| Oslí ohlédnutí – Čekání nejhoršího – Zbožňování věcí – Optimistická lež – Američan
Dávno před tím, než jsem poprvé spatřil živého osla, měl jsem vědomosti o hře pánů Voskovce a Wericha OSEL A STÍN. V cizokrajných filmech se objevovala tahle trpělivá zvířata, která očividně líně a bez zájmu přežvykovala trávu, občas zastříhala dlouhými slechy, popošla a nedůvěřivě se rozhlížela po příčině nezvaného hosta. Dvounohý lidský osel vydával divné skřeky a skutečným oslům poroučel, někdy je i tloukl klackem přes zadek.
Osli mne vždy dojímali. Po psech jsou mými nejoblíbenějšími tvory. Zdáli se mi vždy ublížení, využívaní a trpící nedostatkem lásky. Na legendárních Oslích výpravách, kam mne pozval Miloslav Šimek, jsem poznal alespoň trochu povahu tohoto osamělého zvířete. Byl jsem určen do funkce podoslího a tím jsem měl k němu nejblíže. Vodil jsem jej. Šéfem výpravy byl Miloslav Šimek, lékařem výpravy MUDr. František Říha a fotografem expedice byl Milan Wágner. Na začátku jsem mluvil o panu Werichovi. Milan Wágner vytvořil krásné portréty Jana Wericha. Jeden mi daroval i s podpisem pana Wericha. Vzpomínám na ty cesty Klostermannovou Šumavou jako na kousek pozdního dětství. Bylo mi v tu dobu čtyřicet let. Mlha je mou nejmilejší kulisou melancholických myšlenek. Kašperské Hory, Husinec, Čeňkova pila, Kvilda, Vimperk, Volyně…
Cestou jsem hladil toho milého osla, který dostal jméno Honza, a se mnou šly příběhy pašeráků, jež za mnou šeptal Karel Klostermann. V noci jsem znovu prožíval příběhy z románů pašeráka Piaseckého, Milenec hvězd a Král hranice. Zdálo se mi, že se hvězdy ukládají ve spánku v oslích očích. Díval se nekonečně klidně, našlapoval – hýkat jsem ho neslyšel. Ani nevím, kolikrát jsem si v životě položil otázku, zdali zvířata, psi, kočky, ptáci a osli mají sny. Zda mají vzpomínky, jestli si o lidech něco myslí. Hleděl jsem často do Honzových očí a hledal v nich alespoň malinký náznak přátelství. Díval se někam skrze mne. Pes člověka vítá, dává najevo radost, vrtí ohonem. Mně to hodně lichotí, že mne má někdo takhle rád. Pes dokáže projevovat největší radost ze všech tvorů. Snad jenom dítě člověka dokáže tleskat ručičkami, smát se a radostně volat: „Bába, děda, táta, máma.“
Osel mlčí. Ráno nás vzbouzelo slunce, prodíralo se oparem šumavských hor, rozblikalo krystaly rosy na brčálovém kapradí. Osel Honza stál u stromu nehnutě. Snad se modlil do nového dne nebo domýšlel noční sen.
„Možná, že toho ví o životě víc než my,“ říkával František, a to byla velká slova od diplomovaného doktora. Nikdy nezapomenu na ty romantické cesty, kdy místo kulis paneláků, místo kraválu aut, lemovaly naše cesty hluboké pohraniční hvozdy. Překračovali jsme stužky potůčků, které se klikatily jako poházené nitě z pláště Pána Boha. Konzervy s vepřovým, domácí chléb, čistá voda a z placatky jsme si dávali s Františkem loka rumu na počest každého dne. Byla to I. cenová skupina v restauraci Pod nebem. Byly to útěky před krunýřem a pouty společnosti, před poníženou servilností tehdejší doby. Byli jsme šťastni ve svém útěku. Dnes utíkám opět a téměř před tím samým. Za dráty na hranici byl jiný svět, který jsem nikdy nespatřil – SVOBODNÁ EVROPA. Přelom let sedmdesátých a osmdesátých.  V LENOŘE jsem vyprávěl Františkovi, kterého jsem si vážil jako lékaře a ctil jako přítele, o době, kdy jsem žil na Šumavě.
