| Stávám se hlídačem - Jedno prkno - Do Evropy
Kornelie mi sehnala místo. U soukromý firmy, která patřila Německu, v Rakousku měla ředitelství, banku na Kajmanských ostrovech a majitel se jmenoval Vasilij Ljubovič Potopenko. Kornelie se rozhodla, že vyděláme nějaký peníze, abysme měli na věno pro Ríšu, kdyby si vzal Žofinku. Já s tím souhlasil, protože jsem se dozvěděl, že si píšou dopisy a že starej Pikart dělá, že neví, od koho ty dopisy jsou.
„Budeš mít celej den pro sebe, Emane,“ chválila mou budoucí práci žena, „v noci budeš hlídat sklad dřeva.“
V pondělí jsem tam šel. Bylo to dva kilometry za Ratolůstkama, hned vedle rozestavěný dálnice. Šéf personálního oddělení si mě prohlídl a řekl, že to možná uhlídám.
„Vypadáte jako schopný důchodce,“ řekl mně na rozloučenou.
Kornelie měla radost.
„Teď nesmíš zklamat důvěru firmy,“ nabádala mě, „takovejhle kšeft u mezinárodní firmy těžko seženeš. Budeš jako pán. Ráno na nákup, v poledne něco uvaříš, odpoledne vypereš a než půjdeš do práce můžeš i uklidit.“
„Kdy budu spát?“ zeptal jsem se vyjeveně.
„Kde by si spal! V práci!“ zasmála se žena. „Každej hlídač spí!“
Za dva dny jsem si vzal chleba s máslem, thermosku s bílým kafem a šel jsem na první směnu. Částečnej důchodce, kterej sloužil přede mnou a měl pouze odpolední směny, protože nedokázal utíkat, mi odevzdal klíče. Ukázal mi, kde mám čtyřikrát za noc projít a který zámky přezkoušet.
„Tady máte osobní zbraň,“ podával mi silnou hůl, ořezanou na konci do špičky. „Používejte jí jen v nejnutnějším případě,“ varoval mě.
Ještě mi podal malou bombičku.
„To je čínskej sprej. Ten, když někomu stříknete do očí, tak se rozbrečí a můžete si s ním dělat co chcete! Je to jamajskej pepř. Já si to stříkám do guláše.“
„Vy jste to už zkusil?“ ptal jsem se odpoledního hlídače Hejly.
„Jó, zkusil! Na psovi! Pokousal mě, ale potom zakňučel a zmizel v polích.“
Seznámil mě také s telefonem a elektrickým vařičem. Potom, když si myslel, že jsem všechno pochopil, odešel.
Rozhlížel jsem po svý strážní boudě. Na stěnách visely obrázky nahatých pánů, pivní tácky, prezident Clinton, Karel Gott, hasicí přístroj a seznam důležitejch čísel. Žebra radiátorů byly rozpálený. Bylo teplo. Začal jsem zívat. Obešel jsem sklady prken a trámů, vyzkoušel jsem zámky a prosvítil temný kouty u plotu. Ačkoli bylo září, nebylo moc tepla. Ve strážní boudě bylo příjemně. Chleba od Kornelie jsem snědl s chutí. Krájel jsem si ho na čtverečky a zapíjel sladkým kafem. Myslel jsem n a ženu, co asi dělá. Probudil mě divnej rachot. Nevěděl jsem, co to je. Rychle jsem se probral, uchopil hůl a opatrně jsem šel k vratům, u kterých jsem zahlíd‘ nákladní auto. Jedna postava svítila baterkou, další mužskej bral prkno z hromady a dával jej dalšímu, kterej stál na autě.
„Co tu děláte?“ zeptal jsem se přísně a zamával jsem holí.
„Co bysme tu dělali,“ divil se ten s baterkou, „bereme si jedno prkno. Tebe, hlídači, jsme nemohli vzbudit a vedoucí to prkno nutně potřebuje. Ale neboj se, my neřekneme, že jsi spal!“
Viděl jsem, že jsou to hodný lidi.
„Na co to prkno potřebuje?“ zeptal jsem se, aby řeč nestála. Jeden z chlapů mě chytil přátelsky kolem ramen:
„Stavíme tribůnu! Zejtra bude velká sláva. Budou volit Miss okresu. Proto si bereme jedno prkno!“
„Jó, to vidím, nejsem slepej,“ zasmál jsem se.
Dostal jsem voňavou cigaretu a protože nekouřím, zakašlal jsem. Pak se se mnou rozloučili a z auta na mě mávali. Zamkl jsem vrata a znovu pečlivě obešel svěřenej rajon. V boudě bylo útulno. Bylo půl druhý v noci. Napadlo mě, že bych měl zavolat šéfovi, že jsem vydal prkno. Ale telefon nefungoval. Napsal jsem pečlivě krasopisně do hlásící knihy:
„Telefon nefunguje, vydáno jedno prkno pro tribůnu! Noční strážný Emanuel Rákos.“
Probudil jsem se akorát, před příchodem vedoucího.
„Jaká byla služba, pane Rákos?“ ptal se vesele a dokonce mi podal ruku.
„Tady se mi bude líbit,“ řekl jsem, „jsou tu slušný lidi.“
Přikývl.
„A co tribůna?“ zeptal jsem se.
Nechápal a tak jsem mu řekl, že jsem vydal jedno prkno. Potom to šlo rychle. Policie přijela za chvíli. Sepisovali a měli i psa, který mě šilhavě pozoroval a vrčel. Cukr nechtěl. Asi měl za vzor komisaře Rexe. Prken scházelo tři auťáky. Nenechal jsem se nachytat.
„Já jsem jim vydal jen jedno!“
Potom jsem přiznal, že jsem nechal doma naslouchátko, protože jsem neměl baterie. Už nehlídám. Dovnitř mě nepustili a thermosku za mnou vyhodili oknem. Kornelii to hrozně rozčílilo a nakonec řekla, že doma nic nezkazím. Tu noční šichtu mi nezaplatili. Takoví to byli inteligenti. Vedoucí Hrabánek na mě křičel na rozloučenou:
„S takovejma blbama do Evropy nedojedeme ani za tři sta let. Už abyste byl na prkně!“
„Odvezli jenom jedno prkno,“ marně jsem mu vysvětloval.
Zabouchl dveře.
A tak jsem doma s Kornelií. Důchody máme malý, ale velkej klid. Kornelie na mě nekřičí a když, tak za chvíli o tom neví. Kdyby lidi nekradli, měl bych práci. Ale hned mě napadlo, že právě proto, že se krade, hlídači mají práci. Ten sklad prken za dva měsíce vyhořel. Prý to bylo schválně. Kvůli pojišťovně. Kornelie, když si to přečetla v Tumlovickým občasníku, řekla:
„Vidíš, Emane, tvojí zásluhou se zachránily před požárem tři auťáky prken!“
Pan majitel lesního penziónu Tajná rozkoš měl nově a z novejch prken ohraženou celou obrovskou zahradu.
„Možná, že je tam i to poslední prkno, který jsem v noci tenkrát viděl,“ řekl jsem Kornelii.
Mlčela a pak zabrumlala:
„Poslední prkno máme všichni stejný, ale nikdo neví jestli v něm je suk.“
Pokračování...
Předcházející díly najdete zde |
