Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (31)
Rubrika: Publicistika – Fouskův svět
| CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL (31) |
| Klub Lávka – Ukradená kytice – Ruský čaj – Žádný den není špatný Klub Lávka je pro mne poslem dobrých okamžiků. Zde jsem měl křty svých knih, natáčel se zde úspěšný vánoční pořad Jiřího Krampola Nikdo není dokonalý, hrála se zde i premiéra a derniéra zároveň, volné hry Žádný den není špatný. Pracovali jsme na ní s Borisem Gajdečkou a přáteli. Křest CD Nemám čas lhát byl opentlen vzácnými hosty, kteří přišli pokřtít mé Live CD. Profesor Ivan Vaněk, Jan Vyčítal, Uršula Kluková, Yvonne Přenosilová, Jiří Krampol. Lidé, kteří zůstávají a neztrácejí se uprostřed bouře. Zdeněk Šulc z nakladatelství Areca rozdal hostům kolem dvou set CD. Představil jsem svého syna Tomáše, který ač v pozadí, je pro mne pilířem. Dokáže hrát na harmoniku i kytaru se mnou, což je namáhavý výkon. V okamžitém popudu a v zajetí euforie, odhazuji veškerá pravidla teorií hudby. Napůl recituji, improvizuji a Tomáš je na pódiu ve střehu. Má moji krev, snad proto mne chápe. Dostal jsem překrásnou kytici, kterou mi darovalo nakladatelství Areca, z rukou paní Fialové. Vyfotografovali mne s ní a k tomu ještě přibyly další květy – Jiří Krampol, Jan Vodňanský, moje žena, Hanička Krampolová. Vnuk Josef kytku opatroval. Hrdě ji držel. Byla to překrásná a drahá kytice. „To je krásná kytice,“ řekla stydlivě neznámá dáma, „chtěla bych se s ní vyfotografovat. Jsem z Národního divadla.“ Josef ji kytici půjčil a dáma bleskurychle zmizela v četném zástupu hostů křtu. Už jsme ji a kytici nikdy nespatřili. Mrzelo mne to. Byl to můj velký den – 27. květen 2002. Už jsem se viděl, jak půjdu s tou kyticí z Lávky hrdě kolem Karlova mostu. Je to můj věčný komplex kluka z ulice, jenž se dostal alespoň špičkou boty do Prahy. „Pro Fouska necháme vybudovat v Kladně na náměstí veliký ocelový pomník v nadživotní velikosti,“ říkal Jiří Krampol z pódia. Jan Dobiáš, dramaturg TV Prima, Jirkova slova potvrdil později v Rock Café na Národní třídě a tam se lhát nemůže. „Byl by to nejukecanější prezident, kterého kdy naše republika měla!“ Prohlásila Yvonne Přenosilová. „Veškerá státní a mezinárodní jednání by se proměnila v bohapustou frašku!“ „S Fouskem jít na čundr je komplikovaná záležitost,“ vysvětloval hostům na Lávce Jan Vyčítal. „V noci 2. února jsme usnuli na zemi uprostřed křivoklátských lesů a ráno byl Fousek pryč. Na pařezu byl připevněnej lístek: Život je pohyb! Jdu dál! Bylo mi s vámi dobře.“ Jiří Suchánek z New Yorku si odložil CD na stůl za sebe, zatleskal a když se otočil, bylo CD pryč. Na všechny se nedostalo. Někteří hosté, které jsem v životě neviděl, si brali i čtyři kusy. „Pane Fousek,“ hlásila mi hrdě dáma zmalovaná jako selská truhla, „já mám čtyři vaše CD. Máme doma přehrávače ve čtyřech pokojích. My spolu už několik let nemluvíme.“ Den před tím jsem byl hostem Yvonne Přenosilové v Rádiu Svobodná Evropa. Neprozřetelně, jsem řekl, že může na křest na Lávku přijít každý, kdo se pokládá za mého přítele. Mám hodně přátel! Některé jsem v životě nespatřil. Na naši svatbu s Jarmilou 11. 11. 