Ivan Rössler: Nevtíravý zpěvák Pavel Bobek

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Kdybych měl hledat synonymum, které by nejpřesněji definovalo Pavla Bobka jako člověka, pak bych asi zvolil přídavné jméno „nevtíravý“. A kdybych zase chtěl zpětně hledat argumenty, jimiž bych svoji emotivní definici podpořil, pak bych asi tvrdil, že nevtíravost Pavla Bobka se projevuje nejen v jeho celkové osobnosti, ale v každé jeho části zvlášť. Je nevtíravý svou postavou, hlasem, vizáží, vystupováním a zpěvem. Není tedy nevtíravý díky jen jedné jednotlivosti, ale ve všech složkách, které jeho osobnost tvoří. Ale abych chlapce nepřechválil.

V každém z nás je kus romantiky. U jednoho se projevuje tím, že si na něco hraje, u druhého tím, že o tom sní, u dalšího, že je až příliš tvrdě romantický a snaží se své sny realizovat. Ovšem ten poslední obvykle nedopadne nejlépe, protože v próze života bývá pro romantiku málo pochopení a u lidí, kteří chtějí něco dokázat, i málo času.
Pavel Bobek je v tom jaksi napůl. Má své sny, ale nemá na ně čas. Má své sny, které prožil a které by prožít chtěl. Sám o sobě tvrdí, že žije tak trochu ještě ve svém dětství; alespoň v tom smyslu, že si uchoval z této krásné etapy svého života řadu zálib a zájmů. O nich a také o písničkách budiž tento medailonek.

„Měl jsem a dosud mám rád knížky od Jaroslava Foglara. Kdysi jsem lovil bobříky a dnes, kdybych měl dost času, bych je lovil zas. Myslím si, že je to výborná věc.
Když se to tak vezme, je to svým způsobem morální desatero správných kluků. Ono nejde jenom o to bobříka ulovit, ale v duchu zásad, jež bobříci hlásají, se také chovat. A když už nic jiného z Jaroslava Foglara, tak alespoň bobříky bych doporučil každému klukovi s přáním, aby mu to zůstalo až k dospělosti.
Jinak já sám mám dodnes řadu klukovských zájmů. Jeden z nich se mi čas od času daří realizovat. Je to stavění modelů, respektive maket letadel. Teď už – bohužel – na to mám stále míň a míň času.“


Pavel Bobek je hloubavý, pečlivý a tak trochu vědecký typ. Jiří Černý ve své knize ZPĚVÁCI BEZ KONZERVATOŘE o něm mimo jiné napsal: „Klasický případ člověka, u něhož amatérský koníček přerostl téměř ve vědní disciplínu.“
To se u Pavla Bobka vždycky projevovalo tím, že si velmi pečlivě zapisoval názvy skladeb, které slyšel, uváděl si u nich své poznámky a nejenže nahrávky shromaždoval a třídil, ale dovedl si o hudbě udělat i svůj vlastní názor.

„Písničky si vybírám tak, že se především musí líbit mně. Ty, které se mi nelíbí, bych dělat nechtěl a snad ani nemohl. Samozřejmě nemohu svůj repertoár vybírat jenom podle sebe.
Z těch písniček, které se líbí mně, musím vyloučit ty, u nichž předpokládám, že by se nemusely líbit druhým. To se ovšem člověk vždycky netrefí. Myslím si, že písničkami by člověk měl dělat radost druhým. Z tohoto důvodu bych nechtěl, aby zpívání u mě přerostlo v řemeslo, které bych musel vykonávat. Proto si uchovávám svoji svobodu alespoň tím, že jsem neopustil své zaměstnání a zpěvu se věnuji v mimopracovní době.“

Tady to musím přerušit a poznamenat, že rozhovor se uskutečnil v roce 1970, kdy Pavel Bobek pracoval jako architekt (je známo, že je spolužákem Jana Kaplického). Později se Pavel Bobek přece jen vydal na dráhu stoprocentního profesionála. Nedávno jsem ho poslouchal na festivalu Zahrada, kde zpíval za doprovodu Druhé trávy, a jak sázel jeden svůj hit za druhým, všechny se na Zahradě ujaly a rozkvetly v neuvěřitelný záhon.

Neodpustím si ještě jednu drobnou poznámku. Když jsem ho po roce 1989 pozval na první svobodnou Portu, někteří členové dramaturgické skupiny, kterou jsem tehdy vedl, mi vyčítali, že zvu na žánrově čistý festival představitele populární hudby, a že ho porťácké publikum nepřijme. Mýlili se. Pavel Bobek měl obrovský úspěch. A Zahrada mi to po letech znovu potvrdila.
Ale vraťme se do roku 1970, kdy náš rozhovor probíhal. Kde jsme to skončili?

„Velmi dobře se mi spolupracuje se Šimkem a Grossmannem a režisérem Jánem Roháčem. V Semaforu se mi dobře dělá také z toho důvodu, že mě tam nikdo do ničeho nenutí. Písničky si vybírám ve spolupráci s kapelou sám.“

Zajímal jsem se, jak Pavel Bobek objevil svůj hit RUBY, NECHTĚJ MI LÁSKU BRÁT.

„Písničku RUBY, NECHTĚJ MI LÁSKU BRÁT jsem slyšel z rádia a na první poslech se mi zalíbila. Hned jsem si ji přetočil a začal shánět gramofonovou desku. Jelikož se mi líbila v originále nejen po hudební stránce, ale i po stránce textové, uvědomil jsem si, že mají-li ji mít lidi rádi tak jako já, musí jí rozumět, musí znát smysl textu. A musím říct, že Jiřímu Grossmannovi se povedl text, který nejenže se dobře zpívá, ale také plně odpovídá původnímu anglickému obsahu písně.“

Pavel Bobek tedy začal zpívat česky. Nedohnala ho k tomu nouze, anglicky zpívá totiž i nadále. Ale ať už na to má kdokoliv jakýkoliv názor, je neoddiskutovatelné, že existuje řada krásných písní, které jsou prostě nepřeložitelné. To se netýká jenom písňových textů, ale literatury vůbec. A není to jenom otázka slovních hříček nebo slangu či žargonu, je to otázka i akustická.
Samozřejmě že se dá udělat všechno, slyšel jsem dokonce i tak náročnou věc jako je Máchův Máj naopak zase v angličtině, a akusticky to znělo docela hezky. Ovšem jsou věci, které přeloženy z angličtiny do češtiny ztrácejí, řekněme, svůj pel. A přitom jsou krásné a byla by škoda je nedělat, neseznámit s nimi druhé.

„Řadu písniček v české verzi uvádím v Návštěvním dnu. Jednak tam byla písnička Křížem krážem, pak Ruby, nechtěj mi lásku brát, další budou Ráno tu zásluhu má (s Miluškou Voborníkovou), Úsvit, Houston – všechny jsou s textem Jiřího Grossmanna. Nechci mu tady dělat moc velkou reklamu, ale dělá je opravdu výborně.“

Pavel Bobek je opravdu nevtíravý typ. Nechce lidem své písničky vnucovat, dává je jako dárky. Dárky, které je možné odmítnout, když o ně nestojíme, anebo zamumlat neslaná, nemastná slova díků a nenápadně na ně zapomenout či věnovat je dál. Díky tomuto Bobkově přístupu snad písnička RUBY, NECHTĚJ MI LÁSKU BRÁT měla takový úspěch. Jsou totiž vykalkulované hity, které už jako hity byly psány, ale jsou písničky, které byly napsány pro potěchu mou a pro potěchu tvou. Je jich málo, ale obvykle pak září dlouho.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 09. 2009.