinou lidi, poněvadž když fotografujete lidi v černobílém, tak je tam důležité gesto, oči, určitá atmosféra, a proto jsem to sem také dal, je to z knížky Všenáprava obrazem na texty J.A. Komenského Obecná porada o nápravě věcí lidských, která vyšla v roce 1987. Ten text je nádherně nadčasový, že to byl problém....

A teď mám ještě jedno velké přání: Abych tuto knížku udělal ještě jednou a aby se v ní objevily fotky z míst, kde se  tato výstava uskutečnila. Ona totiž putovala po Evropě, byla v Americe, v Mexiku, byla na jihu Francie ve městě Prat, kde je hudební festival, byla dvakrát v Paříži (dokonce jednou z toho v pařížském senátu), v Berlíně, v Dráždanech, asi na šesti místech v Bulharsku, putovala po Rumunsku a díky Českým centrům a MZV ČR se ocitla i v Moldávii, v Polsku, v Asii, ale také např. v Malajzii, v Alžíru či v Indonézii.
Takže jsem s ní za posledních pět let trošku projel svět. 
 Foto 66
 
Tato fotografie herečky Magdy Vašáryové (foto 66), prostřednictvím které je propagován film Markéta Lazarová, má jednu zvláštnost. Fotografie nevznikla při samotném natáčení filmu. Byl jsem požádán, abych tuto herečku vyfotografoval. Tak jsem Magdu Vašáryovou tenkrát vytáhl ze školy, nechal jí trošku promrznout, proto má okoralé rty, nechal jsem jí rozpustit si vlasy a dostal jsem ji tak trošku do té role… Když pak fotografii uviděl režisér František Vláčil, tak se okamžitě rozhodl, že jeho film bude propagován právě touto fotkou, které si docela moc vážím.
 
Při fotografování lidí je důležité dostat se s nimi aspoň do minimálního kontaktu. Vždy mne lákalo zachytávat vztahy mezi lidmi. Zachytit člověka a jeho charakteristické rysy, výraz v obličeji, gesto ruky, zvláštní situaci aj., to mě velmi zajímalo.
Tyto fotky jsou základem fotografií z knížky Všenáprava obrazem. Každý člověk je svým způsobem zajímavý. Neříkám, že někdo je ošklivý a druhý krásný, každý je zajímavý... (Foto 67,68)
A nejzajímavější jsou na lidech oči. Oči vám o řeknou člověku strašně moc, a když se vám podaří vytvořit záběr, kdy fotografie toho člověka trošku charakterizuje, tak je to sice náročné, ale o to více zajímavé.
 Foto 67 Foto 68
   
Udělal jsem hodně fotografií, a tak tady bylo skoro jednou tolik snímků na výběr... Protože když dáváte fotografie na výstavu, musíte kompozici nějakým způsobem vytvářet. I když to máte promyšlené, tak teprve poté, až to dáte k sobě na zeď, vám z toho vzniknou takové zajímavé triptychy.
Například tahle fotka je z Žižkova a má svou historii. Jeden pán šel ráno ze svatby  v ještě slavnostní náladě a říká mi: „Mladej, nemoh bys mě vyfotografovat? Támhle nahoře v mansardě.... Oni mi to budou bourat, dávají mě do novostavby.“ Tak jsem s ním šel nahoru, měl tam harmoniku a začal na ni hrát starý krásný žižkovský písničky. Tak jsem si ho vyfotografoval. (foto 69)
 Foto 69 Foto 70
   
V zahraničí jsem býval většinou tak 14 dní, protože když někam moje výstava putovala, tak se tam musely dopravit fotky, které bylo nutno předem pojistit, museli tam také dopravit mě, jelikož jsem trval na tom, že chci být při tvorbě výstavy a při vernisáži, a když jsem tam byl, chtěl jsem fotit město a lidi. Ale upřímně řečeno fotografovat město, když ho neznáte, je velký problém.
Proto se také zaměřuji více na lidi. Zajímá mě konfrontace míst, národů a typů lidí. Vše je otázkou okamžité reakce. Zažil jsem například obrovskou demonstraci Mexičanů v americkém Phoenixu. Protestovali proti zpřísnění emigračních zákonů. Musíte mezi ty lidi prostě vejít, začít fotit. Vycítí, jestli je fotíte ze zloby nebo ze zájmu.
Musíte vždycky ctít hranice, kam až se dá jít. To by měl dělat podle mne každý fotograf.
Vymysleli jsme s jedním architektem, že uděláme velké detaily lidí, takovou projekci, že to budou vlastně všichni ti lidé z toho mého putování. A najednou jsme objevili, že na té velké fotografii začnou jejich oči hrát a začnou se na vás dívat.
Na výstavě je také nově umístěný cyklus promítaných fotografií lidí z celého světa. Jak se chovají na ulici v Paříži, na Brodwayi v New Yorku, na tržišti v Alžíru nebo v pralese v daleké Malajzii.
Jsou tady třeba krásní Indové... (foto 71) V Indii můžete fotografovat bez jakýchkoliv problémů, ale taky se vám může stát, že někdo řekne ne... Nebo ženy, především v Alžíru, ty jak zjistily, že je chci fotografovat, tak se chvatně odvracely, přestože byly zakryté od hlavy až k patě.
 Foto 71  Foto 72
   