1961, přišlo také několik hostů, které nikdo neznal. „My jsme delegace z práce – od ženicha,“ tvrdil tlustý muž v umaštěném obleku mému tchánovi... „My jsme delegace z práce – od vaši nevěsty,“ řekl zase mému tátovi. V krabicích, které jsme po svatbě rozbalili, jsme našli bakelitový autobagr a nočník. Obojí použité. Recese to nebyla. Ta trojice snědla, co se dalo, a ještě si prý nechala zabalit zbytky. Prý měli doma dvě dogy. Číšník pan Friebert říkal mému tátovi, že tuhle prožranou trojku už viděl na několika svatbách. Lidé se z Lávky vytratili. Najednou bylo ticho a prázdno. Seděli jsme venku nad Vltavou a mysleli na tuhle podivnou řeku. Co už musela za své plynutí spatřit. A co ještě uvidí. Na chvíli se vrátila stará doba semaforských nitek. Setkali jsme se všichni po mnoha letech v téhle sestavě. Jana a Luboš Svobodovi, Mirek Paleček, Oldřich Suchan, Valerie Čižmárová, Bohouš Paleček, Uršula Kluková, Jan Hrdina. Vnoučkovi Josefovi jsem při cestě do Kladna vyprávěl o té hezké a nostalgické době v divadle malých forem. Měl jsem dobrý pocit. Vedle u stolu seděl můj přítel Zdeněk Kořínek. Po zábradlí se procházela kachna s kachňákem. Ve Vltavě se stříbřila rozzářená okna Hradu. Boris Gajdečka mi slíbil, že před Vánoci uděláme křest této knihy Co jsem andělům neřekl. Karlův most přivolával vzpomínky. Možná to bylo z hladu. Podepisoval jsem CD. Když jsem se zvedl, nezbylo z rautu nic, ač byl největší z mých předešlých. Je dobře, že na Karlově mostě nedupají bagančata vojsk. Malíři prodávají obrázky turistům, hraje dixieland, harmonikář zpívá staré pražské písničky. A Vltava dál plyne pod Hradem, pod pražskými mosty. Kdo bude dalším prezidentem naší země?  Při svém vystoupení v Klobukách u příležitosti 120 let místní knihovny jsem daroval knihovně knihu Eman a Kornelie, boží lidé. Obecenstvo bylo skvělé a vděčné. Stále se utvrzuji v názoru, že jsem dělal chybu, když jsem se nořil ve svých písničkách a básních pouze do smutku a pesimismu. Lidé potřebují úsměv, aby na to předešlé na chvíli zapomněli. A veselé situace lze vidět všude, když jsou oči otevřeny. Na volebním setkání s politiky a popmusicovými umělci se dávali budoucím voličům párky. Zahlédl jsem stát ve frontě i několik příslušníků KSČ. „Takhle by to mělo vypadat,“ říkal jsem svému kamarádovi. „Společně k dílu, společně ke stolu, společně k párkům. A stačilo by jedno velké heslo – Párky všech zemí, spojte se! “ V Klobukách jsem si znovu potvrdil, že mám magnet na přitahování zajímavých historek. Bývalý číšník mi vyprávěl příběh patřící do doby totality, po níž u nás hezká část staré generace touží. Naslouchal jsem pozorně. „Rusové s námi tenkrát na stadionu v Praze prohráli v hokeji. Vypomáhal jsem tam jako číšník. Smutní »sověti« seděli v šatně beze slova. Poručili si džbán čaje. Objednal jsem jej v kuchyňce. Přinesl jsem ho a postavil na stolek v šatně. Nevěděl jsem, že jsem donesl místo čaje vyvařenou vodu z párků. Někdo z mých »odvážných« spolupracovníků si udělal srandu na můj účet. A ten účet mohl znamenat i několik roků žaláře. Rusové neřekli ani slovo a jejich »komandýr« zavolal do Moskvy. Byl jsem vyšetřován a několik let bez práce! Neměl jsem razítko o pracovním poměru. Kdo neměl tohle razítko, mohl být zavřenej každou chvíli. Sháněl jsem možnost obživy, kde se dalo. Z kamarádů mi nepomohl nikdo. Stal jsem se »infekčním«.“ Cestou z Klobuk Jarmila nahlas přemýšlela: „Proč se ti lidé svěřují právě tobě?“ „Nevím! Asi mi věří.“ „Nosíš s sebou starosti druhých.