„Tady jsem v roce 1955 ve STRÁŽNÉM, nedaleko odtud, pásl krávy, kouřil partyzánky, pil rum a taky jsem ochutnal, co je to pořádný polibek, kdy se zatočí hlava. Byl jsem mlád 15 let.“
„Tahle škola života nebyla marná,“ smál se uznávaný pediatr, „ani jedno se ve škole neučí!“
Proč se říká hloupým lidem osel? Ubližuje se tím pravým oslům, kteří vůbec nejsou hloupí. Když jsem se na jedné z cest svěřil Honzovi, že jsem občas pěknej vůl, zdálo se mi, že přikývl. Přiznám se, že mi bylo hodně líto, když jsem se dozvěděl od Slávka Šimka, že Honza odešel do oslího nebe. Slávek a Milan, kteří osla Honzu koupili a znali odmalička, byli smutní. Marně to zakrývali. Znali Honzu déle nežli já. Později jsme se Slávkem Šimkem napsali knihu Putování s oslem. Měla dvě vydání a udělala hodně lidem radost. Mně snad nejvíce. Byla to první kniha mého života, oficiálně vydaná a navíc se mé jméno skvělo vedle jména oblíbeného komika. Milan Wágner knihu vyzdobil fotografiemi z Oslích cest. Občas tu knihu otevřu a zasteskne se mi po chvílích, kdy jsem se domníval, že přátelství mezi lidmi bylo hodnotnějším tím společným životem v totalitě. Bylo to však něčím jiným. Byli jsme mladší.
Až v roce 1996 jsem spatřil dalšího živého osla. AMTRAK, vlak, kterým jsme jeli ze SEATTLE do CHICAGA, téměř v jedné chvíli stál. Projížděli jsme Dakotou. Před hranicí Minnesoty jel vlak krokem nad říčkou, která se dole někde na jihu vlévala do Missouri. Do srdce jsem ukládal dojmy té pro mne nezapomenutelné, přes osm tisíc kilometrů dlouhé cesty po kolejích. Zastavili jsme v zatáčce. Opravovala se kolej. Dole pod tratí ležel vykolejený vlak. Moderní stroje zvedaly kolejnice a muži v červených přilbách pracovali se sbíjecími kladivy.
Byl to OSEL jako namalovaný na obrázcích z Betléma. Díval se na mne. Určitě jsem si to namlouval, ale nechte mne při tom. Jen chyběly jesličky a Panna Marie se svatým Josefem. Osel byl přivázán u chatrče, na které byl čitelný nápis UNION PACIFIC. Ten osel měl jedno ucho svěšené. Vypadal opuštěně, ale směšnost nevyvolávala smutek. V té chvíli jsem zapomněl na Ameriku, na syna Tomáše a Petra, s nimiž jsem cestoval. Osel mne uchvátil. Díval se na vlak a nepohnul se. Z chatrče vyšel malý, asi desetiletý klučík v kšiltovce. Odvázal osla a ze země vyskočil na oslí hřbet. Osel s malým jezdcem zmizeli v zatáčce plné prachu. Po chvíli se znovu objevili a mizeli v dálce. Zapadající slunce z nich namalovalo tetelící se siluetu. Vzpomněl jsem si na obálky Rodokapsů. Nelhaly. Amtrak se rozjížděl. Mávali jsme železničním dělníkům. Ten kluk asi nežil v blahobytu, s koupelnou z blankytných dlaždic, nevozil ho do školy naleštěný bourák, ale měl dětství, které je spjato se zemí slunce. Vzpomněl jsem si na svá vnoučata. Sedí ve škole, do hlav se jim vkládá spousty zbytečných pouček a neužitečných vědomostí, venku za okny je krásný den, a deset tisíc kilometrů od oken školy jede malý kluk na oslovi. Vážně, důstojně a před ním daleká cesta prérií.
U břehu BEROUNKY se hádaly kachny, čarovně zbarvené a poprášené odleskem putujícího slunce. U přívozu se brodili trampové s vykasanými nohavicemi, na zádech celty, bágly a kotlíky. Rybář, kterého léta potkávám a jehož jméno neznám, otráveně prohodil:
„Můj kluk je paličatej osel. Každou sobotu si nabalí tornu a táhne pěšky do lesů. Spí pod »širákem« a kašle jako tuberák. Ještě mu nastydnou ledviny nebo dostane v lese vzteklinu od lišek. Osel jeden!“
„Proč myslíte, že je osel?“ zeptal jsem se.
