Ivan Rössler: Modrý Chopin, zlatý Bach - Libor Wagner

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Listování archívem je zvláštní druh životní revize. Je to podobné, jako když najdete starý telefonní seznam. Nechce se vám vytočit telefonní číslo, poněvadž se bojíte, že neexistuje: buď číslo samotné anebo člověk, který vám kdysi to číslo dal.
Mnohokrát, když jsem procházel Širokou ulicí v Praze, jsem vzpomněl na pár krásných návštěv v podkroví jednoho domu, kde byl ateliér Libora Wagnera.

V té době jsem spolupracoval s Lyrou Pragensis a Libor Wagner je autorem jejího znaku. A jak jsem tak procházel tou Širokou ulicí, měl jsem nutkání vystoupat po schodech známého domu a zazvonit u dveří jeho ateliéru. Pak jsem si řekl, že je to hodně let, a že by mě Libor Wagner stejně nepoznal. Jen o pár let jsem oddálil poznání, že Libor Wagner zemřel.
Na internetu jsem ani nenašel přesné datum, některé zdroje tvrdí, že to bylo v roce 1994, jiné, že o rok dřív. Jisté je, že mu bylo kolem šedesáti, a že tedy byl ještě poměrně mlád. A tak mi doma zbylo pár grafických listů, medaile, kterou vytvořil pro Lyru Pragensis a tato vzpomínka.  
MODRÝ CHOPIN, ZLATÝ BACH: LIBOR WAGNER

"Analýza je vědění, syntéza poznání; proto má být výtvarné dílo syntézou. Vědou je nám umožněno sebepoznání zvenčí, uměním zevnitř."

To jsou slova a současně i krédo Libora Wagnera, kterého jsem v jeho ateliéru navštívil mnohokrát. Pravda, bylo to před mnoha lety. Nevím, jak to tam vypadá nyní, ale tehdy jeho ateliér nebyl prostorný, jak obvykle ateliéry bývají; výtvarník se v něm tísnil obklopen množstvím pláten, plastik a grafických listů. Sedávalo se u něho v kuchyňce, v níž zaujala spousta měděných a cínových nádob a velká police s řadou kameninových dóz na koření. Nesedíme však dlouho.
O výtvarném umění se dá povídat hodiny a hodiny, avšak ty nevydají tolik jako jediný pohled, neboť obraz k vám nehovoří po větách jako kniha, ani po tónech jako symfonie, ale mluví k vám najednou: jedním dechem na vás vychrlí sdělení barev a čar. Na většině Wagnerových prací je vidět geometrickou jednotu. Výtvarník pracuje s jednoduchou linkou a křivkou a tvoří tak zajímavá, velice emotivní geometrická seskupení.

"Nerozlišuji mezi reálným a abstraktním," říká. "Všechno opravdové je reálné, musel bych totiž nesprávným způsobem rozlišovat mezi skutečným a neskutečným. Pokud jde o abstraktní a nepředmětnou tvorbu, je fantasie velkou tvůrčí silou jen tehdy, když je podřízena řádu. Říká se, že slovo je tvar, ale to znamená, že i tvar je slovem. Lidé se často ptají, co ten či onen obraz nebo plastika říkají. Každý výtvarný projev něco říká, ale nelze jej číst jako psané slovo rozumem, musí být čten citem."

U Libora Wagnera hraje cit velkou roli, je průsečíkem veškerého umění. Posloucháte například nějakou krásnou skladbu. Vzbuzuje ve vás nádherný pocit a povznáší vás. Tento pocit je možné si buď ponechat, anebo jej jinou formou sdělit dál, kupříkladu básní nebo obrazem. Umění může hledat inspiraci buď v samotném životě, anebo opět v umění. O tom se lze přesvědčit zejména nad tehdejšími grafickými listy Libora Wagnera, které byly vytvořeny při poslechu Chopinovy či Bachovy hudby. Wagnerův Chopin je modrý a křehký, vystavěný z jemného pavučinového přediva linek, zatímco Bach je zlatý a hnědý a ve své stavbě masívnější.

"Chopin mi pomohl osvobodit tvar od popisnosti a Bach mi pomohl najít nejjednodušší tvar, kterým je kruh. A kruh tím, že je nejjednodušší, je také nejdokonalejší. Všechny tvary se v kruhu neustále obrozují a obnovují. Proto také pravda má ten nejjednodušší tvar. Touha po dokonalosti, potřeba světla, jednoty, rovnováhy, čistých vztahů, opravdovosti, harmonie, jasného vědomí, krásy, jistoty a svobody: to vše je utajený obraz skutečného lidství v člověku, který touží po své zjevnosti, po svém stvoření."

  

Hudba tedy dala Wagnerovi nový prostor, současně si ale jako výtvarník uvědomil, že i když lze výtvarným projevem říci mnoho, nelze jím vyjádřit všechno. Hudba v něm začala vyvolávat i básnické asociace, vesměs velmi křehké a prchavé. Pod dojmem hudby začal psát verše ve formě volných metaforických obrazů. Nevytvořil si z nich druhou profesionální kolej, spíše mu pomáhají dotvářet jeho osobnost. Avšak i jejich obsah prozrazuje fantazii výtvarníka:

Slunce včelín paprsků v zrcadle jitra
Snímá briliantové náušnice noci
A černé křídlo vydechuje jako veliká muška
Perlu bílou duši hudby
Veliké bojiště třpytu k ránu rozdává slunce

napsal inspirován hudbou Fryderyka Chopina v básni Preludium jasu. 

  

Zastavujeme se u několika kovových plastik. Je to opět geometrie, v tomto případě prostorová. Plastiky však nebudí jen výtvarný dojem, ale skrývají v sobě tóny, lze je rozeznět. A Libor Wagner vypráví o své touze spojit tón i tvar v jeden celek. Demonstruje improvizovanou skladbu pomocí několika paliček. Plastiky zaujaly i profesionální hudebníky, čas od času si na ně přijde zamuzicírovat Ivan Štraus.

"Je to zajímavé, ale i k plastikám mne přivedla hudba, protože má tři rozměry a zní v prostoru. Při práci na grafikách jsem si uvědomil, že člověk má potřebu své výtvarné pocity nejen zobrazovat, ale také je vyjadřovat. Proto jsem svou tvorbu dovedl ke třetímu rozměru, který se mi stal nezbytným."

Občas beru do ruky zajímavou medaili, kterou mám ve své sbírce. Z jedné strany je portrét ženy, z druhé strany mušle a vlnící se moře. Krása a touha, chcete-li, anebo Krása a věčnost. Původní jméno této plastické miniatury Libora Wagnera jsem naštěstí zapomněl a otevřel tak okno vlastní fantazii. 

  

Foto © archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 08. 2009.