“ Jarmila měla pravdu jen částečně. Setkávání člověka obdarovává. Je umění vyslechnout druhé. Trvalo mi to dlouhá léta. Stále hůře se hledá ten, kdo by pochopil zpověď jiných. Mlýny s lidskou závistí nezastaví nikdo. Velká Dobrá je pomalu konečná mých výletů na kole. Dál už jezdím málokdy. Pět kilometrů tam, pět nazpět. To stačí. Na silnicích se bojím. Někdy si myslím, že někteří řidiči chtějí ze sebe vyhnat všechnu zlobu a agresivitu volantem. Ty boty od Ludvíka Karfuse, o kterých se několikrát zmiňuji, mám rád. Jsou rozpraskané jako ruce starého rolníka. Jedu v nich na kole, hraji v nich občas v Semaforu, měl jsem je i na benefičním koncertě ve Vinohradském divadle. Uprostřed populárních hvězd jsem se díval za oponou na své boty. Viděly kontinenty, divadla, kluby, ulice, bary, hospody, stokrát opravované – a kdo je nosil přede mnou? To nevím a už se to nedozvím. Prý je Ludvík přivezl z Německa. Stály dvě stě korun. Stále mne pronásleduje vidina, že najednou něco v mém hrudníku zacinká a bude po práci. Mám ještě plány, které vyžadují čas. Myslím na policajta, jemuž zemřela žena při porodu. Stará se doma o dítě, obléká ho, krmí, chodí s ním na procházky a učí jej první slova. Nenadává na osud a snaží se z malého človíčka bez mámy vychovat dobrého člověka. Poslání je nejužitečnější a nejlidštější práce, pomáhá-li ušlechtilé věci. Když mi svůj příběh policajt dovyprávěl, přišel jsem domů a zavolal vnoučkům. „Ahoj, jak se máte? Myslím na vás.“ Je dobré občas zvednout telefon. Pár vlídných slov je nitka, která se vine od srdce k srdci. Výčitky se mnou chodí jako stíny. Někdy zmizí, někdy se připomenou. Kolikrát mne děti viděly pěkně podroušeného (a to nechci použít slova – sťatého), kolikrát nevěděla moje žena, kde jsem v bezesných nocích. V zajetí neustálých konfliktů s okolím a se sebou jsem prošel hezký kus cesty. Dobrá spolupráce na dobré věci přináší dobré pocity. Přátelství je společný zájem. A na té nejisté cestě, kdy člověk neví, zda mu voda nevezme střechu nad hlavou, jsme k sobě hodní jen v době tísně. A jak ta vyprchá, přichází království lhostejnosti. Jsme otroci svých aut, mobilů, klíčů, osobních průkazů, pasů, úřadů, složenek, upomínek, pilulek a konvenční přetvářky. Neurózy, sklerózy a deprese s námi bydlí. Informace – jak dlouho zdravě a dlouho žít. Otvírám dopisní schránku, vypadává halda idiotských reklam, ksichty politiků, pozvánky na nezávazný pokec s vůní parfému a obsluhou nahoře „bez“. Čekám, až přijde balík s provazem, skobou a kladívkem. „Oběšte se, jste tu k nepotřebě, penzisto! Kremační služba PRUDKÝ ŽÁR Vám zajistí bezbolestný odchod na ONENTAMTEN svět. P. S. Možno i na splátky. Pro občany starší devadesáti let padesátiprocentní sleva!“ Nesmím pít kávu. Nemohu spát. Co mne to na hrudníku bolí? Jsou to žebra? Jsem hypochondr? A kde je ten kos? Už dávno měl zpívat. Nad paneláky začíná svítat. Nezastřelil toho kosa někdo vzduchovkou? Ve vedlejším sídlišti se to prý stalo. Začal zpívat. Mám radost. Za pár hodin budu nemocným dětem zpívat já a říkat jim, že každý den je krásný a že se člověk nesmí vzdávat. Je pro mne každý den krásný? A nevzdávám se? Než jsem usnul, napsal jsem báseň tragicko-optimistickou. Recitoval jsem ji ve Vinohradském divadle při benefičním koncertu, který uspořádalo Divadlo Semafor a jeho přátele umělci. Celý výtěžek byl darován (již potřetí) Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. |
| Stará garda |
Josef Fousek CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL Copyright © Josef Fousek 2002 V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE jindrichkraus@volny.cz www.pragoline.cz © Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE web Josefa Fouska - www.pepafousek.cz |
| Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 11. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jiří Menzel |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Vladimír Just |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Milan Markovič |
 |
Ivan Kraus |
 |
Josef Fousek |