„Nastydne na ledviny!“
„Byl jste někdy nastydlej na ledviny?“ znovu jsem se ptal. Mávnul rukou:
„Kolikrát! Nastydnul jsem na rybách a mám jenom jednu ledvinu.“
„Tak jste taky, promiňte, osel paličatej!“ Mlčel, točil kličkou navijáku a potom přikývl:
„Jó, je to tak. Kluk je po mně!“
„A proč mu říkáte, že je osel?“ nevzdával jsem se.
„Protože oslové jsou hloupí! Ani v cirkuse je nemůžou vycvičit!“
„A není jim lepší, že nejsou v cirkusu?“ Rybář pomalu pokýval hlavou:
„Je to vlastně pravda. Jsou chytřejší než my. Z nás udělá každej šašky do cirkusu!“ Najednou tu byla noc, přispěchala nenápadně a těžko jsem rozeznával, kde táta „osel“ stojí.
„Víte, jak je to krásný, koukat na noční nebe? Váš kluk leží na zemi, cítí zem plnou mechu a jehličí, spí pod širákem a nad ním je strop, který vyzdobili andělé. A vy zase stojíte u řeky, u cesty k mořím, hvězdy se v ní koupají a lákají ryby ze spánku.“
Muž se ke mně ve tmě přiblížil.
„Jak to, že tak básnicky mluvíte?“ zeptal se upřímně. Nelhal jsem mu.
Mám v sobě půllitr vermutu a velkou slivovici, kterou mně poručil můj starý kamarád malíř ze Zbečna Antonín Vokoun v hospůdce U BLÍNÚ. Už jsem byl dost daleko od rybáře, když jsem zaslechl, jak volá:
„Jste taky osel?“
„Jsem, a jakej!“
Rybář se zasmál a křičel:
„To je pořád lepší, než bejt vůl!“
Nepovede-li se nám něco, opravujeme-li předešlou chybu, nazýváme to „oslím můstkem“. Nechtěně, bez veškeré znalosti, urážíme zvíře, které dokáže stoupat s nákladem čehokoli do strmých svahů hor, po stezkách, kde lidská noha opatrně se strachem našlapuje a kde by kůň neudělal ani krok. Fandím oslům a rád bych se někdy podíval do norského Osla a poslouchal Oslí serenádu.
Pán, který seděl vedle mne v restauraci, měl srdce od třicetiletého muže. Popíjel třetí becherovku, kterou nenávidím, a sálala z něj radost a vitalita. Vyslovil zkratku IKEM (Institut klinické experimentální medicíny) a rozzářily se mu oči jako bodové žárovky. Moje žena Jarmila se na mne podívala, jako by říkala:
„Pepiku, o tom svém trojitém by-passu mlč!“ Přinesli jsme naší kamarádce Haničce knihu Eman a Kornelie, boží lidé. S radostí jsem ji podepisoval. Když podepisuji své knihy, mám z toho hezký pocit. Děkuji Pánu Bohu, že mne obdařil touhou svěřovat se. Pohoda se na mne sype jako první sníh. Vážím si svých čtenářů. Není jich moc. Muž s novým srdcem se napil a šťastně zvolal:
„Jsem jako vyměněnej! Plnej síly! Všechno zvládnu!“ Díval jsem se na něj ohromeně. Srdce se dá vyměnit a dát člověku novou sílu a naplněný život. „Kdy se dokáže vyměnit mysl? Bude to někdy? A bude to prospěšné lidem?“
Doma nás čekala malá rybí tragédie. V akváriu uhynuly všechny ryby. Večer jsem se na ně vždycky díval a přemýšlel, kde našly svůj život, kdo je takhle krásně zbarvil, jestli je trápí vězení skleněných stěn. Tiše pluly. Díval jsem se do jiného světa, nepochopitelného a vzdáleného. Dali jsme místo akvária knihy. Po třiceti letech zmizeli tvorové, které jsem rád pozoroval. Pokaždé, když uhynuly, Jarmila je vyměnila a nic mi neříkala. Věděl jsem to, a sám sobě jsem si nepřipouštěl, že to jsou jiné ryby. Nechával jsem jim stará jména. V noci mne občas Jarmila přistihla, jak klečím se silnou lupou a pozoruji barevné rybí tvory.