Hodní byli třeba Tuaregové v Alžíru... To jsem si vyjel do Tamanrasset, což je poušť, v níž jsme urazili asi čtyři tisíce kilometrů. Na poušti máte rozdíl teplot třicet stupňů mezi dnem a nocí. Jelikož neumím francouzsky, bylo domluveno, že budu moci mluvit anglicky a dále že pro mě připraví spacák, případně stan, abych tam přežil, protože přenocování bylo 3x v poušti a 2x v chýších. Když jsem tam přijel, tak na mě dva Tuaregové v turbanech větších než já sám sice čekali, ale řekli jsme si jen good morning. Najedli jsme se, po jídle jsem řekl thank you, now slep…ok…good night, a to bylo v angličtině vše. Takže ok, půjdeme spát. Na zem mi dali takovou karimatku, na ni jednu deku, na sebe jsem si natáhl všechno oblečení, které jsem měl s sebou, pod hlavu jsem si dal malý batůžek, pak ještě na sebe tři deky... a takhle jsem přežíval.
Ovšem je tam nádherná obloha. Jelikož je to daleko od města, tak máte na obloze tisíce, možná až nebo milióny hvězd... Neuvěřitelně nádherná atmosféra, ráno na východě slunce, to byla úžasná paráda. A z toho vznikly tyto fotografie. 
 
Černobílé dokumentární fotografie ze života lidí z knihy Všenáprava obrazem vznikaly jako inspirace k textům Jana Ámose Komenského a jeho knihy Obecná porada o nápravě věcí lidských.
Nadčasový, a dodnes platný text starý 400 let mě přiměl k realizaci originálních fotografií, které jsou k těmto textům jedinečně vázány.
Chtěl jsem svou výstavou ukázat, že fotograf nemusí za každou cenu jen šokovat. Nejsem naivní, vím že existuje násilí a není ho málo. Existují ale také i jiné věci. Není jenom černá a bílá, jsou i jiné barvy. Proto jsem se, mimo jiné, před lety zaměřil na text Komenského, který mluví o dorozumění mezi národy, volá po zdravém rozumu. Svými fotografiemi chci ukázat, že na světě je nebo může být hezky.

Tato samostatná expozice je v rámci výstavy připomenutím srpna 1968. Fotografie v pozadí měří 1,90 x 2,20 metru a je dělána jako klasická fotografie. Je to moje vzpomínka na 21. srpen 1968, kterou jsem udělal u Československého rozhlasu, kde se opravdu střílelo. (foto 73)
 Foto 73  Foto 74
   
Osobně považuji za jednu svých nejúspěšnějších fotografií zachycení momentu zrození člověka. Ale první porod jsem nedofotil...... Tato fotografie je 40 let stará a já si jí moc vážím. To, co nemá být vidět, je ve tmě...
Když se dítě narodí, tak se dá mámě na břicho, aby okamžitě získalo kontakt s matkou. Dnes, když se ví, že ta rodička si dítě nebude chtít ponechat, tak se jí zásadně dítě neukazuje. Je to pro ní prostě tabu. Ona porodí a hned to dítě dají pryč.
Když se dítě narodí, a oba - matka i dítě jsou zdraví - tak dítě udělá tenhle pohyb, jakoby se nadechlo, a v okamžiku zrození má všechny úchopové vlastnosti.
Tato fotka byla na lékařském sympoziu, a dokonce z ní udělali plakát celého sympozia… (foto 75)
 Foto 75

Vzhledem k tomu, že výstava nádherných fotografií Jiřího Všetečky Pražský chodec byla ukončena 31.8.2008, vřele vám doporučujeme zakoupit si stejně nádhernou stejnojmennou knihu, která vám snímky tohoto mistra fotografie zprostředkuje mnohem kvalitněji než internet. Stojí opravdu zato mít ji ve své knihovně. Objednat si ji můžete i přes internet.

Další informace naleznete: http://gal.prazskychodec.info/  
V České republice je Jiří Všetečka exkluzivně zastoupen Martinem Dostoupilem. Pokud si chcete nějakou fotografii z internetové nabídky objednat, napište číslo fotografie na adresu martin@prazskychodec.info. Obratem vám bude poslána zpráva, zda je fotografie ještě v prodeji a za jakou cenu.  

