Jana Indrová - Zdeněk Pošíval: O bohu, zdraví, vínu a veliké lásce
O moravské vinárně poblíž mého bydliště jsem se již zmínil a psal v Rozpravách v jiné souvislosti, totiž, že jsem do ní zabloudil náhodou, a vida!, nyní tam občas zaskočím úmyslně, i když si bůhvíproč říká »vinotéka«. Asi módní eufemismus, či co. Čepují se tu vynikající vína, na jaká nikde vůkol nenarazíte. A taky si říkají »klub«: za desetikorunu vstupního poplatku jsem se stal členem, mám na to průkazku, ale přiznávám: chodím tam i kvůli paní vinárnici…
Blanka Kubešová: Věřím tomu, že se to povede...
Jde o případ Ivety Kollertové, na který se jistě pamatujete. Je čtenářkou i přispěvatelkou PN, tak jsem se s ní seznámila i já, reagovala na nějaký můj článek. Od té doby si píšeme pravidelně. Překvapilo mě, jak silný a vpravdě pozitivní to je člověk, a to i přesto, že má všechny důvody být nevraživá a zatrpklá.
Jana Reichová: Básník Karel Šindelář
Před druhou světovou válkou patřil do skupiny mladých talentovaných básníků spolu s Ivanem Blatným, Pavlem Javorem a Robertem Vlachem, kteří publikovali své první verše ve Studentském časopise v Brně. Po komunistickém puči v únoru 1948 všichni odešli do exilu. Karel Šindelář připlul do Sydney v r. 1949. Jako většina emigrantů, zvláště v té době, ani on neměl v novém domově lehké začátky.
Milan Richtermoc - Petra Haasová: Smutný osud autora České mše Vánoční
Neodmyslitelnou součástí českých vánoc, výrazným symbolem a zlatou perlou jejich tradic je Česká mše vánoční Hej mistře…, kterou zkomponoval prostý rožmitálský kantor a ředitel kůru ve zdejším farním kostele Povýšení sv. Kříže Jakub Jan Ryba (1765-1815).
Eduard Bass: Drahota
Sládci klejí: "Zatroleně, / chmel už zase stoupl v ceně, / chceme-li jen skromně žít, / pivo musí podražit!" / "Mouka dražší, vizte ceny!" / křičí pekař ustrašený, / "chceme-li jen skromně žít, / buřty nutno podražit!" / "Ale nám se nejhůř daří, / naříkají uzenáři. / "Chceme-li jen skromně žít, / buřty nutno podražit!"/
Sloupky Jiřího Menzela (31)
Je horký srpnový den, do oken mi praží sluníčko a každý, kdo má rozum, leží někde u vody. Jenom já sedím doma a smolím tyhle sloupky, protože jsem to, blbec, slíbil. Kolem mne jsou hromady nevyřízených dopisů, stohy nepřečtených scénářů, spousta nedopsaných vyjádření k těm scénářům.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (16)
Rozhlížel jsem po svý strážní boudě. Na stěnách visely obrázky nahatých pánů, pivní tácky, prezident Clinton, Karel Gott, hasicí přístroj a seznam důležitejch čísel. Žebra radiátorů byly rozpálený. Bylo teplo. Začal jsem zívat. Obešel jsem sklady prken a trámů, vyzkoušel jsem zámky a prosvítil temný kouty u plotu. Ačkoli bylo září, nebylo moc tepla.
Vladimír Kulíček: Nedoceněný fenomén
Setkání s Vinckem Cíců po ránu znamená jedno: dávku nových informací. Můžete s nimi souhlasit nebo nesouhlasit, ale nedá se oddiskutovat, že Vinckovy vývody nutí k zamyšlení třeba až do oběda. Jak se s tím vypořádáte, to už potom záleží jenom na vás. Potkal jsem ho hned za rohem opět po delší době. „Ahóój,“ řval na mě přes celou ulici, jak je jeho zvykem.
Dobrý doktor / Boj o pacienta / Futbalová fanynka
„Dobrý deň, tak v čom vám môžem pomôcť?“ „Pán doktor, prišiel som za vami, lebo ma bolia päty.“ „Ale tu nie je ambulancia, tu je patológia…“ „No, výborne, tak som tu predsa správne, bolia ma päty a tu je patológia, nie?“ „Nie, nie, to musíte na ortopédiu, alebo na chirurgiu.“ „Bol som tam, ale tam je strašne veľa ľudí, stoja až po schody.“
Mateřské znaménko
Honza byl její první a poslední. Spolu s nimi na procházce byl toho dne i Voříšek, pejsek neidentifikovatelné rasy, který se už před časem jako ztracené štěně stal součástí této opuštěné dvojice. Když tu náhle chytil Voříšek stopu a začal zběsile uhánět podél řeky. Honzík jej následoval, a přestože z dáli slyšel babičku volat, aby se vrátil, dobrodružství s Voříškem bylo silnější než on i jeho poslušnost dohromady.
Jan Jurek: Učitelka s tmavýma očima
Byl jsem ve druhé třídě a dostali jsme novou paní učitelku. Jmenovala se Nováková, což je typické a frekventované české příjmení. Byla velmi mladá a taky velmi krásná. Hubená jako proutek s tmavýma očima a s tmavými vlasy sestřiženými pod ramena se procházela ladnými pohyby po třídě a já na ni mohl kolikrát oči nechat. Bylo to velké štěstí, že přišla právě do naší třídy.
Milan Prokš: Doba medová
Obě dívky, stojící schlíple v koutě kanceláře, byly k nám do prodejny přiděleny hned po ukončení učňáku. Větší, Barbora, celkem nezajímavý typ. Dvanáct do tuctu. Ta menší, Jana, však už víte… Na první pohled kamarádky. Stejné boty, stejné puntíkaté pracovní pláště, stejný melír ve vlasech. A taky stejné, trochu telecí chování. V jejich věku pochopitelné, přesto kukuč té malé vyjadřoval něco navíc…
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (6)
U vodotrysku s cementovýma dětičkama, z nichž se loupe emajlová barva, seděli na lavičkách metaři. Měli poradu, jak obyčejně říkal starej Bihári, jinak cikánskej baron. Jako vždycky měl na sobě černý rajtky s naleštěnýma žlutohnědýma holínkama a rezavou kazajku, na hlavě klobouk se štětkou. Když jsme přicházeli, přihladil si mohutného kníra, přihnul si z velké flašky francovky, vzal dlouhé koště a kráčel pryč.
Josef Krám: Obec svému slavnému rodákovi Karlu Hladíkovi ke 100. výročí jeho narození
Králova Lhota, poslední vesnice rychnovského okresu ve směru na Jaroměř, vydala nákladem 500 kusů (doporučená cena je uvedena slovem zdarma, k dostání na obecním úřadě) útlou publikaci Karel Hladík, sochař, rodák z Královy Lhoty. Po krátkých textech v češtině a angličtině je v ní 14 fotografií, mezi nimiž jsou i dvě ze stálé expozice jeho díla na rychnovském zámku v Hladíkově síni, jimž předchází snímek jeho hrobu na Vyšehradě na pražském Slavíně.