„Něco asi na tom je, že tě to k nim táhne!“ říkala. „Když jsi v rybách narozený! Kdybys byl ve Lvu, klec by zabrala celý obývák.“
V autě je přechodná a pojízdná zpovědnice. Vyřeší se v něm a probere spousty otázek, které by doma zanikly. Okolo se míhají stromy, ubíhá krajina, člověk je více otevřený.
„Vím, že mé cesty do dálek jsou již ukončeny,“ říkal jsem Jarmile. Euforie, která vytryskla po Něžné, dovolené revoluci pohasla a svět se mění na trh, kde každý trhovec má šanci. Kdyby žil Karel Kryl, možná, že by se odebral na ostrov Lanzarote a psal by tam básně pro zbylé přátele. Jestli by mu vůbec nějací z Čechů zůstali. Mnoho zklamání, spálené naděje, to všechno odcizuje. Pochopit naši zemi jde velmi těžko. Myslím, že to nejde nikde. Je to země krásná, nevděčná, laskavá i zlá, moudrá i hloupá a nikdy v ní nikdo neví, co se stane zítra. Ale kde je země, kde podobné pochyby nejsou?
Dál píši své písně, které s optimismem nemají nic společného. A optimismus vyžaduje každý režim a k němu občanskou loajálnost. Velkým výsledkem je, že mohu psát, co chci. Nevím, jestli je to něco platné, ale také vím, že kdybych se zaměřil na něco, co by bylo mými slovy ohroženo – bál bych se. Ten strach z těch, kteří si mohou koupit za své peníze všechno, je stále zde.
V bytě nám místo rybiček, zůstali faraoni – mravenci a mušky z kontejnerů. Zapomněl jsem na roztoče. Štěnice určitě nemáme. Ty se dávají na místa, která jsou významná. Venku zatroubilo auto. Je to obvyklé znamení jednoho mladého lenocha, který je líný vytáhnout své tyčkovité tělo z naleštěného bouráku.
Ale autem se člověk dostane do dálek a to je dar, který přinesl LISTOPAD 89. Po nedávných volbách 2002 je možno říci, že jsme neměli měnit název republiky. ČSR – Česká socialistická republika. Že se dočkám návratu jakéhosi socialismu, jsem nečekal.
Často se nechám strhnout emocemi a nadávám jako starý, kulhavý, žlučovitý dědek na všechno. Na auta, na rámus, na letadla, na vládu, na politiky, na přiblblé akční filmy plné mrtvol, na bezduché estrády a přidávané potlesky...
Stačí vyjet na kole do lesa, potkávat babičky a dědy s plejádou křížených pejsánků, nadechnout se vůně jehličí, a stresy se ztrácí. Za hodinku už se zase těším nazpět do města, kde občas potkám někoho, kdo se usmívá a někoho, kdo chrlí nadávky nemocných jater. Jsme křehcí a vyplašení záplavou informací a také zkušenostmi. Zabolí hlava a vidíme nádory, zaškube v břichu – čekáme vředy, nahmatáme bulku – vidíme rakovinu. Ve chvílích „pevného“ zdraví nám narůstají ramena, vrací se k nám povýšenectví, zloba, bezcitnost, ale také radost.
Do přístavu NADĚJE mne zavede radost a nadšení diváků na atletických závodech. Poctivý boj, který neovlivňují podplacení rozhodčí, je pro mne nadějí, že se ještě lidé dokáží radovat z cizích úspěchů. Je mi zcela lhostejné, kdo právě závodí. Přeji vítězství těm nejlepším a je mi líto těch, jimž se nedostávalo sil. Na tribunách nesedí vandalové, kteří řvou sprostá hesla, hází dělbuchy a rvou se jako slota. Dav je sběrný tábor budoucích revolucí.
Dívám se na štíhlá těla atletů a začínám mít hlad. Opasek mi padá s kalhotami pod břicho. Chci si zavázat tkaničku a funím. Zatím sejdu dolů ze schodů, a to je dobré znamení, že artróza ještě nepokročila do „výtahové“ nutnosti. Jedinými cviky, které v této době, kdy opisuji z rukopisu hodiny denně tuto svou „kroniku“, jsou pohyby, kdy kroužím hlavou a na židli se různě kroutím, abych rozhýbal páteř. Rupe ve mně jako ve starých pendlovkách. Těším se na kolo. Je to krásný vynález. Mám pocit, že jsem silák, když sám uvádím šlapohyb do pohybu.