OHLASY NA ČLÁNEK

PRAHO, otáčím tě v svých prstech jako ametyst. Ale ne.
To jen jdu a vidím v magickém zrcadle ze zaprášeného křišťálu, jímž Praha je, výraz vzrušení            člověka, jemuž se stalo osudem nalézat a bloudit, nalézat se tím, že bloudí.
Pražský chodec, Vítěslav Nezval

Není právě nejsnadnější přidat pár slov k velice zajímavému rozhovoru, který poskytl paní Jitce Vykopalové a Václavu Židkovi „Pan fotograf“, doc.Ing. Jiří Všetečka. Snad jen to, jak nás, zde, daleko od milované Prahy, jeho překrásné fotografie potěšily.
Před několika málo měsíci tomu bylo právě čtyřicet let, co jsme toto město opustili a s postupem času si stále více a více uvědomujeme při našich občasných návštěvách bývalého domova jeho neskonalou krásu. A tak jsme si vychutnávali pohledy nám tak důvěrně známé na fotografiích, použitých jako ilustrace ke zmíněnému článku, ale i velice zajímavé autorovy komentáře k jednotlivým snímkům.
V čem asi spočívá krása a působivost jeho díla? Myslím si, že mu k tomu slouží tři nezbytné, ale stejnou mírou důležité komponenty, které sečteny dohromady dělají z pana Jiřího Všetečky „Pana fotografa“.
Za prvé je to perfektní znalost „řemesla“, výběr vhodné fotografovací techniky, včetně použití různých objektivů, filtrů a podobně, a současně i způsob práce v laboratoři. (Toto není nezbytně dáno každému, byť i profesionálnímu fotografovi).
Za druhé je to dokonalá znalost objektu, tedy v tomto případě Prahy. Stejně jako fotograf Josef Sudek, v jehož stopách kráčí, zná pan Všetečka mnohá tajemství, která pečlivě střeží různá pražská zákoutí a průhledy, kdy, v jaké roční době a za jakého počasí je osvětlení objektu právě tam, kde ho chce fotograf mít. Toto vyžaduje nejen téměř encyklopedické znalosti, ale i nesmírnou trpělivost fotografa.
Zatímco první i druhý komponent je do značné míry téměř „měřitelný“, je to ten třetí z nich, který nelze měřit, ale který doslova září z díla pana Všetečky. Je to nesmírná láska k fotografovanému objektu – Praze a i k lidičkám, kteří toto město obývají.

Nakonec bych chtěl ještě poděkovat paní Jitce Vykopalové, která má, jsme se dozvěděli, hlavní zásluhu na realizaci tohoto rozsáhlého, ale nanejvýše zajímavého rozhovoru.

Lásko, setkáme se spolu
až se světu poštěstí
sedět u jednoho stolu
na jediném náměstí
(Sbohem a šáteček)
                                                                                                       

Zdeněk Reich, Austrálie,18.10.2008
ZdnRich(a)aol.co
Dobrý den,
děkuji Vám za zprostředkování procházky výstavou J.V., kterého mám moc rád. Jeho komentáře skvěle doplňují jeho úžasné záběry Prahy a jejich lidí. Měl jsem štěstí a zúčastnil jsem se vernisáže.
Posílám z ní pár fotek:
http://www.pafoto.estranky.cz/fotoalbum/prazaci-a-jejich-navstevnici/prazsky-chodec-jiri-vsetecka  

Zdraví "štamgast" PN
Pavel Švejnar :-), 12.10.2008
Dobrý den,
děkuji velice za zprostředkování tak krásného zážitku, zejména fotografie Prahy jsou nádherné. Díky!!!

Jarmila Zídková, 10.10.2008
jarmila.zidkova(a)seznam.cz


Dobrý den přeji:)
Děkuji všem autorům článku za úžasný zážitek. Škoda, že jsem neměla možnost vidět fotografie tzv. "naživo" :) Prahu moc ráda nemám, neb je plná stresu a spěchu, ale na fotografiích pana Všetečky je tak nádherná a plná mystiky, že je pomilování hodná.... Ještě jednou DÍKY! Přeji Vám mnoho krásných dnů.
S přátelským pozdravem

Jana Pilátová, 10.10.2008 
jana.pilatova(a)siemens.com

Dobrý den,
děkuji velice za zprostředkování tak krásného zážitku, zejména fotografie Prahy jsou nádherné. Díky!!!

Jarmila Zídková, 10.10.2008
jarmila.zidkova(a)seznam.cz

Foto © Jiří Všetečka, Pavel Loužecký, Jitka Vykopalová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 10. 2008.