U Ministerstva národní obrany mám obvykle schůzky. Je to místo všeobecně známé a nikdy se nemohu splést. U vchodu do budovy, kde sídlí DIVADÉLKO V SUTERÉNU, jsem potkal zvláštního člověka. Nebyl to ministr Tvrdík, ale pravý americký seržant. Po několika krocích usedl na lavičku, zády k Ministerstvu obrany, rozbalil skořicovou žvýkačku a americky mlel pusou. Nohu přes nohu, na levé straně hrudi řády a medaile, US čepici, vyleštěné polobotky. Vedle sebe na lavičku, odložil batoh s polní láhví a zákopnickou lopatkou. Pozoroval jsem jeho žvýkající bradu, předsunutou, silnou a sebevědomou. Usedl jsem vedle něj. Čekal jsem tenkrát na pana Havla z nakladatelství ACADEMIA. Americký seržant mi nabídl žvýkačku z balíčku. „Thank you“, odpověděl jsem s přízvukem. Tenhle dík, mne naučil vyslovovat Pavel Dedek v Austrálii. Pokaždé se hrozně rozesmál. A já jej chápal. Jednou jsem se podíval do zrcadla. Kroutil jsem hlavu jako bodnut vosou. Seržant mávl rukou, poklepal mi na rameno, ukázal na mladou dívku ve vojenské uniformě a obdivně vypustil žvýkačkovou bublinu. Přikývl jsem na souhlas. Chtěl jsem také udělat bublinu, ale žvýkačku jsem spolkl. Abych to zamaskoval, předstíral jsem žvýkání. Je to nesnadný úkol. Dvakrát jsem se kousl do rtu a jednou do jazyku. Pan Havel se objevil na rohu kina Evropa. Povstal jsem a srdečně jsem se loučil se seržantem.
„By, by,“ říkal jsem s kladenským přízvukem, „klucí, měli jste tenkrát v pětačtyřicátém bejt v Praze a bylo Čechům dobře!“
Seržant přiložil dva prsty k čepici a zamumlal:
„Čau!“ Když viděl můj nechápavý pohled, dodal: „Čekám na kluky, a ty voli nikde! Jedem na čundr na Sázavu!“
Vyplivnul žvýkačku do trávníku a sáhl pro druhou do balíčku. Hezká poddůstojnice se vracela. Usmála se na mne a já ji vrátil úsměv starého zkušeného světáka. Když vešla do budovy ministerstva, řekl jsem nahlas ulehčeně:
„Aspoň tahle je pravá!“ Pan redaktor Havel už na mne čekal.
„Pane Fousku, vy máte ale styky,“ smál se. Nevěděl jsem, jestli myslí seržanta nebo hezkou poddůstojnici.
Gulášová politika
Ze slibů vaří guláš pro nás
Jenž jíme s chlebem k obědu
Jsme Češi známkou označeni
Co s nimi? Zatím – u ledu
Lhostejnost opět prim tu hraje
Pivo je krédem do temna
Zatímco svět nás mele v mlýně
Ztrácí se hymna dojemná
Co změníš? ptá se občan sklesle
Vše dáno jest a my jsme brak
Ti velcí o nás rozhodují
A černé brýle kryjí zrak
O naši zemi dělili se
My pouze šašky dělali
Ve vládách loutky rudobílé
Co nikdy férplej nehrály
My sami sobě vlky byli
Fízlové vlastní závisti
Svědomí záhy s érou jinou
Jsme plivli tajně do listí
Dějiny zvratů skepsí psány
Jak zvadlá růže do klopy
Co nosí člověk nostalgicky
Na počest staré Evropy
Věřit nám nechce žádný mocnář
Nejistá vlajka plná děr
Do hrobů velkých osvícenců
Se sype hlína zpronevěr
Co s tím? Co dál? se blázen zeptá
Svůj vlastní stín už šantročí
Na konto Láska srdce dává
A slzy stírá u očí
Pokračování příště... |
